Hostem Radiožurnálu byl psycholog, speciální pedagog, muzikoterapeut Matěj Lipský, který hovořil o hlasových zraněních, o léčbě autismu a o centru sociálních služeb Tloskov.
——————–
Na kolik nástrojů musí umět muzikoterapeut hrát?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Já si myslím, že hlavně by měl mít dobrý vztah právě se svým hlasem, to je základ všeho, to znamená jakoby, protože hlas je to nejintimnější, co máme a co můžeme nabídnout klientovi. A taky kolem hlasu máme nejvíc zranění třeba ze školy nebo podobně. Takže, když muzikoterapeut je v kontaktu se svým hlasem a nebojí se ho použít, tak to je základ. A pak já vždycky říkám to, že umí na další nástroje je polehčující okolnost.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Co to znamená, že kvůli hlasu máme nejvíc zranění?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
No, protože vlastně na základní škole zhruba mezi osmým, devátým rokem se ty děti začnou srovnávat sami od sebe, že začnou vidět, že někdo maluje líp, někdo hraje líp, někdo líp zpívá, oni to poznají. A když do toho psychologové říkají významný, druhý, významný první je rodič a významný druhý je učitel, když do toho ten učitel nebo rodič zasáhnou ve smyslu, že řeknou, ty nemáš rytmus nebo ty zpíváš falešně. Nebo jedna učitelka říkala, tak ty se bavíš, tak pojď před tabuli a zazpíváš všem a budeme se bavit my, tak vznikne vlastně ohromný trauma. A ten člověk, já tomu říkám, že je zakletý, to znamená, že přestane být v kontaktu se svým hlasem a stydí se na veřejnosti zpívat. A horší věc je, když se stydí pak zpívat i sám pro sebe, anebo svým dětem. Třeba u žen je strašně důležitý, aby zpívaly svým dětem ještě v břichu, v bříšku a samozřejmě po narození.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Tak já nevím, jak moc jsem zpívala, ale rozhodně jsem hovořila, četla jsem pohádky atd. To se taky počítá, jo?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Jo, já si myslím, že jo, jako že vůbec ten kontakt s tím nejintimnějším, co máme, když vlastně nabízíme tomu dítěti, tak ten vývoj jde kupředu, dokonce jsou na to výzkumy u neonatologie nebo v dětských centrech, což tady dělala i primářka Damborská svého času kdysi dávno, že opravdu tam, kde se zpívalo dětem nebo se na ně opravdu mluvilo a četlo a dělaly se s nimi říkadla a podobně, že šel rychleji a lépe vlastně řečový vývoj.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Nakolik nástrojů musí muzikoterapeut umět hrát, to jste říkal o polehčující okolnosti, ale jak jste na tom s tou svojí polehčující okolností teda?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
No, takhle, já jsem dřív si myslel, že muzikoterapeut opravdu musí umět hrát na nástroj, protože jsem si říkal, že si to nedovedu představit, ale pak jsem se dostal do centra sociálních služeb Tloskov, kde bývalý ředitel byl velký nadšenec a měl tam vlastně tým lidí, kteří měli rádi hudbu, ale třeba neuměli někteří z nich na něco hrát. A spojil se s Tomášem Procházkou, který učí na univerzitě Karlově právě muzikoterapie a učil i mě, a ten vymyslel program vlastně takzvaně receptivní muzikoterapie, poslechové vlastně s cédéčky, a když vlastně ten člověk sleduje nějaký terapeutický cíl a využije k tomu nástroje a jako takový background si dá vlastně to cédéčko, tak vlastně ty cíle naplňuje také, takže to je zajímavý.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Tak ještě jinak, na kolik nástrojů hrajete?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Já hraju na kytaru, já říkám, já hraju od všeho trochu, ale na nic pořádně, takže mám tam nějaký flétny, nějaký perkuse, strunný nástroje, tak jako jak to jde od nějakých kantel až po teda kytary, baskytary a tak, ale zpívám taky.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Mám velmi naivní představu o muzikoterapii, myslím si, že je to hudba, která mně přinese nějaké uklidnění, takže si představuju něco takového jemnějšího a jsem si vědoma toho, že tady se mnou sedí muž, který hraje gotik rock s kapelou Projekt 13 a metal s kapelou Krmelec. A nějak mi to celé nedává smysl.
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Tak já říkám, že to je moje psychohygiena, že ve chvíli, co právě děláte hodně té jemné hudby, tak potřebujete to někde vyvážit. A já, než jsem se stal ředitelem právě v tom zmíněném Tloskově, tak jsem pracoval v dětském centru při Thomayerově nemocnici a tam s malinkatým dětma jsme opravdu pracovali hodně s hlasem, hodně s jemnou hudbou, samozřejmě, čím ty děti byly starší, tak přicházely ty dětské písničky a já jsem to potřeboval nějak jako vyvažovat, nějak kompenzovat. Ale na druhou stranu k tomu já se nebojím třeba metal nebo punk nebo gotik Rock použít i v terapii ve chvíli, co je důležité.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
A funguje to?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Jo, to znamená, dám příklad, když má někdo nějaký psychický blok a já nevím, v pubertě poslouchal metal, tak já cíleně třeba s tím člověkem projdu, jakou hudbu měl rád a co vlastně poslouchal, a když si to pustíme, tak velmi často dojde k tomu, ta hudba vlastně obejde ten neokortex, když se tak říká, vleze nám do těch prastarých struktur mozku, kde už úplně to nemáme pod kontrolou, kde jsou spíš emoce a další věci a opravdu dojde k takový jako reminiscenci a velmi často k odblokování a ten člověk se vlastně může dostat ke svýmu traumatu z tý doby, anebo i k něčemu hezkýmu.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Já jsem se teďka chtěla zrovna zeptat, jestli se přes tuhle přesmyčku hudební můžu dostat taky ke vzpomínkám na nějaké věci, které nemusí být trauma, ale prostě jenom si už nepamatuju, jak to bylo, když mi bylo 5, 7 atd. Jde to.
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Právě, že jo, a právě, když je někde problém vlastně se ztrátou paměti, tak muzikoterapeuti právě pracují s tím, že udělají takzvaně osu života a zjistí pozitivní, negativní zkušenosti, co si ten člověk pamatuje. A když si nepamatuje, tak se aspoň ptají na hudbu nebo se ptají rodiny na hudbu a pak v rámci toho, vlastně tý terapeutický intervence používají tu hudbu, samozřejmě se snaží ne z těch traumatických záležitostí, spíš to jako pozitivní a nějakým způsobem toho člověka vlastně aktivovat zpátky a někdy to naskočí dokonce včetně vůní. Já jsem pracoval v jednom domovu pro seniory, dělal jsem muzikoterapii, tam byli lidi vlastně s demencí a Alzheimerovou chorobou a v podstatě bylo strašně zajímavé, jak během té muzikoterapie, tam byly i sestry přítomné, protože jsem samozřejmě měl skupinovou terapii a potřeboval jsem mít někoho k ruce tak mi říkala, že na tahle paní nepromluvila roky a ona mi najednou začala říkat, že někde zpívala a podobně, tak to byly přesně ty momenty, kdy ta hudba začala to spínat tím správným směrem.
jak vy zjistíte, která hudba je pro mě dobrá a která ne? A teď se nebudeme bavit v případě někoho, kdo je vlastně, dejme tomu, zdráv, ale můžeme mluvit o lidech z centra sociálních služeb Tloskov, kteří mají, ebo je někdo autista. Tak tam taky nevíte, jak to bude fungovat.
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Tak my hlavně, teď se vrátím oklikou k tomu vlastně a vyvrátím, co jsem říkal předtím, takže si budu protiřečit, ale pokud to jde a pokud ten muzikoterapeut opravdu umí hrát na nástroje, tak především s nimi hrajeme. Ale právě u těch autistů závisí na jedné věci, oni bývají hypersenzitivní a někdy jsou hypersenzitivní na zvuky. A v té chvíli pro ně ten vjem toho živého nástroje je tak strašně moc silný, že jim vyvolá autistickou krizi, jo, a může to být i pozitivní emoce, nemusí to být jako negativní, prostě je to něco tak silného, a tak moc to jakoby prožívám, že se potřebuju restartovat v podobě toho autismu.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Jak vypadá restart u autistů?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
No, u každého právě jinak, právě proto se říká, že jsou třeba i autisti, který mají jakoby problém s chováním, to znamená, oni potřebujou si vyvolat adrenalin, takže někdo se kousne, někdo se praští, někdo praští do stolu a někdo praští někoho jiného. A pak jsou další možnosti, jako že křičí, jako že klepou rukama nebo si mačkají ruce a podobně, prostě potřebují ten restart, protože už nedokážou ten silnej impuls vlastně zpracovat a zvládnout, takže v té chvíli vlastně pracujeme, to není kontraindikace pro muzikoterapii, naopak je to dobrý start, když to zjistíme, a pracujeme tím stylem, že naopak vybíráme hudbu takovou, kterou ten autista třeba zná, poslouchá, dokonce to můžou být i dětské písničky, protože ty jsou pro ně srozumitelné, ty mají jasný začátek, průběh, konec a jsou bezpečné. A ten autista vlastně poslouchá a postupně do toho zapojujeme hudební nástroje. A ten autista vlastně nebo ten člověk s poruchou autistického spektra, si zvyká na to, že ten zvuk do toho nějakým způsobem jakoby vstupuje. No, a když si na to nějakým způsobem zvykne, tak my můžeme přidat intenzitu nebo změnit nástroj, zase ho to malinko rozhodí a podobně, ale je to o tom, že my ho trénujeme pro běžný život, že se v běžném životě někde můžou najednou objevit zvuky a on to unese a nemusí se v té chvíli restartovat.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Takže, když zatroubí auto nebo tak, tak už je trošku připraven, dejme tomu.
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Dejme tomu, nikdy to nemáme stoprocentně v ruce, jo. Já dokonce říkám, že muzikoterapeut, ale nejenom muzikoterapeut, ale i rodiny vlastně, co mají děti třeba s poruchou autistického spektra a vůbec zařízení, kde o ně pečují, hodně získají, když se naučí toho člověka v té autistické krizi chytit za ruku, takzvaně tomu říkám, jako že si představíte, že jde po nějaký propasti a najednou vám do ní začne padat, když nejdete cestu a způsob, jak ho vytáhnout, aby vám nespadl. Když spadne, tak už je to boj o holý život, tam už je to vlastně za hranou všeho. Tak vlastně hodně získáte, a navíc i vy se malinko přestanete bát, když to tak jako povím. A teď to bude znít blbě, ale já to tady povím, že to je někdy jako u zvířat, že oni u vás ucejtí vlastně, co vy prožíváte, to, co vy žijete, když jedete třeba na koni, tak ten kůň dobře pozná, jestli se bojíte nebo nebojíte a podobně. A podobně je to právě u lidí, který třeba mají mentální postižení a jsou na spektru třeba, tak třeba jsme pracovali s rodiči, já nevím, jsme učili, aby chytili to svý dítě za ruce a říkali nádech, výdech a že to pomůže. Ale my jsme tím uklidnili toho rodiče, a to dítě se skrz tohle to vlastně, když vidělo tu pohodu u toho rodiče, tak se uklidnilo taky.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Já si myslím, že potom člověk, když má za sebou takovéhle úspěchy, tak potom musí na tu účinnost té muzikoterapie věřit několikanásobně, když vlastně uvidí, jak drobná nuance nebo drobný tón dokáže vyvolat takovéhle reakce.
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Tak my to máme tak, že ve chvíli, co máme nějaký úspěch, tak se ho snažíme zpracovat jako opravdu až do úrovně jakoby výzkumů založených na důkazech. To znamená, že se propojujeme třeba s univerzitami, třeba Tloskov je pracovištěm jak Univerzity Karlovy, tak Univerzity Palackého, ale dokonce třeba univerzity z Japonska, takže jako to je první cesta. A tam, kde to nejde chytit kvantitativně, tak děláme kvalitativní výzkumy nebo popisujeme aspoň kazuistiky, aby bylo vidět vlastně, že si to takzvaně netaháme z prstu, jako že si to prostě nevymejšlíme.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Vy jste v rámci centra a sociálních služeb Tloskov udělal mnoho velmi zajímavých věcí. Asi se k nim ještě dostaneme, ale vy jste spolu založil i rádio Tloskov a tam máte znělku, kterou dodnes pouštíte a čas od času se ozve „Haló, tady je Lubomír Lipský.“
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Je to krásné, ano, je to dědeček. A já musím říct, že děda byl takovým mým průvodcem v životě, on… Já vždycky říkám, že řekl něco velice moudrého až filozofického, anebo to úplně zabil nějakým vtipem, jako že prostě takový on byl a já jsem mu vždycky říkal své nápady, a právě mám kolegu, který je na spektru, jmenuje se Michal Roškaňuk, má aspargerův syndrom a on mi pomáhal, radil vlastně jak muzikoterapie, ale pak i v Tloskově, pracovat s autisty. A jednoho dne přišel, že by pomohlo všem, abychom udělali rádio, ale ne nějaký dráťák, ale opravdu jako prostě rozhlasovou stanici.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
já jsem četla, že jeden z vašich klientů, který, pravda, jaksi není úplně schopen ovládat řeč, tak je schopen svojí renesanční myslí, protože tu muziku má rád a poslouchá jí, vyprodukovat naprosto brilantní otázky, je to tak?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Je to tak. On píše hlavou, protože nemůže mluvit a je to vlastně dospělý muž uzavřený v těle, které mu nedovoluje vlastně normálně… A on vlastně mi jednou napsal, že to je jeden z mála způsobů, jak může světu ukázat, že k něčemu je a že ten jeho život má trošku smysl.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
A jak píše hlavou.
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
To je takový jako program, že on vlastně, když ťukne hlavou, tam má takový tlačítko, tak jede čára a tu zastaví na písmenu, pak druhou čáru. A když se mu protnou, tak vlastně se napíše to písmenko, je to zdlouhavé, ale on si na to zvykl a myslím si, že mu to hezky funguje a opravdu dělá neskutečně zajímavé rozhovory. Ale, když to vrátím k tomu dědečkovi, tak já jsem se ho právě ptal na to rádio, já jsem mu vždycky říkal spoustu nápadů, on vždycky říkal kluku, to je pitomost.A na to mi řekl, to je kluku dobrej nápad. A já jsem teda zalapal po dechu, protože jsem jako to nečekal, já jsem čekal kluku, to je pitomost. A přesně jakoby to věděl, že to opravdu pomůže spoustě lidem a namluvil nám právě dědeček Lubomír Lipský první džingl a přesně takhle to pomáha tomu klientovi, který vlastně jiný způsob, jak dát světu vědět, že má rád, já nevím, blues, a že umí udělat rozhovor, vlastně není.
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Ale když to tak vezmu, tak jsme si říkali, že by bylo fajn vzpomínat i spolu s hereckými kolegy a s veřejností. Takže přímo na den jeho narozenin, což bylo 19. dubna, jsme udělali takovou vzpomínkovou akci velikou v Betlémské kapli a byli tam jak herci z ABC, tak jeho kolegové vůbec napříč filmem a hereckým světem, tak přátelé a rodina a samozřejmě veřejnost, takže to bylo také krásné vzpomínání. No a samozřejmě díky dědečkovi já jsem i muzikant, teda i díky mamince, která mi právě zpívala, když jsem byl malej, ale dědeček mi koupil první kytaru a podporoval nás, protože jsme tři kluci, takže nás podporoval v tom, abychom dělali muziku a abychom nezaháleli, i když vždycky říkal, nejdřív jakoby řemeslo, potom kumšt, takže proto jsem psycholog a ne muzikant. Takže jsme ještě udělali koncert s Projektem 13 v jeskyni Výpustek a tam s přispěním ministerstva kultury, budete se divit, tak nám pomohli, jsme udělali videomaping, kde jsme dědečka oživili v podobě role George Camela ze Čtyři vraždy stačí, drahoušku. A on s náma pomocí komiksových bublin na tý skále, v tý jeskyni komunikoval. Právě nám říkal, že máme pokřtít naše nové album huhu koktejlem a podobně, takže jsme na něj vzpomenuli i v té rockerské vlastně části. No a teďko vlastně jsme v Tloskově dokončili film, který jsme mu taky věnovali ke sto letům, takže bude mít premiéru, jmenuje se Tlosko Fiction, a bude mít premiéru teďko 11. září, myslím, že to je pondělí v kině Lucerna v Praze.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
No, centrum sociálních služeb Tloskov už jsme tady zmínili. A je to taková organizace, od které by člověk čekal všechno jiné, jenom ne produkce filmu. Když budete sedět v kině Lucerna, bude vám to připadat, jako že to opravdu žijete?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Takhle. Moje původní myšlenka byla terapeutický záměr, to znamená…
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
A co vám řekl dědeček? Kluku, to je blbost, nebo kluku, to je dobrý, udělej to?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Já si myslím, že by mi řekl kluku, to je dobrý, udělej to, protože ten první záměr by se líbil i dědovi. Na foťák natočit malý film, jehož cílem není film, ale to, aby si to klienti užili v létě. Obzvlášť ti, co třeba nemůžou jet někam za rodinama a podobně. No, ale to, že nám největší retální jakoby firma zapůjčila filmovou techniku za 13 000 000, jsme prostě nečekali, takže…V té chvíli to byl tým přes 30 lidí jako profesionálních filmařů, ale povedlo se to, co jsem právě říkal, že ti klienti, co tam takhle zůstal, tak se motali, a ti, co se motali víc, tak už jsme je zapojovali, takže najednou začali dělat zvukaře, byli tam Back stage kameramani, byly tam klapky, byly tam prostě dozory monitorů a další věci. A vlastně pointa celýho toho filmu, kterou já teď prozradím, je vlastně to, že ti hlavní nejsou ti dva herci, ale ti všichni, co tam byli. My je vezeme do Lucerny. Dovedete si to představit? To je prostě fantastický. Až na jednu věc. My jsme byli tak oslněný, že to máme v Lucerně, že jsme si nevšimli jedný věci, že to je samozřejmě historická budova vybudovaná vlastně otcem Václava Havla a já jsem si uvědomil jednu věc, že ona je bariérová. Je to jedno z mála kin, který je prostě bariérový, takže naštěstí děláme…
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Vozíky tam dostanete?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Budeme je nosit, nedá se nic dělat. A vozíčkáři, co nám píšou, že by to chtěli vidět, tak je zveme na druhou premiéru, která je neveřejná, ta bude v Tloskově, takže tak tam to bude samozřejmě bezbariérové.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
A fakt žije v Tloskově v centru sociálních služeb Vincent Vega?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Ono to tím vlastně celé vzniklo, protože my tam máme kapelu lidí s postižením, se jmenujou Kabrňáci, což je taková komunitní muzikoterapie, a my jsme byli v Portugalsku hrát a tam ta překladatelka říkala o tom jednom klienti, on vypadá jako Travolta trošku. Já jsem říkal, no jo, fakt, že jo. Za pár let jsme v rámci rádia dělali nějaký live stream přes Facebook, prostě před koncertem Kabátů, a to šlo právě i s obrazem a někdo komentoval jednoho klienta, že vypadá, jako Samuel L. Jackson a v té chvíli jsem si říkal, no tak když máme jakoby oba herce v zařízení, tak by byl hřích nenatočit Pulp Fiction.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Mě by zajímalo, Matěji, jak to zvládáte? Protože centrum sociálních služeb ve Středočeském Tloskově je zcela na vás, jako na vedoucím, hrajete s kapelami, máte ještě spoustu dalších aktivit, máte rodinu. Jste muzikoterapeut nebo pracujete neustále v tomhle oboru, tak, kdybych se podívala na váš týden, tak jak to bude vypadat.
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Už nedělám terapie s klienty, moje představa v Tloskově byla, že bych mohl s nimi dělat a pak jsem si uvědomil, že jako ředitel nemůžu, že bych je privilegoval a tím paradoxně bych je dostával do nějaký sociální izolace vůči ostatním, takže…
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Privilegoval byste je tím, že mají muzikoterapii s ředitelem, a ne s někým jiným.
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Přesně tak. Jo, děkuju za dovysvětlení.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
A oni by to takhle vnímali?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Spíš ti ostatní by vnímali, jako že ti mají ředitele pro sebe, jo, a já tam musím být pro všechny. Takže tenhle omyl nějak se jako změnil, ale díky tomu právě děláme ty komunitně muzikoterapeutický programy, takže v rámci muzikoterapie já spíš dělám supervize, jako že nějakou podporu a podpůrný vztah pro ty, co to dělají. A dělám vzdělávání, což vyjde na jeden víkend za měsíc, jako že jeden víkend za měsíc opravdu jakoby učím. No a díky vlastně covidový době se hodně naučilo lidí pracovat s online, takže spousta věcí jde udělat online, což šetří čas a cesty. No, ale jak vypadá můj týden, já vám vlastně neřeknu, protože já to nikdy nevím, jo. Já vždycky otevřu ten diář a ten se tolikrát změní do toho týdne, ale jsou tam nějaké pevné body, jako třeba porady, že se tam jako snažím být na porady a tak, ale já musím říct, že je to taková asi dobrá prevence vyhoření, že člověk dělá věci, co ho baví a že to je pestré. Takže to si myslím, že je fajn. Tak možná moje manželka by mluvila jinak, kdyby tady seděla.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Vrátím se zpátky k muzikoterapii. Pracuje muzikoterapeut i s tichem?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Právě, že hodně. Právě, že hodně pracuje s tichem, protože ticho je, jak to říct, nedílnou součástí hudby. A ticho nás moc neobklopuje, naopak nás obklopuje strašně akustický smog a ticho je ozdravné, ale zároveň člověk potřebuje určitou dávku šumu, ruchu ke svýmu životu, každý to má jinak. Ale třeba ve vakuu, kde se nešíří jakoby zvuk, tak tam by člověk zešílel po nějaký jako chvíli. Takže my pracujeme s tichem různě, je to takové vlídné ticho, kdy vytváříme třeba prostor pro klienta, aby mohl vstoupit buď, že nám něco sdělí, nebo něco zahraje, pak to může být nátlakové ticho, že prostě mlčíme, aby ten člověk něco konečně řekl nebo zahrál.Ale potom je to práce s tichem ve smyslu pauz v hudbě, který hrajou taky důležitou roli v rámci třeba rytmu nebo melodie dalších věcí, takže s tichem to máme takhle. A já osobně, když jsem hrál svého času kdysi dávno asi v pěti kapelách, tak jsem fakt nesnesl žádnou hudbu, ticho jsem potřeboval všude potom.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Já mám kamaráda. Jeho syn hraje na bicí. Dali ho tam, protože je takový, jednak je pudový a jednak potřebuje se vybít a jednak je velmi chytrý, takže dokáže uřídit všechny ty části, aby fungovaly nezávisle. Ale jak to je během terapie? Jaký nástroj mi přidělíte nebo jak dlouho budete zjišťovat, kdo jsem, až mi přidělíte nějaký nástroj, který je vhodný tomu, kdo já jsem?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Tak my tam máme spoustu nástrojů a řekneme, vyberte si nástroj, že jo.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Takže já intuitivně sáhnu. Ale já neumím třeba hrát, takže jako první si vezmu nějaké perkuse nebo rumba koule, protože to asi každý zvládne.
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Jo, anebo použiju větu, to mám hrozně rád. Vyberte si nástroj, který byste si v životě nevybrala.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Tubu.
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Totiž jako my pracujeme vlastně s nějakým studem taky těch lidí a přesně s tím, o čem jsem mluvil, s tím zakletím třeba v dětském věku a podobně, někdy jsou fakt kontraindikace, že prostě ta muzikoterapie není vhodná pro toho člověka, ale právě, když použijeme nástroje, nenástroje, já nevím, třeba víčka, co chřestěj od něčeho, nebo naplníme něco rýží a uděláme si rumba koule, anebo vhodně zvolíme vlastně to zadání, tak do toho vneseme trošku humor nebo toho člověka trošku jako dostaneme jinam a najednou padají ty zábrany a ten člověk si přesně vybere tu tubu.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Já jsem ráda, že jste zmínil akustický smog. Dělá to s náma něco?
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Dělá to s náma strašně moc právě z toho důvodu, že fyziologicky sluch nevypne. To znamená, jenom mozek nám dělá selekci, co slyšíme a co neslyšíme. A já to vždycky říkám, že když se s někým bavíte, tak ta selekce vlastně na ten hlas toho člověka, ale kdybyste jenom na chvíli zavřela oči a zaposlouchala se, co ještě kromě toho člověka, tak tam vstupuje úplně všechno, že slyšíme třeba hlasy z vedlejšího studia trošku a podobně. A v té chvíli vlastně ten mozek hraje strašně důležitou roli, protože my bychom zešíleli, kdybychom celou dobu slyšeli všechno, a dokonce i v noci slyšíme, když spíme, on prostě nevypne, jo, a samozřejmě, čím větší je hluková zátěž nebo zvuková zátěž, tak to s náma něco dělá. Mám pocit, že profesor /nesrozumitelné/ se jmenoval v Brně, dělal nějaký výzkum, že na pracovišti o 5 % zvyšoval hlučnost a pak zjistili, že to o 5 % zvyšuje nemocnost. Takže v podstatě nejsem si úplně jistej /nesrozumitelné/ jako etický výzkum, ale máme ho, tak jsme za něj rádi.Tak to je jedna věc, druhá věc, asi každý z nás znáte supermarkety.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Rádia nevyžádaná.
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
No a vůbec i hudba jakákoliv a já vždycky říkám, prvotní záměr byl dobrý, protože vlastně prvotní záměr bylo, že nějaká kontinuální dlouhá hudba pravděpodobně spíš jako klidnějšího tempa a podobně, má vlastně, v uvozovkách, požrat ty zvuky, který ruší. A udělat takováý jako spíš terapeutický prostor, aby ten člověk si tam odpočinul. Ale výsledek je, že v každém obchodě vám hraje jiná hudba, někde hraje rádio, ta hudba je krátkodobá, různě stylová, do toho pípají kasy, do toho obrovský hluk. Takže člověk není vyčerpaný jenom tím, kolik je tam lidí a že musí prostě nakoupit nějaký ty věci, ale hlavně tím, že ho obklopí absolutní množství prostě toho akustickýho smogu. A když to člověk ví, tak je fajn, že se jde někam pročistit třeba na Antarktidu.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Dobře, a jakou muziku, když to zvládnete při tom všem, co vlastně jsme tady jmenovali, si poslechnete vy? Tak jestli to ještě děláte, protože vás to taky obklopuje ze všech stran.
Matěj Lipský, hudebník, psycholog
——————–
Já v autě poslouchám hlavně rádio, anebo mluvené slovo, nějak mi to jako víc pomáhá. Ale někdy, když potřebuju aktivovat, tak si pustím něco dynamičtějšího a někdy, když třeba vyjde nové album nějakého interpreta, kterého mám rád, tak si samozřejmě to poslechnu opakovaně, protože já jsem ještě stará škola, já neovládám a neskypuju jako vy, takže já to tak mám a mám rád i fyzická média, takže je to takový rituál trošku si ty věci poslechnout. Ale to je rozdíl, protože spousta lidí poslouchá hudbu, že jí jako slyší jenom někde. Já, když poslouchám hudbu, tak si opravdu pustím buď do sluchátek, nebo prostě si někde si k tomu sednu a poslouchám. A zase jsou na to různé výzkumy, ale ukazuje se, že když hudbě aktivně nasloucháme, tak to má na nás jakoby lepší efekt, než když jí jen tak nahodile slyšíme.
Lucie Výborná, moderátorka
——————–
Hezké. Matěj Lipský byl dneska mým hostem, Matěji, děkuju moc i za vzpomínku na vašeho dědečka, ať se vám daří a vašim klientům taky a samozřejmě hezkou premiéru.
Přidejte odpověď