Rozhovor se sestrou roku Kamilou Zikmundovou

Kamila Zikmundová

ČRo Dvojka

Existují profese, které lze vykonávat ku prospěchu potřebných pouze tehdy, když je člověk vnímá jako čistokrevné poslání. Takové službě se zpravidla věnují zejména ti, pro které se vžilo příznačné označení srdcaři. A i mezi těmito ještě bývají tací, kteří se soustavně snaží posouvat a rozšiřovat hranice toho, co je v rámci oboru obvykle běžné. Pomáhá jí lépe žít, pomáhají dýchat stejně jako můj dnešní host, zdravotní sestra Kamila Zikmundová.

Když jste, paní Zikmundová přebírala titul Sestra roku, vnímala jste to tak, že je to i z tvrzení vašeho dosavadního směřování v té profesi.

mluvčí 3,
——————–
No, tak asi samozřejmě částečně, ale na druhou stranu jsem byla hrozně překvapená, já jsem s tím víceméně nepočítala. To už si připadám jako Karel Gott.

mluvčí 1,
——————–
Nějaké nominace byly, ne.

mluvčí 3,
——————–
Byly, nominace byly, ale byly samozřejmě jako tam lidi zajímavý i zajímavější než já.

mluvčí 1,
——————–
Možná tak podle poroty evidentně ne.

mluvčí 1,
——————–
Vnímáte udělování Ceny Sestra roku taky jako jistou podporu prestiže celé vaší profese, jak se vlastně za těch 30 let, co se tomu věnujete, proměnilo vnímání důležitosti nelékařských profesí, zdravotnických zařízení podle vašich zkušeností, podle toho, jak mluvíte s pacienty.

mluvčí 3,
——————–
No, tak vzhledem k tomu, že já pracuju jak na dětském oddělení, tak mezi dospělými. Co se týká domácí umělé plicní ventilace, myslím si, že to povědomí se zlepšilo, zlepšilo se i díky té domácí péči, která teďko vlastně je na vzestupu, protože dříve lidi znali sestry z nemocnice, ale dneska už jim vstupujete do jejich prostředí domácího, do jejího intimních prostorů, což samozřejmě v té nemocnici je zase vnímáno trošičku jinak než v té domácí péči.

mluvčí 1,
——————–
Proměnila to vnímání i nějak ta covidová krize, kdy ta podpora zdravotníků minimálně zpočátku byla gigantická od většinové společnosti.

mluvčí 3,
——————–
Tak to samozřejmě, to si myslím, že tam byl velký boom toho, protože se i vlastně lidi pomocí televizních kamer dostávali na ty nejtěžší oddělení, kde doopravdy umírali lidé a viděli, jak ta práce je náročná i v těch ochranných pomůckách, který prostě jako vás hodně limitují v té práci, takže si myslím, že covidová krize jako v něčem hodně pomohla.

mluvčí 1,
——————–
Když se nad tím zamyslíte, jaké jsou podle vás základní předpoklady pro to, aby se z adepta této vaší náročné krásné profese stal nebo stala? Protože dělají muži úspěšná sestra.

mluvčí 4,
——————–
No. Asi empatie. To si myslím, že je teďko jako hodně důležité, protože samozřejmě i po té covidové krizi přišel boom, kdy každý to chtěl studovat, asi tam byl nějaký nárůst těch studentů, ale nemyslím si, že každý do toho šel studovat, se vrátil zpátky do praxe, a protože ta praxe je náročná i psychicky, jo, samozřejmě fyzicky taky běháte celej den, ale potom ty osudy těch lidí, musíte si je prostě v sobě trošku nést, nejde to tam nechat a zavřít to, protože prostě to nejde. Já to neumím teda, aspoň, já to neumím..

mluvčí 1,
——————–
Myslím, že z toho, co jste zmínila, vyplývá taky, že psychická a fyzická odolnost jsou taky ty základní předpoklady pilíři, na kterých ta profese stojí.

mluvčí 3,
——————–
To určitě, to určitě, ale nechci zase vypadat, že mě to psychicky takovým způsobem deptá, že jsem se do toho nějakým způsobem vložila. Pro mě je to poslání a takový…. ne, já jsem úplně normální člověk, já prostě normálně doma funguju, žiju jako normální ženská, nemám pocit, že to něco víc, co dělám, já jenom prostě se snažím těm lidem rozumět, a to jejich trápení, protože sama žiju v tom, že já bych to zažít nechtěla, ale ráda jim třeba pomůžu.

mluvčí 1,
——————–
U takové věci je asi důležité, aby člověk měl nějaké pozitivní vzory, ať už třeba ve škole nebo v prvním zaměstnání. Měla jste vy sama štěstí na někoho, na kolegy třeba v prvním zaměstnání, kteří vás vedli, a tou svojí praxí vám ukazovali, kudy směřovat, anebo jste naopak si to musela vyšlapat svojí vlastní cestou, protože jste ty věci třeba viděla jinak, než se dosud dělali.

mluvčí 3,
——————–
No, tak já, když to vezmu vlastně úplně od začátku, tak já jsem ještě studovala klasickou zdravotní školu, do základní školy jsem šla v pěti letech, takže já jsem zdrávku skončila v 17. Já jsem nastupovala na Dětský ARO v Motole v 17 letech, když jsem ještě první měsíc vůbec nesměla sloužit, protože prostě to nešlo.

mluvčí 1,
——————–
To byla dítě.

mluvčí 3,
——————–
Když jsem byla vlastně dítě a přišla jsem mezi ty nejtěžší jakoby případy, tak samozřejmě člověk z toho prostě vykulenej, když to řeknu takhle a začne se do toho zapadat, do toho systému a pro mě teda největší zdroj byl můj první pan primář v Motole, pan Dr. Dlask, který byl velice empatický, uměl moc hezky mluvit s rodičema, i když jim neříkal hezký věci, tak od toho jsem se asi hodně učila a vlastně spolu jsme posílali první dítě domů na ventilátoru, ale to říkám, to byl Pravěk, to ještě jako to přístrojové vybavení vůbec nebylo takový, jako je dneska.

mluvčí 1,
——————–
Když obdivujete ty jeho vlastnosti, je to podle vás něco na to, co musí mít člověk talent? Nebo se to dá naučit? Ten přístup, který vy na něm oceňujete?

mluvčí 3,
——————–
Já si myslím, že to je vrozené, tohle to se jako částečně se dá samozřejmě všechno naučit, ale tohle to je vrozená jako vlastnost toho člověka.

mluvčí 1,
——————–
Ve stejném roce Jako jste získala titul Sestra roku, jste obdržela i Řád Elišky Přemyslovny, který v rámci své činnosti každoročně odměňuje významné české ženy, které se prosadily ve všech oblastech veřejného života. Jak jste vnímala ten příval těch ocenění? To byl rok úspěšný, že jo.

mluvčí 3,
——————–
To bylo šíleně na stranu, protože vždycky zavolali, že jsem někam nominovaná, nebo že něco někdy dostanu. Samozřejmě jsem řád Elišky Přemyslovny vůbec neznala, až když jsme se viděly na tom udílení, tak jsem si říkala, asi to má opravdu velkou váhu, protože tam byly nominované ženy nebo oceněné ženy, které jsou z různých profesí, že, a pak jsem si říkala, no, tak asi teda něco pro ně znamenám, i když vůbec na mě přišly.

mluvčí 1,
——————–
My jsme si v prvním vstupu povídali o tom, jaké předpoklady jsou potřeba pro to, aby člověk byl či byla dobrá dobrý sestra. My v tuto dobu čelíme poměrně intenzivnímu deficitu počtu středního zdravotnického personálu. Co by podle vás podle vašich zkušeností, Co by prospělo tomu, aby byl větší zájem nejenom o ty školy, tam vlastně máme relativně plno, ale aby přešli ty studentky a studenti z těch škol pak do skutečné praxe, máte pocit, že tím klíčem jsou pouze čistě jenom finance nebo systémem vzdělávání nebo to, že zjistí, že to je neskutečně časově náročná profese.

mluvčí 3,
——————–
No, myslím si, že finance v tom asi roli nehrajou, protože já teda upřímně si nestěžuju. Můžu porovnat soukromý sektor a můžou státní sektor, částečně teda pracuju, takže já si doopravdy nestěžuju. Myslím si, že doopravdy i po tý covidové krizi se to prostě srovnalo časově. Určitě je to náročnější pro ty holky a myslím si, a teď nechci vypadat jako kverulant, protože já jsem prošla klasickou zdrávkou prostě od praváku, dětská sestra, že ty dcer jdou z toho bakaláře, oni mají strašně málo praxe, z mýho pohledu jsem prostě od druháku do tý nemocnice chodili třeba jenom na jeden den, jo, ale já nevím, jak on tam teďko funguje na tom bakaláři, myslím si, že prostě tam chybí ten náhled do tý nemocnice, že oni si vlastně do toho absolutoria vůbec nedovedou představit, co je čeká kolikrát.

mluvčí 1,
——————–
Že to více akademické a ten dotyk s tou skutečnou praxí je malý podle vás?

mluvčí 3,
——————–
No, že prostě oni tam třeba učí, ano, budete prostě dokumentace, já nevím, co všechno a postupy a to, a teď tam přijdou a musí fungovat prostě, ať má bakaláře, magistru nebo já teda atestaci všichni pracujeme stejně vlastně ve finále.

mluvčí 8,
——————–
Jo, jo, že.

mluvčí 3,
——————–
Oni tam vlastně přijdou na to, že i když jsou vysokoškolsky vzdělaný, tak stejně pořád pracujou jako sestra, v uvozovkách.

mluvčí 1,
——————–
Jasně, jasně. To vaše ocenění bylo spojeno i s projektem Domácí plicní ventilace. Pokud správně počítám, je to 25 let od toho okamžiku, kdy jste měla prvního takového pacienta, co pro vás vlastně bylo tím hlavním, klíčovým impulsem, zakousnout se do tohoto projektu, který umožňuje pacientům zvyšovat kvalitu života tím, že nemusí zůstávat v nemocnici, vybavujete si vlastně toho vašeho prvního pacienta.

mluvčí 3,
——————–
Samozřejmě to je Tomáš, to je moje srdcovka. Ten stále žije jako nejdéle žijící pacient na domácí plicní ventilaci. A bylo to dítě, které kousek za domem porazilo auto. Ty maminka teda byla bohužel teda pak svědkem toho, co se tam dělo.

mluvčí 1,
——————–
Kolik mu bylo v té době osm, takže malý klučina.

mluvčí 3,
——————–
Šel do Lidový školy umění s kytičkou paní učitelce na konci června, jo, a prostě došlo k takovýmu strašnému úrazu, kdy teda tam bylo několik jakoby postižení, včetně přerušený míchy v oblasti krční páteře, no, a tenhle ten klučík nám vlastně zůstal na tom dětském ARU ležet, ale nebylo co dál, maminka, v uvozovkách jenom zahradnice, ale vlastně ten hybnej moment byla ta máma, jo, která prostě řekla, já ho tady nenechám a udělejte to nějak a já ho tady prostě nenechám, takže on tam ležel dva roky, než se dostal domů, no, udělejte to nějak. V tý době neexistovaly žádný extra přístroje, takže já vím, že se to nějak shánělo přes kliniku, někde ve Fran Francii se kupoval ventilátor, který jsem pak půjčoval, materiál jsem jim dával z nemocnice, nebyla žádný jako, nebylo to hrazený pojišťovnou vlastně to bylo dobrovolnictví, ale když si uvědomíte, že by osmiletý dítě dožívalo život v nemocnici, což může být X let, že jo, a máma s dvouma dalšíma dětma, s tátou doma kousek jako od Motola si řeknete, to přece nesmysl. A tam to jako začalo, tam jsme to začali s tím Prim. Dlaskem jako dávat nějak dohromady, ale zrovna v tý době se tam ještě sešly další tři děti, jo, takže nám se tam sešli čtyři děti, který najednou byli odsouzeni k tomu zůstat ležet ve špitálu a koukat do stropu, protože oni se vlastně jenom nemohly hejbat a jenom nadejchali, ono pak už jim jako by víc nebylo, takže průkopnicí tý domácí plicní ventilace nejsem já, ale je ta máma, která prostě řekla, udělejte to nějak, abysme to nějak prostě udělali.

mluvčí 1,
——————–
Čím vlastně může člověk jako vy, zdravotní sestra, přispět k nějakému systémovému, systémové změně nebo aspoň způsobu myšlení. Je to právě tím, že se zakousnete do takového projektu a ukazujete těm okolo, že to lze, že je to možné, že to je realizovatelné, že to není jenom nějaká chiméra nebo sen.

mluvčí 3,
——————–
Jo. Určitě, to si myslím, že vlastně ta osvěta je moje práce, jo, dokázat samozřejmě dělat v tý rodině určitou asistenci, protože pokaždé, když to dítě šlo prvně domů, tak jsem s nimi ale ve svém volném čase, aby si to ta rodina osahala, ale bylo to třeba na dvě, na tři hodinky, jo, ale posouvat ty hranice, posouvat je dál, to je možná takový adrenalin pro mě, jo, někdo lze po skalách, já prostě vždycky, když překonám nějakou hranici tady s těma lidma, tak se řeknu, jo, je to dobrý a jde to.

mluvčí 1,
——————–
Vy už jste to zmínila, že nedokážete pracovat, aniž byste se nějak vlastně nedostávala dovnitř z těch příběhů vašich pacientů, jak se s tím žije, že člověk se stává součástí takto dramatických příběhů, mnohdy s dobrým koncem, ale mnohdy to může taky nedopadnout úplně dobře.

mluvčí 3,
——————–
Tak samozřejmě, že to občas nedopadne, jsou diagnózy, které prostě jako nedopadnou, ale já se snažím ty lidi jako nestresovat nějakým špatným koncem, prostě teď seš doma a bude žít normálně trošku s omezením, ale musím taky říct, že mezi těma domácíma ventilacema, co jsou ty domácí ventilovaní lidé, tak nejsou ležící, jenom tam jsou i chodící, já mám pacientku, která pracuje na lékařský fakultě, jako nějaká asistentka, mám pána, který prostě normálně chodí, jenom se připojuje, když spí. Mám tam holčinu, která po propuštění taky chodící otěhotněla, odnosila zdravý dítě, má teďko čtyřletýho chlapečka, jo, takže to nejsou jenom, aby si, protože spousta lidí si představuje, že leží na ventilátor a prostě leží, tak to není přístroj. Samozřejmě dovolí to, že můžou lítat letadlem, cestovat, je tam připojení do auta, není s tím vůbec žádný problém. Ten přístroj váží čtyři kila, jo, proto to jsou určitý podmínky i pojišťovny, aby to nebylo těžký pro ty lidi , že .

mluvčí 1,
——————–
Zkusme říct, jak široké spektrum těch diagnóz vlastně vede k potřebě té plicní ventilace, je to teda od těch případů, kterých jste mluvil, jako byl ten váš první pacient Tomáš, který byl asi imobilní.

mluvčí 3,
——————–
Zcela ano, jsou tam úrazy míchy, pak jsou tam plicní nemoci, chronická, obstrukční, plicní nemoc nejčastější a pak jsou to nerostové onemocnění, a to teda musím říct, že pro mě, já samozřejmě znám z pohledu dětí, ale teď, co jsem se dostala mezi ty dospělé, tak jsou to ty amyotrofické laterární sklerózy, a to je pro mě teda asi nešílenější diagnóza, protože to je otázka několika let, kdy ten člověk prostě z plnýho zdraví odchází.

mluvčí 1,
——————–
Tohle to je postupný progresu téhle té nemoci, jakkoliv je teda, řekněme, tragický, ale ve chvíli, kdy to je kvůli zranění, tak vlastně se jedná o velice razantní skokovou změnu kvality života toho pacienta, jak v těchto případech je třeba citlivě nakládat s psychickou kondicí těchto pacientů.

mluvčí 3,
——————–
Tak samozřejmě ty pacienti mají antidepresiva, tam musí být psychiatrická péče víceméně od začátku a samozřejmě v tom kontextu daleko lépe to snášejí děti než dospělí. I když v tom Tomášovi bylo osm let, když se mu to stalo, tak samozřejmě jsme spolu v kontaktu často i v té nemocnici, anebo, protože ono je krásně pusou, tak jezdíme i s úmunem na různý setkání, kdy já jezdím s nima, tak on třeba teďko i ten úraz vlastně mi přišla fotka, že to vlastně oslavil, že se podruhý narodil. Jinej by se z toho hroutil, oni si z toho i ta máma si z toho jakoby vzala něco, jako, že prostě se to tak stalo, no, že jako co s tím uděláte, že jo, už neuděláte vůbec nic.

mluvčí 1,
——————–
Co všechno jsou vlastně ty přechody z nemocničního prostředí do domácího? Krom nesporného a myslím, že logického zlepšení toho psychického stavu, protože když je člověk doma, tak se cítí jistě líp, než když je v nemocnici.

mluvčí 3,
——————–
To určitě, ale co tam je veliký problém. Vlastně ze začátku ty lidi žijou v té nemocnici nějakou dobu, že jo, většinou to bývá třeba až půl roku a teď najednou jdou domů a oni mají o sebe strach, protože stará se někdo, kdo není zdravotník, většinou to nejsou zdravotníci, nemám moc jako zdravotníků pečujících a 24 hodin tam jako není ta sestra, jo, A oni musí překonat tohle, oni to překonají, jo, a každýmu to trvá jako jinak dlouho, ale mám třeba holčinu, jestli teda sedmé u těch příběhů, to si myslím, že taky velice pozoruhodný. To je paní, které je stejně stará jako já a náhodou přes nějakou paní doktorku jsem se k ní dostala, Š Ležela na Malvazinkách a tam nějakých 38 letech prostě jí bolela hlava, skončila na ARU a pak už se to začalo všechno motat a ona devět let žila na následné intenzivní péči, jo, a to je prostě devět let. Žijete v nemocnici a neměla to světlo na konci tunelu, protože maminka už nežila, tatínek měl novou rodinu, ona už se neměla kam vrátit, ale já jsem si řekla, tak přece jako stejně stará ženská, já přece nebyla prostě koukat na to, jak jí umírají lidi vedle, takže se to nějak způsobem, se dali dohromady, jo, všichni říkají, ty jsi jí dostala domů, nedostala prostě náhodou, jo, prostě se povedlo, že se dostala domů a žije teďko v domě s pečovatelskou službu tady na Praze 3, Dokáže se o sebe postarat i teda na vozíku. Má pejska všechno. A když jsme pustili z tý nemocnice, když šla domů, tak a říkáte, hrozný, to jsou jiný auta, jiný obchody. Ona prostě devět let žila úplně ve vakuu, jo, a teď funguje naprosto v pohodě, začátku měla samozřejmě velkej strach, ale teď to zvládá úplně bravurně. Byli jsme na Mistrovství světa v hokeji. Byla osobně ji pozvat Marek Ztracený na koncert, jo, a před těma lidma jsme kam? Protože to je síla psychická a tohle to jako, to je neuvěřitelnej příběh a těch příběhů je tam kažej, má ten svůj příběh každej.

mluvčí 1,
——————–
Vy jste zmiňovala, že je velice zajímavé, že někteří ti blízcí a pečující mají tendenci udělat vlastně z toho domova druhou nemocnici, co jim na to říkáváte?

mluvčí 3,
——————–
Doporučuju nedělat to, protože ty lidi se prostě to dítě se musí vrátit do pokojíčku, ten manžel se musí vrátit do toho obejváku, dát se s manželkou kafe nebo i když mu paní jenom přinese, když bude ležet prostě žádná nemocnice, stačí ty přístroje, že tam pípají, občas.

mluvčí 1,
——————–
Mívají blízcí nebo ta rodina obavy ze složitosti té péče, mívají je velké a dokážete je vždycky rychle rozptýlit.

mluvčí 3,
——————–
No, rychle, to je strašně individuální. Samozřejmě mají strach, jo, protože vlastně vy jako, jak říkám, Tomášova máma je zahradnice a prostě najednou dostane do ruky přístroj, kterej za něj dejchá, že jo, to je fatální, když se to rozbije. Samozřejmě je to servisovaný. Všechno. Mají HELP linky, všechno přístroj na odsávání, ještě jsou přístroje na kyslík a teďko, najednou to na ně navalíte přitom školení a oni jsou z toho úplně vyřízený, jo, ale postupem času samozřejmě si na to zvyknou.

mluvčí 6,
——————–
Vždycky.

mluvčí 3,
——————–
U každýho se mi stalo, že se propustí domů a přijde nějakej v uvozovkách průšvih a já říkám, a ten jste si zažili a teď už to jenom v pohodě. Ke každýmu to přichází jinak a jinej, jo, kdy prostě třeba musí volat rychlou nebo prostě jim klekne ventilátor, jo, ale tohle si musí prožít a pak už je to dobrý.

mluvčí 1,
——————–
Vy jste řekla, tak s úsměvem klekne ventilátor, jak je to vlastně vyřešeno z hlediska energetického zajištění toho přístroje má, napojuje se do sítě a má baterie.

mluvčí 3,
——————–
ANO, má vnitřní baterie a plus tomu dodáváme ještě externí baterie a plus připojení do auta. Někdo má doma ještě generátor různej a někteří pacienty, ti mají i dva ventilátory.

mluvčí 1,
——————–
Jasně. jste říkala, že je to vlastně věc, která už je dneska lehká, přenosná, mobilní. Jak si ho popsat pro naše posluchače? Jak to vypadá? Je to nějaká jako krabice.
moje maminka říká, že to je pekelná krabička

mluvčí 3,
——————–
Nevím, Zvládá se to úplně v pohodě a ten přístroj je udělanej tak sofistikovaně, že se dá strčit ještě do batůžku a můžete si ho dát na záda, pověsit na vozejk nebo nosit přes zase tam má ještě přes rameno tašku, takže všechno je udělaný tak, aby to pro tu rodinu bylo co nejpohodlnější.

mluvčí 1,
——————–
Pro ty, kteří se mohou takhle pohybovat, nejsou ležící a chodí normálně do společnosti. Co je nejlepší reakce na to, když takové člověka potkám, na co jsou zvyklí a co jim třeba vadí? Protože předpokládám, že mají tracheostomii nebo mají hadičku od Této pekelné krabičky. Tak co je podle vás jako ideální reakce, když se s takovými lidmi setkáváme?

mluvčí 3,
——————–
Jako když někdo vyloženě kouká, jako já říkám, jak o Troubek a že koukají, to musím říct, teda koukaj, ale třeba ta paní, co byla těch devět let v nemocnici, tak říkala, já se snažím prostě ty lidi jako trošku s tím seznamovat, jo, aby si nemyslela, že jsem nějak divná s tím, jo, takže asi normální reakce, klidně se i zeptat. Lidi jsou jako komunikativní. To je. Na. Moje pacientka si vozí ventilátor v kočárku golfový holí, což je samozřejmě jako na první pohled to vypadá zvláště, ale ona i takhle řídí auto, ona má připnutej u spolujezdce, tak i policajti. Občas se asi diví.

mluvčí 1,
——————–
Stalo se vám někdy, že i přes veškerou péči a snahu těch blízkých a té rodiny to prostě nevyšlo a museli vrátit toho svého blízkého zpátky do nemocnice.

mluvčí 3,
——————–
Stalo se mi to jednou a doopravdy to bylo ve stavu, kdy ten zdravotní stav už začínal bejt, šel do toho posledního stadia, jo, že paní opravdu nechtěl být, manžel umřel doma a asi ani on to nechtěl. Vždyť je to o domluvě.

mluvčí 1,
——————–
Takže to nebylo nezvládnutím jejich péče.

mluvčí 10,
——————–
To se mi nestalo.

mluvčí 1,
——————–
A jaká Je vlastně přesně vaše role. V okamžiku, kdy rodina zvládá tu péči o pacienta, tak vy jste tam jako mentor, anebo občas dohlížíte na to, jak to funguje, co všechno je ve vaší gesci, co všechno máte na starosti.

mluvčí 10,
——————–
No, aby ty lidi nemuseli do nemocnice se převážet, tak jim jezdí měnit tracheostomický kanály. V domácím prostředí, to je první věc. Pak každý měsíc. Pravidelně jim navážet materiál na měsíc dopředu, to znamená kompletně spotřební materiál k odsávání i k tomu ventilátoru.
A já jsem si to tak nastavila a ne všechny ty centra, který tuto péči poskytoval, já jsem si nastavila, že můžou kdykoliv volat, že jim vlastně dělám 24 hodinovou Help linku, oni teda opravdu ví, že třeba, já nevím, po noční, když chvíli spin, tak zavolají později, anebo když je nouze nejvyšší, tak samozřejmě volají záchranku, jo, protože když jsem na druhém konci republiky, tak jim nemůžu pomoct, ale co se týká takový tý porady a takový, tak to jsem pro ně vlastně víceméně pořád dispozici, mně to nic neudělá a oni zavolají.

mluvčí 10,
——————–
No, vy jste to zmiňovala v tom předchozím vstupu, že vlastně tím, že jste součástí toho nejintimnějšího kruhu, tak jste nepochybně součást rodiny. Musí si na tohle to člověk zvyknout, že vchází někomu do domova, do toho jeho nejsoukromnějšího prostoru, anebo to bylo pro vás přirozené?

mluvčí 3,
——————–
Nevím asi, možná to bylo přirozený a vždycky chvíli musíte tu rodinu pozorovat, jak do ní vstoupit nebo jak do ní vstoupit, jak vás budou brát, protože samozřejmě začátku neřeknu, já, to je dobře, že jste tady na Kafíčka a takovýhle. Ne, to ne, ale každý má tu cestu jako jinak dlouhou a musíte brát v potaz, že oni mají taky různý zkušenosti se zdravotníkama.

mluvčí 1,
——————–
Jo.

mluvčí 8,
——————–
Ne vždycky to jako úplně klapne jako, ale já jsem nikdy neměla problém, že bysme se nějak pohádali nebo to jsem teda nikdy neměla.

mluvčí 1,
——————–
Vy jste sama zmínila, že váš první pacient Tomáš, který už je 27 let na plicní ventilaci a prospívá, takže taky patří mezi lidi, kteří nejenom berou, konzumují tu péči, ale taky něco dávají, nejenom, přijímají, ale taky nás obohacují. Je členem sdružení Umun. Umělci malující ústy a nohama. Zkusme krátce představit našim posluchačům, o jakou organizaci se jedná. Vlastně.

mluvčí 3,
——————–
Je to organizace, která sdružuje lidi, které, kteří jsou nějakým způsobem handicapovaní a nemohou se mu výtvarnému umění používat ruce. V současnosti teda všichni malují ústy a pán, co maloval nohama, už bohužel zemřel. To byl jedinej jediný člověk, takže tito umělci, protože takhle nazýváme, tak tito umělci prostě pravidelně malují, odevzdávají své obrázky a pak vidíte na různých těch výstavách, anebo chodí domů přáníčka, kalendáře a tak.

mluvčí 1,
——————–
Které si jde koupit a podpořit.

mluvčí 3,
——————–
ANO, tuto organizaci.

mluvčí 1,
——————–
Jsou tyto šťastné příběhy. U Tomáše o něm jistě můžeme mluvit. Je to zachráněný kluk, který žije, pracuje vlastně má svůj nesporný přínos pro naši společnost. Je to potvrzení hlubokého smyslu. To je vaší profese.

mluvčí 3,
——————–
Já doufám, že jo. Já doufám, že jo, protože za prvé má teda mamku, která ho stejně nenechá moc ležet, ale doopravdy tohle je prostě pro ně, je to pro ně práce, oni si s tím i vydělávají a je to určitá povinnost, kterou musí splnit, a tak ten život jim plyne dál. S tím.

mluvčí 1,
——————–
Jak vy sama reagujete na některé diskuze, které zpochybňují třeba investice do takových přístrojů a relativizují trochu smysluplnost hrazení podobných projektů z veřejného pojištění. Je to něco, co vás nadzvedává ze židle.

mluvčí 11,
——————–
Velice razantně.
To není publikovatelný teda v rádiu.

mluvčí 12,
——————–
Tak kdybychom to měli říct nějak Slušně, tak co byste takovým lidem vzkázala?

mluvčí 3,
——————–
No, jenom to, že nikdo nevíme ani vteřiny, co se stane, že na tom Vozzaiku s tím ventilátorem během chvíle můžeme skončit všichni. To není jenom o nemoci, to je o úrazech, to jako to doopravdy nikdo není nesmrtelný.

mluvčí 1,
——————–
A o kvalitě života během té plicní ventilace vypovídá i to, že ti lidé žijí, jak jste říkala, že paní má dokonce dítě, že pracují, jezdí, létají, je to zkrátka, včetně té pekelné krabičky. To je ale jinak plnohodnotný život.
Jak se Vy sama, My jsme to trochu zmínili, srovnáváte nebo jste se naučila srovnávat s tím, když ten pacient, kterého sledujete třeba dlouhodobě, pak neprospívá a končí to tak, jak lidský život končí, končí to smrtí.

mluvčí 3,
——————–
Je to vlastně pro mě trošku jako smrt blízkého člověka, protože prostě tam navážete určitý kontakt a teď vidíte tý osud tý rodiny, jo, prostě je to, je to těžký, neumím to asi úplně jako odstrčit od sebe.

mluvčí 1,
——————–
Vy jste dlouhá léta i na dětském oddělení ve Fakultní nemocnici v Motole, je pro vás, když se bavíme síle těch příběhů, které na vás doléhají, je pro vás jako pro ženu náročnější. Vnímat komplikované případy právě u dětských pacientů ve srovnání s těmi dospělými, anebo je to vlastně jedno, je to život jako život a je potřeba jim poskytnout možnost co největšího zvýšení kvality života.

mluvčí 3,
——————–
No, je to život jako život, ale já samozřejmě tím, že jsem v těch 17 nastoupil na to ARO dětský, tak do toho člověk nějak jako zapadne a že ten život tam, ale mně v osmi letech tragicky zemřel táta a já vím, jak mi prostě, jak nám chyběl v tý rodině a já možná trošku hůř snáším, a to se nechci rouhat, snáším ty dospělý, jo, že prostě já vím, jak ten táta v té rodině chybí, já vím, že to dítě se nedá nahradit. Tohle se hrozně špatně jakoby popisuje.

mluvčí 1,
——————–
Vy těch příběhů s pacienty máte velkou řádku. Jeden z takových nejbizarnějších nejzajímavějších je, byl váš výlet až do daleké Asie. Jak to, jak k tomu došlo?

mluvčí 3,
——————–
No. Jedna moje pacientka, která bohužel má taky přerušenou míchu z důvodu pádu ze stromu ve 12 letech, si usmyslela, že bude studovat korejštinu na Filozofické fakultě, což teda zdatně dokončila a domluvila si vlastně jeden semestr na Solské univerzitě a rozkouskovala si to hezky po měsíci s těma pečujícím. A nejdřív tam byla její sestra, pak jsem přiletěla já a pak s ní letěla zpátky mamka, no, tak tam jsme se teda užili svý, musím říct, že to bylo strašně zajímavý, jako korejsky jsem se nic nenaučila, když jsem s ní chodila na tý škole, ale to se nedá, učila jsem normálně domluvila, objednala jídlo, všechno, to všechno fungovalo, ale na cestě zpátky, když mě jeli vyprovodit na letiště, tak mi v solském metru ukradli na tom vozejku i s mojí letenkou ukradli.

mluvčí 1,
——————–
No, protože jsme čekali nejdřív samozřejmě mláďata, všichni mají aplikace na všechno, takže s náma jel ještě nějakej kamarád, tak jsme se ztratili v metru, tam už jsme měli samozřejmě časovou rezervu, která se nám zkrátila. Ten říká, Hele, tak já ti teda hodím na metro, volič na to letiště sama. No, tak jsme vyběhli k tomu metru, ale já jsem prostě nechala kabelku u tý Veroniky na vozejku, no, když jsme se vrátila, kam ta Veronika nebyla.

mluvčí 3,
——————–
Protože tam zrovna nebyly výtahy, ale schodolez, který se musí odemknout, no, tak oni čekali na ten Schodolez a přišla nějaká aktivní Korejka, sebrala i, odvezla nám ji, já jsem čekala v tom metru asi 40 minut si jí vůbec najdem. A teď už jsem viděla, jak to letadlo už tam určitě.
Připravený.
No, tak nakonec jsme to stihli, ale jak jsem si říkala, že nikdy člověk nemůže jako dobíhat letadlo, tak jsem si ho teda doběhla.

mluvčí 1,
——————–
Jste letadlo dobíhali, dojížděli.

mluvčí 3,
——————–
Naštěstí s námi letěla Berlínská filharmonie, která než se tam naskládala s těma nástrojema, tak se to trošku jako zbrzdilo.

mluvčí 14,
——————–
Tak to jsou Mimořádné zážitky s pacienty. Máte něco takového podobného i z oblasti Čech, nejenom teda ze světa?

mluvčí 13,
——————–
No. Tak jako těch zážitků je strašného spousta. To s ančou, když jsme byli na tom mistrovství světa v hokeji. Tak samozřejmě ona na vozíku, takže jsme byli v sekci vozíčkářů, kde byli i parahokejisté. No, tak to je neuvěřitelný, co tam sedělo. Jako oni doopravdy, oni ten svůj humor mají hodně specifický.

mluvčí 1,
——————–
Takže je to groteskní náhled na svoji vlastní skutečnost a nemilosrdné. Bez lítosti.

mluvčí 11,
——————–
Přesně tak. Někdy dost krutý pro ty okolo.

mluvčí 1,
——————–
My jsme na Prahu léta, takže se nabízí otázka, když mluvíme celou dobu o práci, jestli budete mít nějaké volno a pokud ano, tak co je pro vás nejpříjemnější způsob relaxace a odreagování? A vypínáte si telefon, anebo jste stále napřímo pro své pacienty?

mluvčí 13,
——————–
Nevypínám. Telefon nevypínám a možná budu vypadat jako blázen, ale já, když jsem nastoupila na to ARO v tom Motole, viděla jsem ty nešťastný děti a říkám, že jsem spíš jako nějakým způsobem mentálně srovnat, tak jsem nějakým, jak jsem se prostě dostala do Jágr týmu a jezdím s nima na hokejový školy. Jágr tým už to teďko nedělá. Jezdím s jinou hokejovou školu, takže já trávím léto ve Slaném s malejma prckama nebo malejma i většíma vlastně na hokejový škole, abych viděla zdravý děti, abych úplně z toho nezblbla, tak tam prostě jsem se zdravýma dětma.

mluvčí 1,
——————–
Takže vy trávíte léto u ledu.

mluvčí 3,
——————–
U ledu v destinaci Slaný.

mluvčí 1,
——————–
My jsme mluvili o tom, že práce zdravotní sestry je krásná, ale náročná. Kdybyste mohla něco dopřát všem svým kolegyním, co by jim udělalo radost, co by to bylo.

mluvčí 3,
——————–
Hodný pacienty, vstřícný, ne nervózní, příjemný kolegy, málo stresu.

mluvčí 1,
——————–
A takové primáře, jako jste měla vy. Toho prvního.

mluvčí 3,
——————–
Ano, takového pana Dr. Dlaska.

mluvčí 1,
——————–
Tak to bylo povídání se specialistkou na plicní ventilaci a sestrou roku Kamilou Zikmundovou. Přejeme vám krásné příjemné dopoledne.

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.