Veřejný ochránce práv se při své činnosti setkává s nejistotami poskytovatelů sociálních služeb, jak postupovat, pokud klient projeví vážně míněný nesouhlas s pobytem v zařízení. Nejasnosti přetrvávají mj. v tom, co dělat, pokud klient nesouhlasí s pobytem poté, co soud rozhodl o přípustnosti jeho držení v zařízení. O tom, jak mají poskytovatelé v těchto situacích reagovat, pojednává následující text.
Postup při projevu vážně míněného nesouhlasu
V pobytových sociálních službách mohou za jistých okolností klienti pobývat i proti své vůli – pokud je to nezbytné a přiměřené a pokud jsou naplněny veškeré podmínky stanovené zákonem. Tak tomu je i v situaci, kdy soud rozhodne o přípustnosti držení klienta v zařízení poté, co projevil vážně míněný nesouhlas s pobytem v zařízení.
V případě, kdy klient projeví vážně míněný nesouhlas s poskytováním pobytové sociální služby, přičemž není schopen vypovědět svou smlouvu se zařízením, je poskytovatel sociální služby povinen oznámit tuto skutečnost ve lhůtě 24 hodin soudu, do jehož obvodu dané zařízení sociálních služeb spadá.
Projevy vážně míněného nesouhlasu přitom mohou být velmi rozdílné. Nemusí se jednat pouze o slovní vyjádření nesouhlasu, ale může jít například o pokusy o útěk ze zařízení, odmítání stravy apod. Ke každému klientovi je proto třeba přistupovat individuálně a vyhodnocovat jeho případný nesouhlas s poskytováním služby na základě znalosti jeho chování v jiných situacích, jeho schopností, způsobů komunikace a dalších okolností. Pokud klient projeví v přítomnosti pracovníka nesouhlas s pobytem v zařízení, mělo by dojít k posouzení tohoto stavu určenými pracovníky a následně (pokud je nesouhlas opravdu vyhodnocen jako vážně míněný) k odeslání informace na soud, který rozhodne o dalším setrvání klienta v zařízení.
Poskytovatel sociálních služeb je zároveň povinen o oznámení soudu informovat bez zbytečného odkladu toho, kdo za klienta uzavřel smlouvu o poskytování pobytové sociální služby, pokud ji klient neuzavíral sám. Zároveň o případu vážně míněného nesouhlasu musí vést evidenci.3 Nevedení této evidence je považováno za správní delikt.
Jak mají poskytovatelé v těchto případech postupovat, podrobněji popisuje doporučený postup Ministerstva práce a sociálních věcí.
Kromě poskytovatele sociálních služeb, který má oznamovací povinnost, může oznámení soudu o podezření o nepřípustném držení osoby v zařízení sociálních služeb učinit kdokoliv, kdo projev vážně míněného nesouhlasu zaznamená (např. blízký klienta, zaměstnanec zařízení apod.).
Rozhodnutí soudu
Na základě oznámení soud zahájí řízení o vyslovení nepřípustnosti držení klienta v zařízení sociálních služeb.6 Následně má povinnost věc projednat a rozhodnout nejpozději do 45 dnů ode dne zahájení řízení.
Soud může dojít k závěru, že je další držení klienta v zařízení nepřípustné.
V takovém případě klient může opustit zařízení takřka okamžitě. Zařízení musí učinit nezbytné kroky k tomu, aby mohl službu opustit, bude-li si to přát, a to s odpovídajícím zabezpečením (předáním dokladů, léků, financí a zařízením dalších nezbytností) a s vypořádáním závazků ze smlouvy a jejím ukončením, aby následně nedošlo k jeho újmě.8 V praxi však odchod klienta pravděpodobně nebude okamžitý, neboť bude potřebovat zajistit např. bydlení, navazující službu apod. Ideálním řešením je proto společná domluva klienta a poskytovatele na procesu odcházení (např. na přizpůsobení individuálního plánu klienta a na domluvě o způsobu ukončení smlouvy).
Soud může také dojít k závěru, že je držení klienta v zařízení přípustné, a klient tak zůstává v zařízení.
V obou případech je přípustné odvolání proti rozhodnutí soudu, které však nemá odkladný účinek.
Co dělat, když klient projeví vážně míněný nesouhlas znovu?
I přesto, že soud rozhodl o setrvání klienta v zařízení, mělo by zařízení zájem klienta o opuštění zařízení reflektovat a pokoušet se odstranit příčiny, pro které chtěl klient zařízení opustit. Tuto povinnost lze dovodit z obecné povinnosti poskytovatele poskytovat klientovi službu individuálním způsobem v souladu s jeho přáními a potřebami.
Klient však může projevit nesouhlas s pobytem v zařízení znovu. V této situaci se ochránce setkává s přetrvávající nejistotou poskytovatelů, jak v této situaci postupovat, či přímo s jejich nesprávným postupem. Je proto nutné zdůraznit, že i pokud soud rozhodl o přípustnosti držení klienta v zařízení, neznamená to, že klient nemůže vážně míněný nesouhlas projevit znovu a že poskytovatel již jeho projev nemusí oznamovat soudu.
Naopak, poskytovatel je povinen učinit oznámení vůči soudu kdykoliv, pokud vyhodnotí, že se jedná o vážně míněný nesouhlas. Právní úprava opakovaný projev vážně míněného nesouhlasu předvídá a jediný limit stanovuje soud. Soud může další řízení ze stejných důvodů zahájit až po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla vyslovena přípustnost držení člověka v zařízení sociálních služeb.
Oznamovací povinnost zařízení tím však není nikterak dotčena. Dojde-li i během lhůty 30 dnů od právní moci rozhodnutí k vyjádření dalšího vážně míněného nesouhlasu s poskytováním pobytové sociální služby, musí poskytovatel sociální služby splnit svoji oznamovací povinnost vůči soudu. Soud v této lhůtě další řízení zahájí pouze, pokud je oznámení založeno na nových podstatných okolnostech, které předchozím pravomocným rozhodnutím nebyly posouzeny.14 To, zda se jedná o nové podstatné okolnosti, není na posouzení poskytovatele, ale na posouzení soudu. Proto poskytovatel musí splnit svou oznamovací povinnost i v této lhůtě.
Závěr
Je zřejmé, že v praxi může být pro poskytovatele velmi náročné poznat, zda se jedná o vážně míněný nesouhlas, či jen o okamžitou nespokojenost klienta. Vzhledem k tomu, že je omezení osobní svobody zcela zásadním zásahem do základních lidských práv a svobod, mělo by zařízení v pochybnostech vždy postupovat ve prospěch minimalizace zásahu do těchto práv, tedy případ soudu oznámit.
Poskytovatel také musí mít na paměti, že rozhodnutí soudu o přípustnosti držení klienta v zařízení neznamená zánik oznamovací povinnosti do budoucna a že i další vážně míněné nesouhlasy klienta musí soudu oznámit.
O autorovi: Mgr. Cristina Boušková,
Text: Kancelář veřejného ochránce práv
Přidejte odpověď