Nejen děti s fyzickým postižením, ale i ty s nejrůznějšími psychickými problémy vyhledávají rehabilitaci prostřednictvím koní. Ročně ji absolvuje na šest tisíc dětí i dospělých. Určitě i pro pedagogy je dobré vědět, že tato možnost existuje.
ilustrační foto: whains / stock.xchng
Zatímco v minulých letech se pohyb koně využíval hlavně v hipoterapii, tedy při rehabilitaci dětí s fyzickým postižením, například s dětskou mozkovou obrnou, současným trendem je i psychoterapie pomocí koní. „Koně je totiž možné zapojit i do terapie lidí s duševními poruchami, jako je deprese, poruchy nálad, schizofrenie či poruchy příjmu potravy,“ vysvětluje Věra Lantelme, předsedkyně České hiporehabilitační společnosti. Stále větší popularitu získává další obor – aktivity s využitím koní. Ten je zase zaměřený na problémy s poruchami chování a učení, autismem, se socializací a podobně.
„V rámci lekce instruktor zadá skupině dětí jasně definovaný úkol, který mají docílit se svým koněm. Třídnímu agresorovi instruktor přidělí dominantního koně, který mu nic neodpustí. Dítě zjistí, že silou ničeho nedosáhne, a začne svůj přístup přehodnocovat. Naopak dětem, které jsou například obětí šikany a potřebují posílit sebevědomí, dá koně ovladatelného a ochotného. Síly se brzy vyrovnají a kolektiv zpravidla začne spolupracovat,“ popisuje Věra Lantelme.
Osmiletá Anička se narodila s poruchou sluchu. Díky dvěma úspěšným operacím dnes slyší. Se sluchem ale přišly zvukové halucinace, deprese a úzkostné stavy. Kvůli nemocem a operacím Anička ve škole zameškala stovky hodin. Nestíhala učivo a děti se jí smály. A pak se dostala ke koním, do Vladykova dvora. Co jí to dalo? „Anička se učí asertivnímu chování. Její kůň Ferda je silná osobnost, kůň, u kterého je potřeba umět se prosadit. Pokud Anička nebude dostatečně asertivní, Ferda ji nebude poslouchat a vybere oběma svůj vlastní program – místo ježdění se tedy půjdou pást. Schopnost prosadit se mezi koňmi může dítěti pomáhat v osobním životě. Anička bude schopna říci svůj názor a stát si za svými potřebami,“ popisuje instruktorka Jindřiška Vladyková.
Sourozenci desetiletý etile Tomáš a osmiletá – Amálka spolu neustále bojovali a byli na sebe zlí.
U koní ale chtěli být oba, a tak museli začít spolupracovat, jinak by jim instruktorka ka pobyt ve stáji nedovolila.
U Tomáše bylo potřeba posílit sebevědomí a Amálku naopak trochu zbrzdit. „Začala jsem Amálku jemně nutit, aby Tomovi pomohla – podat kartáč nebo nasednout na koně. Dělalo jí to obrovské potíže, nedokázala se mu ani podívat do očí. Tomášovo sebevědomí posílil fakt, že je lepším jezdcem, a my se postupně snažili docílit toho, aby Amálka brášku dokázala také pochválit,“ popisuje instruktorka Radka Copová s tím, že kdyby s dětmi pracovala bez koní, bylo by to výrazně těžší.
Skoro třináctiletý Kuba je kvůli dětské mozkové obrně upoután na invalidní vozíček a situaci komplikuje i těžká mentální retardace, epilepsie a centrální porucha zraku. Přesto se jeho stav zlepšuje. Už sedmým rokem absolvuje hiporehabilitaci ve Sdružení SRAZ na Toulcově dvoře. Pohyb koně se přenáší na jeho tělo a posiluje tím hypotonické svaly. je Díky tomu, že na ly.
koni sedí, zpevňuje k trup, dokáže ho lépe ovládat a lépe drží hlavu. To je důležité pro mnoho dalších – u zdravého člověka zcela běžných – každodenních zcel činností. „Kuba i jeho maminka jsou neskuteční dříči, což je neustále posouvá dál. Jezdí za každého počasí, nic je neodradí,“ říká terapeutka Monika Šťastná Kohoutová.
V hiporehabilitaci hrají kvalifikovaní instruktoři a terapeuti, kteří programy cíleně připraví a vedou, zásadní roli. Vzdělávání instruktorů a terapeutů zajišťuje Česká hiporehabilitační společnost, která letos slaví již 25. výročí svého založení. Pomáhá střediskům se vzděláním a rozvojem tak, aby splňovala ty nejpřísnější nároky. Status střediska doporučené hiporehabilitace pak uděluje těm, kde pracují erudovaní fyzioterapeuti, ergoterapeuti, psychologové, terapeuti, instruktoři, pedagogové a cvičitelé koní.
Pro bezpečnou a kvalitní rehabilitaci musí být také správně vybraní koně. „Kůň by měl mít licenci na základě absolvované specializační zkoušky. Ta potvrzuje, že jeho vlastnosti a získané dovednosti vyhovují potřebám pro jednotlivé hiporehabilitační obory,“ vysvětluje Věra Lantelme. Kdo tedy o této terapii uvažuje, měl by si zjistit, zdali je jím vybrané středisko členem ČHS a jaký má status – jen tehdy je mu totiž garantována skutečně odborná péče.
Hiporehabilitaci může zájemcům doporučit lékař či ošetřující fyzioterapeut, sociální pracovník nebo pedagog. Zájemci se ale mohou obracet i přímo na jednotlivá střediska.
„Tuto péči bohužel dosud zdravotní pojišťovny neproplácejí. Za jednu lekci zaplatí klienti v rozmezí od 150 do 350 Kč, což pokryje 30 až 50 procent reálných nákladů. Rozdíl je hrazen formou darů od firem, dotacemi a granty,“ dodává Věra Lantelme.
Lenka GECKOVÁ
Týdeník Školství
Přidejte odpověď