Milenec lady Chatterleyové

David Herbert Lawrence

KAPITOLA 10.

Connie teď bývala hodně sama, na Wragby přijíždělo méně hostů. Clifford už o ně nestál. Obrátil se dokonce i proti svým starým kumpánům. Byl divný. Dával přednost rádiu, které si se značnými výlohami dal zařídit, ale nakonec se mu vyplatilo. Chytil někdy Madrid nebo Frankfurt, i tady v nepříznivých podmínkách střední Anglie.

A vysedával sám celé hodiny a poslouchal vyřvávající amplión. Connie nad tím přímo žasla. Ale on seděl dál, s prázdným výrazem jako v transu, jako někdo, kdo přichází o rozum, a poslouchal, nebo vypadal, že poslouchá tu nemožnou věc.

Poslouchal opravdu? Nebo to byl jakýsi uspávací prostředek, kterého užíval, zatímco v něm uvnitř pracovalo něco jiného? Connie nevěděla. Utíkala nahoru do svého pokoje nebo ven do lesa. Někdy se jí zmocňovala jakási hrůza, hrůza z toho, že celé civilizované lidstvo začíná šílet.

Ale teď, když se Clifford hroužil do téhle druhé podivnosti, do průmyslové činnosti, a stával se z něho skoro němý tvor, s tvrdou, praktickou skořápkou navenek a s kašovitým vnitřkem, jeden z těch udivujících krabů a humrů moderního průmyslového a finančního světa, teď Connie opravdu vůbec nevěděla, na čem
je.

Nebyla ani volná, protože Clifford ji musel mít kolem sebe. Jako by trpěl nějakým nervózním děsem, že ho Connie opustí. Tím svým podivně kašovitým nitrem, emocionálním a lidsky individuálním nitrem na ní přímo visel a třásl se o ni jako dítě, skoro jako idiot. Musela být u něho, na Wragby, jako lady Chatterleyová, jako jeho žena. Jinak by byl ztracen jako slabomyslný v bažině.

Connie si tu zarážející závislost uvědomovala s jakousi hrůzou. Slýchala ho při jednání s důlními řediteli, s členy správní rady, s mladými vědci, a žasla nad jeho pronikavou znalostí věcí, nad jeho mocí, jeho přízračnou mocí nad takzvanými praktickými lidmi. I z něho se stal praktický člověk, obdivuhodně zkušený a mocný, slovem vládce. Connie to přičítala vlivu, kterým na něj zapůsobila paní Boltonová právě v kritickém okamžiku jeho života.

Jenomže tenhle zkušený a praktický člověk se měnil skoro v idiota, pokud šlo o jeho vlastní citový život. Zbožňoval Connii. Byla jeho manželka, jakási vyšší bytost, a on ji zbožňoval jako vyšinutý a zbabělý modloslužebník, zbožňoval ji na základě nesmírného strachu, ba nenávisti k moci modly, své obávané modly. Nechtěl nic jiného, než aby mu Connie přísahala, že ho neopustí, že se ho nezřekne.

„Clifforde,“ řekla mu – ale to až potom, co měla klíč od chaty – „byl bys opravdu rád, kdybych jednou měla dítě?“

Podíval se na ni s kradmou obavou v bledých očích.
„Nevadilo by mi to, kdyby se tím nezměnilo nic mezi námi,“ odpověděl.

„Nezměnilo na čem?“ zeptala se.

„Na tobě a na mně; na naší vzájemné lásce. Kdyby to mělo ohrozit tu, tak jsem rozhodně proti. Vždyť bych snad jednou mohl mít dítě i sám!“

Užasle se na něj podívala.

„No třeba se mi jednou ta schopnost vrátí.“

Dosud na něj užasle zírala a on zrozpačitěl.

„Tak ty bys nechtěl, abych měla dítě?“ naléhala.

„Říkám ti, že bych docela souhlasil,“ odpověděl rychle jako pes zahnaný do kouta, „za předpokladu, že by se to nedotklo tvé lásky ke mně. Kdyby se to dotklo jí, jsem rozhodně proti.“

Connie mohla jen mlčet s pocitem chladného strachu a pohrdání. Takové řeči byly opravdu jako blábolení idiota. Nevěděl už, co mluví.

„Ne, na mých citech k tobě by to nezměnilo nic,“ prohlásila s jistým sarkasmem.

„Výborně!“ zaradoval se. „O to právě jde! V tom případě by mi to nevadilo ani trochu. Chci říct, že by to bylo hrozně milé, kdyby nám tady po domě běhalo dítě a člověk by cítil, že mu připravuje budoucnost. Měl bych proč se snažit a věděl bych, že je to tvoje dítě, viď, miláčku? A připadalo by mi, že je moje vlastní. Vždyť přece v téhle věci záleží na tobě. To přece víš, miláčku? Já tady nic neplatím, já jsem nula. Když jde o život, jsi ty to veliké Já jsem. To přece víš? Myslím, pokud jde o mne. Chci říct, že bez tebe nejsem naprosto nic. Žiju jen pro tebe a pro tvou budoucnost. Sám pro sebe nejsem nic.“

Connie to všechno poslouchala se vzrůstající sklíčeností a odporem. Byla to jedna z těch příšerných polopravd, které otravují lidskou existenci. Který muž při zdravých smyslech by říkal ženě takovéhle věci! Ale muži nebývají při zdravých smyslech. Který muž se špetkou cti v těle by naložil to příšerné břemeno odpovědnosti za život na bedra ženě a nechal ji pak samotnou v prázdnu?

Kromě toho za půl hodinky nato slyšela Clifforda mluvit s paní Boltonovou vřelým výbušným tónem, kterým se té ženě odhaloval v jakési nevášnivé vášni, jako by mu byla napůl milenkou a napůl pěstounkou. A paní Boltonová ho pečlivě oblékala do smokingu, protože měli v domě důležité obchodní hosty.

Connie teď opravdu měla pocit, že tentokrát umře. Cítila, jak ji drtí osudové lži a úžasná krutost slabomyslnosti. Cliffordova podivná podnikatelská výkonnost jí v jistém smyslu naháněla posvátnou hrůzu a jeho výlevy soukromého zbožňování v ní budily paniku. Vůbec nic mezi nimi nebylo. Už se ho nikdy ani nedotýkala, a on se nikdy nedotýkal jí. Dokonce ji nikdy ani nevzal za ruku a laskavě ji nepodržel. Ne, a protože byli tak naprosto mimo jakýkoli dotyk, mučil ji svými modloslužebnickými výlevy. Byla to krutost naprosté impotence. A ona měla pocit, že buďto přijde o rozum, nebo že umře.

Jak jen mohla, utíkala do lesa. Jednou odpoledne, když zadumaně seděla a dívala se, jak ve Svatojánské studánce studeně bublá voda, přirázoval k ní hajný.
„Dal jsem vám udělat ten klíč, milostivá paní,“ řekl se zasalutováním a podával jí klíč.

„Děkuju vám mockrát,“ řekla polekaně.

„V chatě není moc uklizeno, jestli vám to nevadí,“ pokračoval. „Dal jsem do pořádku, co jsem stačil.“

„Ale já nechtěla, abyste se obtěžoval!“ namítla.

„Jaképak obtěžování! Asi za tejden nasadím kvočny. Ale vás se bát nebudou. Ráno a večer se na ně budu muset podívat, ale nebudu vás rušit víc, než bude nutné!“

„Ale mě nijak rušit nebudete,“ prohlásila. „To radši do chaty nebudu chodit vůbec, kdybych vám měla překážet.“

Podíval se na ni svýma pronikavýma modrýma očima. Zdál se vlídný, ale rezervovaný. Ale aspoň byl příčetný a zdravý, třebaže i on vypadal hubeně a nemocně. Sužoval ho kašel.

„Máte kašel,“ poznamenala.

„To nic – jenom nachlazení. Od posledního zápalu plic pořád kašlu, ale nic to není.“
Udržoval si od ní odstup a nechtěl se přiblížit.

Chodila pak do chaty dost často, dopoledne či odpoledne, ale nikdy tam nebyl. Bezpochyby se jí vyhýbal naschvál. Chtěl si uchovat svoje soukromí. Uklidil v chatě, postavil stolek a židli ke krbu, připravil hromádku třísek na podpal a polínek a odstranil pokud možná nářadí a pasti; stahoval se do pozadí. Venku u mýtiny postavil nízkou stříšku z větví a slámy, přístřeší pro bažanty, a pod ní stálo pět kurníkových klecí.

A když Connie jednou přišla, našla v těch kukaních dvě hnědé kvočny, sedící horlivě a svědomitě na bažantích vejcích, pyšně načepýřené a celé rozehřáté žárem rozvážné samičí krve. Connii to skoro rvalo srdce. Ona sama byla tak ztracená a nevyužitá, vůbec ne samička, jenom tvor zmítaný hrůzou.
Pak obsadily kvočny všech pět kukaní, tři hnědé, jedna šedivá a jedna černá. Všechny stejně se tiskly na vejce s hebkou hnízdící těžkopádností samičího pudu, samičí přirozenosti a čechraly si peří. A pozorovaly zářícíma očima Connii, když se k nim skrčila do dřepu, a pronikavě kvokaly zlostí i poplašeným strachem, ale hlavně samičí zlostí, že je někdo obtěžuje.

Connie našla v chatě truhlík se zrním. Nabízela kvočnám zrní na dlani. Nechtěly si vzít. Jenom jedna ji klovla do ruky prudkým seknutím zobáku, až se Connie polekala. Ale strašně toužila dát jim něco, těm hnízdícím mámám, které ani nezobaly, ani nepily. Přinesla vodu v malé plechovce a měla ohromnou radost, když se jedna slepice napila.

Teď chodila za kvočnami každý den, byly to jediné bytosti na světě, které ji hřály u srdce. Cliffordova vyznání ji mrazila od hlavy až k patě. Mrazil ji hlas paní Boltonové a hlasy obchodních přátel na návštěvě. Občasné dopisy od Michaelise ji studily stejně. Měla pocit, že určitě umře, jestli to takhle půjde dál.
Ale bylo jaro, v lese rozkvétaly modré zvonky a pupence lístků na lískách pukaly jako kapky zeleného deště. Jaká hrůza – jaro a kolem samá studená srdce, studená srdce! Jenom ty kvočny, tak báječně načepýřené na vejcích, hřály svými horkými hnízdícími těly! Connie měla pocit, že sama žije pořád na pokraji mdloby.

A pak jednoho krásného slunečného dne s velkými trsy petrklíčů pod lískami a se spoustou fialek rozsetých podél pěšin, přišla odpoledne ke kukaním a před jednou z nich si cupitavě vykračovalo malinkaté drzé kuřátko a jeho máma kvokala hrůzou. Droboučké bažantě bylo šedohnědé s tmavými skvrnkami a bylo v té chvíli tou nejživější jiskřičkou mezi veškerými tvory v sedmeru království. Connie se k němu skrčila a pozorovala je jako u vytržení. Život, život! Ryzí, jiskrný, nebojácný nový život! Nový život! Tak droboučký a tak naprosto beze strachu! I když kuřátko trochu nemotorně vběhlo zpátky do kukaně a zmizelo pod peřím kvočny v odpověď na její divoký pokřik, nemělo ve skutečnosti strach, bralo to jako hru, hru života. Vždyť za okamžik ze zlatohnědého peří kvočny vykoukla drobná zašpičatělá hlavička, a rozhlížela se po vesmíru.

Connii to fascinovalo. A zároveň nikdy nepocítila tak pronikavě trýzeň své vlastní ženské ztracenosti. Bylo to pomalu nesnesitelné.

Toužila teď jenom po jednom, po návštěvách na lesní mýtině. Všechno ostatní bylo jako nějaký bolestný sen. Ale někdy ji povinnosti hostitelky zdržely celý den na Wragby. A pak si připadala, že i ona propadne prázdnotě, pusté prázdnotě a nepříčetnosti.

Jednou k podvečeru, hosti nehosti, utekla po čaji ven. Bylo pozdě a prchala parkem jako člověk, který se bojí, že ho zavolají zpátky. Slunce růžově zapadalo, když vcházela do lesa, ale spěchala dál mezi kvítím. Nad hlavou se udrží světlo ještě dlouho.

Dorazila na mýtinu uřícená a napůl bez sebe. Hajný bez kabátu tam právě zavíral kukaně na noc, aby byli jejich malí obyvatelé v bezpečí. Ale trio čilých šedohnědých drobečků dosud cupitalo na drobných nožkách pod slaměným přístřeškem a nedalo se přivolat úzkostlivou mámou.

„Musela jsem se přijít podívat na bažanťata!“ řekla bez dechu a podívala se plaše na hajného, kterého skoro nevnímala. „Jsou tu zas nějaká nová?“

„Zatím jich je šestatřicet,“ odpověděl. „To není špatný.“

I on cítil zvláštní rozkoš, když pozoroval, jak se ti tvorečkové klubou ze skořápek.

Connie se sklonila k poslední kukani. Tři bažanťata vběhla dovnitř. Ale jejich drzé hlavičky dosud zašpičatěle vykukovaly mezi žlutým peřím, pak se zatáhly a pak už jenom jedna hlavička s korálkovýma očkama vyhlédla zpod ohromného mámina těla.

„Ráda bych si na ně sáhla,“ řekla Connie a prostrčila opatrně prsty mezi laťky klece. Ale máma kvočna prudce klovla po její ruce a Connie překvapeně a vylekaně ucukla.

Muž stojící nad ní se zasmál, přidřepl si vedle ní s koleny od sebe a s klidným sebevědomím strčil pomalu ruku do kukaně. Stará slepice po něm klovla, ale ne tak zuřivě. A on pomalu a jemně, jistými a něžnými prsty prohmatal kvočně peří a vytáhl v sevřené ruce slabě pípající kuře.

„Tumáte!“ vztáhl ruku ke Connii. Vzala to šedivé stvořeníčko mezi obě dlaně, a ono tam stálo na svých nemožných hůlkových nožkách a balancující atom jeho života se prochvíval skoro beztížnými drápky do Conniiných rukou. Ale směle zvedlo hezkou, pěkně modelovanou hlavičku, bystře se rozhlíželo kolem a tence zapípalo. „To je miloučké! A tak odvážné!“ řekla něžně.

Hajný v podřepu vedle ní také pobaveně pozoroval kurážné ptáčátko v jejích dlaních. Najednou uviděl slzu, která jí skanula na zápěstí.

A vstal, odstoupil a přešel k druhé kukani. Uvědomil si totiž náhle, že mu ledvím prošlehává a tančí ten starý plamen, o kterém doufal, že se už nadobro uklidnil. Bránil se tomu a obrátil se k ní zády. Ale plamen šlehal a sklouzl níž a zakroužil mu v kolenou.

Otočil se znovu, aby se na ni podíval. Klečela a vztahovala obě ruce pomalu vpřed, poslepu, aby kuře mohlo vběhnout zpátky k mámě. A působila přitom tak němě a opuštěně, že se mu útroby sevřely soucitem.

Bezděčně k ní rychle přistoupil, dřepl si znovu vedle ní, vzal jí bažantě z rukou, protože se bála kvočny, a strčil je zpátky do kukaně. Oheň v bedrech mu najednou zaplápolal prudčeji.

Starostlivě na ni úkosem pohlédl. Měla odvrácený obličej a slepě plakala se vší úzkostí své ztracené generace. Srdce mu najednou roztálo jako kapka ohně a vztáhl ruku a položil jí prsty na koleno.
„Neměla byste plakat,“ řekl jemně.

Ale ona si zakryla tvář rukama a měla pocit, že jí opravdu puká srdce a že už na ničem nezáleží.
Položil jí ruku na rameno a ruka začala jemně a něžně putovat dolů po křivce jejích zad, slepě, tápavým hladícím pohybem, až ke křivce jejích schýlených beder. A tam velice něžně pohladila křivku jejích boků, bezděčným instinktivním polaskáním.

Connie našla svůj nepatrný kapesníček a snažila se naslepo utřít si obličej.

„Půjdete do chaty?“ zeptal se jí klidným neutrálním tónem.

A stiskl jí dlaní jemně paži, zdvihl ji, odvedl ji pomalu k chatě a nepustil ji, dokud nebyli uvnitř. Pak odsunul stranou židli a stolek a stáhl ze skříňky na nářadí hnědou vojenskou pokrývku a pomalu ji rozprostřel. Podívala se mu do obličeje, ale stála bez pohnutí.

Jeho tvář byla bledá a bez výrazu jako tvář muže, který se podrobuje osudu.
„Lehněte si tady,“ řekl tiše a zavřel dveře, takže se udělala tma, úplná tma.

S podivnou poslušností se položila na pokrývku. Pak cítila, jak se jejího těla jemně a tápavě dotýká bezmocně toužící ruka a hledá její obličej. Ruka ji hebce, heboučce, nekonečně konejšivě a povzbudivě pohladila po tváři a nakonec jí na líčku ulpěl jemný dotyk polibku.

Ležela docela tiše, v jakémsi spánku, v jakémsi snu. Pak se zachvěla, když ucítila, jak jeho ruka jemně, ale přesto s jakousi podivně úpornou neobratností tápe po jejích šatech. Ale zároveň ji ta ruka uměla svléknout, kde chtěla. Stáhl tenkou hedvábnou slupičku pomalu a opatrně až dolů a přes nohy. Pak se se zachvěním nevýslovné rozkoše dotkl teplého hebkého těla a na okamžik se dotkl jejího pupku polibkem. A hned do ní musel vejít, vstoupit do pozemského míru jejího hebkého ztichlého těla. Byl to pro něj okamžik naprostého míru, vstoupit do ženina těla.

Ležela tiše, jakoby ve spánku, pořád jakoby ve spánku. Aktivita, orgasmus byl jeho, docela jeho; ona už nedokázala usilovat za sebe. Dokonce i těsné objetí jeho paží, i naléhavý pohyb jeho těla a vystříknutí jeho semene cítila jakoby v jakémsi spánku, ze kterého se nezačala probouzet, dokud neskončil a neležel mírně zadýchaně na jejích prsou.

Potom se podivila, jenom mlhavě podivila: proč? Proč bylo tohle nutné? Proč to s ní sňalo ten těžký mrak a dalo jí to mír? Byla to pravda? Byla to skutečně pravda?

Její utýraný mozek moderní ženy dosud neměl pokoj. Bylo to skutečné? A přitom věděla, že jestli se tomu muži opravdu dala, že to skutečné bylo. Ale kdyby si sama sebe ponechala, nebylo by to nic. Měla pocit, že je stará; stará milióny let. A že už konečně nemůže unést břemeno sebe samé. Kdo si ji vezme, ten ji bude mít. Bude ji mít.

Muž ležel tajemně tichý. Co asi cítí? Co si myslí? Nevěděla. Byl to pro ni cizinec, neznala ho. Nezbývalo jí než čekat, poněvadž se neodvažovala rušit jeho tajemnou nehybnost. Ležel tu s pažemi kolem ní, jeho tělo na jejím, jeho vlhké tělo se dotýkalo jejího, tak těsně. A docela neznámé. Ale plné míru. Už ta jeho nehybnost byla míruplná.

Poznala to, když nakonec vstal a odtáhl se od ní. Bylo to, jako by ji opustil. Stáhl jí potmě šaty přes kolena a zůstal chvíli stát, patrně si upravoval vlastní oblečení. Pak tiše otevřel dveře a vyšel ven.

Uviděla velmi jasný měsíček svítící nad červánky za korunami dubů. Rychle vstala a urovnala si šaty; byla v pořádku. Pak přistoupila ke dveřím chaty.

Celý les dole byl ve stínu, skoro ve tmě. Ale obloha nad hlavou byla křišťálová. Nevyzařovala však skoro žádné světlo. Přiblížil se k ní spodním stínem se zdviženým obličejem jako s bledou skvrnou.

„Půjdeme?“ zeptal se.

„Kam?“

„Doprovodím vás k brance.“

Zařizoval věci po svém. Zamkl chatu a vykročil za ní.

„Nelitujete toho snad?“ zeptal se, když jí šel po boku.

„Ne! ne! A vy?“

„Toho! Ne!“ zavrtěl hlavou. Pak po chvíli dodal: „Ale je tady to všechno ostatní.“

„Co ostatní?“

„Sir Clifford. Ostatní lidi. Všechny ty komplikace.“

„Jaké komplikace?“ hlesla zklamaně.

„Ty přijdou vždycky. Pro vás jako pro mě. Vždycky přijdou komplikace.“ Kráčel rázně tmou.

„A litujete toho?“ ozvala se.

„Svým způsobem,“ řekl a vzhlédl k obloze. „Myslel jsem, že to mám všechno za sebou. A teď to začíná znovu.“

„Co začíná?“

„Život.“

„Život!“ opakovala ozvěnou s podivným rozechvěním.

„To je život,“ řekl. „Člověk před ním neuteče. A když před ním utíká, tak už rovnou může umřít. No, jestli se znovu musím dát rozbít, budiž!“

Nebrala to docela tak, ale přece jen…
„Je to prostě láska,“ prohlásila vesele.

„Ať už to slovo znamená, co chce,“ odpověděl.

Pokračovali v chůzi temnějícím lesem mlčky, až došli skoro k brance.

„Ale necítíte snad ke mně žádnou nenávist?“ ozvala se zamyšleně.

„Ale kdepak!“ ohradil se. A najednou si ji znovu přivinul pevně na prsa s tou starou vášní těsného spojení. „Ne, mně to udělalo dobře, moc dobře. A tobě?“

„Ano, mně taky,“ odpověděla trochu neupřímně, protože v chatě nebyla tak docela při vědomí.
Líbal ji něžně, něžnými vroucími polibky.

„Jen kdyby na světě nebylo tolik jiných lidí,“ povzdechl si žalostně.

Zasmála se. Stáli u branky do parku. Otevřel jí.

„Dál nepůjdu,“ řekl.

„Ne.“ A vztáhla ruku, jako by mu ji chtěla podat. Ale on ji vzal do obou svých.

„Mám zase přijít?“ hlesla toužebně.

„Jistě! Jistě!“

Opustila ho a vykročila parkem.
Zůstal stát a díval se za ní, jak jde do tmy proti bledému obzoru. Díval se za ní skoro s trpkostí. Znovu ho zapojila, třebaže chtěl být sám. Připravila ho o to trpké soukromí muže, který nakonec nechce nic jiného než být sám.

Obrátil se do tmy lesa. Všechno bylo tiché, měsíc zašel. Ale uvědomoval si noční hluky, rachot strojů ve Stacks Gate, dopravní ruch na hlavní silnici. Pomalu vystoupil na vykácený pahorek. A s vršku uviděl celý kraj, zářivé šňůry světel ve Stacks Gate, menší světla u tevershallské šachty, žlutá světla Tevershallu a světla roztroušená tu a tam po ztemnělém kraji, se vzdálenou září vysokých pecí, slabou a narůžovělou, poněvadž noc byla jasná, narůžovělou od bílého žáru roztaveného kovu. Zlobně ostrá elektrická světla ve Stacks Gate! Nedefinovatelné blyštění zla v těch světlech! A všechen ten neklid, ten věčně ruchající děs průmyslové noci v anglickém středozemí. Slyšel těžní stroje ve Stacks Gate, jak spouštějí klece se sedmihodinovou směnou. Důl pracoval na tři šichty.

Znovu sestoupil do tmy a odloučení lesa. Ale věděl, že to odloučení je jenom iluze. Průmyslové hluky rušily samotu, ostrá světla, třebaže neviditelná, se jí vysmívala. Člověk se už nemůže stáhnout do soukromí. Svět netrpí poustevníky. A teď si vzal ženu a zapletl se do nového zhoubného kolotoče bolesti. Věděl už ze zkušenosti, co to znamená.

Není to vina té ženy, ba ani lásky ne, ani vina sexu. Vina tkví tam venku, v těch zlovolných elektrických světlech a v ďábelském rachotu strojů. Tam, v tom světě mechanicky hltavých mechanismů a zmechanizované hltavosti, ve světě s jiskřícími světly a přívaly roztaveného kovu a s řevem dopravního ruchu, tam tkví ono nesmírné zlo, připravené zničit všechno, co se mu nepřizpůsobí. Brzy zničí i les a modré zvonky už nevykvetou. Všechno křehké a zranitelné musí zahynout pod přívaly a proudy železa.
Pomyslel s nekonečnou něhou na tu ženu. Ubohá ovečka ztracená, ani neví, jak je milá, až příliš dobrá pro ten drsný úděl, který ji postihl! Chudinka, i v ní je něco ze zranitelnosti divokých hyacintů, není celá z odolné gumy a platiny jako ta moderní děvčata. A oni ji oddělají! Docela určitě, zničí ji, jako ničí všechen od přírody něžný život. Něžný! Je nějak něžná, něžná jako rozkvétající hyacinty, je v ní něco, co vyprchalo z těch dnešních celuloidových ženských. Ale on ji na chvíli ochrání svým srdcem. Na chviličku, než je necitelný železný svět a mamon zmechanizované hltavosti oddělá oba, ji i jeho.

Došel s puškou a se psem domů, do setmělé hájovny, rozsvítil lampu, rozdělal oheň a snědl večeři, chleba se sýrem, mladé cibulky a pivo. Byl sám, v tichu, které miloval. Jeho světnice byla čistá a úpravná, jenže trochu strohá. Ale oheň jasně plápolal, krb byl bílý, nad stolem s bílým voskovaným plátnem visela rozsvícená petrolejka. Pokusil se číst jednu knihu o Indii, ale dneska číst nedokázal. Seděl bez kabátu u ohně, nekouřil, ale na dosah měl džbánek piva. A myslel na Connii.

Po pravdě řečeno, litoval toho, k čemu došlo, nejvíc snad kvůli ní. Měl nějakou předtuchu. Ne pocit nepravosti nebo hříchu; v tom ohledu ho svědomí netrápilo. Věděl, že svědomí je hlavně strach ze společnosti nebo strach před sebou samým. Sám sebe se nebál. Ale docela vědomě se bál společnosti, kterou instinktivně znal jako zlomyslnou, napůl nepříčetnou bestii.

Ta žena! Kdyby tady mohla být s ním a nikdo jiný na světě by neexistoval! Znovu se v něm vzepjala touha, jeho úd se začal pohybovat jako živý pták. A zároveň mu dolehla na bedra jakási tíseň, hrůza, že vydá sebe i ji té Věci, která tam venku zlobně blýská elektrickými světly. Ji, tu chudinku mladou, bral jenom jako mladou samičku; ale jako mladou samičku, do které vstoupil a po které znovu toužil.

Protáhl se s podivným roztouženým zívnutím, poněvadž žil čtyři roky sám a stranou mužů i žen, vstal a vzal si znovu kabát a pušku, stáhl knot lampy a vyšel se psem ven do hvězdnaté noci. Hnán touhou a děsem z té zlovolné Věci tam venku, obcházel pomalu a tiše lesem. Miloval tmu a splýval s ní. Odpovídala vzdouvání jeho touhy, která přese všechno přece jen byla jako vzácné bohatství; vzrušený neklid jeho údu, oheň prošlehující jeho ledvím! Ach, kdyby tu byli ještě jiní muži, kteří by s ním bojovali proti té jiskřící elektrické Věci tam venku, aby zachovali něhu života, něhu žen a přirozené bohatství touhy! Kdyby tu byli muži, kteří by s ním bojovali bok po boku! Ale všichni muži jsou tam venku a pyšní se tou Věcí, triumfují, nebo jsou ušlapáváni ve shonu zmechanizované hltavosti či hltavého mechanismu.

Constance zatím spěchala přes park domů, skoro bezmyšlenkovitě. Ještě o tom všem nezačala uvažovat. Chtěla přijít včas k večeři.

Rozmrzelo ji, když našla dveře zamčené, takže musela zvonit. Otevřela jí paní Boltonová.
„Vida, tady jste, milostivá paní! Už jsem si myslela, že jste se ztratila!“ řekla trochu čtveračivě. „Sir Clifford se po vás ale neptal; je u něho pan Linley, o něčem se dohadují. Vypadá to, že zůstane na večeři, nemyslíte, milostpaní?“

„Vypadá to tak,“ přisvědčila Connie.

„Mám večeři o čtvrt hodiny odložit? Abyste měla čas pohodlně se převléct.“

„To by snad bylo lepší.“

Pan Linley byl vrchní ředitel dolů, starší pán ze severu, ne dost průbojný, aby vyhovoval Cliffordovi; nestačil na poválečné poměry ani na poválečné horníky s tím jejich heslem „Jen se nepřetrhnout!“. Ale Connie měla pana Linleyho ráda, i když se hleděla vyhnout podlézavosti jeho manželky.

Linley zůstal na večeři a Connie byla hostitelkou, kterou měli muži tolik rádi, tak skromnou, a přece tak pozornou a vnímavou, s velkýma modrýma očima dokořán a s tím hedvábným poklidem, který dostatečně zakrýval, co si opravdu myslí. Connie hrála tuhle ženu tak často, že se jí to skoro stalo druhou přirozeností, ale přece jen až druhou. Stejně však bylo zajímavé, jak se jí všechno ostatní vytrácelo z vědomí, když hrála tuhle roli.

Trpělivě čekala, až bude moci odejít nahoru a myslet si svoje. Pořád čekala, to byla zřejmě její silná stránka.

Jakmile se však octla ve svém pokoji, cítila se pořád ještě nejistá a zmatená. Nevěděla, co si má myslet. Jaký je to vlastně opravdu člověk? Má ji opravdu rád? Měla pocit, že ne zvlášť. Ale je laskavý. Je v něm něco, nějaká hřejivá naivní laskavost, zvláštní a náhlá, která mu otevřela její klín. Jenže měla pocit, že takhle laskavý by mohl být ke každé ženě. Ale i tak to bylo podivně konejšivé a utěšující. A je to vášnivý muž, zdravý a vášnivý. Ale třeba není zaměřený dost individuálně; takový jako s ní je možná s každou ženou. Opravdu to nebylo osobní. Bral ji vlastně jenom jako samičku.

Ale snad je to tak lepší. A koneckonců byl laskavý k samičce v ní, což nikdy žádný muž nebyl. Muži byli velmi laskaví k její osobě, ale pořádně krutí k samičce, kterou buďto pohrdali, nebo ji úplně přezírali. Muži byli ohromně laskaví ke Constanci Reidové nebo k lady Chatterleyové, ale k jejímu lůnu laskaví nebyli. Kdežto on si Constance nebo lady Chatterleyové ani nevšiml; jenom něžně hladil její bedra a její ňadra.

Příští den šla do lesa zase. Bylo šedivé, přitichlé odpoledne, pod lískovým ořeším se rozrůstala tmavozelená lebeda a všechny stromy se mlčenlivě namáhaly rozpuknout pupence. Dnes to skoro cítila ve vlastním těle, to obrovské vzlínání mízy v mohutných kmenech, vzhůru a výš, výš do špiček pupenců, aby tam míza vyšlehla plamínky dubových lístků, bronzových jako krev. Bylo to jako příliv vzdouvající se vzhůru a rozlévající se po obloze.

Přišla na mýtinu, ale on tam nebyl. Očekávala ho jenom napolo. Bažanťata lehce pobíhala kolem, lehká jako hmyz, vybíhala z kukaní, kde úzkostlivě kvokaly hnědožluté kvočny. Connie si sedla, pozorovala je a čekala. Jenom čekala. Ani bažanťata pořádně nevnímala. Čekala.

Čas plynul se snovou pomalostí, a on nepřicházel. Očekávala ho jenom napolo. Odpoledne nikdy nechodil. Musela se vrátit domů k svačině. Ale k odchodu se musela přinutit.
Když šla domů, začalo mživě poprchávat.

„To zase prší?“ zeptal se Clifford, když ji viděl, jak si otřepává čapku.

„Jenom poprchává.“

Nalila čaj mlčky, s jakýmsi paličatým zaujetím. Chtěla hajného vidět ještě dnes, přesvědčit se, jestli to všechno byla pravda. Jestli to skutečně byla pravda.

„Mám ti potom něco přečíst?“ zeptal se Clifford.

Podívala se na něj. Vycítil snad něco?

„Točí se mi z toho jara nějak hlava – ráda bych si trochu odpočala,“ řekla.

„Jak chceš. Ale snad ti není opravdu zle?“

„Ne! Jsem jenom dost unavená – tím jarem. Zahraješ si něco s paní Boltonovou?“

„Ne. Budu nejspíš poslouchat rádio.“

Zaslechla v jeho tónu podivné zadostiučinění. Odešla nahoru do své ložnice. Slyšela tam, jak tlampač spustil sametovým hlasem cosi jako litanii kramářského pokřiku, pravý bonbónek ušlechtile afektovaného napodobení starých pouličních vyvolávačů. Oblékla si fialový plášť do deště a vyklouzla z domu postranním vchodem.

Drobný déšť zastíral svět jakoby závojem, tajemným, tichým a ne chladným. Celá se rozehřála, jak spěchala parkem. Musela si rozepnout lehký pršák.

Les byl ve večerním mžení mlčenlivý, tichý a tajuplný, plný tajemství vajíček a polorozvitých pupenců, polorozkvetlých květů. V jeho šeru se všechny stromy naze a temně leskly, jako by se byly vysvlékly, a zelený podrost na zemi jako by bzučel zelení.

Na mýtině nebyl dosud nikdo. Skoro všechna bažanťata zalezla pod mámy kvočny, jenom pár dobrodružných podnikavců dosud zobalo v suchu pod slaměnou střechou. Ale netvářili se dvakrát sebejistě.

Tak! Dosud tady není. Nepřišel úmyslně. Nebo se snad něco stalo? Snad by se měla jít podívat do hájovny.
Ale narodila se, aby čekala. Otevřela si chatu svým klíčem. Všechno bylo uklizeno, zrní připraveno v truhlíku, pokrývky složené na polici, v koutě narovnaná sláma; věchet čerstvé slámy. Na hřebíku visela lucerna. Stolek a židle stály zase tam, kde Connie včera ležela.

Posadila se na stoličku do dveří. Jak bylo všude ticho! Jemný deštík hebce vanul jako mlhavá clona, ale vítr nebylo slyšet. Nic nebylo slyšet. Stromy se tyčily jako mocné bytosti, nezřetelné v soumraku, mlčenlivě a živoucí. Jak živoucí tu bylo všechno!

Znovu se snášela noc; Connie cítila, že bude muset jít. On se jí vyhýbá.
Ale najednou přirázoval na mýtinu, ve svém černém nepromokavém kabátě, a leskl se mokrem. Mrkl k chatě, napůl zasalutoval, pak se stočil stranou a zamířil ke kukaním. Tam se mlčky skrčil, všechno si pečlivě prohlédl a potom pečlivě zavřel kvočny i kuřata do bezpečí na noc.

Konečně přišel pomalu k ní. Dosud seděla na stoličce. Zůstal před ní stát pod stříškou vchodu.
„Tak si teda přišla,“ řekl nářeční intonací.

„Ano,“ vzhlédla k němu. „Jdeš pozdě!“
Pomalu vstala a odtáhla stoličku stranou.
„Chtěls dovnitř?“ zeptala se.

Lišácky se na ni podíval.
„Nenasadí to lidem brouka do hlavy, že sem chodíš každej večír?“

„Proč?“ Bezradně k němu vzhlédla. „Řekla jsem ti, že přijdu. Nikdo to neví.“

„Brzo se to dozvědí,“ poznamenal. „A co potom?“

Nevěděla, co odpovědět.

„Proč by se to měli dozvědět?“ řekla konečně.

„Lidi se to dycky dozvědí,“ prohlásil osudově.

Zachvěly se jí trochu rty.
„Hm, já proti tomu nemůžu nic dělat,“ zajíkla se.

„Ale jo, můžeš,“ namítl. „Dyž sem nebudeš chodit – esli chceš,“ dodal tišším hlasem.

„Ale to já nechci,“ špitla.

Zadíval se stranou do lesa a mlčel.
„Ale co dyž na to lidi přídou?“ ozval se konečně. „Rozmysli si to! Představ si, jak si pak budeš připadat pokořená – s nádeníkem svýho manžela!“

Vzhlédla k jeho odvrácené tváři.
„To proto,“ zakoktala, „to proto, že mě nechceš?“

„Rozmysli se!“ opakoval. „Představ si, co dyž na to lidi přídou – sir Clifford a – a dostaneš se do lidskejch řečí -„

„Můžu taky odjet pryč.“

„Kampá?“

„Kamkoli. Mám svoje vlastní peníze. Zdědila jsem po mamince dvacet tisíc liber a Clifford na ně, jak vím, nemůže sáhnout. Můžu odjet.“

„Ale co dyž se ti třebas nebude chtět?“

„Ale ano! Je mi jedno, co se mnou bude.“

„Jo, to si myslíš nejčko. Ale nebude ti to fuk. Bude ti na tom muset záležet, každýmu na tom záleží. Nesmíš zapomenout, že seš milospanička, že seš nóbl lady, a spouštíš se s hajným. To je jiný kafe, než dybych byl pán. Nebude ti to fuk, uvidíš. Nebude.“

„A proč ne? Co je mi po mém titulu? Stejně ho nenávidím. Mám pocit, že se mi lidé posmívají, pokaždé když ho vysloví. A taky se mi posmívají! I ty se mi vyšklebuješ, když to říkáš!“

„Já!“
Poprvé se na ni podíval přímo a do očí.
„Já se ti nevyšklibuju,“ prohlásil.

Když se jí zadíval do očí, viděla, jak jeho oči tmavnou, docela tmavnou, a zorničky se mu rozšiřují.

„Tobě nezáleží na tom, co riskuješ?“ zeptal se ochraptěle. „To by teda mělo. Abys nenaříkala, až bude pozdě!“
V hlase mu zazněla podivná výstraha.

„Vždyť nemám co ztratit!“ odsekla popuzeně. „Kdybys věděl, oč jde, chápal bys, že bych to ztratila ještě ráda. Ale bojíš se snad o sebe?“

„Jo,“ přikývl stručně. „Bojím se. Bojím se toho všeho.“

„Čeho všeho?“ zeptala se.

Trhl podivně hlavou nazad, aby naznačil vnější svět.
„Toho! Každýho! Všech dohromady.“
Pak se sklonil a najednou ji políbil na utrápenou tvář.
„Ale né, je mi to fuk,“ prohlásil. „Buďme halt spolu a k čertu s tím vostatním! Ale dybys měla někdá litovat, žes to udělala -!“

„Neodháněj mě!“ zaprosila. Položil jí prsty na líčko a znovu ji náhle políbil. „Tak mě teda pusť k sobě,“ řekl tiše. „A sundej si ten pršák.“
Pověsil si pušku, vyklouzl z mokrého koženého kabátu a sáhl po přikrývkách.
„Přines sem eště jednu deku,“ poznamenal, „abysme se mohli přikrejt, dyž budeš chtět.“

„Nemůžu se zdržet dlouho,“ řekla. „Večeře je v půl osmé.“

Rychle se podíval na ni a pak na hodinky.
„No dobrá,“ prohlásil.
Zavřel dveře a rozsvítil malé světélko v zavěšené lucerně.
„Jednou,“ řekl, „spolu budeme na dýl.“
Roztáhl pečlivě jednu pokrývku na zem a druhou jí složil pod hlavu. Pak si na okamžik sedl na stoličku a přitáhl si Connii k sobě, objal ji pevně jednou paží a volnou rukou jí hmatal po těle. Uslyšela, jak najednou zadržel dech, když ji našel. Pod tenkou spodničkou byla nahá.

„To je dobrota, takhle si tě moct pohladit!“ řekl, když laskal jemnou, teplou a skrytou pleť jejího pasu a boků. Sklonil obličej a třel se jí tváří o břicho a stehna, znovu a znovu. A ji znovu trochu udivilo, do jakého vytržení ho to uvádí. Nechápala krásu, kterou v ní objevuje, když se dotýká jejího živoucího těla na tajných místech, tu skoro extázi krásy. Ta si totiž uvědomuje pouze vášeň. A jestliže vášeň vyhasne či neexistuje, zůstává velkolepý tep krásy nepochopitelný, ba dokonce trochu nechutný; vroucí a živoucí krása dotyku, o tolik hlubší než krása pohledu. Cítila klouzání jeho tváře po svých stehnech a po břiše a zadku a důvěrné šimrání jeho vousů a jeho hebkých hustých vlasů a roztřásla se jí kolena. Hluboko v sobě cítila jakýsi nový pohyb, nějakou novou, vynořující se nahotu. A málem se toho polekala. Málem si přála, aby ji tak nelaskal. Nějak ji tím celou obkličoval. Ale přesto čekala, čekala.

A když do ní vnikal se stupňující se úlevou spějící k dovršení, které pro něj znamenalo čirý mír, čekala ještě pořád. Připadala si trochu stranou. A věděla, že si za to částečně může sama. Sama se do toho odloučení vemluvila. A teď je k němu snad odsouzena. Ležela tiše a cítila jeho pohyb v sobě, jeho hluboko pronikající úsilí, jeho náhlé zachvění při vystříknutí semene a pak ochabující přirážení. Tohle přirážení zadkem je trochu směšné. Když je člověk žena a stranou toho všeho, je tohle přirážení mužského zadku krajně komické. A muž v téhle pozici a při tom konání je nanejvýš směšný.

Ležela však tiše a nevzpírala se. Ani když byl hotov, nevzchopila se, aby si vydobyla své vlastní ukojení, jako to dělávala s Michaelisem; ležela tiše a oči se jí pomalu zalévaly a přetékaly slzami.

I on ležel tiše. Ale pevně ji objímal a snažil se přikrýt její chudinky nahé nohy svýma nohama, aby je zahřál. Ležel na ní s důvěrnou a důvěřivou vroucností.

„Je ti zima?“ zeptal se jí tichým polohlasem, jako by mu byla co nejblíž. Zatímco ona byla stranou, daleko.

„Ne! Ale musím jít,“ řekla jemně.

Povzdechl si, přitiskl ji pevněji a pak se opět natáhl k odpočinku.
Nevytušil její slzy. Myslel si, že je tu s ním.

„Musím jít,“ opakovala. Zvedl se, poklekl na chvilku vedle ní, políbil ji na vnitřní stranu stehen, pak jí shrnul sukně přes kolena a zapínal si bezmyšlenkovitě vlastní oblečení, ani se při tom neobrátil, ve slaboučkém světle lucerny.

„Musíš halt jednou přijít do hájenky,“ řekl, shlížeje na ni s hřejivým, jistým a nenuceným výrazem.
Ale ona tu ležela netečně, vzhlížela upřeně k němu a myslela si: Cizí člověk! Cizí člověk! Dokonce se jí trochu protivil.

Oblékl si kabát a rozhlížel se po klobouku, který mu spadl, a pak si přehodil pušku.
„Tak poď!“ vyzval ji, shlížeje na ni těma teplýma míruplnýma očima.

Pomalu vstala. Nechtělo se jí odejít. Ale taky se jí dost protivilo zůstat. Pomohl jí do tenkého nepromokavého pláště a prohlédl ji, jestli je v pořádku.

Pak otevřel dveře. Venku byla úplná tma. Věrný pes na zápraží vyskočil radostí, že ho vidí. Deštivé mžení šedavě táhlo tmou. Byla tma jako v pytli.

„Musím vzít lucernu,“ prohlásil. „Nepotkáme ani živáčka.“
Vykročil těsně před ní po úzké pěšině a pohupoval při zemi lucernou, která osvětlovala mokrou trávu, černé lesklé kořeny stromů jako hady a sinalé květy. Jinak všechno halilo šedivé mžení a naprostá temnota.

„Musíš halt jednou přijít do hájenky,“ opakoval. „Přídeš? Dyž už nás pověsej, tak ať už to stojí za to!“

Divila se tomu, jak nepochopitelně a úporně po ní touží, když mezi nimi vlastně nic není, když s ní vlastně nikdy ani opravdu nemluvil, a mimovolně se jí protivilo i jeho nářečí. To jeho „musíš halt přijít“ jako by nepatřilo jí, ale nějaké obyčejné nanynce. Rozeznala listy náprstníku u lesní cesty a víceméně poznala, kde jsou.

„Je čtvrt na vosům,“ řekl, „to akorát stihneš.“ Změnil tón, jako by vycítil její odstup. Když vešli do posledního zákrutu cesty před lískovým houštím a před brankou, sfoukl lucernu. „Vocáď už uvidíme,“ řekl a vzal ji jemně v podpaží.

Ale šlo to těžko, půda pod nohama byla plná záhad, jenže on cestu vycítil nohama; byl na to zvyklý. U branky jí dal elektrickou svítilnu. „V parku je kapku světlejc,“ poznamenal, „ale vem si ji, abys nesešla z cesty.“

Měl pravdu, na otevřeném prostranství parku jako by prosvítala přízračná šeď. Najednou ji k sobě přitáhl, zajel jí rukou pod šaty a hmatal jí vlhkou studenou rukou po teplém těle.

„Dal bych za to život, za takový vobjetí se ženskou, jako seš ty,“ zamumlal až v hrdle. „Dybys mohla eště chviličku počkat.“

Ucítila náhlý nápor jeho opětované touhy.

„Ne, musím běžet,“ vyhrkla trochu poplašeně.

„No jo,“ přisvědčil najednou změněným tónem a pustil ji.

Odvrátila se, ale vzápětí se k němu otočila zpátky a řekla: „Polib mě!“

Sklonil se k ní v nerozeznatelném obrysu a dal jí hubičku na levé oko. Nastavila mu ústa a on ji hebce políbil na ně; ale hned se zas odtáhl. Nenáviděl líbání na ústa.

„Přijdu zítra,“ řekla a vyvinula se mu z náručí. „Jestli to půjde,“ dodala.

„Dobrá. Ale ne tak pozdě!“ odpověděl ze tmy. Už ho vůbec neviděla.

„Dobrou noc!“ řekla.

„Dobrou noc, milospaní!“ ozval se jeho hlas.

Zarazila se a ohlédla se do mokré tmy. Rozeznávala jenom jeho obrys. „Proč jsi to řekl?“ zeptala se.

„To nic,“ zamumlal. „Tak teda dobrou noc, běž!“

Pohroužila se do temně šedé hmatatelné noci. Našla postranní vchod otevřený a proklouzla do svého pokoje nepozorovaně. Když za sebou zavírala dveře, ozval se gong, ale stejně se rozhodla, že se vykoupe – musela se vykoupat. „Ale už nikdy nepřijdu pozdě,“ umínila si, „jsou s tím moc velké potíže.“

Příští den do lesa nešla. Místo toho jela s Cliffordem do Uthwaite. Mohl si teď občas vyjet autem a opatřil si silného mladého muže jako šoféra, který mu v případě potřeby pomáhal z vozu. Hlavně chtěl navštívit svého kmotra Leslieho Wintera, který žil na zámečku Shipley nedaleko Uthwaite. Winter teď byl starší pán, boháč, jeden z těch zazobaných majitelů dolů, kteří prožili iíejlepší léta za krále Eduarda. Král Eduard nejednou na Shipley přespal na honě. Byl to pěkný starý štukový zámeček, velmi elegantně zařízený, neboť Winter byl starý mládenec a pyšnil se svým smyslem pro styl; jenomže zámeček byl obklíčen uhelnými doly. Leslie Winter byl Cliffordovi nakloněn, ale osobně ho neměl ve valné vážnosti; to kvůli jeho fotografiím v obrázkových časopisech a kvůli jeho spisování. Starý pán byl švihák ze školy krále Eduarda, který si myslel, že život je život, kdežto tihle škrabáci jsou něco docela jiného. Ke Connii byl starý venkovský šlechtic vždycky velice galantní; pokládal ji za půvabnou skromnou dívenku, které je pro Clifforda celkem škoda, a tisíckrát škoda, že nemá naději dát Wragby dědice. Sám žádného dědice neměl.

Connie by ráda věděla, co by asi řekl, kdyby věděl, že s ní souložil Cliffordův hajný a říkal jí: „Musíš halt jednou přijít do hájenky.“ Zošklivil by si ji a pohrdal by jí, poněvadž dospěl skoro až k nenávisti vůči dělnické třídě deroucí se vpřed. Muž z její vlastní třídy by mu nevadil, protože příroda Connii obdařila tím skromným, pokorně panenským zevnějškem a snad to patřilo i k její povaze. Winter jí říkal „drahé děťátko“ a dal jí docela roztomilou miniaturu nějaké dámy z osmnáctého století, vlastně proti její vůli.
Jenomže Connie měla plnou hlavu svého poměru s hajným. Koneckonců pan Winter, který byl opravdový džentlmen a světák, s ní zacházel jako s osobností a s individualitou vybraného vkusu; neházel ji do jednoho pytle se všemi ostatními ženskými kolem sebe nějakým svým „halt“ a „vocáď“.

Nešla do lesa ten den ani příští den ani pozítří. Nešla tam, dokud měla pocit nebo si aspoň představovala, že tam ten člověk na ni čeká a chce ji. Ale čtvrtý den byla hrozně neklidná a nesvá. Pořád ještě odmítala jít do lesa a roztáhnout před tím člověkem znovu stehna. Uvažovala o všem možném, co by mohla podniknout – zajet si do Sheffieldu, chodit po návštěvách, a pomyšlení na to všechno ji odpuzovalo.

Nakonec se rozhodla jít na procházku, ne do lesa, ale opačným směrem; půjde do Marehay, tou železnou brankou na druhé straně parku. Byl klidný šedivý jarní den, skoro teplý. Šla nevšímavě, zabraná do myšlenek, které si ani neuvědomovala. Skutečně nevnímala nic mimo sebe, dokud ji nevylekalo hlasité štěkání psa na marehayském statku. Marehayský statek! Jeho pastviny se táhly až k ohradě parku na Wragby, takže byli sousedi, ale Connie tam už dlouho nezašla.

„Bello!“ vykřikla na velkého bílého bullteriéra. „Bello! Copak jsi na mě zapomněla? Už mě nepoznáváš?“ Bála se psů, a Bella stála a štěkala, když Connie chtěla projít dvorem statku na pěšinu k oboře. Objevila se paní Flintová. Byla to žena v Constancině věku, bývalá učitelka, ale Connie ji podezírala, že je to dost falešná treperendička.

„Podívejme, vždyť je to lady Chatterleyová! Podívejme se!“ A paní Flintové se rozzářily oči a zarděla se jako děvčátko. „Bello, Bello! Copak to je, štěkat na lady Chatterleyovou! Bello! Budeš zticha!“ Rozběhla se a švihla po psu bílým ubrouskem, který držela v ruce, a pak vyšla vstříc Connii.

„Vždycky mě poznávala,“ řekla Connie a podala jí ruku. Flintoví byli Chatterleyovi nájemci.

„Samozřejmě, že milostivou paní poznává! Jenom se tak předvádí,“ štěbetala paní Flintová všecka záříc a vzhlížejíc ke Connii v jakémsi uzardělém zmatku, „ale už je to tak dávno, co vás neviděla. Upřímně doufám, že je vám už líp.“

„Ano, děkuju, jsem docela v pořádku.“

„Celou zimu jsme vás skoro neviděli. Není libo dál a podívat se na děťátko?“

„No,“ zaváhala Connie, „ale jenom na chvilku.“

Paní Flintová se prudce vrhla napřed, aby uklidila, a Connie vešla pomalu za ní se zaváháním v tmavé kuchyni, kde vřel na ohništi čajník. Paní Flintová se vrátila.

„Doufám, že mě omluvíte,“ šveholila. „Obtěžovala byste se sem?“

Vešly do obývacího pokoje, kde na sešívaném koberečku před krbem sedělo malé dítě a stůl byl prostřený k prosté svačině. Ze dveří plaše a neohrabaně uhnula mladá děvečka.

Dítě bylo čiperný drobeček, asi roční, se zrzavými vlásky po otci a s kurážnýma bledě modrýma očima. Byla to holčička a ničeho se tak hned nelekla. Seděla mezi polštáři, obklopená hadrovými panenkami a jinými hračkami v moderním nadbytku.

„Ach, ta je roztomilá!“ zvolala Connie. „A jak vyrostla! Vždyť už je to slečna! Velká slečna!“
Dala holčičce šálu, když se narodila, a k vánocům celuloidové kachničky.

„Podívej se, Josefínko! Kdo se to na tebe přišel podívat? Kdopak je to, Josefínko? Lady Chatterleyová – znáš přece lady Chatterleyovou, neznáš?“

Legrační čiperná osůbka vykulila na lady Chatterleyovou drze oči. Lady nelady, to jí bylo zatím všechno jedno.

„No pojď sem! Půjdeš ke mně?“ lákala ji Connie.

Holčička se nevyslovila tak ani onak, a tak ji Connie zvedla a posadila si ji na klín. Jak to hřálo a blažilo držet na klíně dítě, a ty měkké ručičky, ty neuvědomělé kurážné nožičky!

„Zrovna jsem si nalila jen tak šálek čaje. Luke odjel na trh, tak můžu svačit, kdy chci. Není libo taky šálek, lady Chatterleyová? Jistě to nebude to, na co jste zvyklá, ale kdybyste chtěla…“

Connie chtěla, třebaže neměla ráda, když jí někdo připomínal, na co je zvyklá. Na stole vypuklo velké nové prostírání a byly přineseny božíhodové šálky a božíhodová konvice.

„Jen kdybyste se neobtěžovala,“ namítla Connie.

Ale kdyby se paní Flintová neobtěžovala, jaké by v tom bylo povyražení? A tak si Connie hrála s holčičkou, bavila se neohrožeností té malé ženušky a cítila hlubokou požitkářskou rozkoš z jejího hebkého mladého tepla. Mladý život! A tak nebojácný! Tak nebojácný, protože tak bezbranný. Všichni ostatní lidé jsou tak spoutáni strachem!

Vypila šálek čaje, který byl velmi silný, a snědla velice dobrý chléb s máslem a zavařovanými slívami. Paní Flintová zářila a pýřila se a vzpínala se rozčilením jako klisna, jako by Connie byla nějaký chrabrý rytíř. A opravdu po žensku si poklábosily a oběma to udělalo dobře.

„Ale je to přece jen chudá svačinka,“ omlouvala se paní Flintová.

„Je daleko lepší než u nás doma,“ odpověděla Connie po pravdě.

„Ale to snad ne!“ pýřila se paní Flintová, která tomu ovšem nevěřila.

Ale nakonec Connie vstala.
„Musím běžet,“ řekla. „Manžel nemá tušení, kde jsem. Bude si představovat bůhvíco.“

„Nikdy ho nenapadne, že jste tady,“ zasmála se paní Flintová vzrušeně. „Dá vás ještě vybubnovat.“

„Pá, Josefínko,“ rozloučila se Connie, dala holčičce hubičku a pocuchala jí rezavé chmýří na hlavičce. Paní Flintová trvala na tom, že otevře zamčené a závorou zastrčené přední dveře. Connie vyšla na zahrádku před statkem, obehnanou živým plotem z ptačího zobu. Podél cestičky rostly dvě řady aurikulí, velmi sametových a plnokvětých.

„Máte krásné aurikule,“ poznamenala Connie.

„Nedbalky, jak jim říká Luke,“ zasmála se paní Flintová. „Vezměte si jich pár!“
A horlivě začala trhat sametové zahradní prvosenky.

„Dost! Dost už!“ bránila se Connie.

Došly k zahradním vrátkům.
„Kudy jste chtěla jít?“ zeptala se paní Flintová.

„Oborou.“

„Počkejme! No ano, krávy už budou z pastvy doma. Ale ještě nejsou sehnané. Jenže branka je zavřená, budete muset přelézt.“

„To dokážu,“ řekla Connie.

„Snad abych s vámi došla ještě k ohradě.“

Šly po chudé pastvině, okousané od králíků. Ptáci v lese štěbetali v divokém večerním triumfu. Nějaký člověk svolával poslední krávy, které se pomalu vlekly po udupané louce.

„Zpozdili se dneska s dojením,“ poznamenala paní Flintová přísně. „Vědí, že se Luke nevrátí dřív než po setmění.“

Došly k ohradě, za kterou se ježila mladá jedlová houština. Byla tam branka, ale zamčená. V trávě na vnitřní straně stála prázdná láhev.

„To je hajného prázdná láhev na mléko,“ vysvětlila paní Flintová. „Nosíme mu ho až sem a on si ho pak vždycky odnáší sám.“

„Kdy?“ zeptala se Connie.

„Inu, když jde právě kolem. Často ráno. Tak sbohem, lady Chatterleyová! A přijďte se zase podívat! Bylo to tak hezké, že jste přišla.“

Connie přelezla přes ohradu na úzkou pěšinku mezi hustě naježenými mladými jedlemi. Paní Flintová se rozběhla zpátky přes pastvinu, v klobouku proti slunci, protože byla opravdu učitelkou. Constanci se tahle nově vysazená lesní houština nelíbila; připadala jí strašidelná a k zadušení. Pospíchala se sklopenou hlavou, v myšlenkách na dítě Flintových. Je to roztomilá holčička, ale bude mít po tatínkovi nohy do O. Už je to trochu vidět, ale snad z toho ještě vyroste. Jak to člověka hřeje a tak nějak naplňuje, mít takové dítě, a jak se tím paní Flintová vychloubá. Má v každém případě něco, co Connie nemá a zřejmě mít nemůže. Ano, paní Flintová se vynáší svým mateřstvím. A Connie na ni trochu, jen docela maličko žárlila. Nemohla se tomu ubránit.

Vytrhla se z toho zadumání a poděšeně vykřikla. Stál před ní nějaký muž.
Byl to hajný. Stál na pěšině jako Balaamova oslice a bránil jí v cestě.

„Copak, copak?“ vyhrkl překvapeně.

„Jak ses tu vzal?“ vydechla.

„Jak ty? Bylas v chatě?“

„Ne, ne! Byla jsem v Marehay.“

Zadíval se na ni zvědavě a pátravě a ona trochu provinile sklopila hlavu.

„A teď jsi šla do chaty?“ zeptal se skoro přísně.

„Ne! Nemůžu. Zdržela jsem se v Marehay. Nikdo neví, kde jsem. Jdu pozdě. Musím běžet.“

„Chceš mi upláchnout?“ řekl s lehkým ironickým úsměvem.

„Ne! Ne! To ne. Jenomže -„

„Tak co teda?“ zeptal se. A přistoupil k ní a objal ji. Cítila předek jeho těla hrozně blízko a živě u sebe.

„Ne, teď ne, teď ne!“ vykřikla a snažila se ho odstrčit.

„Proč ne? Je teprva šest. Máš ještě půlhodinu. Ne, ne! Chci tě.“
Držel ji pevně a ona cítila jeho naléhání. Starý instinkt jí našeptával, aby si vybojovala svobodu. Ale cosi jiného v ní ji ochromovalo jako nějaké podivné závaží. Jeho tělo na ni naléhalo a ona už neměla sílu dál bojovat.
Rozhlédl se.
„Pojď – pojď tamhle! Tudy!“ vyzval ji a pronikavě se zahleděl mezi husté jedle, které byly mladé a teprve poodrostlé.
Ohlédl se po ní. Viděla jeho oči, upřené a lesklé, divoké a nemilující. Ale vůle ji opustila. Údy jí ztěžkly divnou tíhou. Ustupovala. Vzdávala se.

Provedl ji stěnou pichlavých stromů, kterými se těžko prodírali, na malé prostranství s kupou suchých větví. Hodil jich několik na zem, rozprostřel na ně svůj kabát a vestu a ona si tam musela lehnout pod větvemi stromu jako nějaké zvíře, zatímco on čekal, stál tu jen v košili a v rajtkách a díval se na ni uštvanýma očima. Ale dosud byl starostlivý – uložil si ji pěkně, jaksepatří. Ale přetrhl jí gumu v prádle, protože mu nepomáhala, jenom netečně ležela.

I on se vepředu obnažil a Connie ucítila jeho nahé tělo na svém, když do ní vnikal. Na okamžik v ní zůstal v klidu, ztopořený a chvějící se. A pak, když se začal pohybovat v náhlém nezadržitelném orgasmu, probudily se v ní nové neznámé vzněty, které ji uvnitř celou rozvlnily. Čeřily se a vlnily, jako plápolající a proplétající se hebké plameny, hebké jako peří, vyšlehávající v třpytivé hroty, nádherné, tak nádherné, a celou ji uvnitř roztavující. Bylo to jako zvony rozhoupané výš a výš až k vyvrcholení. Ležela a vůbec si neuvědomovala divoké drobné výkřiky, které nakonec vyrážela. Ale pominulo to příliš brzy, příliš brzy, a ona si už nedokázala vynutit, aby byla sama hotova vlastním úsilím. Tohle bylo něco jiného, docela jiného. Nemohla dělat nic. Nedokázala se už sebrat a sevřít ho pro své vlastní ukojení. Mohla jenom čekat, čekat a v duchu sténat, když ho cítila, jak se v ní stahuje, stahuje a smršťuje, a blíží se k tomu strašnému okamžiku, kdy z ní vyklouzne a bude pryč. Zatímco celé její lůno bylo otevřené a hebké a měkce žadonící, jako mořská sasanka pod nárazy přílivu, žadonící, aby se do ní znovu vrátil a přinesl jí naplnění. Tiskla se k němu v bezvědomí vášně a on z ní ani na chvíli nevyklouzl docela, a cítila, jak se v ní jeho měkké poupě hýbá a jak se v ní vzdouvají neznámé rytmy s neznámým zrychlujícím se rytmickým pohybem, narůstajícím a narůstajícím, až vyplnil celé její dokořán zející vědomí, a pak začal znovu onen nevýslovný pohyb, který nebyl vlastně pohyb, ale čirý prohlubující se vír pocitu, který krouživě pronikal hloub a hlouběji veškerou její tkání a vědomím, až byla jediným dokonale soustředěným fluidem citu a ležela tu, sténajíc neuvědomělými, neartikulovanými výkřiky. Hlas z nejhlubší noci, život! Muž jej slyšel pod sebou s jakousi posvátnou bázní, když jeho život vystřikoval do jejího. A když se hlas utišil, utišil se i on a ležel naprosto nehybně, nic už si neuvědomoval, zatímco její sevření, kterým ho držela, pozvolna povolovalo a ona zůstala ležet bez hnutí. A tak leželi a nevěděli nic, už ani jeden o druhém, oba ztraceni. Až se on nakonec začal zvedat a uvědomil si svou bezbrannou nahotu a ona si uvědomila, že jeho tělo v ní přestává tkvít. Odlučoval se od ní; ale ona cítila v prsou, že by nesnesla, aby ji nechal nepřikrytou. Teď ji musí přikrýt navždycky.

Ale nakonec se od ní odtáhl a políbil ji a přikryl ji a začal se zahalovat sám. Ležela a vzhlížela do větví stromu, dosud neschopná pohybu. Stál a zapínal si kalhoty, rozhlížeje se kolem. Všechno bylo husté a mlčenlivě, až na vyděšeného psa, který ležel s tlapami na čenichu. Muž se znovu posadil na chrastí a vzal Connii mlčky za ruku.

Obrátila se a podívala se na něj. „Tentokrát jsme byli zároveň,“ řekl.

Neodpověděla.

„To je dobře, když to tak vyjde. Většina lidí prožije celej život a nikdá to nepoznají,“ řekl skoro zasněně.

Podívala se do jeho zahloubané tváře.

„Opravdu?“ řekla. „Jsi rád?“

Odpověděl jí pohledem do očí. „Rád,“ řekl. „Jo, ale nechme toho.“ Nechtěl, aby mluvila. A naklonil se k ní a políbil ji a ona měla pocit, že ji tak musí líbat věčně.

Konečně se posadila.
„Copak lidi nejsou často zároveň?“ zeptala se s naivní zvědavostí.

„Většinou nikdá. Vidíš to na nich, jak zakysle se tváří.“ Promluvil mimoděk a hned litoval, že začal.

„Byl jsi taky tak zároveň s nějakou jinou?“

Podíval se na ni pobaveně.

„Ani nevím,“ odpověděl, „ani ti nevím.“

A ona si uvědomila, že jí nikdy nepoví nic, co jí nebude chtít povědět. Zahleděla se mu do obličeje a vášeň k němu jí hnula útrobami. Vzdorovala tomu, dokud mohla, protože tím ztrácela sama sebe.

Oblékl si vestu a kabát a prorazil cestu zpátky na pěšinu.
Poslední vodorovné paprsky slunce se dotýkaly lesa. „Nepůjdu s tebou,“ řekl; „radši ne.“

Podívala se na něj toužebně, než se odvrátila. Jeho pes čekal tak netrpělivě, až pán půjde, a on zřejmě neměl, co by řekl. Nic nezbylo.

Connie šla pomalu domů a uvědomovala si hloubku toho nového pocitu v těle. Probudilo se v ní k životu nějaké nové já, žhne jí jako hebká láva v lůně i v útrobách, a ona ho tímhle svým novým já zbožňuje. Zbožňuje ho, až jí v chůzi podklesávají kolena. V lůně a v útrobách se teď všecka rozplývá a žije a je zranitelná a bezmocná ve svém zbožňování jako ta nejnaivnější husička. „Jako bych cítila dítě,“ říkala si; „jako bych v sobě cítila dítě.“ A také ano, jako by se její lůno, až dosud vždycky zavřené, najednou otevřelo a naplnilo novým životem, skoro břemenem, ale rozkošným.

„Kdybych tak měla dítě!“ myslela si; „kdybych měla jeho v sobě jako dítě!“ A údy jako by jí při tom pomyšlení tály, a ona si uvědomila, jak nesmírný rozdíl je mít dítě sama pro sebe a mít dítě s mužem, po kterém touží ve svých útrobách. To první se jí zdálo v jistém smyslu běžné a všední, kdežto mít dítě s mužem, jehož zbožňuje ve svých útrobách a v lůně, to jí dávalo pocit, že se hodně změnila od svého starého já, pocit, jako by se hroužila hloub a hloub do středu veškerého ženství a do spánku, v němž se tvoří svět.

Nebyla pro ni nová vášeň, ale právě ono toužebné zbožňování. Věděla, že se toho vždycky bála, poněvadž ji to zanechá bezbrannou; bála se toho dosud, poněvadž jestli ho bude zbožňovat příliš, ztratí sama sebe, bude smazána, a ona nechtěla být smazána, stát se nějakou otrokyní, něčím jako divoška. Nesmí se stát otrokyní. Bála se svého zbožňování, ale neměla chuť pustit se proti němu okamžitě do boje. Věděla, že by proti němu bojovat mohla. Byla v ní ďábelská paličatost, která by byla dokázala zdolat to plné, hebké a vzdouvající se zbožňování jejího lůna a nadobro je potlačit. Dokázala by to i teď, alespoň si to myslela, a mohla by pak podřídit svou vášeň své vlastní vůli.

Ach ano, být vášnivá jako bakchantka, jako bakchantka prchající lesy, a vzývat Iakcha, zářivý falos, za kterým není žádná neodvislá osobnost, ale který je pouhým bohoslužebníkem ženy! Muž, individualita, nechť se neodváží plést se do toho! Je to jen chrámový sluha, nositel a strážce zářivého falu, který patří jen jí.

Tak v ní v proměnlivém proudu nového probuzení vzplála na nějaký čas stará tvrdá vášeň a muž byl degradován na opovrženíhodný předmět, na pouhého nositele falu, který je roztrhán, když si odslouží svoje. Cítila v údech i v těle sílu bakchantky, ženy třpytné a rychlé jako vítr, srážející mužské pokolení; ale když to cítila, těžklo jí srdce. Nechtěla to, poznala to už a bylo to jalové a neplodné; kdežto ono zbožňování je její poklad. Je tak propastné, tak hebké, tak hluboké a tak nepoznané. Ne, ne, vzdá se své tvrdé třpytné ženské moci; je z ní už unavená a všecka zkornatělá; pohrouží se do nové lázně života, do hloubek svého lůna a svých útrob, které zpívají ten bezhlasý zpěv zbožňování. Je ještě brzy začít se muže bát.

„Šla jsem procházkou do Marehay a svačila jsem u paní Flintové,“ řekla Cliffordovi. „Chtěla jsem se podívat na její holčičku. Je tak roztomilá, vlásky má jako rezavé pavučiny. Taková pusinka sladká! Pan Flint jel na trh, a tak jsme svačily spolu, já, ona a ta holčička. Divil ses, kde jsem asi zůstala?“

„To divil, ale napadlo mě, žes někde zůstala na svačinu,“ řekl Clifford žárlivě. Nějakým druhým zrakem na ní postřehl něco nového, něco pro něj naprosto nepochopitelného, ale připsal to tomu dítěti. Myslel si, že Connie se netrápí ničím jiným, nežli že nemá dítě, že je nemůže porodit automaticky, abychom tak řekli.

„Viděla jsem vás jít parkem k té železné brance, milostpaní,“ řekla paní Boltonová; „tak jsem si myslela, že snad jdete na faru.“

„Málem jsem tam zašla, ale pak jsem místo toho zahnula do Marehay.“

Oči obou žen se setkaly: oči paní Boltonové šedé a jasné a pátravé; oči Conniiny modré a zastřené a krásné. Paní Boltonová si byla skoro jistá, že Connie má milence, ale jak by to bylo možné a kdo by to mohl být? Kde tu je nějaký muž?

„No, to vám udělá tak dobře, když si občas vyjdete a dostanete se trochu do společnosti,“ poznamenala paní Boltonová. „Říkala jsem siru Cliffordovi, že to by milostivé paní prospělo nejvíc, kdyby se dostala víc mezi lidi.“

„Ano, jsem ráda, že jsem tam šla, a to legrační roztomilé děťátko, Clifforde!“ vykládala Connie. „Má vlásky docela jako pavučiny, a červené jako mrkev, a ty nejzvláštnější, nejtroufalejší bledě modré oči, jako z porcelánu. Samozřejmě je to holčička, jinak by nebyla tak kurážná, kurážnější než nějaký pirátský hrdina sedmi moří.“

„Svatá pravda, milostpaní – jako by Flintovi z oka vypadla. Vždycky to byla troufalá a zrzavá rodina,“ přikyvovala paní Boltonová.

„Nechtěl bys ji vidět, Clifforde? Pozvala jsem je na svačinu, aby ses na ni podíval.“

„Koho?“ zeptal se a podíval se na Connii ve velkých rozpacích.

„Paní Flintovou s holčičkou, na příští pondělí.“

„Můžeš jim dát svačinu nahoře ve svém pokoji,“ namítl.

„Copak tu holčičku nechceš vidět?“ zvolala.

„Ale ano, podívám se na ni, ale nechci s nimi sedět při svačině.“

„Ach!“ vydechla Connie a podívala se na něj dokořán otevřenýma zamženýma očima.
Neviděla ve skutečnosti jeho, byl někdo jiný.

„Můžete se pěkně v klidu nasvačit ve svém pokoji, milostpaní, a paní Flintová se bude cítit líp, než kdyby tam byl sir Clifford,“ řekla paní Boltonová.

Byla si jista, že Connie má milence, a něco jí zajásalo v duši. Ale kdo to tak může být? Kdo? Paní Flintová snad jí k tomu dá klíč.

Connie se ten večer nechtěla koupat. Pocit dotyku jeho těla, dokonce i ten jeho pot, který na ní ulpěl, jí byl drahý a v jistém smyslu posvátný.

Clifford byl hrozně nepříjemný. Nechtěl ji po večeři pustit, a ona tolik toužila být sama. Podívala se na něj, ale tvářila se podivně poddajně.

„Zahrajeme si nějakou hru, nebo ti mám číst, nebo co chceš?“ zeptal se nejistě.

„Čti mi něco,“ řekla Connie.

„A co mám číst? Verše nebo prózu? Nebo nějaké drama?“

„Čti Racina,“ odpověděla.
To bývalo jedno z jeho parádních čísel, číst Racina s pravými francouzskými fanfárami, ale teď vyšel z praxe a byl trochu nesvůj; ve skutečnosti dával přednost ampliónu. Ale Connie něco šila, šila šatičky z hedvábí petrklíčové barvy, které vystřihla z jedněch svých šatů, pro holčičku paní Flintové. Mezi návratem domů a večeří si na ně střihla a teď seděla v tichém poklidném zahloubání a šila, zatímco čtený text rachotil do prázdna.

V nitru cítila zvučení vášně jako doznívání hlubokých zvonů.

Clifford se k ní obrátil nějakou poznámkou o Racinovi. Smysl jí došel, až když se slova rozplynula.
„Ano! Ano!“ vzhlédla k němu. „Je to opravdu báječné!“

Znovu se polekal hlubokého modrého žáru v jejích očích a její tiché nehybnosti, jak tu seděla. Takhle naprosto tichá a nehybná nikdy nebývala. Fascinovala ho do bezmocnosti, jako by ho omamoval nějaký její parfém. Pokračoval tedy bezmocně ve čtení a hrdelní tóny francouzštiny jí připadaly jako skučení větru v komíně. Z Racina neslyšela ani slabiku.

Propadla svému vlastnímu hebkému okouzlení jako les, ševelivě vzdychající radostným jarním úpěním, když nasazuje na pupeny. Cítila, že je v jednom světě s mužem, s bezejmenným mužem kráčejícím krásnýma nohama, krásnýma nohama ve falickém mystériu. A cítila ho v sobě, ve všech svých žilách, jeho a jeho dítě. Jeho dítě jí prolínalo všemi žilami jako nějaký šerosvit.

„Neb ona nemá ruce ani oči ani nohy, ani zlatý poklad vlasů…“

Byla jako les, jako temná spleť doubravy, šumící neslyšně tyrádou pukajících pupenů. Ptáci touhy zatím spali v nesmírné spletité hlubině jejího těla.

Ale Cliffordův hlas zněl dál, hrčel a zurčel nezvyklými zvuky. Jak je to zvláštní, pomyslela si. Jak je zvláštní on, když se tak sklání nad knihou, podivný a hltavý i civilizovaný, se širokými rameny a bez opravdových nohou! Jeden z těch tvorů, kteří přijdou po nás, kteří nebudou mít duši, ale zato neobyčejně činnou vůli, chladnou vůli. Zamrazilo ji trochu strachem z něho. Jenomže tichý teplý plamen života byl silnější než on a skutečnost mu zůstala skryta.

Čtení skončilo. Trhla sebou. Vzhlédla a polekala se ještě víc, když viděla, že ji Clifford pozoruje bledýma zlověstnýma očima, jako by ji nenáviděl.

„Mockrát ti děkuju! čteš Racina krásně!“ řekla měkce.

„Skoro tak krásně, jako ho ty posloucháš,“ odpověděl krutě.
„Co to děláš?“ zeptal se.

„Šiju šatičky pro děťátko paní Flintové.“

Odvrátil se. Dítě! Dítě! Je tím celá posedlá.
„Koneckonců,“ prohlásil deklamátorským tónem, „v Racinovi člověk najde všechno, co potřebuje. Uspořádané city, které dostanou tvar, jsou důležitější než city neuspořádané a zmatené.“

Dívala se na něj velkýma, zaraženýma, zastřenýma očima.
„Jistě, to máš pravdu,“ přisvědčila.

„Moderní svět city jenom zvulgarizoval, tím, že je pustil ze řetězu. Co potřebujeme, je klasická sebevláda.“

„Jistě,“ řekla po chvíli a představila si ho, jak s prázdným výrazem poslouchá citové blábolení v rádiu. „Lidé city předstírají, ale vlastně necítí nic. Pokládají to nejspíš za romantické.“

„Přesně tak!“ přikývl.

Byl vlastně unaven. Tenhle večer ho vyčerpal. Raději by seděl se svými technickými knihami nebo s ředitelem svého dolu nebo u rádia.

Paní Boltonová přinesla dvě sklenice mléka se sladem: pro Clifforda, aby usnul, a pro Connii, aby zase přibrala. Byl to pravidelný nápoj před spaním, který paní Boltonová zavedla.

Když Connie vypila svou sklenici, byla ráda, že může jít, a byla vděčná, že nemusí Cliffordovi pomáhat do postele. Vzala jeho sklenici, postavila ji na podnos a pak vzala podnos, aby ho vynesla ven.

„Dobrou noc, Clifforde! Dobře se vyspi! Ten Racine člověka uchvátí jako sen. Dobrou noc!“

Odplula ke dveřím. Odcházela, a nepolíbila ho na dobrou noc. Sledoval ji ostrým chladným pohledem.
Tak! Ani ho nepolíbí na dobrou noc, když strávil celý večer tím, že jí předčítal! Taková propastná necitelnost! I když je ten polibek jenom formalita, právě na takových formalitách závisí život. Je to vlastně bolševicka! Má bolševické sklony! Zíral chladně a vztekle na dveře, kterými odešla. Měl vztek!
A znovu ho přepadla hrůza z noci. Byl uzlíček nervů, a když se nesoustředil na práci, takže byl plný energie, nebo když neposlouchal rádio, takže byl naprosto neutrální, pak ho posedala úzkost a pocit nebezpečně hrozivé prázdnoty. Měl strach. A Connie by ten strach mohla zahnat, kdyby chtěla. Ale je zřejmé, že nechce, nechce. Je necitelná, chladná a necitelná ke všemu, co pro ni udělal. Obětoval pro ni život, a ona je k němu necitelná. Jde si jen za svým. „Dáma má ráda jen svou vůli.“
Teď ji posedla ta myšlenka na dítě. Tak, aby bylo její, jenom její, a ne jeho!

Clifford relativně překypoval zdravím. V obličeji vypadal tak dobře a ruměně, měl široká a mocná ramena, mohutný hrudník, a zaobalil se masem. A přesto měl zároveň strach ze smrti. Jako by ho někde nějak ohrožovala jakási strašná propast, nějaké prázdno, a do toho prázdna se hroutila jeho energie. Zbaven energie si občas připadal jako mrtvý, opravdu mrtvý.

A tak se mu v bledých očích objevoval divný výraz, kradmý a zároveň trochu krutý, hrozně studený, a přitom skoro nestydatý. Byl to velice zvláštní výraz, tenhle nestydatý výraz: jako by triumfoval nad životem životu navzdory. „Kdo zná tajemství vůle, neboť vůle, ta triumfuje třeba nad anděly -„

Ale nejhroznější byly noci, kdy nemohl spát. Pak to bylo opravdu děsné, když na něj hrozba zničení doléhala ze všech stran. Pak to bylo příšerné: existovat a vůbec přitom nežít; bez života, v noci, existovat.
Ale teď si mohl zazvonit na paní Boltonovou. A ona vždycky přišla. To byla velká útěcha. Přišla v županu, s vlasy spletenými v cop na zádech, podivně dívčí a nejistá, třebaže měla hnědý cop prokvetlý šedinami. A uvařila mu kávu nebo heřmánek a hrála s ním šachy nebo piket. Měla tu zvláštní ženskou schopnost hrát i šachy docela dobře, třebaže ze tří čtvrtin spala, alespoň natolik dobře, aby stálo za to porazit ji. Tak sedávali v mlčenlivé intimitě noci, nebo ona seděla a on ležel v posteli, s lampičkou na čtení, která na ně vrhala samotářské světlo, ona skoro propadlá spánku, on skoro propadlý jakémusi strachu, a hráli spolu – pak vypili šálek čaje a snědli sušenku, skoro beze slov, v noční tišině, ale jeden tak povzbuzoval druhého.

A dnes v noci si paní Boltonová lámala hlavu, kdo asi je ten milenec lady Chatterleyové. A myslela na svého vlastního Teda, tak dávno mrtvého, ale pro ni nikdy docela mrtvého. A když na něj myslela, probudila se v ní prastará zášť ke světu, ale především k pánům, protože oni Teda zabili. Nezabili ho doopravdy. Ale v jejích představách, podle jejího cítění to udělali. A proto byla někde v hloubi duše nihilistka, vlastně opravdová anarchistka.

Myšlenky na jejího a na neznámého milence lady Chatterleyové se v polospánku prolnuly a pak pocítila, že s tou druhou ženou sdílí prudkou zášť k siru Cliffordovi a ke všemu, co sir Clifford představuje. Přitom s ním současně hrála piket o hazardní šestipencové sázky. A dávalo jí to jakési zadostiučinění, že hraje piket s baronetem, a dokonce s ním prohrává šestipence.

Hráli karty vždycky o peníze. Pomáhalo mu to zapomenout na sebe. A obyčejně vyhrával. Vyhrával i dnes. Takže neusnul dřív, než začalo svítat. Naštěstí začínalo svítat asi kolem půl páté.

Connie ležela v posteli a celou tu dobu pevně spala. Ale hajný také nemohl usnout. Zavřel kukaně a odbyl si obchůzku lesem, pak šel domů a navečeřel se. Ale nešel si lehnout. Místo toho seděl u krbu a přemýšlel.
Myslel na své dětství v Tevershallu a na pět či šest let svého manželství. Myslel na svou ženu, jako vždycky s trpkostí. Připadala mu tak brutální. Ale teď ji neviděl už od roku 1915, kdy se na jaře přihlásil na vojnu. A přece tu byla, ani ne pět kilometrů odtud, a brutálnější než kdy jindy. Doufal, že ji už jaktěživ neuvidí.
Myslel na svůj život za mořem, když vojákoval. Indie, Egypt, pak znovu Indie: ten bezcílný, bezmyšlenkovitý život u koní; ten plukovník, který ho měl rád, a kterého měl rád on; těch několik let, kdy byl důstojníkem, poručíkem se značnou nadějí stát se kapitánem. A potom plukovník zemřel na zápal plic a on sám unikl smrti jen o vlásek; podryl si zdraví; zmocnil se ho hluboký neklid; odešel z vojny a vrátil se do Anglie, aby se znovu stal dělníkem.

Hrál se životem o čas. Myslel si nejdřív, že bude alespoň na chvíli v bezpečí tady v tom lese. Zatím se tady nestřílí; nejdřív musí odchovat bažanty. Nebude muset nikomu podávat pušky. Bude tu sám, stranou života, a nic jiného nechce. Musí přece mít nějaké kořeny. A tohle je jeho rodiště. Žije tu dokonce jeho matka, i když pro něho nikdy moc neznamenala. A bude moci pokračovat v životě, žít ze dne na den, bez lidských vztahů a bez naděje. Nevěděl totiž, co si sám se sebou počít.

Poněvadž byl několik let důstojníkem a stýkal se s ostatními důstojníky a správními úředníky i s jejich manželkami a rodinami, přešla ho veškerá ctižádost „někam to dotáhnout“. Střední a vyšší třídy, jak je poznal, se vyznačují jakousi zvláštní čumilskou zkornatělostí a nedostatkem smyslu pro život, takže k nim zůstal lhostejný, s pocitem, že je sám jiný.

Vrátil se tedy ke své vlastní třídě. Jenom aby tu našel, nač za léta nepřítomnosti zapomněl: krajně nechutnou malichernost a vulgárnost v chování. Připouštěl teď konečně, že na chování záleží. Připouštěl také, jak důležité je třeba jen předstírat, že člověku nejde o každou půlpenci a jiné nicotnosti v životě. Ale prostý lid si na žádné předstírání nepotrpí. Jedna pence víc nebo míň na ceně špeku je mu důležitější než změna v evangeliu. Nemohl to snést.

A znovu narazil na ty tahanice o mzdy. Protože žil mezi lidmi z majetných tříd, poznal, jak naprosto marné je čekat od mzdových bojů nějaké řešení. Žádné řešení neexistuje, leda smrt. Jediná možnost je, nestarat se o mzdu.

Jenomže když je člověk chudý a zubožený, tak se musí starat. Buď jak buď, stává se to jedinou věcí, o kterou se stará. Tahle starost o peníze je jako hrozná rakovina, rozežírající příslušníky všech tříd. Odmítal starat se o peníze.

Ale co pak? Co život nabízí, kromě té starosti o peníze? Nic.
Přesto však by dokázal žít sám, s chabým uspokojením ze své osamělosti, a chovat bažanty, které nakonec po snídani postřílejí vypasení tlusťoši. Je to marnost, marnost na x-tou.

Ale proč se starat, proč se s tím otravovat? A on se nestaral a neotravoval, až do dneška, kdy se mu do života připletla tahle žena. Sám je skoro o deset let starší než ona. A o tisíc let starší zkušenostmi, protože začínal ode dna. Vztah mezi nimi je čím dál těsnější. Už vidí, jak to jednoho dne sklapne, a pak budou muset začít život spolu. „Jak těžké uvolnit je pouta lásky!“

Ale co pak? Co pak? Musí začít znovu, když nemá začít s čím? Musí do toho zatahovat tu ženu? Musí podstoupit ten hrozný kravál s jejím zmrzačeným mužem? A kromě toho nějaký hrozný kravál se svou vlastní brutální manželkou, která ho nenávidí? Je to mizérie! Zatracená mizérie! A on už není mladý, aby jenom poskakoval po vlnkách. A taky není z těch lehkomyslníků. Každá hořkost a každá ošklivost ho raní – i tu ženu!

Ale i kdyby se osvobodili od sira Clifforda a od jeho vlastní manželky, i kdyby se od nich osvobodili, co si počnou? Co si počne on sám? Co si počne se svým životem? Něco s ním udělat musí. Nemůže zůstat závislý na jejích penězích a na té své penzičce.

Bylo to neřešitelné. Nenapadalo ho nic jiného než odjet do Ameriky, zkusit nové povětří. Vůbec nevěřil v dolary. Ale snad, snad se najde něco jiného.

Nemohl se uklidnit a nedokázal si dokonce ani jít lehnout. Když strnule seděl v trpkých myšlenkách až do půlnoci, vstal najednou ze židle a sáhl po kabátu a pušce.

„Poď, holka!“ řekl fence. „Venku nám bude líp.“

Byla hvězdnatá noc, ale bez měsíce. Vydal se na pomalou, pečlivou, tichou a pokradmou obchůzku. To jediné, s čím se mohl střetnout, byli havíři, líčící oka na králíky, hlavně havíři ze Stacks Gate na marehayské straně. Ale králíci teď měli mladé, a dokonce i havíři to trochu respektovali. Přesto však mu tiché, pokradmé našlapování při obchůzce po stopách pytláků uklidnilo nervy a přivedlo ho na jiné myšlenky.

Jenomže když ten pomalý a opatrný okruh dokončil – bylo to skoro osm kilometrů chůze -, byl unaven. Vystoupil na vrcholek pahorku a rozhlédl se. Nebylo slyšet nic kromě vzdáleného šramotu z dolu ve Stacks Gate, kde práce nikdy neustávala; a nebylo vidět skoro žádná světla, až na zářivé šňůry elektrických žárovek u chemičky. Svět v temnotě a mlžných výparech spal. Bylo půl třetí. Ale i v tom spánku se neklidně převaloval, krutý svět, otřásající se supěním nějakého vlaku nebo těžkého náklaďáku na silnici a blýskající růžovými záblesky od vysokých pecí. Byl to svět železa a uhlí, železné krutosti a uhelného čmoudu a nekonečné hltavosti, která to všechno poháněla. Jenom hltavosti převalující se ve spánku.

Bylo chladno a on se rozkašlal. Nad pahorkem zadul studený větřík. Začal myslet na tu ženu. Teď by dal všechno, co měl i co by kdy mohl mít, za to, aby ji směl držet teplou v náručí, aby mohli oba ležet pod jednou pokrývkou a spát. Všechnu naději na věčnost a všechny výtěžky z minulosti by dal za to, aby ji měl tady, aby s ní byl teple zachumlán do jedné pokrývky, aby mohli spát, jenom spát. Spát s tou ženou v náručí mu připadalo jako jediná nezbytnost.

Došel do chaty, zachumlal se do pokrývky a uložil se na zem k spánku. Ale nemohl usnout, byla mu zima. A kromě toho krutě pociťoval svou vlastní nedovršenou přirozenost. Pociťoval krutě svůj vlastní nedovršený stav osamocenosti. Toužil po ní, chtěl se jí dotýkat, pevně ji k sobě tisknout v jediném okamžiku úplnosti a spánku.

Znovu vstal a vyšel ven, tentokrát k brance do parku a pak pomalu pěšinou k domu. Byly skoro čtyři hodiny, pořád bezmračno a chladno, ale nikde stopa svítání. Byl zvyklý na tmu, viděl dobře.

Velký dům ho pomalu, pomaličku přitahoval jako magnet. Chtěl být blízko ní. Nebyla to touha, tohle ne. Byl to krutý pocit nedovršené osamělosti, která potřebuje ženu, tiše schoulenou v jeho náručí. Snad ji najde. Snad se mu dokonce podaří zavolat ji ven k sobě; nebo najít nějakou cestu k ní. Potřeboval ji tak naléhavě.

Pomalu a tiše stoupal do svahu k zámečku. Pak obešel velké stromy na vršku pahorku a pokračoval směrem k příjezdové cestě, která se prudce zatáčela kolem trávníku před vchodem. Viděl už dva velkolepé buky na tom rozlehlém rovném kosočtverci před domem, které se temně odrážely od temné noci.

Vynořil se před ním dům, nízký, dlouhý a tmavý, s jediným světlem v přízemí, v pokoji sira Clifforda. Ale ve kterém pokoji je ona, ta žena, která drží druhý konec křehké nitky, jež ho tak nemilosrdně přitahuje, to nevěděl.

Popošel o něco blíž, s puškou v ruce, a zůstal bez hnutí stát na příjezdové cestě, s pohledem upřeným na dům. Třeba ji najde i teď, nějak se k ní dostane. Dům není neproniknutelný a on je mazaný jako lupič. Proč by k ní nešel?

Stál bez pohnutí a čekal, zatímco za ním slabě a nepozorovatelně svítalo. Viděl, jak světlo v domě zhaslo. Ale neviděl paní Boltonovou, jak jde k oknu a odtahuje starou záclonu z tmavomodrého hedvábí, jak stojí v tmavém pokoji a vyhlíží ven do polotmy blížícího se dne, jak vyhlíží vytoužený úsvit a čeká, čeká, až se Clifford ujistí, že opravdu svítá. Když se totiž přesvědčil, že svítá, usínal skoro okamžitě.

Stála oslepená spánkem u okna a čekala. A jak tak stála, najednou sebou trhla a skoro vykřikla. Venku na cestě stál nějaký muž, černá postava v šeru. Protřela si oči a napjala je, ale ani nemukla, aby nevyrušila sira Clifforda.

Do světa vtrhl ševelivě úsvit a tmavá postava jako by se zmenšovala a vyvstávala zřetelněji. Paní Boltonová rozeznala pušku a kamaše a vyboulený kabát – to bude Oliver Mellors, hajný. Ano, vždyť kolem něho čenichá jeho pes, jako stín, a čeká na něj.

A co tady ten chlapík chce? Chce snad zburcovat dům ze spánku? Co tu tak stojí jako zkamenělý a vzhlíží k domu jako zamilovaný pes před domem, kde mají fenku?

Propánakrále! To poznání projelo paní Boltonovou jako blesk. Vždyť on je ten milenec lady Chatterleyové! On! On!

Koho by to napadlo? Podívejme, vždyť i ona sama, Ivy Boltonová, do něho kdysi byla tak trošíčku zamilovaná. Když byl šestnáctiletý mládeneček a ona šestadvacetiletá žena. Chodila tenkrát zrovna do kurzu a on jí moc pomáhal s anatomií a s jinými věcmi, které se musela naučit. Byl to chytrý chlapec, měl stipendium na gymnáziu v Sheffieldu a studoval francouzštinu a bůhvíco ještě; a nakonec se přesto stal kovářem na dole a koval koně, protože měl koně rád, jak říkal; ale ve skutečnosti proto, že měl strach pustit se do světa a chytit se s ním do křížku, jenomže to nikdy nepřiznal.

Ale býval to hodný chlapec, a jí ohromně pomohl, tak chytře uměl člověku všechno vysvětlit. Byl úplně stejně chytrý jako sir Clifford, a ženské ho vždycky měly rády. Ženské víc než muži, jak se říkalo.

Až se sebral a vzal si tu Bertu Couttsovou, jakoby navztek sám sobě. Někteří lidé se tak žení, navztek sami sobě, poněvadž se v něčem zklamali. Takže není divu, že to manželství skončilo špatně. – Léta pak byl pryč, celou válku, a stal se z něho poručík a vůbec, úplný džentlmen, namouduši, úplný džentlmen! – A pak se vrátil do Tevershallu a skončil jako hajný! Namouduši, někteří lidé nedovedou využít příležitosti, když se jim naskytne! A mluví zase zdejším nářečím, jako venkovský balík, když ona, Ivy Boltonová, dobře ví, že dovede mluvit jako každý džentlmen, namouduši.

Inu, inu! Tak tedy milostivá paní se do něho zakoukala! No – milostivá paní není první; ten chlapík má něco do sebe. Ale představte si to! Mládenec vyrostlý v Tevershallu a její milost, zámecká paní na Wragby! Namouduši, tohle je facka do tváře těch vznešených a mocných Chatterleyů!

Ale on, hajný, si s přibývajícím dnem uvědomil: nemá to cenu! Nemá to cenu pokoušet se vyjít ze své osamělosti. Člověk v ní musí vydržet celý život. Jenom občas, se trhlina zacelí. Občas! Ale na to si člověk musí počkat. Přijmout svou osamělost a vydržet v ní, celý život. A pak přijmout chvíle, kdy se trhlina zacelí, jak se naskytnou. Ale musí přijít samy. Člověk si je nemůže vytrucovat.

Krvácející touha, která ho za ní táhla, se s náhlým křupnutím zlomila. Zlomil ji on sám, poněvadž to tak muselo být. Musí se vyjít vstříc z obou stran. A když ona nepřichází k němu, on nebude běhat za ní. Nesmí. Musí odejít, dokud nepřijde ona sama.

Pomalu, zamyšleně se odvrátil, smiřoval se znovu s izolací. Věděl, že je to tak lepší. Ona musí přijít k němu; nemá smysl táhnout se v jejích stopách. Nemá to smysl!

Paní Boltonová ho viděla, jak mizí, viděla, jak jeho pes běží za ním.
„Inu, inu!“ řekla si. „Je to jediný mužský, na kterého jsem si ani nevzpomněla, a jediný mužský, na kterého jsem si mohla vzpomenout. Byl ke mně hodný jako chlapec, když jsem přišla o Teda. Inu, inu! Co by tomu asi řekl on, kdyby to věděl?“
A vrhla vítězoslavný pohled na spícího Clifforda a vyšla tiše z pokoje.

nakladatelství MEISTERKOCH knihy ZDE