autor: Emily Brontë
10. KAPITOLA
Báječný úvod do poustevnického života. Čtyři týdny utrpení, převracení v posteli, stonání. A ty truchlivé vichřice, ta chmurná severní oblaka, ty nesjízdné cesty, ti neochotní venkovští lékaři! A běda, taková nouze o pohled na nějakou lidskou tvář – a co horšího, ten zdrcující Kennethův náznak, abych se netěšil, že bych mohl před jarem vstát a chodit.
Pan Heathcliff mě před nedávnem laskavě navštívil. Je to asi týden, co mi poslal pár tetřívků – jsou prý letos poslední. Mizera jeden, není tak docela bez viny na mém ochuravění, div že jsem mu to nevyčetl. Jenže jak bych se mohl pustit do člověka, který mi prokázal to dobrodiní, že si na hodinku sedl ke mně u postele a vybral si za předmět hovoru něco jiného než prášky a pilulky a náplasti a pijavice?
Teď zas je mi na chvíli snesitelně. Na čtení jsem ještě dost slabý, ale toužil bych po nějakém zajímavém vyražení.
Což si zavolat paní Deanovou, aby mi dopovídala svůj příběh? Mám docela v paměti hlavní události, až kam dospěla. Ano, vzpomínám, že její hrdina utekl a tři léta se o něm nevědělo – hrdinka se vdala za jiného. Zazvoním – paní bude mít radost, že mě najde v tak přívětivé společenské náladě. Paní Deanová přišla.
„Ještě není čas na užívání – až za dvacet minut,“ prohlásila.
„To nic,“ odpověděl jsem. „Chtěl bych radši…“
„Prášky? Ty už se brát nebudou, povídal doktor!“
„Výborně! A pusťte mě ke slovu! Pěkně se tu posaďte! Nerovnejte mi tady to procesí odporných lahviček. Vytáhněte si pletení z kapsy – tak je to dobře – a teď mi dopovídejte všecko o panu Heathcliffovi. Od toho bodu, kde jste posledně přestala, až do dneška! Tak co, vystudoval v Evropě a vrátil se jako pán? Nebo dostal kolejní stipendium někde v Anglii, nebo utekl do Ameriky a proslavil se vykořisťováním své nové vlasti? Anebo se vzmohl rychleji jako loupežník doma?“
„Možná, pane Lockwoode, že dělal od všeho trochu, ale tvrdit bych to nemohla. Už prve jsem vám řekla, že nevím, jak přišel k penězům. A taky nemám ponětí, jakým způsobem se zbavil té divošské nevědomosti, v které byl vychován. Ale když dovolíte, vyprávěla bych dál podle svého. Jestli vás to ovšem baví a neunavuje. Je vám už líp?“
„Mnohem.“
„To ráda slyším. Přestěhovala jsem paní Kateřinu i sebe do Drozdova a byla jsem příjemně překvapena, když se tam chovala mnohem líp, než jsem se odvažovala čekat. Pana Lintona měla na pohled až příliš ráda, i na jeho sestru se jen rozplývala. Ovšem oba si jí náramně předcházeli. Ne že by se trn shýbl k úponkům, ale úponky se přivinuly k trnu. Žádné vzájemné ústupky nebyly. Ona stála nehnutě a ti druzí povolili. A jak by mohla projevovat zlobu a prchlivost, když se nesetkávala s odporem ani lhostejností? Všimla jsem si, že se pan Edgar z hloubi duše bojí jí rozčilit.
Neukazoval to sice před ní, ale jak jsem si dovolila jí trochu ostřeji odseknout nebo jak se někdo ze služebnictva zamračil při jejím pánovitém rozkazu, hned bylo na pánovi vidět znepokojení – přísně svraštil obočí, a to přec kvůli sobě nikdy nedělal. Mnohokrát mě káral za mou hubatost.
Ani bodnutí nožem by ho prý tak nebolelo jako vidět, že se paní hněvá. Abych hodného pána netrápila, přemáhala jsem nedůtklivost. A tak asi půl roku se výbušné látky chovaly neškodně jako písek – neměly poblíž plamen, aby je přivedl k výbuchu. Kateřina mívala časem chvíle zasmušilosti a nemluvnosti, ale manžel se k nim stavěl šetrně a s tichým soucitem. Vykládal si je zesláblým tělesným stavem po nebezpečné nemoci, protože dřív ji takové záchvaty sklíčenosti netrápily. Jen u ní vysvitlo sluníčko, a rozzářil se vděčně i on. Dělali na mne dojem, že našli tajemství trvalého a rostoucího štěstí.
Ale to přešlo. Nakonec člověk se nemůže věčně přemáhat, hodní a přející lidé jsou také jen sobci, jenže uznalejší. A když okolnosti ukázaly, že zájem jednoho, není na prvním místě v myšlenkách druhého, přišel konec.
Jednou se vracím ze zahrady – byl takový pěkný večer v září, s těžkým košíkem načesaných jablek. Už byla tma, měsíc se díval do dvora přes vysokou zeď a v koutě různých přístavků domu se míhaly nejasné stíny. Postavila jsem si náklad u kuchyňských dveří na schůdky a chvilku jsem odpočívala, abych pookřála v tom příjemném vlahém vzduchu. Tak tam stojím obrácena zády ke vchodu, a dívám se na měsíček, a tu najednou slyším za sebou hlas:
„Jste to vy, Nelly?“
Byl to hluboký hlas, mně cizí, ale když vyslovil moje jméno, bylo v tom přece jen cosi povědomého. Plná strachu se ohlédnu, kdo to mluví. Vždyť dveře byly zavřené a nikoho jsem u nich neviděla, když jsem přicházela ke schůdkům. Na verandě se něco hnulo, popošla jsem blíž a uviděla tam vysokého muže v tmavých šatech, s tmavým obličejem i vlasy. Opíral se o sloup dveří a sahal po závoře, jako by si sám chtěl otevřít.
Kdo by to byl? uvažuju. Pan Earnshaw? To ne, ten má docela jiný hlas.
„Už hodinu tu čekám,“ řekl ten člověk a já si ho nepřestala prohlížet. „Celou tu dobu je tu ticho jako v hrobě. Netroufal jsem si vejít. Vy jste na mne zapomněla? Podívejte se přece, vždyť mě znáte!“
Postoupil k světlu – líce měl snědé a zarostlé černým plnovousem, zamračené čelo, oči zvláštní, hluboko vpadlé. Ty oči jsem znala.
„No ne!“ vykřikla jsem a spráskla ruce úžasem. Nevěděla jsem, mám-li ho pokládat za zjevení z tohoto světa.
„No ne, vy jste se vrátil? Jste to vážně vy? Vážně?“
„Ano, já! Heathcliff!“ odpověděl a vzhlédl ode mne vzhůru k oknům, která třpytivě odrážela měsíční pablesky, ale neukazovala žádné světlo zevnitř. „Je někdo doma? A kde je ona? Nelly, vy nemáte radost? Neplašte se tak! Je tady? Mluvte! Musím si promluvit s vaší paní, jenom pár slov. Jděte, řekněte jí, že s ní chce mluvit někdo z Gimmertonu !“
„Jak to na ní bude působit?“ zvolala jsem. „Co si počne? Vždyť i já jsem z toho celá pryč. Ona se zblázní. Heathcliff zase u nás! Ale tak změněný! Mně to nejde do hlavy. Byl jste na vojně?“
„Jděte a vyřiďte, co jsem řekl!“ přerušil mě netrpělivě. „Ať už mám to peklo za sebou.“
Nadzdvihl mi závoru a já vešla. Ale když jsem stála přede dveřmi salónku, kde seděl pan Linton s paní, nemohla jsem se odhodlat, abych vstoupila. Až když mě napadla výmluva, že se zeptám, neporoučejí-li rozsvítit svíčky, teprve jsem otevřela dveře.
Seděli spolu v okenním výklenku. Okenice byly rozevřeny podél postranních zdí, a tak se jim otvíral výhled přes koruny zahradních stromů a rozlehlý přírodní park na gimmertonské údolí, kde se dlouhý točitý pruh mlhy zvedal skoro až po hřebeny.
Jistě jste si všiml, že za kaplí se vlévá pramének ze slatin do potoka, a ten se klikatí celou délkou údolí. Nad stříbřitou párou vyvstávala Větrná hůrka, ale starý dům nebylo vidět. Sedí trochu níž na opačném svahu. Byl to úžasně poklidný obraz, ten pokoj, ti lidé v něm, ta krajina, na kterou se dívali. Nechtělo se mi vyřizovat vzkaz a málem bych jej i zamlčela, když jsem se poptávala na to světlo. Ale pak se mi to zdálo trochu hloupé, vrátila jsem se a zahučela: „Milostpaní, někdo z Gimmertonu chce s vámi mluvit.“
„Co chce?“ tázala se paní Lintonová.
„Já se ho neptala.“
„No dobře, Nelly. Shrňte záclony a přineste čaj! Hned se vrátím.“
Vyšla z pokoje. Pan Edgar se lhostejně zeptal, kdo to je.
„Člověk, kterého paní jistě nečekala,“ povídám. „Ten Heathcliff, jestli se na něho ráčíte pamatovat – býval u pana Earnshawa.“
„Cože, ten cikán – ten chasník?“ zvolal. „Proč jste to nehlásila Kateřině?“
„Tiše, pane, nesmíte mu tak spílat,“ domlouvala jsem mu. „Paní by to moc mrzelo, kdyby vás tak slyšela. Vždyť jí to div srdce neutrhlo, když tenkrát zmizel! Uvidíte, že to pro ní bude svátek, až se s ním shledá.“
Pan Linton šel k oknu do dvora na druhé straně pokoje. Otevřel je a vyklonil se ven. Spatřil asi oba dole, neboť zavolal netrpělivě: „Nestůj tam, drahoušku! Pozvi toho pána dovnitř, jestli je to někdo známý!“
Za chviličku jsem slyšela klapnout závoru a Kateřina divoce vyběhla po schodech, celá udýchaná. Byla příliš rozrušená, než aby dala najevo radost, – spíše se podle jejího vzhledu mohlo soudit na nějaké strašné neštěstí.
„Ach, Edgare, Edgare,“ zvolala přerývaně a objala ho kolem krku. „Edgare, miláčku! Heathcliff se vrátil, je tady!“ Tiskla ho, div ho neumačkala.
„No, no,“ okřikl jí manžel podrážděně, „a proto mě musíš škrtit? Nikdy jsem v něm neviděl něco tak vzácného. Neplaš se hned pro nic za nic!“
„Já vím, že jsi ho nikdy neměl rád,“ odpověděla a ztlumila výbuch své prudké radosti. „Ale kvůli mně se s ním shodneš, doufám. Smím ho pozvat nahoru?“
„Sem?“ podivil se. „Do salónu?“
„Kam jinam?“
Zatvářil se pohoršeně a podotkl, že Heathcliff by patřil spíš do kuchyně. Paní Lintonová na něho uštěpačně pohlédla, zpola v hněvu, zpola v posměchu nad jeho nedůtklivostí.
„Ne,“ usoudila po chvíli, „já v kuchyni sedět nemohu. Elleno, prostřete tu dva stoly – jeden pro pána a slečnu Isabelu, ať je panstvo zvlášť, a druhý pro mne a Heathcliffa, protože jsme z nižšího rodu. Stačí ti to tak, drahoušku? Nebo ti mám dát zatopit jinde? Jestli ano, vydej zatím rozkaz! Já běžím pro hosta. To je tak úžasná radost, že se mi to snad jen zdá!“
Chtěla zas odkvapit, ale Edgar jí zadržel.
„Vy ho jděte pozvat dál,“ řekl mi, „a ty, Kateřino, zkus projevovat svou radost v mezích slušnosti! Nemusí celá domácnost vědět, že vítáš zběhlého pohůnka jako bratra.“
Seběhla jsem dolů a Heathcliff už stál u hlavního vchodu, zjevně se spoléhal, že bude pozván dovnitř. Šel za mnou bez zbytečných řečí a já jsem ho uvedla k pánovi a paní. Podle zardělých tváří byli asi po vzrušené debatě. Ale její líčka zahořela docela jiným citem, když její přítel vstoupil do dveří. Rozběhla se k němu, vzala ho za ruce a vedla ho k Lintonovi. Pak uchopila upjatého Lintona za ruku a vtiskla jí Heathcliffovi do dlaně.
Mne především udivila změna, která se s Heathcliffemu dála. Mohla jsem si ho jaksepatří prohlédnout ve světle ohně a svíček. Byl to teď statný, vysoký, urostlý muž. Náš pán vedle něho vypadal jako útlý mladíček.
Držel se zpříma, podle toho se dalo usuzovat, že byl asi na vojně. V obličeji vypadal mnohem starší než pan Linton a měl zralejší i výraznější rysy – dokonce inteligentní, po někdejší zaostalosti nebylo ani památky. Jen na urputném čele a v blýskavých černých očích se ještě zračila neúplně civilizovaná divokost, ale uměl ji držet na uzdě. A choval se vlastně důstojně, už vůbec ne hrubě, ovšem do elegance mu cosi chybělo, byl příliš drsný.
Náš pán nebyl překvapený o nic míň než já. Chvilku byl na vahách, jak oslovit toho člověka, kterého právě nazval pohůnkem. Heathcliff pustil jeho drobnou ruku a měřil si ho chladným pohledem. Čekal, až se mu uráčí promluvit.
Konečně se pán odhodlal. „Posaďte se, prosím. Paní Lintonová se rozpomněla na staré časy a přimluvila se, abych vás srdečně přivítal. Já jí samozřejmě kdykoliv milerád vyhovím, je-li to něco, čím ji potěším.“
„Já také,“ odpověděl Heathcliff, „zvláště když to něco zahrnuje mou přítomnost. Rád se tu nějakou hodinku pozdržím.“
Posadil se naproti Kateřině, která z něho nespouštěla zrak, jako by se bála, že zmizí, kdyby pohlédla jinam.
On k ní vzhlédl jen málokdy. Občasný, letmý pohled mu stačil – a v tom se pokaždé zračila furiantská a nezastíraná radost, kterou pil z jejích očí. Rozpaky je netrápily – oddávali se oba jen společné radosti ze shledání. Jinak bylo panu Edgarovi. Ten zbledl čirou zlostí, která vyvrcholila, když jeho choť vstala, přistoupila k Heathcliffovi, popadla ho znovu za ruce a rozesmála se jako ztřeštěná.
„Zítra si budu myslet, že se mi to jen zdálo!“ zvolala. „Ani nebudu věřit, že jsem tě zas viděla, dotýkala se tě a mluvila s tebou! Jdi, ty ukrutníku, tohle přivítání si nezasloužíš! Tři roky jsi byl pryč, a nevzkázal jsi, ani sis na mne nevzpomněl!“
„Jistě častěji než ty na mne,“ řekl polohlasem. „Teprve nedávno jsem slyšel, Katko, že ses vdala. Když jsem tu čekal dole na dvoře, rozhodl jsem se, co udělám: aspoň jednou tě zahlédnout, uvidět ti v očích údiv a v obličeji snad zdvořilé potěšení. Pak se vypořádat s Hindleym .a pak předejít zákon a sám se odpravit. Po tvém uvítání se všechny tyhle úmysly zhroutily, ale opovaž se hledět na vše kolem mne jinak, až přijdu podruhé! Ne, teď už se mne nezbavíš! Tak tebe to opravdu mrzelo, že jsem odešel? Však bylo proč. Těžce jsem se rval s životem od té chvíle, co jsme se rozešli. Ale nesmíš mi to mít za zlé – já bojoval o tebe!“
„Kateřino, pojď si sednout, prosím, než nám vystydne čaj!“ Přerušil ho Linton. Nutil se do lhostejného tónu a náležité zdvořilosti. „Pan Heathcliff má jistě dalekou cestu za noclehem, nevím, kam jde, a já mám žízeň.“
Kateřina zaujala své místo u čajové konvice a zazvonění přivolalo slečnu Isabelu. Já jsem jim přisunula židle a odešla z pokoje. Seděli u svačiny sotva deset minut.
Kateřina si čaj vůbec nenalila, nemohla jíst ani pít.
Edgar si rozlil čaj na talířek a stěží polkl sousto. Host se tenkrát nezdržel déle než hodinu. Ptala jsem se ho, když byl na odchodu, má-li namířeno do Gimmertonu.
„Ne, na Větrnou hůrku,“ odpověděl. „Pan Earnshaw mě pozval, když jsem ho dopoledne navštívil.“
On navštívil pana Earnshawa! A pan Earnshaw ho pozval! Tohle mi dlouho nedalo spát, když odešel. Vyklube se z něho ještě pokrytec? Vrátil se domů jen proto, aby tu skrytě osnoval nějaký úklad? V hloubi srdce mi něco říkalo, že k nám neměl chodit.
Kolem půlnoci mě paní Lintonová vytrhla z prvního spánku. Vklouzla ke mně do komůrky, posadila se mi na postel a zatahala mě za vlasy, aby mě vyburcovala.
„Nechce se mi spát, Elleno,“ řekla na omluvu, „a potřebuji se z toho štěstí někomu vypovídat. Edgar se mračí, protože mám radost z něčeho, co je mu cizí, – ústa neotevře, a když, tak jenom k malicherným a hloupým poznámkám. Prý jsem bezohledná a sobecká, že je mi do řeči, když on by tak spal a je churavý. On je hned churavý, jak mu něco není vhod! Já jsem jen řekla pár pochvalných slov o Heathcliffovi, a on se div nerozplakal. Buď ho rozbolela hlava, nebo žárlí. Tak jsem vstala a šla pryč.“
„A proč před ním chválíte Heathcliffa?“ namítla jsem. „Už od dětství se neměli rádi a Heathcliff by taky nesnesl, kdyby slyšel vychvalovat jeho – to je přece lidské.“
„Ale není to právě důkaz jeho slabosti?“ trvala na svém.
„Nevnucujte ho panu Lintonovi, ledaže byste je chtěla zjevně znepřátelit!“
„To já zas nejsem závistivá. Mne to nebolí, že Isabela má zářivě plavé vlasy a bílou pleť a jemný vkus, a že se v ní celá rodina shlíží. Vždyť i vy, Nelly, stojíte hned při ní, když se někdy neshodneme, a já hned ustoupím jako nějaká pošetilá matka, mazlím se s ní a uchlácholím jí do lepší nálady. Bratříčka to těší, když jsme spolu zadobře, a to zas těší mne. Jenže oni jsou oba stejní, jako rozmazlené děti, myslí si, že svět je tu pro jejich pohodlí. Já jim stále ustupuji, ale neškodilo by jim, tuším, kdyby je jednou někdo řádně vytrestal!“
„Nevěřte tomu, paní Lintonová,“ povídám jí. „Oni ustupují vám. To by byl jinačí poprask! Vás to nic nestojí, vyhovět jejich drobným zálibám, když oni myslí jenom na to, aby všechno bylo po vašem. Ale jednou se třeba neshodnete pro něco, na čem bude vám i jim záležet stejně, a pak se ukáže, jestli ti slaboši a rozmazlenci podle vás – nedovedou být stejně tvrdohlaví jako vy.“
„To se asi popereme na smrt, viďte, Nelly?“ zasmála“se. „Ne, ne, já naprosto spoléhám na Lintonovu oddanost. Kdybych ho chtěla zabít, nebránil by se.“
Radila jsem jí, aby si ho pro takovou oddanost tím více vážila.
„Také si ho vážím,“ odpověděla, „ale nemusel kňourat pro hlouposti, to je dětinské. Rozbrečí se mi, když mu povídám, že si Heathcliff teď zaslouží úctu každého. A největší pán by si mohl pokládat za čest být jeho přítelem. Mohl na to přijít sám a radostně Heathcliffa přivítat, z ohledu ke mně! Zvyknout si na něho musí, tak ať to spolkne ochotně! To Heathcliff se choval skvěle, když uvážíme, jak by se byl mohl na Edgara zlobit.“
„Jak se na to díváte, že šel spát na Větrnou hůrku? ‚zeptala jsem se. „Patrně se v každém směru polepšil a jako pravý křesťan podává ruku na usmířenou kdejakému nepříteli.“
„To mi vysvětlil,“ odpověděla. „Bylo mi to divné stejně,jako vám. On prý myslel, že tam ještě bydlíte, a šel se k vám poptat na mne. Josef to ohlásil Hindleymu a ten vyšel ven, a začal na něm vyzvídat, kde byl a co dělal, a nakonec ho pozval do domu. Několik lidí tam hrálo karty, Heathcliff se připojil a vyhrál na bratrovi několik peněz, ten viděl, že jich má Heathcliff plno, a pozval ho navečer zas a Heathcliff přijal. Hindley je moc ukvapený, nedovede si vybírat své známé s rozvahou. Nenapadne ho, že by měl nedůvěřovat člověku, kterému těžce ublížil. Ale Heathcliff ujišťuje, že navázal styky se svým bývalým tyranem jen proto, aby se mohl ubytovat nedaleko Drozdova.
Přilnul prý k tomu domu, kde jsme spolu bydlívali, a také doufá, že se tu budeme vídat častěji, než kdyby se usídlil v Gimmertonu. Za ubytování na Větrné hůrce hodlá štědře platit, a bratr je tak lakomý, že tu nabídku jistě přijme. Byl odjakživa na peníze jako čert, jenže mu vždycky proklouznou mezi prsty.“
„Pěkné prostředí pro mladého člověka!“ řekla jsem. „Nebojíte se, paní Lintonová, co z toho vzejde?“
„Nic zlého pro mého přítele,“ odpověděla. „Ten už si dovede poradit, kdyby mu hrozilo nebezpečí. Spíš bych se bála o Hindleyho, ale tomu už nemůže nic uškodit na duchu a já nedovolím, aby se mu ublížilo na těle. Po dnešním večeru jsem smířena s bohem i lidmi. Vždyť já jsem reptala proti prozřetelnosti. Strašně, strašně jsem zkusila, Nelly! Kdyby ten můj člověk věděl, jak strašně, styděl by se reptat pro nic za nic, když moje trápení přestalo. Vždyť jenom z laskavosti k němu jsem se snažila snášet to sama. Kdybych vykřikovala tu bolest, co mě sžírala, tak by ho to přimělo, aby toužil po vysvobození stejně horoucně jako já. Ale co na tom, už to přešlo a já se mu za tu poctu mstít nechci. Po téhle zkoušce jsem už ochotna snášet všechno. Nejposlednější tvor na světě mě smí uhodit do tváře, já mu nastavím druhou, a ještě ho odprosím, že jsem ho k tomu vydráždila. Na důkaz toho se jdu okamžitě smířit s Edgarem. Dobrou noc, jsem pravý anděl!“
V této samolibé náladě odešla a své předsevzetí zřejmě úspěšně splnila. Bylo to vidět hned ráno. Pan Linton se zřekl své rozmrzelosti, ačkoliv se pořád nedovedl přizpůsobit Katčině překypujícímu veselí. Ba dokonce si netroufal něco namítat, když odpoledne vzala s sebou Isabelu na Větrnou hůrku. A ona mu to splácela tak líbeznou a láskyplnou něhou, že u nás bylo několik dní jako v ráji – v té zářivé, nerušené pohodě se slunilo nejen panstvo, ale i služebnictvo.
Heathcliff – měla bych mu teď říkat pan Heathcliff, měl teď do Drozdova volný přístup, ale zpočátku si počínal opatrně, jako by odhadoval, v jakém asi rozsahu hodlá pán domu jeho nevítané návštěvy snášet. Kateřina také zjistila, že bude moudřejší mírnit se v projevech radosti, když ho vítala, a tak si Heathcliff ponenáhlu získal výsadu pravidelného hosta. Zůstalo mu hodně z tzv. úžasné sebevlády, kterou se vyznačoval jako chlapec, a ta mu pomohla držet na uzdě jakýkoli nevhodný projev citu. Pánův nepokoj na čas polevil; později sice propukl znova, ale to bylo pro něco jiného.
Tím novým zdrojem starostí byla pohroma, které se nenadál – trpěný návštěvník vzbudil náhlý a bouřlivý zájem v Isabele Lintonové. Byla to taková osmnáctiletá roztomilá slečinka; chování měla ještě trochu dětinské; ale jinak byla až dost vyvinutá – chytrá, citlivá a tak vznětlivá, když jí něco podráždilo. Bratr si na ní nějak zakládal, a proto se téhle nemožné náklonnosti zhrozil.
Už sám sňatek s člověkem beze jména by byl ostudný, natož pak možnost, že by tomu chlapíkovi spadl do klína rodinný majetek, kdyby pán zemřel bez potomků! Ale hlavně uměl pan Edgar prohlédnout Heathcliffovu pravou tvář – věděl, že se změnil jen vzhledem, ale jeho nitro že se nezměnilo a změnit nemohlo. A to nitro ho děsilo, odpuzovalo, předem se bránil pomyšlení, že by měl takovému člověku Isabelu svěřit. Určitě by se hrozil ještě víc, kdyby tušil, že její láska vznikla bez podnětu z druhé strany, že nebudí žádný ohlas v srdci toho člověka – pan Linton jí totiž od první chvíle, co se o ní dozvěděl, přičítal mylně Heathcliffově záludnosti.
Všichni jsme už hezkou dobu pozorovali, že slečnu Lintonovou něco trápí a hryže. Byla stále mrzutější a protivnější, bez přestání si Kateřinu dobírala a vztekle jí odsekávala, ač se přitom vydávala v nebezpečí, že vyčerpá její nevalnou trpělivost. Trochu jsme jí omlouvali ze zdravotních důvodů. Chřadla a usychala nám před očima.
Až to jednoho dne vyšlo na světlo. Byla tenkrát obzvlášť plná rozmarů, nechtěla snídat, hubovala, že jí služebnictvo neposlouchá, že jí paní nenechá v domě na nic sáhnout, že jí Edgar zanedbává, že se nastydla z průvanu, když jsme jí nechali schválně vyhasnout v salóně oheň, a našla si kopu jiných, ještě malichernějších obvinění. To už jí paní Lintonová přísně nařídila, aby si šla lehnout, důkladně jí vyčinila a hrozila, že pošle pro doktora. Při zmínce o Kennethovi začala hned Isabela protestovat, že má zdraví v pořádku a že jenom Katčina nevlídnost jí tak rozrušuje.
„Co tě to napadlo, ty blázínku rozmazlený? Já že jsem nevlídná?“ zvolala paní, zaražená tím nerozumným obviněním. „Ty jsi nějaká pomatená. Kdy že jsem byla nevlídná, Mluv!“
„Včera,“ vzlykala Isabela, „a teď zase.“
„Včera?“ divila se švagrová. „Kdy to bylo?“
„Když jsme se procházeli po slatinách. Poslalas mě pryč, ať prý si chodím, kde chci, a sama ses bavila s panem Heathcliffem.“
„Takhle ty si vykládáš nevlídnost?“ smála se Kateřina. „To nemělo znamenat, že bys nám překážela, nám bylo jedno, jdeš-li s námi nebo ne. Myslela jsem jen, že Heathcliffovy řeči tě nemohou bavit.“
„Kdepak,“ plakala slečna, „chtěla ses mne zbavit, však jsi dobře věděla, že chci být u vás!“
„Má zdravý rozum?“ obrátila se paní Lintonová ke mně. „Hleď, Isabelo, zopakuji ti náš hovor slovo za slovem a ty mi pak řekni, co by tě na něm okouzlilo!“
„Mně nezáleží na hovoru!“ odpověděla Isabela. „Chtěla jsem jít…“
„Tak dál!“ vybídla ji Kateřina, pozorujíc, že se jí nechce dokončit větu.
„S ním – a nedám se pořád odhánět!“ rozkřikla se Isabela podrážděně. „Ty jsi, Katko, jako pávice, každý se musí dvořit jen tobě!“
„Ty jedna potvůrko opovážlivá!“ zvolala překvapeně paní Lintonová. „Takové bláznovství nebudu brát vážně. Přece nemůžeš chtít, aby se ti Heathcliff dvořil, nemůžeš v něm vidět milého člověka! Určitě jsem ti dobře nerozuměla.“
„I dobře jsi rozuměla,“ stálo na svém to zaslepené děvče. „Miluji ho víc než ty Edgara, a on by mě snad taky miloval, kdybys mu nebránila.“
„Pak bych nechtěla být na tvém místě za nic!“ prohlásila Kateřina důrazně. Myslela to asi vážně.
„Nelly, pomozte mi vymluvit jí tuhle bláhovost! Vyložte jí, jaký Heathcliff je zaostalec a divoch, nevzdělaný, nevychovaný, suchopár z kamení a bodláků. To bych zrovna tak mohla v zimě vyhodit tohohle kanárka z okna jako ti doporučit, abys věnovala srdce Heathcliffovi. Takové blouznění se ti mohlo v hlavě vylíhnout jen proto, že bohužel neznáš jeho pravou povahu, ty dětino, dej na má slova. A nepředstavuj si, prosím tě, že pod drsným vzhledem tají bezednou dobrotu a laskavost! To není žádný nabroušený démant – žádná perla v hrubé mušli! Surovec je to, nelítostný vlk Nikdy mu neříkám, Neubližuj tomu či onomu nepříteli, protože by to bylo nehezké, ukrutné! Říkám, neubližuj jim, protože mně se to nelíbí! Tebe, Isabelo;by rozmáčkl jako vrabčí vajíčko, kdybys ho omrzela. Věř, že nemůže mít v lásce nikoho z Lintonů – a přece by byl schopen vzít si tě pro peníze a nárok na dědictví. Začíná povážlivě propadat hrabivosti. Takhle tedy vypadá, a to ještě mluvím jako jeho přítelkyně. Taková přítelkyně, že kdyby tě vážně chtěl ulovit, držela bych možná jazyk za zuby a nechala tě, ať se nachytáš.“
Slečna Lintonová hleděla na švagrovou pohoršeně.
„Styď se! Styď se!“ vykřikovala zlostně. „To je mi milejší dvacet nepřátel než taková jedovatá přítelkyně.“
„Tak ty mi nevěříš?“ řekla Kateřina. „Myslíš, že ze mne mluví nízké sobectví?“
„Co jiného?“ odsekla jí Isabela. „Jde z tebe hrůza.“
„Prosím!“ zvolala Kateřina. „Přesvědč se sama, když nedáš jinak! Už mlčím, s takovou drzou domýšlivostí se nedá debatovat.“
„A tohle sobectví já musím snášet,“ vzlykala Isabela, když paní Lintonová vyšla z pokoje. „Nikdo se mne tu nezastane, a ona mi teď vzala jedinou útěchu. Ale to byly samé pomluvy, že? Pan Heathcliff přece není běs – je to čestný člověk, a věrný. Proč by jinak na ní vzpomínal?
„Pusťte to z hlavy, slečno!“ povídám jí. „Nevězí v něm nic dobrého, to není mládenec pro vás. Paní Lintonová mluvila bez obalu, ale popřít se to nedá. Ona do něho vidí hlouběji než já a každý jiný, a nevykreslila by ho hůř, než jaký je. Počestní lidé nepotřebují své skutky tajit. Z čeho žil? Jak přišel k penězům? Proč bydlí na Větrné hůrce, v domě člověka, který je mu solí v očích? S panem Hindleym to prý jde z kopce, co je Heathcliff u něho. Vysedávají spolu po nocích, Hindley si půjčuje peníze na pozemky a ustavičně jen karbaní a pije, jak jsem slyšela sotva před týdnem. Řekl mi to Josef. Potkala jsem ho v Gimmertonu, povídá mi: „Nelly, máme to u nás doma zvěřinec. Jednomu chlapovi div neusekli prsty, když se bránil, aby ho nepodřízli jako tele. Náš pán, na mou duši, ten se ani hrdelního soudu nebojí, a kdyby na soudné stolici seděli třeba Petr s Pavlem a Jan s Matoušem – on na ně kašle. Prý by jim ukázal, že na něho nestačí! A ten mládenec Heathcliff, ten se povedl! Ten je s čertem jedna ruka! Nevykládá vám, když přijde na návštěvu do Drozdova, jak si u nás žije? To máte tak, snídá se večer, a potom přijdou na řadu karty, chlast, při svíčkách a zavřených okenicích až druhý den do poledne. Pak se ten náš blázen uklidí do postele s klením a křikem, že si slušný člověk musí studem uši zacpat. A ten druhý, ten lump, shrábne jeho peníze, nají se a vyspí a pak hurá k sousedovi, bavit se s jeho ženou. Jestlipak tuší paní Kateřina, že zlato jejího táty se hrne chlapovi do kapsy a syn jejího táty že ujíždí širokou cestou do pekel a Heathcliff si to žene před ním, aby mu zotvíral šraňky?` Tak prosím, slečno Lintonová, Josef je starý lotr, ale lhář to není. A jestli mluví o Heathcliffově chování pravdu, přece byste takového člověka nechtěla za manžela? Ani by vás to nenapadlo!“
„Vy jste s nimi spolčena, Elleno,“ odpověděla. „Nebudu poslouchat vaše klevety. Jaká ve vás musí být zloba, když mi chcete namluvit, že na světě není štěstí!“
Kdo ví, jestli by jí ten rozmar přešel, kdyby jí nechali na pokoji, nebo jestli by si ho pěstovala trvale, neměla čas na rozmyšlenou.
Dalšího dne bylo v sousedním místě shromáždění soudců a můj pán byl povinen se zúčastnit. Protože pan Heathcliff počítal s jeho nepřítomností, dostavil se o něco dříve než obvykle.
Kateřina s Isabelou seděly v knihovně – hněvaly se, nemluvily spolu. Isabelu mrzela vlastní neopatrnost, že v chvilkovém záchvatu hněvu prozradila své tajné city.
Kateřina se po zralé úvaze na švagrovou doopravdy rozhněvala. Smála se sice její opovážlivosti, ale byla pevně rozhodnuta, že jí to nedaruje. Když oknem viděla přicházet Heathcliffa, usmála se. Zametala jsem zrovna u krbu a ten zlomyslný úsměv mi neušel. Isabela byla zabrána do svých myšlenek nebo snad do knihy a zůstala sedět, dokud se neotevřely dveře. Pak by ráda unikla, kdyby to bylo možné – ale bylo už pozdě.
„Jen pojď dál, jsme tady!“ zvolala paní vesele a přistrčila mu křeslo k ohni. „Nám dvěma není do řeči a potřebujeme třetího, aby mezi námi prolomil led. Ty jsi zrovna tenpravý. Heathcliffe, s potěšením ti představuji osobu,která je do tebe blázen ještě víc než já. To máš radost, co.
Kdepak, Nelly ta to není, na tu se nedívej! Tady moje chudinka švagrová září touhou, jak ji dojala tvá tělesná aduševní krása. Stačí, abys řekl slůvko, a můžeš se k Edgarovi přiženit. Nic, Isabelo, nikam neutečeš!“ a s předstíranou škádlivostí zadržela zmatené děvče, které uraženo povstalo.
„Málem jsme si kvůli tobě vjely do vlasů, Heathcliffe, ale nestačila jsem jí – překonala mě v projevech obdivu a oddanosti k tobě. Dala mi na srozuměnou, že bych měla mít tolik slušnosti a ustoupit své sokyni. To má jako být ona! Z cesty, aby tě mohla zasáhnout šípem Lásky rovnou do srdce. Tím by si tě navždy podmanila a můj obraz by ti úplně vymizel z paměti.“
„Kateřino!“ pravila Isabela, která se důstojně ovládla a nesnížila se k tomu, aby se pokoušela vytáhnout z jejího pevného sevření. „Buď tak laskava, drž se pravdy a nepomlouvejme ani žertem! Pane Heathcliffe, požádejte prosím, svou přítelkyni, aby mě pustila! Ona si neuvědomuje, že my dva nejsme staří známí, a co baví jí, mně je nevýslovně trapné.“
Host neodpovídal; posadil se s lhostejným výrazem, jako by ho city, které vzbudil, v nejmenším nezajímaly.
Obrátila se tedy k své mučitelce a snažně jí šeptem žádala, aby jí nebránila odejít.
„Ale kdež,“ smála se paní Lintonová. „Já si nedám podruhé říkat pyšná pávice. Zůstaneš tady, a konec! Heathcliffe, tebe to radostné překvapení nevzrušuje? Isabela by odpřisáhla, že Edgar mě zdaleka nezbožňuje tolik jako, ona tebe. Něco takového tu prohlašovala, Ellena mi to může dosvědčit. A od předvčerejší procházky se postí ze zármutku a vzteku, že jsem jí připravila o tvou společnost pod záminkou, že se pro ni nehodí.“
To si špatně vykládáš,“ řekl Heathcliff a přesunul křeslo, aby na ně lépe viděl. „Teď aspoň po mé společnosti netouží.“
A zahleděl se pevně na předmět hovoru jako na podivného, odporného živočicha – například indickou stonožku, kterou si člověk zvědavě prohlédne přes ošklivost, jakou v něm budí. Ubohá dívka to nemohla snést, střídavě bledla a rudla a řasy se jí, orosily slzami. Vší silou svých drobných prstíků se snažila uvolnit z pevného sevření, ale sotva odtrhla jeden Kateřinin prst, už jí paži sevřel druhý, a všechny najednou nezmohla. Použila tedy nehtů a Kateřině se ve chvilce objevil na ruce náramek z rudých půlměsíčků.
„Ty dračice!“ zvolala paní Lintonová, pustila jí a bolestí potřepávala rukou. „Jdi už, proboha, ať tě nevidím!
To je ale hloupost – ukazovat mu, jaké máš drápy. Co si o tobě pomyslí? Jen se podívej, Heathcliffe, na ty dravčí spáry! Musíš si dát pozor na oči!“
„Já bych jí je vytrhal z prstů, kdyby mě jen škrábla,“ odpověděl surově, když se za ní zavřely dveře. „Ale co tě to napadlo, Katko, že jsi tu holku tak trápila? Přece jsi nemluvila pravdu?!“
„Na mou duši, že ano. Ona se už tolik týdnů může pro tebe usoužit. Ještě dnes ráno po tobě šílela a na mne vychrlila salvu urážek, protože jsem jí vylíčila tvé špatné stránky v pravém světle, abych to její zbožňování trochu zchladila. Ale dál si toho už nevšímej, chtěla jsem jí vytrestat za domýšlivost, nic víc! Mám jí příliš ráda, milý Heathcliffe, než abych ti ji nechala polapit a pozřít.“
„Já zas ji mám příliš nerad, abych to zkoušel,“ řekl, „leda snad po způsobu lidožroutů. To bys o nás slyšela pěkné věci, kdybych měl žít společně s takovou unylou bledulí! Nejběžnější zábava by byla, že bych jí čas od času zmaloval bílou kůži všemi duhovými barvami a k modrým očím přidělal černé podlitiny, má je odporně podobné očím toho Lintona.“
„Roztomile podobné,“ poznamenala Kateřina. „Holubičí očička – andělská očička.“
„Bude po bratrovi dědit, tuším?“ otázal se Heathcliff po krátkém zamyšlení.
„Doufejme, že ne,“ odvětila jeho přítelkyně. „Aspoň půl tuctu synovců jí předejde, dá-li pánbůh! Zatím si takové myšlenky nepřipouštěj – jsi velmi pohotový šilhat po statku svých bližních. Pamatuj, že statek tohohle bližního patří taky mně!“
„Kdyby patřil mně, byl by stejně tvůj!“ řekl Heathcliff.
„A Isabela je snad hloupá, ale takový blázen přece jen není. Máš pravdu, nechme podobných řečí!“
Zanechali podobných řečí – Kateřina snad i myšlenek. On však si to během večera ještě několikrát připomněl.
Mohla bych na to přísahat, protože jsem ho viděla, jak se pro sebe usmívá “ nebo spíše ušklíbá “ a jak se zlověstně zadumá, kdykoliv paní Lintonová vyšla z pokoje.
Rozhodla jsem se, že budu střežit každý jeho pohyb. Moje srdce vždycky stranilo spíše pánovi než Kateřině, a to právem, doufám, protože on byl vlídný, důvěřivý a čestný, kdežto ona – nu, nedalo by se říci, že byla jeho pravý opak, ale na nikoho a na nic se neohlížela, takže jsem moc nevěřila jejím pohnutkám, a ještě méně schvalovala její city. Toužila jsem po nějaké události, která by odvedla pana Heathcliffa daleko od Větrné hůrky i Drozdova a nám vrátila tu pohodu, v jaké jsme žili před jeho příchodem.
Jeho návštěvy mě děsily jako můra a pána asi také. Heathcliffúv pobyt na Hůrce mě tížil tak, že se to nedá vypovědět. Měla jsem obavu, že Bůh zanechal naší zbloudilou ovečku jejím hříšným toulkám, a že před ovčincem jí zastoupila cestu zlá šelma, která jen vyčkává času, aby se na ní vrhla a zadávila jí.
Přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď