Kapitola 3. ÚTĚK Z PAŘÍŽE
Dumey, lékař v prostředních letech, který řídil blázinec v ulici du Bac, obdržel pozdě odpoledne návštěvu poslance Chauvinièra. Poslanec přijel cestovním vozem, z něhož vynesl zavazadlo. To uložil v lékařově soukromém pokoji. Přistoupil ihned k věci svým rozhodným, zpupným způsobem.
„Mezi nepříčetnými vězni, kteří byli svěření vaší péči dnes ráno, je bývalá občanka Montsorbier.“
„Ah, ano!“ Otylá tvář lékaře byla náhle dychtivá. „Její případ…“
„Nezáleží na jejím případě. Je mrtvá.“
„Mrtvá?“ Dumey vypadal jako hromem omráčený.
„Neposlal jste pro mne kvůli tomu?“
„Já že poslal pro vás? Vždyť o tom nic nevím.“
„Ztrácíte svou paměť, Dumey. Naštěstí pro nás oba já nikoli.“ Jeho tón se stal náhle příkrým a téměř zlověstným, i přes jeho úsměšky.
„Poslal jste pro mne jako nejbližšího odpovědného člena vlády, abych se přesvědčil o úmrtí a společně podepsal úmrtní list, který se chystáte vystavit a podepsat. Můj vlastní podpis bude osvědčen mým tajemníkem. Dostaví se ihned. Nyní mne doprovoďte k obhlídce mrtvoly.“
Dumey vrhl na svého návštěvníka dlouhý a přísný pohled. Mezi nimi bylo jakési tajemství, které mohlo přivést Dumeyovu hlavu pod gilotinu, kdyby Chauvinière pronesl jediné slovo. Právě z toho důvodu si Chauvinière ze všech pařížských blázinců vybral právě tento ústav v ulici du Bac pro umístění duševně nemocných z arcibiskupství. Naproti tomuto nebezpečí z jedné strany musil Dumey z druhé strany postavit poslancovu přízeň prokázanou hojným přílivem nemocných do jeho ústavu, a tím uznat i svůj hmotný prospěch, který z toho měl. Z obou těchto důvodů musel udělat vše, co Chauvinière poručil. Úsměvem vyjádřil své porozumění a pokrčením ramen svou rezignaci.
„Odpovědnost…“ začal trochu pokorně.
„Bude moje, protože jsem podepsal váš certifikát. Držte jazyk za zuby a žádná otázka odpovědnosti se nikdy neobjeví. Celý měsíc se nikdo nebude ptát na žádného z vašich svěřenců. A jestliže se po té době na ni někdo bude ptát, ukážete úmrtní osvědčení. To už bude příliš dlouhá doba, než aby zůstala nějaká stopa.“
Dumey se uklonil a vedl ho. Když otevřel dveře pokoje v hořejším poschodí, chtěl vstoupit dovnitř, ale poslanec ho zadržel.
„Počkejte venku, anebo raději jděte čekat dolů do svého pokoje. Tím snáze budete moci přísahat, že jste už svého pacienta nespatřil naživu.“
„Musím ji však vidět. Já…“
„Jste na omylu. Nemusíte. Jděte. Nezdržujte mne.“
Dumey odešel. Chauvinière vstoupil do pokoje a nesl tlumok.
Mademoiselle de Montsorbier, jež slyšela jejich hlasy na chodbě, již stála uprostřed pokoje připravena.
Uklonil se a tentokrát byl tak nerepublikánský, že sňal klobouk. Potom položil tlumok na stůl uprostřed pokoje.
„Rozhodla jste se, občanko?“ pravil tónem, který zněl mezi otázkou a konstatováním. Nepochyboval, že čas a úvahy přivedou osobu jejího mládí jistě jen k jedinému rozhodnutí. Těžko se dobrovolně umírá ve dvaceti letech.
„Rozhodla jsem se, monsieur,“ odvětila s klidnou důstojností.
„Občane,“ opravil ji příkře. „V tomto kraji zbylo již jen málo pánů a ti jsou dnes tak rychle popravováni, že tu brzy už žádní nebudou. Pokud jste se rozhodla zůstat naživu, občanko, zavděčíte se mi, budete-li používat alespoň ty nejzákladnější výrazy z našeho slovníku svobody.“
Hovořil s onou přesností, která bývá často odrazem ironického ducha. Mademoiselle de Montsorbier v tom viděla jistou záludnou vlastnost humoru, nebyla si však jista, zda tento člen Konventu je úmyslně ironický nebo je to jen domýšlivý floutek, jako mnozí jeho kolegové.
Pozorovala ho a pátrala v jeho obličeji po odpovědi ke své nevyslovené otázce.
Usmál se, jako kdyby četl její myšlenky.
„A rozhodla jste se zůstat naživu,“ pravil. „To je velmi moudré.“
„Neřekla jsem tak.“ Jeho ironická sebejistota ji trochu znepokojila.
„Ne? A já to považoval za věc, která se rozumí sama sebou. Soudil jsem tak podle vašeho klidu, podle absence známek odporu ve vašem uvítání. Rmoutilo by mne, kdybych poznal, že jsem se mýlil.“
„Mons… občane, jestliže jsem o vás špatně soudila, doufám, že mi to ve své šlechetnosti odpustíte. Působí mi rozpaky vyjádřit se o vašem… o vašem zájmu, o vaší laskavosti.“
„Rozpakujte se nadále. Vyjádřením budete jen mařit čas, kterého nemáme nazbyt.“ Otevřel tlumok. „Zde, občanko, jsou šaty, ve kterých budete cestovat.“
Vytáhl je na stůl. Ustoupila s rozpálenou tváří.
„Tyhle, tyto?! To je nemožné!“
„Ah, ne nemožné. Snad trochu obtížné. Doufám však, že potíže budou překonány. Když si ty šaty dobře prohlédnete, brzy přijdete na to, jak je obléci a jak je nosit.“
„Ale v tom to není. Úmyslně mne nechápete.“
„Zbytečně se trápíte. Můj sekretář nemůže cestovat v pruhované sukni. Zde jsou gatě, kalhoty… ano. Nesmíte mařit čas. Vzdálím se, abyste si mohla pospíšit. Až budete hotova, najdete mne na chodbě.“
Asi za půl hodiny, během které poslanec hořel netrpělivostí, se z dámského pokoje vynořila mladistvá postava v pánském klobouku, v černém jezdeckém kabátě, ve vysokých botách a přiléhavých kalhotech.
Chauvinière ji na chvíli zadržel, aby si ji pečlivě prohlédl. V tom přestrojení se zdála menší, ale ženskost její postavy byla setřena, bohaté vlasy byly dovedně zakryty. Byl s ní spokojen a vedl ji spěšně dolů. Dumey je již očekával s připraveným úmrtním listem. Nato poslanec Chauvinière a jeho sekretář nastoupili do čekajícího dostavníku. Dumey za nimi zavřel dveře.
Cestou nevyměnili jediného slova. Teprve když se blížili k hradbám, Chauvinière podal svému sekretáři objemný portefeuille z černé kůže a pootevřel ho: „Průvodní listy jsou tady nahoře. Podáte je, až budou požadovány. To je vaše povinnost. Není třeba u toho mluvit.“
Přijeli k železné bráně na konci ulice d’Enfer.
Důstojník v modrém kabátě s červenými vlněnými náramky (zlato bylo odstraněno jako nevhodné v době rovnosti) otevřel dvířka povozu a rezolutně vybídl cestující:
„Kdo je zde?“
Chauvinière ze svého kouta ospale odpověděl:
„Občan poslanec Chauvinière za úřední povinností. Ukažte mu listiny, Antoine, ať jedeme dál.“
Po očku pozoroval svého tajemníka, připraven zakročit při prvním přehmatu. Ale nic takového se nestalo. Pevnou rukou vyňala z kožené portmonky listiny, které označil, a bez zaváhání je podala.
Důstojník, který hodně slevil ze své přísnosti, když se dověděl, s kým má co činit, pohlédl do listin, vrátil je, obřadně pozdravil a pečlivě dveře uzavřel. Pak zazněl jeho rozkaz:
„Propustit občana poslance Chauvinièra.“
Železná brána zaskřípala ve svých stěžejích při otvírání, kočí zapráskal bičem, vůz se rozjel a opustil hradby Paříže.
„Překročili jsme Rubicon,“ pravil Chauvinière suše a opět se pohodlně uvelebil ve svém koutě s ležérně nataženýma nohama. Přitom stále pokradmu pozoroval svého sekretáře. Dívka klidně složila listiny a uložila je zpátky do portefeuille. Jeho údiv byl tak silný, že své myšlenky projevil nahlas:
„Obdivuji vás, jak jste duchapřítomná.“
Uzamkla koženou tašku a pohlédla na něho s úsměvem:
„To je v krvi,“ pravila klidně. „Nepoznal jste to. Neznáte ženy mé třídy, občane poslanče! Proto jste překvapen.“
„Vidím, že si libujete v domýšlivosti,“ podotkl kriticky. „To také bude asi v krvi a je příčinou, že byla tak hojně prolévána. Dobře, dobře! Hovořme o něčem jiném. Povinnosti mne vedou do Nevers. Dnes je čtvrtek. Budeme tam v sobotu večer. Nešetřím koně, když cestuji v záležitostech lidu.“
Jen tak potvrdil podezření, ke kterému došla, když si povšimla zuřivého tempa koní. Poslanec pokračoval:
„Ale s vámi zamýšlím….“ ustal a ona cítila zrychlený tepot svého srdce. Navenek však byla zcela klidná. Zvolna pokračoval:
„Kdybyste nahlédla do těch průvodních listů, poznala byste, že jsou nekompromisní. Nařizují všem pod trestem smrti poskytnout nám jakoukoli pomoc, která je v jejich moci, na našich cestách za státními záležitostmi. Až přijedeme do Nevers, zjistím, že potřebuji přesné zprávy o událostech na východě Burgundska. Pošlu tam místo sebe vás, protože budu plně zaměstnán záležitostmi v Nivernais. Na základě pravomoci našich průvodních listů vás revoluční komitét v Nevers opatří nutným průvodcem pro vaši bezpečnost, který vás doprovodí ku břehům Rýna. Potom to už bude jen na vás, abyste se dostala přes Rýn do Švýcarska, kde budete v bezpečí.“
Ustal, ale její srdce se dosud nezklidnilo. To, co slyšela, se jí zdálo neuvěřitelné. Svědčilo to o tom, že jedná nezištně, bez plánů na vlastní prospěch. Bylo možné, aby ho její žalostný stav pohnul k takovému soucitu? Skutečně se dějí podobné věci ze strany těchto lidských vlků, kteří způsobili revoluci?
V duchu svolila, že využije jeho nabídku a nehodlá se dát oklamat pěknými řečmi, kterými byla obalena. Chopí se zoufalé příležitosti a v budoucnu se bude spoléhat jen na svou vlastní sílu a odvahu. Zároveň se rozhodla využít každou příležitost, aby jej připravila o všechen zisk, který by chtěl využít pro sebe, zajistit, jak dalece to jen bude v její moci, aby jednal tak, jak sliboval.
Byla její podezření oprávněná? Byl ten muž skutečně nesobeckým přítelem, za jakého se vydával, a pracoval na její záchraně bez naděje na odměnu, jak tvrdil? Nebo ji jen klame falešnými nadějemi tak, aby mu byla vydána tím více na milost a nemilost?
Takové myšlenky jí vířily hlavou za ticha, které následovalo po jeho návrhu. Po chvíli ticho přerušil otázkou.
„Mlčíte, občanko. Neschvalujete můj plán? Nebo snad máte lepší návrh?“
„Ne. Tak tomu není.“ Odmlčela se, aby potlačila slabé chvění ve svém hlase. V pološeru vozu se mu zdálo, že se trochu zamračila, když se jeho zrak pásl na jejím půvabném profilu s jemně staženými rty.
„Jsem hluboce dojata, občane, vaší péčí o mne, kterou mi nezištné poskytujete.“
Oči mu na okamžik zasvítily, ale dívka si toho nevšimla, nedívala se na něho. Zírala strnule před sebe.
„Nenalézám slov, kterými bych projevila své díky. Váš plán se mi zdá být tím, co si jen mohu přát. Ve Švýcarsku mám přátele. Tam…“
Hlas jí selhal a umlkl. Nepředstírala své pohnutí. Věděla, že se musí ovládat, být bdělá a připravená na nepředvídané nebezpečí, ale přesto se bála. Její odvážný duch byl sklíčen nejistotou a úzkostí.
Hlas Chauviniérův, hebký jako hedvábí a nesoucí se přes vzdychy, pronikal její rozrušenou myslí.
„V tomto případě, poněvadž schvalujete bez výhrad můj plán, můžeme věc považovat za rozhodnutou a jednat hned, jak jsem navrhl.“
Opřel se znovu ve svém koutě, zavřel oči a potom, během tříhodinové jízdy, se zdálo, že dříme, jako by jeho zájem o spolucestujícího pominul, teď když je jeho další osud jasně zosnován.
Corbalova svatba (meisterkoch.eu)
Zdarma dárek ke knize Meisterkoch Knihy
Komentáře Corbalova svatba | Databáze knih (databazeknih.cz)
Přidejte odpověď