ČTENÍ NA LÉTO – NA VĚTRNÉ HŮRCE

Wuthering Heights BBC Ian McShane jako Heathcliff, Angela Scoular jako Catherine Earnshaw

autor: Emily Brontë

Kapitola 32

V září mě pozval přítel ze severu, abych mu trochu zpustošil revír, a cestou k jeho sídlu jsem se neočekávaně přiblížil na nějakých patnáct mil ke Gimmertonu. V zájezdním hostinci mi podomek napájel koně vodou z vědra, a když kolem projela kára s čerstvě posečeným ovsem, ještě zeleným, poznamenal: „Tihle jsou z Gimmertonu, to se pozná. Tam mají žně dycky až tři tejdny po nás!“

„Z Gimmertonu!“ opakoval jsem. Můj pobyt v tom kraji mi skoro vybledl v paměti. „Tam to znám. Jak je to odsud daleko?“

„Dobrých čtrnáct mil, přes kopečky a mizernou cestou,“ odpověděl. Pojala mě náhlá touha navštívit Drozdov. Nebylo ještě poledne, a tak jsem si řekl, že nemusím nocovat v hostinci, když mám nedaleko vlastní postel. Také by se mi hodilo, že bych se vyrovnal s domácím pánem a nemusel tam pak už znovu jezdit. Po krátkém odpočinku jsem nařídil sluhovi, aby se vyptal na cestu do městečka. Byla to sice pro naše koně námaha, ale zvládli jsme tu vzdálenost asi za tři hodiny. Nechal jsem sluhu v městečku a dále jel údolím sám.

Šedivý kostelík byl ještě šedivější a opuštěný hřbitůvek ještě opuštěnější. Viděl jsem ovce z vřesovisk, jak spásají nízkou travičku na hrobech. Bylo krásně teplo – až příliš parno na cestování. Ale žár slunce mi nebránil se těšit z přírodních krás na horách i v dolinách. Kdyby byl začátek srpna, jistě bych se dal zlákat, abych tu pobyl aspoň měsíc. V zimě neznám nic smutnějšího, v létě nic nádhernějšího než zdejší údolí, uzavřená hřebeny kopců, a hrbolatá, vlnovitě zbrázděná vřesoviště.

Dojel jsem do Drozdova před západem slunce a zabušil na dveře. Ale nikdo mě neslyšel, patrně se obyvatelé uchýlili do zadních místností, jak jsem usoudil podle tenkého modrého sloupku kouře, který se vznášel z kuchyňského komína. Zabočil jsem tedy do dvora. Na verandě sedělo asi devítileté děvčátko a pletlo. Na schůdcích dřepěla nějaká stařena a bafala zamyšleně z dýmky. „Je paní Deanová doma?“ zeptal jsem se babky.

„Paní Deanová? A kdepak! Ta už tu není, ta je na Hůrce!“

„Vy jste tu hospodyně?“ zjišťoval jsem.

„Jo, já tu hospodařím,“ odpověděla.

„Tak já jsem Lockwood, zdejší pán. Můžete mi přichystat některý pokoj? Rád bych tu přespal.“

„A jéje, pán je tady? I kdopak by pána čekal?“ volala celá popletená. „To jste měl vzkázat! Nikde není uklizeno ani vyvětráno, všude vlhko, kam já vás uložím?“ Odhodila dýmku a kolébala se do dveří, holčička s ní a já se hrnul za nimi. Zjistil jsem, že situaci vystihla správně a že se z mého nenadálého příchodu může zbláznit.

Uklidnil jsem ji, ať se neplaší, že se ještě pěkně projdu a ona ať mi zatím uchystá večeři a připraví koutek obývacího pokoje pro večeři a ložnici na spaní! Nepotřebuji žádné zametání a smýčení, pouze parádní oheň a suchou postel. Měla zřejmě nejlepší vůli mi vyhovět, i když začala prohrabávat oheň koštětem místo pohrabáčem, a vůbec si v chvatu pletla různé pracovní náčiní.

Vzdálil jsem se v pevné víře, že babka se už nějak postará, abych si měl po návratu kde odpočinout. Cílem mé procházky byla Větrná hůrka. Ještě mě něco napadlo, vrátil jsem se ze dvora a zeptal se: „Jak je na Větrné hůrce? Všechno v pořádku?“

„Jo, co by bylo?“ A odkvapila se žhavými oharky, které nabrala na pánev místo na lopatku. Byl bych rád věděl, proč paní Deanová opustila Drozdov, ale nebylo možné vyrušovat hospodyni v této kritické chvíli, a proto jsem vyklidil pole.

Kráčel jsem pohodlně parkem – za sebou jsem měl červánky zapadajícího slunce, před sebou záři vycházejícího měsíce – za sebou stále větší tmu, před sebou jasnější a jasnější třpyt – až jsem vyšel z parku a stoupal kamenitou pěšinou, která zkracovala cestu ke dvoru pana Heathcliffa. Než jsem se přiblížil na dohled, zbyl z denního světla jen matný jantarový pruh na západě – ale v jasném měsíčním svitu jsem rozeznal každý oblázek na cestě a každé stéblo trávy.

Nemusel jsem klepat u vrátek ani je přelézat, povolila mi pod rukou sama! Tohle je pokrok! řekl jsem si. A ještě další změnu mi oznámil čich – vzduchem se nesla z ovocného sadu vůně zahradních květin! Dveře i okenice v domě byly otevřené, ale uvnitř z ohniště příjemně šlehal rudý plamen – bývá zvykem v našich uhelných krajích zatápět i v mírném počasí – podívaná na ohníček odškodňuje lidi za tu trochu rozmařilosti.

Ale síň na Větrné hůrce je tak prostorná, že se obyvatelé mohou uchýlit dál od hřejícího krbu. A vskutku, obyvatelé teď seděli poblíž okna – viděl jsem je a slyšel, jak hovoří, ještě než jsem vstoupil. Zůstal jsem tedy stát a díval se a poslouchal. Vedla mě k tomu směsice zvědavosti i závisti.

„Kontrastování‘.“ předčítal hlas zvučný jako stříbrný zvonek. „To už je potřetí, ty moulo! Po čtvrté to opakovat nebudu. Řekni to pořádně, nebo tě vytahám za vlasy!“

„Kontrastování – prosím!“ odpověděl druhý hlas, hluboký, ale zjemnělý. „A teď mi dej hubičku, že to tak hezky umím!“

„Ne, ne, napřed mi přečteš celou větu bez jediné chybičky!“

Mužský hlas začal číst. Patřil pěkně oděnému mládenci sedícímu u stolu nad knihou. Jeho hezká tvář se usmívala a oči nedočkavě bloudily od stránek knihy k malé bílé ručce spočívající na jeho rameni, jež ho občas rázným plesknutím potrestala za nepozornost. Ručka patřila dívce, která stála za mužem. Její zlatoplavé lesknoucí se kadeře se chvílemi propletly s jeho hnědými vlasy, když se k němu nakláněla, aby dohlédla na jeho studium. A ta její tvářička! Mládenec mohl být rád, že jí nevidí do obličeje, jinak by se sotva mohl soustředit.

Mohl jsem vyletět z kůže! Takovou příležitost ke sblížení jsem měl a já ji zahodil! teď nezbývá než se dívat na tu usměvavou krásu z dálky. Úkol byl dočten, ne bez dalších omylů, ale žáček vyžadoval odměnu a dostal dobře počítáno pět hubiček. Nezištně je všecky vrátil. Pak přistoupil ke dveřím a z jejich hovoru jsem vyrozuměl, že se chystají ven, na procházku ke slatinám. Usoudil jsem, že by mě Hareton poslal – ne-li slovy, tedy v duchu – do horoucích pekel, kdybych se v tu chvíli vynořil jako nezvaný host, a s velmi nehezkým a závistivým pocitem jsem se odplížil za roh a hledal útočiště v kuchyni.

Ani na té straně nebyl vchod zabarikádován a před otevřenými dveřmi seděla má stará přítelkyně Nely Deanová. Šila a zpívala si přitom písničku, kterou z kouta kuchyně přerušoval nemelodický hlas přísně mravokárným výrazivem. „Kdyby ta banda zpustlá klela od rána do večera, nemohlo by to být horší – aspoň bych to neposlouchal!“ skuhral starousedlík z kuchyně, patrně jako repliku na nějaký výrok paní Deanové. „Hanba hanobící, člověk tu nemůže číst ani Písmo svatý, abyste ho přitom nesváděli hříšnými písničkami o milování a podobných ohavnostech, který nám satan seslal na svět k naší zkáze! Vy jste mi pěkná čarodějnice a ta druhá jakbysmet! Chudák mládenec je mezi vámi ztracený, už je s ním amen! Náš kluk nešťastná, kam dal rozum,“ naříkal dědek, „ta holka mu učarovala, to je nad slunce jasnější! Však on vás Pánbůh potrestá, když je na vás světská spravedlnost krátká!“

„Vy byste nás, Josefe, chtěl upálit na hranici?“ krotila ho zpěvačka. „Dejte s tím pokoj, dědo, a čtěte si v bibli jako řádný křesťan – však mě poslouchat nemusíte. Jen jsem zpívala Nanynka se vdávala! To je panečku písnička – v nohou jen hraje!“

Paní Deanová chtěla spustit znovu, když vtom jsem se přiblížil. Hned mě poznala a vyskočila. „No pozdrav bůh, pan Lockwood! Copak že tak najednou? Drozdov máme zavřený. Měl jste nám dát vědět předem!“

„Už jsem si tam zařídil ubytování na noc,“ upokojil jsem ji. „Zítra jedu dál. A cože vás přeložili z Drozdova, paní Deanová, povídejte!“

„Inu, Zila šla pryč, hned jak jste odjel do Londýna, a pan Heathcliff si přál, abych mu šla hospodařit, aspoň na tu dobu než se vrátíte. Ale pojďte dál! To jste se vypravil pěšky až z Gimmertonu, a tak pozdě večer?“

„Jen z Drozdova,“ odpověděl jsem. „A než mi tam přichystají nocleh, rád bych se vyrovnal s hospodářem, protože jinak nevím, kdy k vám opět zavítám.“

„Co byste mu chtěl?“ ptala se Nely a vedla mě do domu. „Teď šel zrovna na procházku a tak brzy se nevrátí.“

„Zaplatit nájemné.“

„A to musíte platit paní Heathcliffové,“ poučila mě. „Anebo rovnou mně! Ona se ještě ve správě majetku nevyzná, tak to za ni dělám já, jiného na to nemá.“

Zatvářil jsem se nechápavě. „Ach tak, vy ještě nevíte, že pan Heathcliff umřel?“ pokračovala.

„Heathcliff že umřel?“ užasl jsem. „A kdy?“

„Budou to tři měsíce – ale posaďte se – s dovolením, vezmu vám klobouk – všechno uslyšíte. Ale počkat – večeřel jste?“

„Děkuji, nebudu jíst, poručil jsem si večeři doma. Posaďte se taky! To jsou mi nečekané zprávy! Tak on je mrtev! Povídejte, jak to bylo! Mladí se stejně brzy nevrátí, co myslíte?“

„Kdepak! Každý večer je musím hubovat, že se do noci toulají venku, ale oni si z toho moc nedělají. Aspoň se napijte našeho uleželého piva, to vás posílí, vypadáte schváceně.“ Než jsem mohl odmítnout, odběhla pro pivo. Slyšel jsem Josefa žehrat, jestlipak to prý nevolá do nebes, že si ta ženská ve svým věku ještě zve mužský do domu! A krade pro ně pivo hospodáři ze sklepa! Copak se to smí? To se jen tak nenechá! Nezastavila se ani, aby si to s ním vyřídila, za minutku se vrátila se stříbrným korbelem, jehož obsah jsem po zásluze ocenil. A pak mě počastovala dalším vyprávěním o Heatcliffově osudu.

Dopadlo to s ním „prapodivně,“ jak se vyjádřila. „Asi dva týdny po vašem odjezdu (pravila paní Deanová) mě pan Heathcliff povolal na Větrnou hůrku a já s radostí poslechla, kvůli Kateřině. Moje první shledání s mladou paní bylo smutné – až jsem se lekla, jak se od našeho rozloučení změnila. Pan Heathcliff mi nic nevysvětlil, proč si to najednou rozmyslel – dřív mě tu nechtěl a teď zas jo – jen mi oznámil, že mě tu potřebuje a Kateřinu že nemůže ani vidět. Ať si prý zařídím salonek jako svůj pokoj a držím si Kateřinu u sebe! Jemu že stačí, když ji zahlídne jednou dvakrát za den. Tohle uspořádání se jí líbilo a já jsem jí tam propašovala spoustu knih a jiných věcí, které ji na Drozdově těšívaly. Libovala jsem si, jak si teď budeme docela přepychově žít! Ale brzy jsem poznala svůj omyl. Kateřina, zprvu spokojená, se zanedlouho začala ošívat, byla nesvá a popudlivá. Jednak nesměla opustit zahradu – a to jí silně vadilo, že musí být jako přivázaná na takovém kousíčku půdy, zvlášť když bylo jaro. A pak jsem ji často nechávala samotnou, protože jsem měla na starosti domácnost, a jí se stýskalo. Radši se v kuchyni hádala s Josefem, než sedala v klidu nahoře ve své samovazbě. Copak o to, ať se hádali. Jenže teď se často zdržoval v kuchyni i Hareton, když pán chtěl mít síň pro sebe. Zpočátku, když Hareton přišel, sama odešla – nebo mi. mlčky pomáhala při práci a na něho nikdy nemluvila, jako by tu nebyl. On byl stále nemluvný a nerudný, zato ona se ponenáhlu začínala měnit – nenechala ho chvilku na pokoji. Mluvila na něj, dobírala si ho, jak je hloupý a líný, divila se, jak může vést tak tupý život – celý večer jen čučet do ohně a podřimovat! „Že připomíná psa, co myslíte, Eleno?“ poznamenala jednou. „Nebo tažného koně! Zná jenom práci, jídlo a spaní. Ten musí mít prázdnou hlavu! Jestlipak se mu aspoň něco zdá? Zdává se ti něco, Haretone? Jestli ano, tak co? Ty neumíš mluvit?“ Pak se na něho podívala, ale on nic, vůbec neotevřel ústa ani oči. „Možná že se mu teď zrovna něco zdá,“ rýpala do něho dál. „Cuká sebou jako naše Juno. Zeptejte se ho, Eleno!“ „Jestli se nebudete chovat slušně, třeba řekne pánovi, aby vás poslal nahoru,“ varovala jsem ji. Zpozorovala jsem, že Hareton nejen škubl ramenem, ale zaťal pěst, jako by se chystal Katku udeřit: „Já vím, proč Hareton vždycky mlčí, když jsem v kuchyni,“ podotkla jindy. „Bojí se, že se mu budu smát. Co myslíte, Eleno? Jednou se sám chtěl učit číst, ale protože jsem se mu smála, tak knihy spálil a nechal toho – blázínek!“ „A nebylo to od vás ošklivé? Přiznejte!“ „Snad bylo,“ připustila, „ale kdo mohl tušit, že proto bude tak vyvádět? Haretone, kdybych ti teď dala knihu, přijmeš ji ode mě? Uvidíme!“ Dala mu do ruky knížku, kterou právě četla. Práskl knihou o zem a vyštěkl, aby mu dala pokoj, nebo že jí přerazí vaz! „Prosím, dám ji tedy sem,“ řekla, „máš ji v zásuvce u stolu, a já jdu spát!“ Než odešla, pošeptala mi, abych si všimla, jestli po knize sáhne. Ale on se ke stolu ani nepřiblížil – nic jiného jsem nemohla ráno hlásit, k jejímu velkému zklamání. Bylo vidět, že si přičítá vinu za jeho zasmušilost a netečnost – svědomí jí vyčítalo, že ho odradila od vzdělávání – a to se jí tedy dokonale podařilo! Lámala si hlavu, jak to napravit.

Když jsem žehlila nebo měla jinou klidnou práci, se kterou jsem nemohla zůstat v našem pokojíku, přinášela nějaký hezký svazeček a čítala mi nahlas. Když byl Hareton při tom, obyčejně v nejzajímavějším přestala a nechala knihu někde ležet. Tak to dělala často, ale on byl zatvrzelý jako mezek, a místo aby se dal chytit na návnadu, pokuřoval s Josefem – zvlášť když bylo deštivo. Sedali tam proti sobě u ohniště jako dřevění panáci. Děda je naštěstí hodně hluchý a nerozuměl těm „hříšným nepravostem“, o nichž četla, a mládenec se tvářil, jako by nic neslyšel.

Když bylo večer hezky, vypravil se na lov a Kateřina zatím zívala. Vzdychala a trápila mě, abych jí něco povídala – jenže sotva jsem začala, utíkala na dvůr nebo do zahrady. Její poslední útočiště byly moldánky – fňukala, že ji život omrzel a že nemá cenu. Pan Heathcliff se lidí stranil stále víc a skoro úplně vyhostil Earnshawa ze síně. Toho potkala na začátku března nehoda, která mu nedovolovala nějaký čas vycházet z kuchyně. Když se jednou vypravil sám do kopců, vybuchl mu prach v pušce a odštěpek kovu se mu zasekl do paže. Ztratil hodně krve, než doběhl domů. Díky tomu byl odsouzen k nečinnosti u domácího krbu, dokud se nezotavil. Kateřině vůbec nevadilo, že ho má nablízku. Horní pokojík se jí teď protivil k nesnesení. A ustavičně pro mne vymýšlela novou práci v kuchyni, aby tam mohla být se mnou.

Na Velikonoční pondělí vedl Josef na prodej pár kousků dobytka na gimmertonský trh. Bylo odpoledne, já jsem v kuchyni chystala prádlo. U krbu seděl Earnshaw, mrzutý jako vždycky. Mladá paní si krátila dlouhou chvíli tím, že malovala obrázky prstem po okně, občas si prozpěvovala úryvky písní, pak zase zmlkla, šeptem zahubovala a vůbec nespokojeně a dotčeně pokukovala po bratranci, který vytrvale kouřil z dýmky a zíral do plamenů. Poznamenala jsem, že by mi nemusela stát ve světle, a ona se ráda přestěhovala k ohništi. Moc jsem si jejích manévrů nevšímala, ale za chvíli jsem slyšela, jak začíná rozhovor. „Něco mě napadlo, Haretone. Já bych ráda – já jsem ráda – no zkrátka mně to nevadí, že jsi můj bratranec, jen kdybys nebyl tak neurvalý a hrubý!“ Hareton neodpovídal. „Haretone, Haretone, Haretone, posloucháš mě?“ „Dej mi pokoj!“ zabručel Hareton nerudně. „Že ti tu dýmku vezmu!“ zasmála se, lstivě po ní chňapla a vytáhla mu ji z úst. Než se jí mohl zase zmocnit, už letěla do ohně a byla na kusy! Zaklel a vzal si jinou. „Počkej,“ zvolala, „napřed mě chvilku poslouchej! Jakpak můžu mluvit, když mi čudíš zrovna pod nos?“ „Táhni k čertu,“ křikl zuřivě, „a nech mě být!“ „A to zas ne! Dělám, co můžu, abych tě rozpovídala, a ty si schválně nedáš říct. Já tím nemyslím nic zlého, když říkám, že jsi hloupý, to neznamená, že tě podceňuju. Vezmi mě taky na vědomí, Haretone! Jsi můj bratranec, patříš ke mně!“ „Já s tebou nechci nic mít, ty náno nadutá! Mám si nechávat pořád líbit ty tvoje posměšky? Ať se na místě propadnu, jestli se na tebe ještě někdy kouknu! Nechci tě vidět ani zdálky, zmiz, už ať jsi pryč!“ Kateřina se zasmušila a ustoupila k sedátku pod oknem. Kousala se do rtů, a aby potlačila pláč, který jen jen propuknout, pobrukovala si rozpustilou písničku. „Měl byste se smířit se sestřenkou, pane Haretone,“ domlouvala jsem mu, „vždyť vidíte, jak lituje, že na vás byla hubatá! Vám by moc prospělo, kdybyste se skamarádili. Stal by se z vás docela jiný člověk.“ „Jakýpak kamarádství?“ vybuchl. „Ona mě nenávidí, i kdybych byl třeba králem! Podle ní nejsem dobrý ani k tomu, abych jí pucoval boty! Ne, já jí už víckrát podlézat nebudu!“ „To ty mě nenávidíš, a ne já tebe!“ plakala Katka. Nesnažila se už tajit svůj žal. „Nenávidíš mě jako pan Heathcliff, a ještě hůř!“ „Seš lhářka prolhaná,“ bouřil Earnshaw. „Proč teda jsem se za tebe stokrát u něho přimlouval, až měl na mě dopal? A ty ses mi zatím pošklebovala a odkopávalas mě a – a vůbec, jestli nepřestaneš dotírat, půjdu vedle a budu mu žalovat, žes mě provokovala v kuchyni! „Já nevěděla, že ses za mě přimlouval!“ bránila se a osušovala si oči. „Byla jsem nešťastná a měla jsem vztek na každého. Ale teď ti za všecko děkuju a prosím, abys mi odpustil. Co můžu dělat víc?“ Přiblížila se znovu k ohništi a upřímně mu podávala ruku. On se zaškaredil a zachmuřil jako bouřlivý mrak a držel pěst pevně zaťatou, pohled upřený na zem. Kateřina určitě nějakým šestým smyslem uhodla, že se tak zarputile vzpírá jen z paličatosti, ne ze zloby, protože po chvilce váhání se k němu sklonila a vdechla mu na tvář lehký polibek. Myslela, potvůrka, že to nevidím. Nato si šla sednout k oknu jakoby nic. Já na ni káravě kývla hlavou, ona se zarděla a pošeptala mi: „A co jsem měla dělat, Eleno? Ruku mi podat nechtěl ani se na mne nepodívá — nějak jsem mu musela dát najevo, že ho mám ráda. A že s ním chci být zadobře!“ Snad ten polibek Haretona přesvědčil… těžko říct! Aspoň dlouho odvracel tvář, a když se zas otočil, nevěděl, kam se rozpaky dívat. Jak se zatím bavila Kateřina? Zabalila pěknou knížku do bílého papíru, zavázala stužkou a nadepsala adresu: Panu Haretonu Earnshawovi. Požádala mě, abych jí dělala poslíčka a doručila dárek adresátovi. „A vyřiďte mu, že když to přijme, pomůžu mu s učením, aby dokázal hezky číst,“ řekla. „A když to nepřijme, že půjdu do svého pokoje a víckrát ho obtěžovat nebudu.“ Odevzdala jsem dárek a opakovala vzkaz. Má paní mě při tom bojácně pozorovala. Hareton měl stále sevřené prsty, dala jsem mu tedy dárek na koleno. Neshodil ho. Pustila jsem se zas do práce. Kateřina si položila ruce na stůl a opřela o ně hlavu – čekala, až bylo slyšet šustit papír, jak Hareton rozbaloval dárek. Pak se tiše přikradla a posadila se vedle bratrance. Roztřásl se, obličej měl jako v ohni a všechna zloba a hrubá příkrost byly tatam – nejdřív se nemohl ani vzpamatovat, ani slůvkem odpovědět na její tázavý pohled a tichou prosbu. „Haretone, řekni, že mi odpouštíš! Řekni! Jediné slovíčko – nevíš, co to pro mě znamená!“ Zahučel cosi nesrozumitelného. „A budeme přátelé?“ tázala se. „Ne, za nic! To by ses musela denně za mě stydět,“ odpověděl. „Čím líp bys mě znala, tím by to bylo horší. A to bych se utrápil!“ „Tak nebudeme přátelé?“ usmála se sladce jako med a přisedla těsně k němu. Dále už nebylo rozumět, co si šeptali, ale když jsem se po nich ohlédla, viděla jsem nad stránkami knihy dva tak rozzářené obličeje, že mírová smlouva byla nepochybně stvrzena a z nepřátel se stali věrní spojenci. Kniha, kterou si prohlíželi, byla plná nádherných obrázků – ta podívaná a vzájemná blízkost je dokázala udržet na jednom místě, než přišel domů Josef. Chudák se strašně vyděsil, jak spolu Kateřina a Hareton sedí na jedné lavici – ona s rukou na jeho rameni a on tu důvěrnost strpěl! Byl ten večer příliš zdrcený, než aby ještě něco brblal. Jen hlasité vzdechy, které vydával když si na stole slavnostně rozevřel obrovskou bibli a přepočítával na ní špinavé bankovky z trhu, dávaly tušit míru jeho rozčilení. Pak odvolal Haretona z lavice. „Odevzdej tohle pánovi, mládenče, a zůstaň u něho! Já jdu k sobě nahoru! Tenhle brloh zpustlých nepravostí se pro nás muže nehodí. Musíme se žejbrovat jinam.“ „Pojďte, slečno Kateřino,“ povídám, „musíme se taky, žejbrovat. Jde se spát!“ „Vždyť je sotva osm,“ stěžovala si a neochotně vstávala. „Haretone, nechám ti tu knihu na krbu a zítra ti přinesu další.“ „Jo jo, jen si ji tu nechávejte,“ huhlal Josef. „Já vám ji zabavím a dám ji pánovi – víckrát ji neuvidíte, a basta! Tak si dejte pozor!“ Katka pohrozila, že mu to oplatí na jeho knihovně. Usmála se na Haretona, když šla kolem něho, a se zpěvem na rtech stoupala po schodech. Věru jí v tom domě nikdy nebylo tak lehko u srdce, leda snad za prvních návštěv u Lintona.

Jejich porozumění se rychle upevňovalo, byť s občasnými bouřkami. Earnshaw se nedal převychovat jen tak snadno a mladá paní nebyla trpělivý filozof a vzor shovívavosti. Ale v duchu směřovali k stejnému cíli – ona milovala a toužila i ctít, on miloval a toužil po úctě – a nakonec k cíli dospěli. „Jak vidíte, pane Lockwoode, paní Heathcliffová neměla srdce nepřístupné. Ale dnes jsem ráda, že jste se o ně neucházel. Sňatek těch mladých lidí je to nejkrásnější, co si můžu přát. O jejich svatbě nemusím nikomu závidět – v celé Anglii nebude šťastnějšího člověka nade mne!“

Přeložila Nikola Bílá

Meisterkoch Knihy

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.