Kapitola 16. POKÁNÍ PANÍ DE COULEVAIN
Don Juan de la Fuente, hrabě z Mediany, odpočíval na pohovce pod širokým záďovým sloupem kajuty na galeoně Estremadura, brnkal na kytaru ozdobenou mnoha stuhami a zpíval unylým barytonem necudnou píseň, která se poprvé začala zpívat v andaluském přístavu Málaga a rychle si získala obrovskou popularitu.
Hrabě byl třicetiletý, půvabný a elegantní muž temných očí a plných rudých rtů zpola zakrytých knírem. Na bradě měl špičatou kozí bradku. Tvář i pohyby těla prozrazovaly rozkošníka. Přepychová kajuta čtyřicetidělové galeony, které velel, se přesně hodila k jeho naturelu. Olivovou zelení natřené lodní přepážky byly bohatě zdobeny vyřezávanými a zlacenými kupidy, delfíny, ovocem a girlandami květů; vzpěry měly tvar karyatid s rybími ocasy. Krásný příborník byl přetížený zlatými a stříbrnými talíři a mísami, u dveří visel velký obraz Afrodity, na podlaze ležel bohatý orientální koberec a stůl byl pokryt kobercem tak jemným, jaký lze spatřit málokde. Nad stolem visela cizelovaná stříbrná lampa. V malé knihovně byly natěsnány knihy: Ovidiovo Umění milovat, Satirion, Boccaciův Decameron a Poggio, jež vydávaly jasné svědectví o klasické výchově i o bezuzdném charakteru tohoto latinsky vzdělaného člověka. Pohovka, na níž se don Juan rozvaloval, byla potažena córdobskou kůží, bohatě malovanou a zlacenou. Okno kajuty bylo otevřené, ale i přes mírný vánek od moře, byl zde vzduch dusný těžkými vůněmi ambry a jiných aromatických látek.
Píseň zpívaná donem Juanem byla chvalozpěvem na život a tělesné radosti a naříkala nad papežovým celibátem, tak těžkým i v hojnosti, v níž Svatý otec žije.
Vida sin niňa, non es vida, es muerte
Y del Padro Sante muy triste es la suerte!
(Život bez ženy, není život, jen umírání
a osud Svatého otce je přesmutné živoření)
Byl to refrén balady a zároveň její nejcudnější verš. Don Juan zpíval tuto píseň kapitánu Bloodovi, který seděl u stolu, opíraje se o něj loktem a nohu maje položenu přes druhou židli. Na jeho orlí tváři strnul chtěný a mechanický úsměv, nasazený jako maska, která má přikrýt jeho únavu a znechucení. Bloodův oděv z kabátce a kalhot z šedého kamelotu, zdobeného stříbrnou krajkovinou, byl vypůjčen z šatníku dona Juana, neboť oba muži byli stejně vysocí, stejně staří a podobali se sobě i postavou. Bloodův obličej, jako vždy rámovala černá paruka. Tento nenáviděný nepřítel Španělů seděl jako vážený host v kajutě španělské galeony plující zvolna Karibským mořem k severu asi dvacet mil od Leeward Islands a unylý don Juan ho svým zpěvem bavil, aniž by tušil, koho baví.
Tuto neuvěřitelnou situaci způsobila dlouhá řada zvláštních náhod. Před týdnem, kdy Bloodova loď Arabella odpočívala v jakémsi zálivu a čistila své boky od usazených korýšů a hniloby, dlel Blood na Margaretě, kotvící u pobřeží. Tu mu přinesl spřátelený karibský Indián zprávu o španělských lodích lovících perly v zálivu Cariaco. Španělé měli již bohatou kořist na palubách.
Kapitána Blooda uvedla tato zvěst do neodolatelného pokušení přepadnout perlolovce. Vybral si ze skoro dvě stě mužů posádky Margarety čtyřicet nejlepších bukanýrů, obsadil jimi tři velké pirogy a jedné noci tiše přeplul úzký pruh vody mezi Margaretou a pevninou. Celý následující den se ukrýval pod skalisky břehu a k večeru se připlížil do zálivu Cariaco.
Tam je však překvapila španělská guardacosta (pobřežní hlídková loď), o které do posledního okamžiku nevěděli. Obrátili rychle své čluny a prchali na volné moře. Ale guardacosta je pronásledovala, zahájila palbu a rozbila křehká plavidla. Ze čtyřiceti pirátů byli někteří zabiti, jiní se utopili a další byli zajati. Kapitán Blood sám strávil noc ve vodě, drže se pevně lodní trosky.
Po západu slunce se zdvihl silný jižní vítr, který ho spolu s mořskými proudy odnášel celou noc, aby ho za svítání, zcela vyčerpaného, ztuhlého a prosoleného, vyhodil na břeh malého ostrova souostroví Hermanes.
Tento ostrov nebyl delší půl druhé míle a v největší šíři měl méně než celou míli. Byl porostlý kokosovými palmami a aloemi a obyčejně býval neobydlen, nepočítáme-li k obyvatelům mořské ptáky a želvy. Ale v době Bloodova příchodu byl náhodou obydlen ještě dvěma španělskými ztracenci. Tito nešťastníci před měsícem prchli v pinase (lodní člun pro přepravu nákladu nebo osob z lodi na břeh) z anglické osady Saint Vincent, kde byli uvězněni. Přestože neznalí navigaci, odvážili se na moře, a když vyčerpali zásoby pitné vody a byli již blízko smrti, narazili náhodou na tento malý ostrov. Po své první zkušenosti s mořem se už neodvažovali ostrov opustit, zůstali a živili se ptáky chytanými v pobřežních skalách, kokosovými ořechy, yammovým kořenem a bobulemi.
Kapitán Blood si nebyl jist, zda mu i v tomto tak zoufalém postavení nepodříznou krk, jakmile uhodnou jeho pravou totožnost, a proto se jim představil jako trosečník z holandské brigy, která ztroskotala na cestě do Curacaa a dal si jméno Petr Vandermeer. Holandským otcem a španělskou matkou odůvodnil plynnou kastilštinu, jíž mluvil.
Shledal, že pinasa je v dobrém stavu, zásobil ji yammovými kořeny a želvami, které sám bukanoval (sušení a uzení masa indiánským způsobem), naplnil sudy vodou a pustil se s oběma španělskými uprchlíky na moře. Za svitu slunce a hvězd držel kurs k jihu na Tobago, kde byli holandští osadníci tak neutrální, že by jim neodepřeli přístřeší. Zdálo se mu však rozumnější namluvit svým dvěma druhům, že míří k Trinidadu, který patřil Španělům.
Ale ani Tobago, ani Trinidad se nestaly řízením osudu cílem jejich plavby. Třetího dne cesty je přijala na palubu španělská galeona Estremadura. Zatímco oba Španělé jásali, Blood se spolehl na své štěstí a na svůj rozedraný oděv, v němž vystoupil na palubu, a doufal, že ho nikdo nepozná.
Když se ho tázali, kdo je, setrval na svém smyšleném příběhu, a navíc jim namluvil, že jeho matka pochází z rodiny Trasmiera z rodu vévody Arcos, který je tak jeho příbuzný.
Pánovité chování, jeho ostře řezaný obličej, temná pleť a havraní vlasy, ale zejména jeho plynná kastilština, to vše učinilo jeho podvod věrohodným. A ostatně — nepřál si nic jiného, než aby ho vysadili na břeh v nějaké holandské kolonii, odkud by mohl pokračovat ve své cestě do Curacaa.
Na sybaritského dona Juana de la Fuente udělaly vysoké styky a známosti tohoto trosečnického gentlemana patřičný dojem. Poskytl mu v užívání svůj bohatý šatník, ubytoval ho v salonku na zádi galeony, který sousedil s jeho kajutou a zacházel s ním v každém ohledu tak, jak má zacházet urozený člověk s mužem stejně urozeným.
Don Juan nalezl v Petru Vandermeerovi muže podle svého srdce, což velmi přispělo k srdečnosti vzájemného vztahu. Naléhal, aby mu směl říkat done Pedro, čímž chtěl zdůraznit španělskou část jeho bytosti a brzy přísahal, že krev Vandermeerů je v něm úplně potlačena krví Trasmierů. Tento námět se hodil španělskému gentlemanovi k několika necudným sentencím, neboť necudnost tryskala z dona Juana naprosto přirozeně a při každé příležitosti v hojné míře a nakazila všechny jeho důstojníky, z nichž čtyři, vesměs mladí lidé šlechtického původu, denně obědvali a večeřeli u jeho stolu ve velké kajutě.
Kapitán Blood by byl sklony, které don Juan dával najevo, milerád odpustil osmnáctiletému chlapci, u nějž by mohl věřit, že je čas napraví, ale projevoval-li je muž třicetiletý, zdály se Bloodovi nechutnými. Pod dvorně elegantním zevnějškem nalezl duši zhýralce.
Blood však neprozradil své hluboké pohrdání ani nejslabším náznakem. Na dobrém dojmu, který na hostitele učinil, spočívala jeho osobní bezpečnost a péče o ni ho nutila přizpůsobit se zvyklostem společnosti, musel se vydávat za muže jejich vlastního bezuzdného ražení.
Tak se stalo, že za oněch dnů, kdy se skoro v bezvětří vlekli pod horou často zplihlých a svěšených plachet tropickým mořem k severu, vzniklo mezi donem Pedrem a donem Juanem cosi, co se na první pohled podobalo přátelství. Don Juan nalezl ve svém hostu mnohé, co mohl obdivovat — jeho do očí bijící tělesnou sílu a duševní zdatnost, hlubokou znalost lidí i světa, kterou co chvíli naznačoval jeho pohotový vtip, a cynickou moudrost, jež se tu a tam zobrazila v jeho řeči. Strávili spolu denně mnoho hodin a jejich intimita rostla tak, jako roste v tomto tropickém pásmu vegetace.
Don Juan dozpíval píseň a chroupal peruánské cukrovinky, jež si bral ze stříbrné krabice stojící vedle něho. Kapitán Blood myslel na pinasu, v níž cestoval s oběma španělskými uprchlíky. Nyní byla ve vleku Estremadury a Blood přemýšlel, jak by jí opět mohl využít, a nadhodil donu Juanovi otázku:
„Nyní bychom měli být nedaleko Martinique. Na ostrov není zajisté dál než šest nebo sedm mil?“
„To je svatá pravda díky tomuto naprostému nedostatku větru. Mohl bych z vlastních plic foukat silněji.“
„Kvůli mně zajisté, že byste nemohl přistát,“ pravil Blood a myslel na válečný stav, který v té době byl mezi Francií a Španělskem, což, jak kapitán z hovoru vyrozuměl, byla také jedna z příčin don Juanovy přítomnosti v těchto vodách.
„Ale při tak pokojném moři mohu sám docela snadno doveslovat ke břehu v člunu, který mne přivezl k vám. Dejme tomu, done Juane, že se s vámi dnes večer rozloučím, co byste tomu řekl?“
Don Juan vypadal zarmouceně: „Jaký to spěch! Tak náhle se chcete loučit a opustit nás? Což jsme si neřekli, že vás dovezu k St. Martin?“
„Pravda. Ale přemýšlel jsem o tom a připomněl si, že lodi tam plují zřídkakdy a mohl bych tam být delší dobu zdržen, než bych se dočkal lodi plující do Curacaa. Zatímco Martinique…“
„Ach, to ne,“ přerušil ho don Juan netrpělivě: „Musíte, prosím, přistát v Mariegalante, kde mám malé řízení nebo, je-li vám to milejší, vystupte na břeh v Guadeloupe — myslím, že se vám to hodí — ale, přisahám, teď ještě vám nedovolím odejít.“
Kapitán Blood se zarazil a přestal svou dýmku nacpávat nejlepším sacerdotským tabákem, který bral z nádoby zhotovené z lístkového zlata, jež stála na stole.
„Vy máte v Mariegalante řízení?“ Byl tím tak překvapen, že na chvíli zapomněl na Martinique. „Jaké řízení je možné teď mezi vámi a Francouzi?“
Don Juan se na něj tajemně usmál: „Velký obchod, drahý příteli. Což nejsem také španělský voják?“
„Vy chcete Mariegalante přepadnout?“
Španěl chvíli neodpovídal. Probíral se jemně strunami kytary a rozezvučel je. Úsměv, který se mu rozložil na plných rtech, přijal jemně krutý výraz a jeho tmavé oči strnuly.
„Posádce v Basseterre velí pes jménem Coulevain a s ním musím ještě vyrovnat jakýsi soukromý účet. Je to přes rok starý účet, ale konečně se blíží den, kdy ho zaplatí. Válka mi k tomu dala dobrou příležitost, jedinou ranou posloužím Španělsku i sobě.“
Blood rozžal světlo, přiložil louč k dýmce a kouřil. Nezdálo se mu, že don Juan prokáže Španělsku přílišnou službu, odváží-li se jednou ze svých lodí útoku na osadu tak nepatrnou jako je Mariegalante. Když po chvíli promluvil, vyslovil polovinu své myšlenky o tom a neříkal již nic o svém přistání u ostrova Martinique.
„Obohatím trochu svou zkušenost, zůstanu-li na palubě lodi. Uvidím něco, co nezapomenu tak snadno — ledaže by nás děla z Basseterre potopila.“
Don Juan se zasmál. Přes všechnu svou zkaženost měl tento chlapík, jak se zdálo, odvážné srdce a nedal se jen tak lehce zneklidnit rizikovostí střetnutí, jež ho čekalo. Vyhlídka na boj ho naplňovala spíše veselostí, která ještě rostla, když vítr zesílil a galeona se rozběhla rychleji po hladině. V kajutě Estremadury bylo za této noci veselo a don Juan sám hlučně udával tón zábavy. Vypilo se mnoho opojných a těžkých španělských vín při bouřlivém a lehce vznětlivém smíchu.
Kapitán Blood usoudil, že účet, který měl francouzský velitel Mariegalante s donem Juanem, musí být opravdu velký, když vyhlídka na jeho konečné vyrovnání Španěla tak neobyčejně vzrušovala. Jeho osobní sympatie náležely francouzským osadníkům, kteří měli právě zažit jedno z oněch pobřežních přepadení, která zaslouženě založila špatnou pověst Španělů v Novém světě. Ale Blood byl bezmocný a nemohl proti tomu pozdvihnout ani prst, nemohl říci ani slovo na jejich obranu. Byl nucen připojit se k surové veselosti, již podněcovala vyhlídka na vraždění Francouzů a musel pít na jejich zmar, na zánik Francie a na smrt plukovníka Coulevaina obzvláště.
Když ráno vystoupil na palubu, spatřil dlouhou pobřežní čáru Dominiky. Táhla se po levé straně ve vzdálenosti deseti až dvanácti mil a v dálce před sebou viděl neurčitou šedomodrou hmotu, o níž věděl, že je to hora čnící uprostřed kulatého ostrova Mariegalante. Připluli v noci k jižnímu cípu ostrova Dominica a vypluli tak z Karibského moře do širého Atlantického oceánu.
Don Juan měl výbornou náladu a po nočním hodování byl v neméně dobrém stavu. Připojil se na zadní palubě k Bloodovi a poučoval ho o věcech, které kapitán již dlouho znal. Blood ovšem nyní dbal na to, aby tyto své vědomosti neprozradil.
Pluli několik hodin po větru s plachtami plnými a zkrácenými na vítr. Když dopluli asi deset mil před ostrov, který se nyní odrážel od tyrkysově zeleného moře jako nízká zelená zeď, započala posádka svou činnost řízenou ostrými slovy rozkazů a pronikavými hvizdy píšťalky bocmana. Nad palubami Estremadury rozepjali sítě, určené k zachycení padajících břeven a ráhen po zásahu koulí. Muži naplnili všechny nábojnice, odstranili příklopy děl, otevřeli střílny a rozestavili k nim džbery s vodou.
Kapitán Blood stál na vyřezávaném zadním můstku vedle dona Juana a díval se se zájmem na mušketýry v krunýřích a špičatých přilbicích. Mužstvo nastupovalo na střední palubu. Don Juan mu po celou tu dobu vysvětloval význam prováděných opatření.
V poledne sestoupili do kajuty k obědu. Don Juan se v očekávání boje choval méně hlučně. Jeho tvář pozbyla své svěží barvy a jeho štíhlé ruce zneklidněly. Sametové oči plály horečným leskem. Jedl málo a to málo, co požil, polykal rychle. Pil však tím více a seděl u stolu ještě tehdy, když jeden z jeho důstojníků, malý a tlustý mladík jménem Veraguas, který zůstal přes oběd na palubě jako hlídka, přišel ohlásit, že je na donu Juanovi, aby nyní převzal velení k útoku.
Don Juan vstal a s pomocí černošského stewarda Absolona se rychle ozbrojil kyrysem na hrudi i na zádech a nasadil si ocelovou přílbu. Potom odešel na palubu. Kapitán Blood ho doprovázel přes jeho výstrahy a přes varování, že by se neměl bez krunýře vystavovat bitevní vřavě.
Estremadura se přiblížila basseterrskému přístavu na necelé tři míle. Z přirozené nechuti prozradit příslušnost nevytáhla na stožár žádnou vlajku, ale nepřítel ji mohl poznat, neboť ji dostatečně projevila svou stavbou i zvláštní úpravou plachtoví. Don Juan si ze vzdálenosti míle prohlédl dalekohledem celý přístav i jeho široký vjezd a oznámil, že v něm nekotví žádná válečná loď. Pevnost nad přístavem byla jediným protivníkem v souboji, který nastával.
Rána vypálená v tomto okamžiku do příďového výboku Estremadury oznamovala, že velitel pevnosti je muž, který se ve svém řemesle vyzná. Přes toto jasné znamení, aby loď zastavila a svinula plachty, plula Estremadura dál do přístavu a setkala se s zahřměním dvanácti děl. Nepoškozena tímto hromadným výstřelem udržela galeona kurs a zachovala všechna děla připravena k palbě.
Tím si Don Juan získal tiché Bloodovo ocenění. Proplul druhým rojem střel a stále ještě nestřílel a čekal, až dopluje na nejkratší vzdálenost k pevnosti. Tu vypálil ze všech děl levého boku současně, otočil se obratně a vyprázdnil děla druhé strany, načež rychle odplul těsně po větru, aby v dostatečném odstupu znovu nabil. Francouzským dělostřelcům v pevnosti nabídl pouze úzký terč zádi své galeony.
Když se později vracel k útoku, vlekl za sebou tři čluny, které až dosud visely na krakorcích, a s nimi i pinasu, na níž připlul Blood.
Při tomto nájezdu utrpěl škodu na ráhnech zadního stožáru, nehledě na to, že řezbářská práce na předním bloku a na ozdobných paženích byla těžce poničena. Ale tyto věci mu nestály za slzu. Ovládal svou loď s velkou duchapřítomností a vmetl střely z dvaceti děl na každém boku do pevnosti tak dovedně, že ji alespoň pro nejbližší chvíle umlčel.
Opět poodplul a když se podruhé vracel, seděli ve všech lodicích jeho mušketýři. Dovezl je až na sto yardů ke skaliskům na pobřežní straně pevnůstky, poslal je na břeh a zůstal na místě připraven krýt jejich případný ústup. Španělé se vylodili na břeh a připravovali se ke střelbě.
Četa Francouzů, která jim z pevnosti vyšla vstříc, aby je odrazila, byla okamžitě smetena salvou z mušket, nabitých sekaným olovem a broky. Mušketýři ihned přešli po mírném svahu k útoku na pobořené hradby. Současně se vracely čluny zpět k Estremaduře pro posily.
Během bitvy na břehu nabil don Juan svá děla, obeplul ostroh a zasypal pevnost znovu koulemi z celé jedné strany lodi. Chtěl odvrátit pozornost francouzské posádky od útočících mušketýrů a zesílit její strach a zmatek. Odpovědělo mu pouze pět děl a jedna dvanáctiliberní rána roztříštila střílnu na střední palubě. Ale Estremadura opět otočila bez větších škod a plula vstříc svým člunům. Naložila na ně nové čety mušketýrů a poslala je na břeh, ale to již utichla střelba na svahu pod pevnůstkou a vzápětí se přes vodu nesl vítězný jásot.
Až dosud se choval kapitán Blood jako muž, který lhostejně posuzuje vojenské činnosti. Nyní se však jeho myšlenky obrátily k tomu, co musí následovat, a protože znal způsoby španělské soldatesky při přepadení a plenění a znal zpustlíka, který Španěly vedl, zachvěl se tento ledačemu zvyklý bukanýr nad věcmi, které přijdou. Uměl vést válku nemilosrdně proti stejně nemilosrdnému nepříteli, ale surové plenění měst, brutálnosti soldatesky vůči osadníkům a jejich ženám, to byly činy, které nikdy nedovolil páchat.
Don Juan očividně nesdílel vůbec nic z Bloodových úvah a starostí. Přestože byl jemně vychovaným šlechticem z evropského Španělska, žhnuly jeho tmavé oči divokým očekáváním a sám šel s četou na břeh, aby osobně vedl plenění. Konečně pozval i svého hosta, aby ho doprovázel a sliboval mu vzácnou kratochvíli a zábavné doplnění životních zkušeností. Blood se však ovládl a tvářil se alespoň navenek lhostejně.
„Moje příslušnost mi to zakazuje, done Juane. Poloholanďané neválčí s Francií.“
„Copak ví někdo, že jste Holanďan? Buďte alespoň jednou celý Španěl a pojďte se pobavit. Kdo se to dozví, done Pedro?“
„Já,“ řekl Blood, „je to otázka mé cti.“
Don Juan se na něj díval, jako kdyby to řekl žertem: „Musíte se tedy stát obětí svých předsudků,“ a se smíchem sestupoval po připraveném žebříku do člunu, který na něj čekal.
Kapitán Blood zůstal na zadním můstku, odkud mohl přehlédnout celé městečko na břehu vzdáleném necelou míli, neboť Estremadura šla na kotvy v obvyklém kotvišti. Z důstojníků zůstal na palubě pouze Veraguas a z mužstva ne víc než patnáct námořníků. Ale všichni byli bedlivě na stráži a s nimi, pro všechny možné případy, i velitel dělostřelby.
Don Sebastian Veraguas naříkal na svůj osud a litoval, že se nemůže zúčastnit toho výletu na pevninu, mluvil docela vážně o radovánkách, jichž by si na břehu při plenění mohl užít. Veraguas byl pětadvacetiletý chlapík buldočího typu s vysedlým nosem a bradou a žvanil velmi sebevědomě. Mohl i na tuto vzdálenost slyšet ohlas strašného díla španělských rukou a viděl již první dům v plamenech.
Blood věděl příliš dobře, co se tam děje, a když nyní tak zamračeně přihlížel zvěrstvům, byl by dal mnoho za to, kdyby tu měl aspoň sto svých bukanýrů, kterými by smetl tohle španělské smetí do moře. Viděl kdysi předtím takový útok a přísahal si při něm, že se nikdy v budoucnosti nesmiluje nad Španělem. Teď, v Basseterre, znovu přísahal, že se tomuto slibu nezpronevěří.
A mezitím mladý muž po jeho boku, člověk, kterého by byl nejraději uškrtil oběma rukama, svolával celou nebeskou hierarchii, aby byla svědkem jeho žalu a zklamání, že se toho pekla na břehu nemůže zúčastnit.
Nastal večer, útočníci se vraceli, přicházeli na břeh k nyní ztichlé pevnosti a nasedali do člunů, aby přepluli oněch sto yardů fialově zelené vody mezi pevninou a zakotvenou lodí. Přicházeli v zástupech na palubu, zpívali, hlučeli a veselili se, někteří měli rány ovázané hadry, mnozí byli brunátní opojením z vína a rumu a všichni byli obtíženi kořistí. Žertovali sprostě o pustošení a o spoušti, kterou za sebou zanechali, a ještě sprostěji se vychloubali zvrhlostmi, které napáchali. Přepadení mělo úspěch, Španělé ztratili pouze půl tuctu mužů, ale jejich smrt byla příšerně pomstěna.
V posledním člunu připlul don Juan de la Fuente. Před ním vystupovali po spuštěném žebříku dva muži. Nesli těžce oddychující balík, v němž kapitán Blood okamžitě poznal ženu, jejíž hlava a ramena byly zavinuty do pláště. Pod černými záhyby látky spatřil spodničku z květovaného hedvábí a letmo zahlédl pohybující se nohy vězící v hedvábných kalhotkách a jemných střevících s vysokými podpatky. V rostoucí hrůze usuzoval z těchto podrobností, že ta žena je urozená dáma.
Don Juan, jehož tvář byla zmazána potem a prachem, vystupoval těsně za ní. Došel na konec žebříku a poručil:
„Do mé kajuty!“
Blood viděl, jak ji nesou přes palubu řadami mužů, křičících nestoudnosti a potom mu zmizela z očí v náručí svých uchvatitelů dole v chodbě.
Nechť však byl Blood vůči mužům jakýkoli, k ženám se nechoval nikdy jinak než rytířsky. Tato rytířskost se v něm nyní vzbouřila ve své plné síle. Kdyby byl slepě a úplně povolil jejímu hlasu, byl by se na místě vrhl na dona Juana a byl by tak zničil jakoukoli možnost pomoci té nešťastné zajatkyni. Její přítomnost na lodi nemohla zůstat nikomu utajena. Byla speciální kořistí, kterou si zhýralý španělský velitel nechal pro sebe a kapitánu Bloodovi naskakovala při tomto pomyšlení husí kůže na těle, chvěl se a myslel na to, co ji čeká.
Když po chvilce sestoupil po kajutních schodech na palubu a kráčel chodbou, byl úplně klidný a usmíval se. U velitelovy kajuty narazil na tři důstojníky, kteří ten den vedli útok na břeh, a Veraguese. Všichni temperamentně hovořili a smáli se hlučně podlosti svého kapitána.
Vtom se vynořil don Juan ze dveří po levé straně své kajuty. Zavřel je za sebou a stál před nimi, opíraje se o ně asi tak dlouho, co by srdce dvanáctkrát tlouklo. Nedůvěřivě je pozoroval a potom otočil klíčem v zámku, vytáhl ho a zasunul do kapsy. Z oné malé kajuty, v níž byla pravděpodobně ukryta ona dáma, nevycházel ani nejslabší zvuk.
„Konečně je tiše, chvála Bohu!“ smál se jeden z důstojníků.
„Je unavena neštěstím!“ vysvětloval druhý.
„Můj ty Bože. Viděli jste již někdy tak divokou kočku? Ta žena překypuje energií podle toho, jak se s námi rvala. Je to malý ďas, který stojí za zkrocení. To bude práce, kterou vám závidím, done Juane!“
Veraguas mínil, že si jejich skvělý vůdce plně zasloužil tento podíl na kořisti. Dvojsmyslné žerty a poznámky létaly od muže k muži. Don Juan se ironicky usmíval jakoby sám pro sebe.
Černošský sluha prostřel stůl k večeři jako obyčejně pro šest osob a rozsvítil velkou stříbrnou lampu, neboť v těchto šířkách nastává noc skoro hned po západu slunce. Don Juan dal znamení, aby se zasedlo ke stolu.
„Večeře bude jen krátká, prosím!“ oznámil, rozepínaje a odkládaje svůj kyrys. Tato poznámka však vyvolala novou bouři veselosti a žertů o velitelově spěchu, vše na účet ubohé oběti za dveřmi.
Když všichni usedli za stolem, odvážil se Blood vzbudit don Juanovu pozornost otázkou:
„A co plukovník de Coulevain?“
„Ať je proklet!“ Hezká tvář zbrunátněla: „Nebyl v Basseterre, byl v pevnosti v Les Carmes.“
Blood zdvihl obočí a předstíraje starost, řekl:
„Přes veškeré vaše úsilí je tedy váš účet ještě nevyrovnán!“
„Ne tak docela!“
„Přisámbohu, že ne!“ řekl jiný muž a smál se: „Madam de Coulevain je bohatou kvitancí!“
„Madam de Coulevain?“ řekl Blood, ačkoli jeho otázka byla zbytečná, právě tak jako pohledy mužů, které zabloudily k zavřeným a mlčícím dveřím kapitánovy kajuty. Blood se zasmál.
„Ale ne…,“ odmlčel se, „to je geniálně provedená pomsta, done Juane, ať už byla ona urážka jakákoli!“ A s celým peklem v duši se opět mírně usmíval, dávaje najevo svůj obdiv.
Don Juan pokrčil rameny a vzdychl: „A přece jen bych si přál, abych se s ním setkal. Donutil bych ho k úplnému zaplacení.“
Ale Blood se nechtěl vzdát: „Nenávidíte-li onoho muže opravdu tak přespříliš, pomyslete na trýzeň, k níž jste ho odsoudil — předpokládám ovšem, že plukovník má svou ženu rád. Zajisté, srovnáte-li trest smrti s tímto trestem, není mír smrti žádným trestem.“
„To je možné!“ Don Juan mluvil stručně. Zklamání zkazilo, jak se zdálo, jeho náladu nebo snad ho hryzla netrpělivost. „Dej mi víno, Absolone! Ó, Bože mého života, jak žízním!“
Černoch nalil víno. Don Juan zvrátil do sebe pohár najednou. Blood rovněž a sluha číše opět naplnil.
Blood pronesl na zdraví španělského velitele přípitek. Prohlásil, že v boji na vodě není povolaným soudcem, ale nemůže si představit, že boj, který dnes viděl, by mohl být vybojován lépe kterýmkoli z žijících vojevůdců.
Don Juan poděkoval úsměvem. Přípitek byl zapit s velkou radostí všech a černoch znovu naplnil poháry. Potom mluvili důstojníci a Blood upadl do zamyšlení.
Uvažoval, že don Juan je všechny po večeři, jejíž konec se rychle blížil, pošle do jejich kajut. Do kabiny, kam don Juan na přechodnou dobu ubytoval Blooda jako svého vzácného hosta, se vstupovalo z pravé strany kapitánovy kajuty. Ale dovolí mu don Juan, aby zůstal tak blízko u kajuty se zajatkyní? Jestliže ano, může ještě té nešťastné ženě prospět a již také věděl přesně, jak jí pomůže. Nebezpečí spočívalo pouze v možnosti, že ho pošlou dnes večer spát jinam.
Blood se náhle vzpamatoval ze zamyšlení, vmísil se do hovoru a žádal více vína, potom chtěl ještě více pití, v čemž mu ostatní muži, kteří měli za sebou horký den, milerádi přizvukovali. Pustil se do nových chvalozpěvů o válečném umění a udatnosti dona Juana a chvílemi se jeho řeč stávala vleklou a nejasnou, často škytal a mnohokrát se opakoval.
Tak se učinil směšným a když mu to dali najevo, hrál si na uraženého a obracel se k donu Juanovi, aby on sám řekl těmto veselým a opilým pánům, že alespoň on, don Pedro, je střízlivý, ale jeho řeč se při tomto protestu stávala čím dále tím nesrozumitelnější.
Když ho později Veraguas uznal nadobro opilým, stal se skoro násilným, mluvil o svém holandském původu, aby jim připomenul, že pochází z národa pijanů, a nabízel se, že zpije každého muže v Karibském moři do němoty pod stůl. Chvástavě, aby svá slova dokázal, žádal ještě více vína a vypiv je, poznenáhlu umlkal. Oční víčka mu těžce klesala, tělo se hroutilo a po chvilce, k veselosti všech se smekl ze židle a padl na podlahu kajuty.
Veraguas do něj opovržlivě strkal svou nohou, Blood však ležel nehybně jako dřevo a chrčivě oddychoval. Don Juan náhle vstal: „Uložte toho ochlastu do postele a odejděte také. Všichni.“
Chechtali se a drsně bezvědomého Dona Pedra odvlekli do vedlejší kajuty. Hodili ho na lůžko, rozepjali mu šat a zavřeli za sebou dveře.
Don Juan opakoval svůj rozkaz a důstojníci hlučně opustili velkou kajutu. Velitel lodi za nimi zamkl. Osaměl. Vrátil se zvolna ke stolu a stál, naslouchaje chvíli nejistým krokům a veselým hlasům ztrácejícím se na konci chodby. Jeho pohár byl zpola plný. Zdvihl jej a vypil jedním douškem. Postavil jej na stůl. Potom beze spěchu vyňal z kapsy klíč kajuty, v níž ukryl madam de Coulevain. Kráčel k jejím dveřím, vsunul klíč do zámku a otočil jím. Ale než mohl otevřít, ozval se za ním hlomoz a přiměl ho k obratu.
Jeho opilý host se opíral o pažení vedle otevřených dveří své kajuty na zádi lodě. Jeho šaty na něm nepořádně visely, obličej byl bezvýrazný a don Pedro pohyboval rty jako muž, kterému se zdvihá žaludek, až je konečně otevřel se suchým mlasknutím.
„Kolik je hodin?“ tázal se hloupě.
Don Juan uvolnil svůj upřený pohled a usmál se, poněkud netrpělivě.
Opilý blábolil dále: „Já… si vzpomínám…,“ zarazil se, šoural se nejistě ke stolu, „tisíc ďáblů… já mám žízeň!“
„Do postele jděte! Do postele!“ křikl don Juan.
„Do postele? Ó — ovšem, zajisté, do postele. Kam jinam? Eh! Ale napřed ještě — jednu číši.“ Došel až ke stolu. Vrávoral kolem dokola jako člověk vedený pouhým pudem a zastavil se proti Španělovi, jehož sametové oči ho pohrdavě pozorovaly. Nalezl pohár a džbán, těžký, tepaný džbán, tvarem podobný amfoře s uchy po obou stranách dlouhého hrdla. Nalil si víno, napil se a lehounce se kolébal. Jeho ruka spočinula na hrdle stříbrné nádoby.
Don Juan uviděl, jak se jeho tvář mění, opilecká prázdnota mizí, oči pod černým obočím tvrdnou a chladnou jako safíry. Ale než mozek mohl zpracovat to, co oči uviděly, udeřilo ho břicho stříbrného džbánu do čela a velitel Estremadury přestal vnímat své okolí.
Bez nejmenší stopy opilství v chůzi, obešel stůl a poklekl k muži, kterého složil. Don Juan ležel docela tiše na orientálním koberci, jeho hezká tvář měla barvu hlíny a z rány mezi polozavřenýma očima tekl potůček krve přes obličej. Kapitán Blood se díval na své dílo bez lítosti a bez výčitek svědomí. Byla-li nějaká zbabělost v ráně, která Španěla zasáhla tak neočekávaně z ruky, kterou považoval za přátelskou, nezrodila se ze strachu o sebe, nýbrž z úzkosti o bezbrannou dámu v kajutě. Ten ukrutný zhýralec si nezasloužil nejmenšího čestného ohledu.
Blood vstal, potom se opět rychle sehnul, vsunul ruce pod ramena bezvládného Španěla, zdvihnul ho a vlekl ho patami po zemi k zadnímu okénku otevřenému do rudé, tropické noci. Vzal dona Juana do náručí a vystoupil s ním na pohovku, ze které mu den předtím hrál na kytaru a zpíval. Na okamžik si podepřel těžké břemeno výčnělkem zesílené stěny, potom je nadhodil, nasunul hlavou napřed do otvoru a vyšoupl ven. Chytil se okenního rámu a vyklonil se z okna, aby pozoroval Španělův let do vody.
Šplouchnutí letícího těla ve fosforeskující kýlní vodě pohltil příboj vln tančících a šplouchajících neustále u boku lodi. Tělo dona Juana se na okamžik vynořilo na hladinu, odrazilo se ostře v měsíčním světle a stejně náhle zhaslo. Ve světelné čáře kýlních vod vyvstaly světelné bubliny a rozpukávaly se v pěnách a záhy bylo vše tak jako předtím.
Kapitán Blood se vykláněl ještě chvíli z okna a díval se do vln, když tu se za ním v kajutě ozval hlas, který ho překvapil. Napjal celé tělo, ale ještě se neobrátil. Zarazil se a utkvěl v strnulé rovnováze. K hlasu v pokoji byl obrácen celou šíří zad.
Hlas v kabině náležel ženě. Mluvil francouzsky něžným a zvoucím tónem.
„Juane, Juane! Kde jsi tak dlouho? Co tu děláš? Čekala jsem na tebe, drahý Juane!“
Zamyšlení jdoucí v patách jeho údivu ho nutilo zůstat ještě v okně a čekat na jiná slova, která by mu dopomohla k plnému pochopení.
Znovu promluvila, tentokrát ještě naléhavěji:
„Juane! Slyšíš mne? Juane!“
Konečně se obrátil a spatřil ji stát před otevřenými dveřmi kajuty, z níž vystoupila. Viděl vysokou, hezkou ženu, asi pětadvacetiletou, jen částečně oblečenou, a na bílá ramena jí volně spadaly zlaté, kroužené vrkoče.
Blood si ji ale představoval skrčenou hrůzou, bezmocnou, spoutanou a s roubíkem v ústech ležící v kabině, kam ji její únosce zavřel. Pro tento duševní obraz, nesnesitelný jeho rytířské povaze, únosce zabil. Ale nyní před ním stála nejen volná a z vlastní vůle, nýbrž i zvoucí a vyzývající dona Juana hlasem milenky.
Kapitána Blooda se zmocnila hrůza, přepadl ho děs před sebou samým a před strašným, vražedným omylem, jehož se dopustil v ukvapeném spěchu, když si chtěl zahrát na romantického rytíře a svévolně zaujal místo Nejvyššího soudce.
A vzápětí ho zaplavila jiná hlubší hrůza a nahradila děs ze spáchané vraždy — hrůza před touto ženou, která se před ním tak náhle zjevila. To přepadení Basseterre tedy nebylo ničím jiným než záminkou, která by zakryla její útěk od muže. A to vše se pravděpodobně událo na její pozvání. To, co následovalo, její násilné převezení na palubu Estremadury, její uvěznění v kajutě, to vše bylo předepsanou úlohou v bídné komedii, kterou zahrála, v komedii komponované na pozadí požárů, loupeží, znásilnění a vražd! Nic z této hrůzy jí nepohnulo, byla tak necitelná, že nyní vyšla z kajuty a volala milence nejsvůdnějším hlasem.
Pro tuto harpyji, která se nevzrušeně přebrodila krví a zmarem sta životů jen proto, aby ukojila svou touhu, pro ni poskvrnil své ruce. Změnila jeho čin inspirovaný rytířskostí ve zločin.
Otřásl se odporem, když se na ni zadíval. A ona, když viděla přísnou tvář orlích tahů a ledově chladné modré oči, které se nepodobaly unylým očím dona Juana, vyrazila z prsou hluboký vzdech, ustoupila a přitáhla si své tenké hedvábné roucho těsněji přes svá bujná ňadra.
„Kdo jste?“ tázala se. „Kde je don Juan de la Fuente?“
Sestoupil z pohovky a cosi osudového, co se v jeho tváři odráželo, měnilo její překvapení ve vznikající a rostoucí děs.
„Vy jste madam de Coulevain?“ zeptal se špatnou francouzštinou. Nesmí za nic na světě udělat novou chybu.
Přisvědčila: „Ano, ano.“ Její hlas zněl netrpělivě, ale v jejích očích byl strach.
„Kdo jste? Proč se mne ptáte?“ Dupla dlouhou nohou: „Kde je don Juan?“
Kapitán Blood věděl, že pravda je obvykle tou nejkratší cestou a vydal se po ní. Ukázal palcem přes rameno.
„Právě jsem ho vyhodil oknem.“
Ohromeně na něj zírala, na toho chladného, klidného muže, u nějž nyní cítila cosi strašného, cosi co nikdy netrpí výčitkami svědomí, a ani v nejmenším nemohla pochybovat o pravdě jeho tvrzení.
Vykřikla. Nepolekalo ho to, nedojalo, ba ani se nepohnul. Počal opět hovořit a ona, ovládána jeho jiskřivýma, nesnesitelnýma očima, které se tolik podobaly ostrým hrotům ocelových tesáků, se přemohla a naslouchala mu.
„Asi předpokládáte, že jsem jedním z don Juanových společníků a dychtím po vznešené kořisti, kterou dnes v Basseterre ukořistil, a proto ho zavraždil, abych se jí sám zmocnil. Ale to je, na mou duši, nesmírně vzdáleno pravdě. Byl jsem oklamán, jako všichni ostatní, komedií vašeho násilného zavlečení na loď, domníval jsem se, že jste nešťastnou obětí muže, kterého jsem poznal jako zpustlého zhýralce, podlehl jsem soucitu s vámi, chtěl jsem vám pomoci a zachránit vás. A tak jsem ho zabil.“
„A nyní,“ dodal s trpkým úsměvem, „zdá se, že jste nepotřebovala ochrany a že jsem zkřížil vaše plány právě tak, jako jeho úmysly. To vše z toho, že si někdy chceme hrát na Prozřetelnost.“
„Vy jste ho zabil?“ hlesla a zavrávorala. Její tvář byla popelavě šedá a zdálo se, že je na pokraji mdlob.
„Vy jste ho zabil! Zabil jste ho! Ó, můj Bože! Můj Bože! Vy jste zabil mého Juana!“
Až doposud mluvila sklesle a tlumeně, jako by se snažila opakováním svých slov pochopit, co se stalo. Ale nyní se její tvář zkroutila do šíleného vzteku.
„Vy bídáku! Vrahu!“ skřípala zuby. „Za to zaplatíte! Vzbouřím proti vám celou loď. Vy se za to zodpovíte, jako že je Bůh nade mnou!“
Obrátila se, vrhla se ke stěně kabiny a udeřila pěstí do dveří, ale vtom ji Blood uchopil. Rvala se s ním jako divoká kočka a ječela o pomoc. Odtáhl ji od sebe, obrátil zády k sobě a smýkl s ní doprostřed pokoje. Ležela u stolu na podlaze, kam ji hodil, a vyrážela jeden ječivý výkřik za druhým, aby vzbouřila a přivolala mužstvo lodi.
Blood však na ni s klidem shlížel ze své výšky: „Ay, ay! Jen si procvičte plíce, kotě!“ pobízel ji: „Vám to prospěje a mně to neublíží!“
Potom si sedl a čekal, až se její zuřivost vyčerpá.
Avšak jeho slova ji zchladila. Na její jekot kupodivu nikdo nereagoval, nikdo nepřibíhal jí pomoci. Její velké, kulaté oči se němě a udiveně tázaly. Blood jí odpověděl s kyselým úsměvem:
„Na váš pokřik nepohne ani jediný člověk na téhle lodi prstem, vůbec nikdo si toho nevšimne, nechť se jejich velitel dobře baví. Takového druhu jsou lidé, kteří doprovázejí dona Juana de la Fuente.“
Její zdrcený výraz mu napověděl, jak dobře pochopila. Usmál se slabým sardonickým úsměvem: „Ay, madam, taková je vaše situace. Uděláte nejlépe, když se s ní smíříte.“
Vyškrábala se na nohy a těžce se opřela o stůl. Provrtávala Blooda pohledem plným vzteku a nenávisti:
„Nepřijdou-li dnes, přijdou zítra. Jednou sem někdo přijde — a až přijdou, dopadne to s vámi velmi špatně, ať už jste kdokoli.“
„Nedopadne to také špatně s vámi?“ tázal se Blood.
„Se mnou? Já jsem ho nezabila!“
„Neobviní vás z toho. Ale s ním jste ztratila svého ochránce na této lodi. Co myslíte, že vás čeká, až se sama a bez pomoci octnete v jejich rukou? Jste válečný zajatec, kořist z útočného nájezdu! V rukou těchto veselých pánů nejste nic jiného!“
„Bože na nebesích!“ V hrůze přitiskla ruce k prsům.
„Uklidněte se,“ žádal ji skoro pohrdavě. „Nezachránil jsem vás — jak jsem se domníval — před jedním vlkem jen proto, abych vás předhodil celé smečce. To se nestane — dáte-li ovšem přednost návratu ke svému choti!“
Dostala hysterický záchvat. „K mému manželovi? Ach, to ne! To nikdy! Nikdy se k němu nevrátím!“
Blood ukázal na dveře: „Musíte volit buď to — anebo smečku. Krom těchto dvou možností, nemáte jinou. Volte sama!“
„Kdo jste?“ zeptala se náhle. „Kdo jste, vy ďáble, který jste mne zničil a ještě mne trýzníte?“
„Jsem váš zachránce, nikoli zhoubce. Váš manžel, pro jeho vlastní klid, bude ponechán, tak jako všichni ostatní, v přesvědčení, že jste byla odvedena násilím. Přijme vás zpět, ulehčí své vlastní úzkosti a svou něžností vám, ubožák, vynahradí vše, co si představuje, že jste vytrpěla.“
Zasmála se hystericky.
„Něžností! Ach, něžnost v mém manželovi! Kdyby ke mně byl jednou v životě něžný, nebyla bych nyní tady!“
A náhle k Bloodovu nesmírnému překvapení, ji cosi hnulo k vysvětlování a očišťování sama sebe:
„Byla jsem provdána za chladné, tlusté a kruté zvíře. To je monsieur de Coulevain, hlupák, který promarnil svůj majetek a je nyní nucen sloužit jako velitel zde v těchto primitivních a barbarských koloniích, kam mne zavlekl s sebou. Ó, myslíte si o mně zajisté nejhorší věci. Zařazujete mne mezi lehké ženy — ale ať víte celou pravdu.“ Sklonila hlavu.
„Na vrcholu mého zklamání, několik málo měsíců po mém sňatku, přišel don Juan de la Fuente k nám do Pau, kde jsme žili, neboť můj manžel je Gaskoněc. Don Juan cestoval po Francii. Milovali jsme se od prvního setkání. Viděl, jak jsem nešťastná, což bylo všem jasné. Přemlouval mne, abych s ním uprchla do Španěl, a kéž bych byla tehdy povolila a ukončila tak svou bídu! Odolávala jsem pošetile jeho svodům, smysl pro povinnost zachovával mne věrnou přísaze a já jsem ho poslala pryč. Od té doby přetekla číše mé hanby a bídy, a když mi zde v Basseterre přinesli při vypuknutí francouzsko-španělské války jeho dopis, dokazující mi, že jeho věrné, milující a ušlechtilé srdce na mne nezapomnělo, odpověděla jsem mu a ve svém zoufalství jsem ho prosila, aby pro mne přišel, kdykoli se mu zlíbí.“
Odmlčela se na chvíli a dívala se na Blooda tragickýma očima, které přetékaly slzami.
„Teď víte, pane, co jste udělal a jakou zkázu jste mi způsobil.“
Kapitán Blood ztratil trochu své přísnosti, a když jí odpověděl, zněl jeho hlas mírnějším tónem.
„Ta zkáza je pouze ve vaší mysli, madam. Změna, na kterou jste pohlížela jako na přechod z pekla do nebe, by vás byla dovedla jen ještě do mnohem hlubšího pekla. Vy jste toho člověka neznala, neznala jste věrné, ušlechtilé srdce toho dona Juana de la Fuente. Zaujal vás svým vnějším leskem a pozlátkem. Ale tento jeho třpyt byl pouze záření hniloby, neboť tento muž byl v jádře zvrhlý a zkažený a v jeho rukou by se váš život brzy proměnil v nejhlubší bídu.“
„Myslíte, že snižováním muže, kterého jste zavraždil, napravíte, co jste spáchal?“
„Já ho snižuji? Nikoli, madam. Důkazy toho, co říkám jsou po ruce. Byla jste přece dnes v Basseterre — a víte přece něco o krveprolití, vraždění bezbranných a o znásilňování…“
Přerušila ho slabou námitkou: „Ach, tyto věci — jsou ve válce přirozené…“
„Ve válce přirozené!?“ zařval. „Madam, nepleťte se tolik, dívejte se pravdě v tvář otevřenýma očima a uvidíte, že vás oba odsuzuje. Čím je Mariegalante Španělsku? A podrželi si ji, když ji jednou dobyli? Válka posloužila vám, milencům, jako pouhá záminka únosu. Don Juan vypustil svou zlotřilou soldatesku na špatně hájenou osadu jenom proto, aby mohl vyhovět vašemu pozvání. Muži dnes povraždění a nešťastné ženy znásilněné, ti všichni by teď spali pokojně ve svých postelích — kdyby nebylo vás a vašeho milence!“
Poslouchala jeho slova, tvář si zakrývala rukama, kymácela se a slabě vzdychala. Když skončil, náhle odkryla obličej a Blood viděl, že její oči žhnou zlou divokostí.
„Už ani slovo!“ vzkřikla a vstala. „Už nechci nic slyšet. To není pravda. Není pravda to, co říkáte. Překrucujete věci, abyste ospravedlnil svůj vlastní hrozný čin!“
Pozoroval ji svýma mrazivýma a pronikavýma očima.
„Lidé vašeho druhu budou vždy věřit jen tomu, čemu sami chtějí,“ řekl pomalu, „nezdá se mi, že vás musím příliš litovat. A od okamžiku, kdy jsem si ujasnil, že jsem nic nepřekroutil, jsem spokojen s vědomím, že nyní očekávaná odplata postihne i vás. Zvolte si sama způsob odplaty, madam. Mám vás tu zanechat napospas španělským gentlemanům, anebo chcete jít se mnou k vašemu manželovi?“
Rozrušeně se na něj dívala a její ňadra se bouřlivě dmula. Jala se ho prosit. Blood chvíli naslouchal, ale pak ji úsečně přerušil.
„Madam, nejsem povolaný vás soudit. Sama jste si utvářela svůj osud. Ukazuji vám nyní jediné dvě cesty a můžete se svobodně rozhodnout pro jednu z nich. „
„Jak byste mne mohl vzít zpět do Basseterre?“ zeptala se po chvilce mlčení.
Odpověděl kladně, nečekal na její svolení, o němž věděl, že tak či onak, je dostane, a činil rychle přípravy k útěku. Naházel do ubrusu zásobu potravin, vzal měch vína a malý soudek vody a spustil tyto věci po provaze, který nalezl ve své kajutě, do pinasy, jež byla ve vleku Estremadury a stačilo přitáhnout ji pod kormidelní výbok zádi galeony.
Potom přivázal vlečné lano na břevno u okna na zádi a vyzval dámu, aby s ním podnikla vzdušnou výpravu dolů po provaze.
Madam de Coulevain se zprvu bála, ale brzy přemohla svůj strach a postavila se vedle Blooda k oknu. Chytil provaz, vyšvihl se po něm ven a sešplhal kousek níž, aby jí udělal místo nad sebou. Téměř zchromlá hrůzou uchopila na jeho rozkaz lano a postavila se nohama na jeho ramena. Potom klouzala mezi provazem a Bloodovým tělem níž a níž, dokud ji neobjal a nedržel pevně v náručí. Potom začal pomalu, stopu za stopou, sestupovat. Z paluby Estremadury zazníval drsný zpěv. Muži zpívali jakousi španělskou odrhovačku a křičeli v opilém sboru.
Konečně spočinula špička Bloodovy boty na obrubě člunu. Natočil nohou nos člunu více dopředu, snesl se ještě níž a druhou nohu postavil na příďovou lavici u zábradlí. Potom již mohl snadno udělat krok zpět a táhnout za sebou ženu visící stále ještě na vlečném laně. Přitáhl tak člun ještě hlouběji pod výbok zádi a posléze vzal ženu kolem pasu a pomalu, opatrně ji snesl do lodi.
Potom nožem vlečné lano přeřízl. Lesklá záď galeony s jejími třemi velkými zlatými lampami na vrcholu se majestátně vzdalovala a zanechávala mírně se kolébající loďku daleko za sebou v zčeřené brázdě.
Blood nabral dech, odpočinul si a posadil madam de Coulevain na zadní lavici. Potom vytáhl plachtu na stěžeň, upravil ji, zkosil ji k návětří a s očima upřenýma na jasné hvězdy stočil s větrem v zádech do kursu, který je měl před východem slunce přivést zpátky do Basseterre.
Žena sedící na zadní lavici tiše plakala. Začínalo u ní pokání, které ženy dělávají, když už nemohou hřešit.
Z knihy Odysea kapitána Blooda od Rafaela Sabatiniho
Historické romány (meisterkoch.eu)
ODYSEA KAPITÁNA BLOODA (meisterkoch.eu)
komentáře Odysea kapitána Blooda – Rafael Sabatini | Databáze knih (databazeknih.cz)
Přidejte odpověď