VEŠKERÝ NÁSLEDUJÍCÍ TEXT JE NAPSÁN S HLUBOKOU ÚCTOU KE VŠEM, KTEŘÍ, PŘESTOŽE MAJÍ OBJEKTIVNĚ STAROSTÍ AŽ NAD HLAVU, JEŠTĚ ŘEŠÍ, JAK A NA CO SI NĚKAM POD TU HLAVU OBOUT LYŽE.
Naštěstí žijeme v době, kdy si nějakou tu modřinu z příliš intenzivního setkání se sjezdovkou mohou užít a patřičně vychutnat nejen lyžaři zdraví, ale i ti s nějakým zdravotním postižením. Ano, lyžují lidé s tělesným, zrakovým, sluchovým a mentálním postižením a fakt si to užívají.
Existuje poměrně dost možností, jak se malý lyžař s hendikepem může vypravit na lyže. Buď v rámci lyžařského výcviku školy, na kterou chodí, pokud škola kurz pořádá. Sama mám z jednoho takového doživotní šrám na egu. Vždy jsem si myslela, že mě z lyží nikdo nesundá, ovšem takový autista rotující na vleku nahoru a po sjezdovce dolů, to je óda na perpetuum mobile, prostě k neutahání. Další možností jsou kluby pro zdravotně postižené lyžaře, specializované podle druhu postižení. Velmi příjemnou možností je zúčastnit se nějakého z kurzů pod vedením speciálně školených instruktorů, kteří se dokáží o dítě postarat tak, aby si pobyt na horách mohla užít celá rodina. Navíc zajistí potřebné vybavení, jehož specifičnost je jedním z důvodů, proč je obtížné vyrazit lyžovat na vlastní pěst.
No a konečně se dostáváme k tomu, kdo všechno a jak si to na svahu sviští.
Ti, co si k tomu rádi sednou
Hojně zastoupená skupina lyžařů na monoski, biski, carski a jinak přizpůsobených lyžích. Záleží na stupni postižení, ale i dítě s nejtěžším postižením může pěkně frčet dolů z kopce. Monoski („kyblík“, jak je nazývají sami lyžaři) je určeno především pro ty, jejichž postižení jim dovolí, při pevné vůli a trpělivosti, sjíždět sjezdovky zcela samostatně nebo pouze s drobnou dopomocí instruktora. Biski je především pro ty, jejichž postižení je závažnějšího charakteru, mají problém se stabilitou, při jízdě jsou více pasivní. Veškerá práce je pak v rukou zkušeného instruktora nebo asistenta, který zvládá problematiku jízdy se speciální lyží navrženou pro lidi s tělesným postižením.
Nezbytnou součástí výzbroje jsou stabilizátory, speciální lyžařské hůlky s lyžičkami místo kroužků, které pomáhají držet stabilitu a jejichž pomocí lyžař zahajuje samostatný oblouk. Také se jejich pomocí může došťouchat k vleku, v klidu se o ně opřít a odpočinout si. Děti je rády používají jako pistole nebo kordy na šermování, což je sice trošku nebezpečné, ale znáte děti, ne?
Lyže, do kterých se „kyblík“ upíná, jsou standardní lyže volené dle lyžařovy zkušenosti či náročnosti terénu. Můžeme se setkat jak s lyžemi sportovními a závodními, tak s lyžemi freestylovými či na freeride. Teď vidím, jak to některým šrotuje v hlavě. Ano, opravdu si musíte dát bacha, aby vám v prašanu neukradl první stopu borec v kyblíku. Vázání se používají ta s vyšší vypínací silou. U závodníků to může být až vázání s DIN 30.
Vyjma standardních ochranných pomůcek jako helma, kvalitní rukavice, brýle, chránič páteře (pozor, i vozíčkář s poraněnou míchou si ji může poranit ještě více) je nutné velmi teplé oblečení a obuv. U dětí se ve většině případů používají spacáky nebo speciální fusaky, aby se nepodchladily.
Ti, co si k tomu stoupnou
U lyžařů s amputací dolní končetiny (neboli těch, kterým „upadla nožička“, jak sebe a své kolegy vždy označoval můj kamarád, velmi úspěšný reprezentant), DMO (dětí s diparézou) aj. se používají speciální stabilizátory, protézy a podpůrné systémy, které jim dovolí užívat si lyžování.
Amputace dolní končetiny můžeme dělit na podkolenní a nadkolenní. U amputace podkolenní se používají speciální protézy, které působí podtlak tak, aby protéza držela na pahýlu končetiny a její kopyto pevně drželo v lyžáku. Tato protéza musí být schopná reagovat na změny terénu, být stabilní po rotační stránce a v jiných aspektech. Zde lyžař lyžuje po obou lyžích.
Při nadkolenní amputaci lyžař lyžuje pouze po jedné lyži a dopomáhá si speciálními stabilizátory, které drží v ruce a díky nimž udržuje rovnováhu.
U těch dětí s DMO, které mají například problém s vtočenými špičkami, se používají různé rozpěrky a držáky špiček lyží, které umožní držet správné postavení lyží. No a často zase „stabíky“, to kvůli šermu.
Ti, kteří na to nevidí
Ač se to laikovi může zdát nemožné, my ostatní víme, že profrčí-li kolem nás na svahu jako blesk dvojice v transparentních vestičkách, nenatřel nám to pár, který si odskočil od výměny pneumatiky, ale nevidomý lyžař s trasérem. Trasér jede buď před lyžařem se zrakovým postižením a na zádech má místo batohu reproduktor, ze kterého se ozývá Lééé a Rííí. Případně spolu dvojice komunikuje přes interkom, a to ne proto, že by si chtěli zrovna říct, jaký byl včera večerníček. Dříve jste mohli vídat dvojice, kdy trasér jel za nevidomým a navigoval ho zezadu a pouze pomocí svého hlasu.
Traséra může dělat téměř každý. Může to být rodič nebo někdo ze sourozenců, ale i kamarád nebo samozřejmě speciálně proškolený instruktor. Musí však umět velice dobře lyžovat a lyžař, kterého naviguje, mu musí skálopevně věřit.
Speciálně označené reflexní vesty upozorní okolní lyžaře, s kým se na svahu pohybují, a zajistí tak bezpečí nevidomému a jeho trasérovi.
Reproduktor s mikrofonem se používají u těch nejzávažnějších zrakových poruch, jako je například úplná slepota. Zde se lyžař orientuje podle zvuku, který vychází z reproduktoru umístěného na zádech jeho traséra (doslova tak jede za zvukem), a řídí se pokyny, jež z něho vycházejí: Lééé – doleva, Rííí – doprava a jiné signály, které má dvojice secvičené a dlouhodobě vžité.
Interkom používá dvojice v případě, kdy zrakové postižení lyžaře není až tak závažné.
Může se jednat o poruchu periferního vidění, trubicové vidění aj. Lyžař se řídí podle trasérovy vesty a jeho pokynů.
Ti, kteří o tom nikdy neslyšeli
U neslyšících je předpoklad pro lyžování zcela jiný než u dětí s tělesným, zrakovým nebo mentálním postižením. I poruchy sluchu se dělí dle závažnosti, ale obecně největším hendikepem této skupiny lyžařů je to, že řvoucího „šusaře“ řítícího se nadsvětelnou rychlostí dolů sjezdovkou prostě neuslyší a mohou se tak dostat do nebezpečné situace.
Výhodou pro neslyšícího lyžaře je tedy opět označená transparentní vesta a samozřejmě doprovod komunikující znakovou řečí.
Ti, kteří to mají jinak
I u dětí s mentálním postižením záleží na definici postižení, které dané dítě má. Děti s některými formami autismu nebo lehkým mentálním postižením jsou schopny naučit se lyžovat a lyžovat s mírnou dopomocí. V podstatě jim na svahu děláte pouze parťáka a kamaráda a snažíte se je alespoň občas dohnat.
U těžších forem mentálního postižení se používají například monoski, biski, tandemski. Dítě bezpečně sedí a užívá si radost z jízdy.
Ostatní pomůcky zde používáme dle druhu postižení a jeho kompenzace vzhledem k lyžování. No a je to. Kdo to nevěděl, teď už ví, všichni lyžují a baví se lyžováním a je to o hře a o sněhu a o radosti z jízdy a o adrenalinu z rychlosti, pro všechny.
Lyžování je prostě koule, jedna velká, obrovská sněhová vibrující koule. Někde z ní trčí „stabík“, někde hůlka, jinde zas kyblík a je to jedno, ať si trčí, hlavně že to frčí…
—
Jak se lyžuje… Volně a zlehka o tom, co nás kolem lyžování zajímá nebo by zajímat mohlo. Pokaždé trochu jinak a z jiného soudku.
SIMONA SKOČDOPOLOVÁ, JAN ČIHÁK
Snow
Přidejte odpověď