Zlínský zámek nechává od dubna do července nahlédnout do světa nevidomých. Projít si trasu bytu ve tmě vyzkoušela i redaktorka Deníku. Výstava Není tma jako tma se další měsíce přesouvá postupně do Hradiště, Kroměříže a Vsetína.
Zlínský kraj – „A tady je klec. Je nízká, takže to bude asi pro nějakého hlodavce. Je otevřená,“ hlásím do absolutní tmy.“
„Výborně, a teď sáhněte dovnitř, něco tam bude,“ odpovídá mi hlas. Ten patří mému průvodci Tomáši Růžičkovi. Právě jsem v prostorách zlínského zámku na mimořádné interaktivní výstavě s názvem Není tma jako tma. Lidé, kteří ji navštíví, si mohou při této příležitosti prohlédnou věci denní potřeby nevidomých nebo těch, kteří přišli o zrak částečně.
Věci jako čtečka barev, psací stroj, čtečka bankovek či mluvící hodiny. Výstava je zajímavá i tím, že návštěvníci v doprovodu nevidomého nebo slabozrakého průvodce se mohou seznámit se životem potmě doslova na vlastní kůži. Stejně jako já. Nabídku projít si trasu bytu, který je zde k dispozici, ve tmě, přijímám, ale do doby, než projdu tmavé těžké závěsy oddělující svět barev, světla. Je to, jako bych vešla ze světla do absolutní tmy. Instinktivně hledám vypínač, ale takovou možnost lidé s postižením zraku nemají.
Můj první krok a rána.
Na vlastní kůži
„To byl odpadkový koš, držte se zdi a dovede vás to dál.“ Hlas Tomáše mne uklidnil, a tak se pomalu vydávám do neznáma. Poznávám kuchyňskou linku, stůl, poznávám skříňky, plechovku. „Mělo by tam být ještě kafe,“ napovídá mi můj průvodce. Po mém „očichání“ a doporučení mému průvodci, ať si ho raději už nikdy nedělá, pokračuji dál. Pak mne čekají další místnosti, koupelna, dílna. Rozeznávám francouzské klíče, kleště sikovky i svinovací metr. Je to, jako by věci samozřejmé pro oči se mi posunuly do mých rukou. Ale to už mne Tomáš opatrně převádí do další místnosti – obývacího pokoje.
Tady se cítím po předcházejícím úspěchu, kdy jsem nic neshodila, ani už nezakopla, docela jistě. Až do chvíle, než mám strčit ruku do klece pro křečka.
„Nebojte se, nic tam není,“ usmívá se hlas za mnou. Mé představy pokousané nebo ožužlané ruky se pomalu rozplývají, přesto nejistě strkám ruku dovnitř. „Je tu běhací kolo, jinak už nic,“ snažím se přesvědčit Tomáše. „Ne ne, je tam něco,“ trvá na tom. Ale přesto jej musím zklamat. Plyšák, který tam měl být, je nenávratně ztracen z předcházejících prohlídek. „I to se stává,“ vzdychne Tomáš.
Pocit mít plyšáka zadarmo byl zřejmě pro někoho přede mnou silnější než vina okrást nevidomé. Poslední trasy ve tmě pak jsou nejzajímavější. Pláž a křižovatka. Na pláži slyším jen vlny, jak se rozbíjejí o kamínky, po kterých právě chodím. Skoro mám pocit, že budu mít mokré tenisky. Podaří se mi najít dva míče s rolničkami a jsem opravdu šťastná, že jsem to dokázala. Na rušné křižovatce, která následuje, mám poprvé pocit, že to nezvládnu. V ruce bílou hůl, slyším kolem sebe ruch ulice. Nikdy jsem si jej takto neuvědomovala. Cítím se bezradná, čekám, že mne každou chvíli něco musí srazit. Hlas Tomáše mne na závěr uklidní. „Teď odhrnu tento závěs, zavřete oči, až vyjdete, to světlo vás oslní,“ radí mi. Ale já nechávám oči doširoka otevřené, abych mohla vnímat sobotní prosluněný den jinak než dlaněmi.
Zároveň ale cítím velký obdiv k těm, kteří jej jen takto vnímají.
Výstava Není tma jako tma – Organizátorem výstavy je obecně prospěšná společnost Aktivní rozvoj, Zlín. Je rozdělena do tří částí: Výstava potmě – v této části je absolutní tma, návštěvníci mají k dispozici nevidomého průvodce. Jde o prostředí a situace z každodenního života – jaké by to bylo, kdybychom přišli o zrak. Svět nevidomých – vystavené pomůcky a věci denní potřeby pro nevidomé a slabozraké. Zrak – edukativní výstava o zraku, modely oka, simulace očních vad, příběhy lidí se zrakovým postižením. Každý den navštíví akci několik exkurzí školáků, soboty a neděle cca 50 lidí
JANA ZAVADILOVÁ
Kroměřížský deník
http://kromerizsky.denik.cz/
Přidejte odpověď