HANDICAPOVANÝ TOMÁŠ VOŘÍŠEK USPĚL V KRAJSKÉ SOUTĚŽI DOBROVOLNÍKŮ KŘESADLO
Tomáš Voříšek, zdravotně těžce postižený student ústecké univerzity, je jedním ze sedmi držitelů prestižní dobrovolnické ceny Křesadlo 2016. Ocenění si převzal ve čtvrtek večer na ceremoniálu v Císařském sále Muzea města Ústí.
Nominoval ho nevidomý Vladimír Krajíček z Českého červeného kříže Litoměřice, který s Tomášem Voříškem také přišel na udílení cen. Právě v Červeném kříži sedmadvacetiletý mladík pomáhá nevidomým sportovcům.
„Nepřijde mi to jako něco, čím bych se měl pochlubit. Je to moje pomoc přátelům, kteří si to zaslouží,“ říká Voříšek skromně.
–
Spousta lidí si neumí představit, jaké to je být nevidomý. Mají podle vás těžký život?
Ano, hodně. My se orientujeme podle zraku, oni se musí naučit věřit svým instinktům. Věřit lidem okolo nich, že jim radí opravdu dobře, že když jim říkají, že daná věc je vpravo, že tam opravdu je. A myslím si, že kdybych já sám byl nevidomý, že by to pro mě bylo ještě těžší než mít dětskou mozkovou obrnu.
– Nevidomí mají dost osobitý humor, že?
Mnohdy je dost drsný, člověk se nad to musí umět povznést, aby to pochopil. Nesmí je brát jako handicapované, ale rovné sám sobě.
– Čím je pro vás Vladimír Krajíček důležitý?
Když potřebuju pomoci já, tak není problém, abych mu zavolal a zeptal se ho na cokoli.
– Asi ale nenastartuje auto a nejede s vámi nikam…
To samozřejmě ne, když potřebujeme nějakou přepravu, tak nám musí někdo pomoci. Ale on je dobrý v orientaci, na to že je nevidomý. Kamkoli jdeme, tak on je vlastně taková GPSka.
– Co konkrétně děláte pro Červený kříž?
Školím učitele i širokou veřejnost, pomáhám s výukou dětí na základní škole v první pomoci, pomáhám v soutěžích…
– Co pro vás znamená ústecká univerzita, kde studujete ekonomii?
Sám sobě chci dokázat, že můžu studovat. Když jsem byl malý, nikdo nevěřil, že to zvládnu. Tedy kromě mojí rodiny, která mě podporovala. Znamená to pro mě i možnost, že si najdu dobrou práci, při které si budu moci sednout v kanceláři a přitom budu užitečný.
– Myslíte si, že bude problém takovou práci najít?
Práce v kanceláři problém nebude, manuální práce by ale problém byl. Ruce potřebuju k tomu, abych mohl chodit.
– Jak vnímáte cenu Křesadlo?
Je to příjemné ocenění, fajn změna, ale že by to byl nějaký vrchol, to asi ne. Myslím, že když je někdo dobrovolník, tak nepotřebuje, aby ho někdo ocenil, aby mu dal někdo cenu, i když je to samozřejmě velice příjemné. Ale na druhou stranu to pro mě byl trochu stres, protože se dost nerad někde prezentuju.
– Co vám v dobrovolnictví dosud udělalo největší radost?
Jedním z těch dnů je dnešek. A pak mi také udělalo velkou radost, když jsem v 18 letech dostal od svých kamarádů přihlášku do Červeného kříže. Nejsem tam asi jediný s handicapem, ale určitě nás tam moc nebude.
– Co vás dnes nejvíc potěší, kromě dobrovolnictví?
Určitě dobré jídlo, hlavně maso. Taky zkouším vařit, ale spíš jsou to jen experimenty. Baví mě dobrá rocková muzika, 70. a 80. léta, takový ten pravý rock, který se dnes už moc nehraje, třeba Citron a Kabát. Moc ale nečtu, spíš povinná skripta a pak si pustím dobrý film nebo cédečko.
Kdo získal Křesadlo 2016? j Lenka Poborská (1973, Trmice-Koštov) a Kristýna Suchánková (1999, Lovosice) j Helena Opatřilová (1944, Most) j Jiřina Čajová (1975, Ústí n. L.) j Tomáš Voříšek (1989, Litoměřice) j Zuzana Bechyňová Jiranová (1983, Podbořany) j Jitka Flachsová (1974, Děčín)
Foto: TOMÁŠ VOŘÍŠEK. Foto: Vladimír Cettl
Vyšlo také v: Chomutovský deník; Litoměřický deník; Mostecký deník; Teplický deník; Ústecký deník; Žatecký a lounský deník
Přidejte odpověď