Zdá se, že s „inkluzním“ vtipem jsme se tentokrát opravdu trefili do černého. Ovšem některé až nenávistné komentáře směřující k redakci (ubožáci, hlupáci, likvidátoři postižených dětí) mě vedou k domněnce, že je psali buď lidé, kteří nechápou podstatu kresleného humoru a satiry, nebo (a to spíš) mají o inkluzi neúplné nebo zkreslené představy.
Učitelé určitě nemají obecně nic proti zařazování žáků s tělesným nebo lehčím mentálním postižením do běžných tříd. Sám jsem byl během své třicetileté praxe na 1. stupni základní školy třídním učitelem několika takovýchto žáků a nespatřoval jsem v tom žádný problém. Jak ovšem říká Václav Klaus ml. – tohle není inkluze, to je obyčejná lidská slušnost a součást „normálního světa“.
Problémem ale je, že poradny v duchu „zadání“ ministerské představy inkluze neprodleně začaly do škol doslova sypat i žáky prakticky nevzdělavatelné, ať už z důvodu těžkého mentálního postižení, nebo natolik defektního chování, že v praxi je potom v takové třídě téměř nemožné realizovat cokoli smysluplného (předpokládám, že další vtip na tohle téma – dialog učitele s farářem – vzbudí obdobné reakce). Specialitou je rovněž výuka žáků, kteří nerozumí ani slovo česky.
Armáda asistentů
Každému takovému dítěti byl zpočátku také víceméně automaticky (opět v duchu „zadání“) rovnou přidělován asistent. Nebudu se pouštět na tenký led hodnocení jejich odborné způsobilosti, abych se nedotknul mnoha těch, jejichž přítomnost u žáka je opravdovým přínosem, ale kolegové z praxe určitě vědí, kam mířím. Znám i případy, kdy činnost některých asistentů se v podstatě omezuje na to, aby ochránili spolužáky (v krajních případech i učitele) před verbální či fyzickou agresí „úspěšně inkludovaného“ žáka. Armáda asistentů přinesla i další problém – ředitelé škol na ně nedostávají dostatečné mzdové prostředky a situaci jsou nuceni kreativně řešit různými přesuny v rámci rozpočtu školy. Peníze na inkluzi v této živelné podobě už zkrátka nestačí (viz zprávy o chystaném propouštění stovek až tisíců asistentů) a tato se stává nenasytným otesánkem, který požírá sám sebe.
Nejsem speciální pedagog
O čem se ale vůbec nemluví a mně osobně to na celé slavné inkluzi vadí nejvíc, je fakt, že ze všech učitelů někdo přes noc od zeleného stolu jedním škrtem pera udělal speciální pedagogy (alespoň takhle to určitě chápe ČŠI). To je ovšem samostatný několikaletý VŠ studijní obor, nepochybně náročnější než „obyčejné“ učitelství! Ale však oni to ti učitelé zase nějak zvládnou, jsou přece profesionálové. Ano, zvládnou, protože stále ještě u nich vítězí profesionalita a společenská odpovědnost nad pochybnostmi o smysluplnosti vlastní nedoceněné práce. Není tedy divu, že většina učitelů považuje inkluzi v současné podobě za zpackaný projekt (jak dokládají zveřejněné průzkumy), a co mě těší, je, že v poslední době roste počet těch, kteří se nebojí své názory a svou nespokojenost nejen s inkluzí, ale třeba i s nenaplněním vládních slibů ohledně jejich platů veřejně projevit (i když předem musí počítat s obdobnými reakcemi, jako které stály u zrodu tohoto článku).
Nadsázka a satira
A jsme zpátky u původního vtipu. Podstatou kresleného humoru je mimo jiné i nadsázka, satira a možnost vyjádřit názor autora (tedy i nespokojenost s daným stavem věci), často účinněji než třeba takovýmto článkem, demonstrací, či dokonce stávkou. Pokud jsem se svým humorem v tomto případě někoho dotknul, omlouvám se – toto nikdy nemám v úmyslu. Těší mě, že kolegové z praxe mé kresby reflektují s potřebným úsměvným nadhledem a těší se na další, i když právě oni často v reakcích píší, že se nezasmáli, protože pro ně se nejedná o vtip, ale o každodenní realitu.
Milan KOCMÁNEK
Týdeník Školství
Přidejte odpověď