KAPITOLA 4
Dívčí věk Anny Brangwenové
Když bylo Anně devět let, Brangwen ji poslal do dívčí školy v Cossethay. Tak tam chodila, poskakovala a tančila tím svým trhaným způsobem, dělala si víceméně, co chtěla, svým lhostejným postojem ke konvenci a nedostatkem úcty vyváděla z míry starou slečnu Coatesovou. Jen se jí smála, měla ji
ráda a tím svým nepřekonatelným dětským způsobem jí projevovala blahosklonnost.
Děvče bylo zároveň stydlivé a nevázané. Pro obyčejné lidi měla zvláštní opovržení, projevovala k nim shovívavou nadřazenost. Chovala se velmi stydlivě a trápilo ji, když ji lidé neměli rádi. Na druhé straně jí příliš nezáleželo na nikom kromě matky, kterou stále poněkud nasupeně zbožňovala, a otce, jehož milovala a projevovala mu svou shovívavost, na němž závisela. Ti dva, matka a otec, ji stále ještě plnoprávně vlastnili. Ale nezávisela na jiných lidech, k nimž měla víceméně shovívavý postoj. Hluboce však nenáviděla ošklivost nebo dotěrnost či aroganci. Byla tak pyšná a nepostižitelná jako tygr – a stejně povznesená. Uměla rozdávat laskavosti, ale přijímat je dokázala jen od matky a otce. Nesnášela lidi, kteří se jí příliš přiblížili. Jako divoké zvíře si žádala odstup. Důvěrnosti jí byly podezřelé.
V Cossethay a Ilkestonu byla stále cizí. Měla spoustu známých, ale žádné přátele. Jen málokdo z lidí, s nimiž se setkala, byl pro ni důležitý. Připadali jí jako součást stáda, nerozlišitelní. Nebrala lidi příliš vážně.
Měla dva bratry – tmavovlasého, drobného a nepolapitelného Toma, s nímž byla důvěrně spřízněna, ale nikdy s ním nekamarádila, a světlovlasého a citlivého Freda, jehož zbožňovala, ale nepovažovala za skutečnou, soběstačnou bytost. Byla příliš středem svého vlastního světa a příliš málo si uvědomovala cokoli vně toho světa.
První člověk, s nímž se setkala a zapůsobil na ni jako skutečná, živoucí osoba a který podle ní zřetelně žil, byl baron Skrebenský, matčin přítel. Byl to také polský emigrant, který se stal knězem a jemuž Gladstone poskytl v Yorkshiru drobnou venkovskou obživu.
Když bylo Anně asi deset let, jela s matkou na pár dní na návštěvu k baronu Skrebenskému. Byl na své faře postavené z červených cihel velice nešťastný.
Působil jako farář ve venkovském kostele, což bylo zaměstnání přinášející něco přes dvě stě liber ročně, avšak patřila mu velká farnost s několika doly a novým, neotesaným pohanským obyvatelstvem. Šel na sever Anglie v očekávání úcty od obyčejných lidí, neboť on sám byl aristokrat. Přijali ho krutě. Ale to on nikdy nepochopil. Zůstal ohnivým aristokratem. Pouze se musel naučit vyhýbat svým farníkům.
Na Annu učinil velký dojem. Byl to pomenší muž se zvrásněným a poněkud pomačkaným obličejem a hluboko posazenýma modrýma žhnoucíma očima. Jeho žena byla vysoká a hubená, pocházela ze vznešené polské rodiny, posedlá pýchou. On stále ještě mluvil lámanou angličtinou, neboť se držel poblíž své ženy a oba si v téhle cizí, nehostinné zemi připadali jako ztracenci a vždycky spolu mluvili polsky. Zklamala ho měkká, přirozená angličtina paní Brangwenové a velice se ho dotklo, že její dítě polsky vůbec nemluví.
Anna ho velice ráda pozorovala. Líbila se jí velká, nová, rozlehlá fara, osamělá v pustině na kopci. Ve srovnání s Blaty byla tak vystavená živlům, tak ponurá a neohrožená. Baron donekonečna mluvil polsky s paní Brangwenovou; zuřivě mával rukama, modré oči mu hořely. A pro Annu se v těch nenadálých a prudkých pohybech skrýval význam. Cosi v ní reagovalo na jeho výstřednost a nevázané způsoby. Připadal jí jako úžasný člověk. Styděla se před ním, byla ráda, když ji sám oslovil. V jeho blízkosti měla pocit svobody.
Nikdy nedokázala říci, jak na to přišla, ale věděla, že je maltským rytířem. Nikdy se nemohla upamatovat, jestli viděla jeho hvězdu nebo kříž jeho řádu,ale blýskal se jí v hlavě jako symbol. V každém případě baron představoval pro dítě skutečný svět, kde se pohybovali králové a pánové a princové a naplňovali své zářné životy, zatímco královny a dámy a princezny ten vznešený řád udržovaly.
Uznávala barona Skrebenského jako skutečného člověka a on měl také jistou úctu k ní. Když ho neviděla, vytratil se jí z mysli a stal se vzpomínkou. Ale jako vzpomínka byl pro ni stále živý.
Z Anny se stala vysoká dívka samá ruka samá noha. Oči měla stále velmi temné a živé, ale zlhostejněly, ztratily ten bedlivý nevraživý vzhled. Nepoddajné husté vlasy jí zhnědly, ztěžkly a uvazovala si je v týle. Poslali ji do vyšší dívčí školy v Nottinghamu.
A v tomto období ji plně pohltila snaha stát se mladou dámou. Měla dostatek inteligence, ale učení ji nezajímalo. Nejdřív jí všechny dívky ve škole připadaly velice jemné a úžasné a chtěla se jim podobat. Velice brzy následovalo zklamání: dráždily ji a doháněly k šílenství, byly malicherné a zlovolné. Po svobodném a velkomyslném prostředí domova, kde se na maličkosti nehledělo, si ve světě, který se chytal každé drobnosti, připadala nesvá.
Udála se s ní náhlá změna. Nedůvěřovala sama sobě, nedůvěřovala vnějšímu světu. Nechtěla jít dál, nechtěla do toho světa vstoupit, nechtěla pokračovat.
„Co je mi po těch všech holkách?“ říkala opovržlivě otci; „jsou to nuly.“
Potíž byla v tom, že dívky nechtěly přijmout Annu takovou, jaká byla. Buď se jim měla přizpůsobit, nebo ji nechtěly. To ji zmátlo, svedlo, načas byla jako ony, a potom se jí to zprotivilo a zuřivě je nenáviděla.
„Proč sem některou s těch dívek nepozveš?“ ptal se jí otec.
„Sem ať nechodí!“ křičela.
„A proč ne?“
„Jsou to fifleny,“ řekla a použila při tom jeden z matčiných nezvyklých výrazů.
„Fifleny nefifleny, na tom snad nesejde, připadají mi jako slušná děvčata.“
Ale Anna si nedala říci. Zvláštním způsobem se obyčejných lidí štítila, zvláště pak slečen své doby. Nechodila do společnosti kvůli nepříjemnému pocitu, který v ní vzbuzovali jiní lidé. A nikdy se nemohla rozhodnout, čí je to chyba. Napůl ty ostatní respektovala, ale neustálá zklamání ji doháněla k šílenství.
Chtěla si jich vážit. Stále ještě si myslela, že lidé, které nezná, jsou úžasní. Ti, které znala, jako by ji neustále omezovali, svazovali ji drobnými falšemi, které ji k nesnesení dráždily. Raději zůstávala doma a ostatnímu světu se vyhýbala, aby si o něm udržela iluze.
Neboť na Blatech měl život skutečně jistou svobodu a velkorysost. Nebylo třeba se strachovat o peníze, nepěstovaly se rozdíly, nikdo se nestaral o to, co si myslí jiní lidé, protože ani paní Brangwenová, ani Brangwen se nikdy nezabývali tím, co si kdo o nich myslí. Jejich život se odehrával odděleně. Takže Anně se volně dýchalo jen doma, kde zdravý rozum a ten nejlepší vztah mezi rodiči měly za následek svobodnější úroveň bytí, než mohla nalézt mimo domov. Kde, mimo Blata, mohla najít tu snášenlivou důstojnost, v níž byla vychována? Její rodiče se nenechali ponižovat a kritika se jich nedotýkala. Lidé,
s nimiž se setkávala jinde, jako by jí upírali i existenci. Jako by ji také chtěli umenšovat. Čím dál víc váhala, když měla mezi ně vyjít. Závisela na matce a otci. A přesto chtěla vyjít někam ven.
Ve škole či ve světě venku si obvykle za všechno mohla, většinou měla pocit, že by se měla zahanbeně vytratit. Sama za sebe si nikdy nebyla jista, jestli se mýlí ona, nebo jestli se mýlí ti druzí. Nepřipravovala se na hodiny: neviděla totiž žádný důvod, proč by se připravovat měla, když se jí nechtělo. Existuje
snad nějaký skrytý důvod, proč by měla? Představují snad ti lidé – učitelky – nějaké mystické Právo, nějaké Vyšší dobro? Připadalo jí, že ony si to myslí.
Ale ani za boha nechápala, proč by ji nějaká žena měla stíhat a urážet za to, že se nenaučila třicet veršů z Jak se vám líbí. Nakonec, co na tom záleží, jestli je zná, nebo ne? Nic ji nedokázalo přesvědčit, že to má byť sebemenší důležitost. V duchu opovrhovala tím, že učitelka vidí jen práci. Proto však byla vždycky s autoritou na štíru. Jelikož jí to neustále říkali, začala téměř věřit, že je špatná a skutečně horší než ostatní. Měla pocit, že pokud by plnila to, co se od ní očekávalo, byl by to teprve důvod k zahanbení. A bouřila se. Vlastně ve svou špatnost nikdy doopravdy neuvěřila. V samém nitru opovrhovala těmi druhými, kteří se šťourali v maličkostech, nebo je naopak hlasitě vychvalovali. Chtěla se jim pomstít. Nenáviděla je za to, že nad ní mají moc.
Přesto si udržovala ideál svobodné, hrdé dámy nepodléhající malicherným poutům, existující za hranicí malicherných konvencí. Vídala takové dámy na obrázcích: Alexandra, velšská princezna, byla jedním z jejích vzorů. Tato dáma byla hrdá, z královského rodu a lhostejně pomíjela všechny malé a nízké touhy. Tak si ji alespoň Anna v duchu představovala. A vyčesávala si vlasy, nosila malý, sešikmený klobouk, sukně měla módně nařasené a k tomu elegantní těsně přiléhavý kabátek.
Jejího otce to velmi těšilo. Anna se nesla velice hrdě, s přirozenou lhostejností nedbala na maličkosti, kterými by vyšla vstříc Ilkestonu, jenž by ji rád pokořil. Ale Brangwen nic takového nedovolil. Když se rozhodla chovat se královsky, bude to tak. Stál mezi ní a světem jako skála.
Jako jiní příslušníci jeho rodu dospěl do podsadité, pohledné podoby. Modré oči měl samé světlo, jiskřivé a citlivě vnímavé, choval se podle svého, ale byl vřelý a srdečný. Jeho schopnost žít vlastní život bez pomoci sousedů v nich vzbudila úctu k němu. Byli schopni pro něj udělat cokoli. On to nepřijímal, ale k nim byl štědrý, takže ze své ochoty něco vytěžili. Měl rád lidi, pokud se příliš nepřibližovali.
Paní Brangwenová si dál žila po svém, spoléhala na vlastní nápady. Měla manžela, dva syny a Annu. Ti vymezovali obzor jejího prostoru. Ostatní lidé do něj nepatřili. Uvnitř vlastního světa pro ni život plynul jako sen a ona žila v tom plynutí činorodě, neustále spokojená a dychtivá. To, co bylo venku, bylo venku a neexistovalo. Nevadilo jí, když se kluci prali, pokud k tomu nedošlo v její přítomnosti. Ale pokud se prali v její blízkosti, zlobila se a oni se jí báli. Nevadilo jí, když rozbili okno železničního vagonu nebo prodali své hodinky, aby se poměli na husím trhu. Brangwen se možná kvůli takovým věcem zlobil. Pro matku nebyly důležité. Jí se dotýkaly zvláštní maličkosti. Vztekala se, když se chlapci potloukali kolem jatek, rozhořčovalo ji, když přinesli špatné vysvědčení ze školy. Bylo jí jedno, z kolika poklesků její chlapce obvinili, pokud nebyli hloupí či horší než ostatní. Nesnášela, když si nechali líbit urážku. A na Anně jí vadila jen jistá gaucherie, nemotornost.
Na cestě za svým ideálem vynikající dámy se Anna stala půvabnou šestnáctiletou slečnou, kterou trápily nedostatky rodiny. Velmi citlivě vnímala otce. Poznala, když pil, byť to na něm téměř nebylo vidět, a nesnášela to. Když pil, zbrunátněl, vystouply mu žíly na spáncích, v očích se objevila jiskřivá bezstarostná nespoutanost, byl bodře neomalený a uštěpačný. A ji to zlobilo. Když zaslechla jeho halasné, hromové a nespoutané vysmívání, naplnilo ji to záštiplným vztekem. Ve chvíli, kdy dorazil domů, už mu šla v ústrety.
„Ty teda vypadáš, celý brunátný,“ křičela.
„Mohl bych vypadat i hůř, kdybych zezelenal,“ odpověděl jí.
„Zase jsi chlastal v Ilkestonu.“
„A co je na Ilkestonu špatnýho?“
Nasupeně odešla. Sledoval ji pobavenýma, jiskrnýma očima, ale přesto se smutkem, že se k němu chovala opovržlivě.
Byla to zvláštní rodina, řídila se vlastními zákony, oddělená od světa, izolovaná, taková malá republika, neviditelně ohraničená. Matka zaujala lhostejný postoj k Ilkestonu a Cossethay, k jakýmkoli nárokům na sebe vznášeným zvenčí, ostýchala se všech, kdo sem nepatřili, chovala se k nim s přehnanou zdvořilostí,
až podmanivě. Ale ve chvíli, kdy návštěvník odešel, smála se a pustila ho z hlavy, neexistoval. Vnímala to celé jen jako hru. Stále ještě se cítila cizinkou, nejistou si svým postavením. Ale když byla s dětmi a manželem na Blatech sama, ovládala malou zem, které nic nechybělo.
Měla jakousi víru, ale nikdy ji nemohla pojmenovat. Vychovali ji jako římskou katoličku. K anglikánské církvi se uchýlila pro ochranu. Vnější forma pro ni nehrála roli. A přesto měla v sobě jakési základní náboženství. Jako by uctívala Boha jako záhadu a nikdy se ani v nejmenším nesnažila definovat si, čím On je.
A v nitru chovala silný, přesně vymezený pocit Velkého absolutna, kde dlela její bytost. Anglikánská víra k ní nikdy nepronikla – na to byl jazyk příliš cizí. Skrze vše ale pociťovala velkého Hybatele, který svíral život ve Svých rukou, zářivý, bezprostředně hrozící, strašný, Velké tajemství, které nelze vypovědět slovy.
Ona zářila a plála k tomu Tajemství, jež poznávala všemi smysly, pohlížela na ně s podivnými, mystickými předsudky, které nikdy nenalezly výraz v angličtině. Ale takto žila v mocné, smyslové víře, která v sobě skrývala její rodinu a obsahovala její osud.
Na to také redukovala svého muže. Existoval s ní, naprosto lhostejný ke všeobecně uznávaným hodnotám světa. Její chování, tvar jejího obočí byly pro něj symboly a znameními. Na farmě s ní prožíval tajemství života a smrti a stvoření, podivné, hluboké extáze a nesdělitelná uspokojení, o nichž ostatní svět nic nevěděl; což ty dva vydělovalo z anglické vesnice a zajišťovalo jim respekt, neboť byli také zámožní.
Avšak Anně matčino bezmyšlenkovité vnímání světa dodávalo bezpečí jen zpola. Měla perleťový růženec po vlastním otci. Co pro ni znamenal, nedokázala nikdy říci. Ale když držela v prstech šňůrku měsíčního světla a stříbra, naplňovala ji podivná vášeň. Ve škole se naučila trochu latinsky, zvládla Ave Maria a Otče náš, naučila se odříkávat růženec. Ale to nestačilo. „Ave Maria, gratia plena, Dominus tecum, benedicta tu in mulieribus et benedictus fructus ventris tui Jesus. Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae, Amen.“
Tak nějak to nebylo správně. To, co ta slova znamenala, když si je přeložila, nebylo totéž, co pro ni znamenal bledý růženec. Byla v tom jakási nesrovnalost, faleš. Rozčilovalo ji, že má říkat „Dominus tecum“ nebo „benedicta tu in mulieribus“. Milovala mystická slova „Ave Maria, Sancta Maria“; dojímalo ji „benedictus fructus ventris tui Jesus“ a „nunc et in hora mortis nostrae“. Ale nic z toho nebylo tak docela skutečné.
Začala se růženci vyhýbat, protože i když ji tak silně dojímal, symbolizoval pouze tato nevýrazná slova. Odložila ho. Instinktivně takové věci odkládala. Instinktivně se vyhýbala přemýšlení, aby se uchránila.
V sedmnácti byla nedůtklivá, energická a velice náladová: rychle vzplála a neustále se cítila nesvá a nejistá. Z jakéhosi důvodu se víc obracela k otci a k matce pociťovala téměř záchvěvy nenávisti. Matčin temný obličej a její zvláštně záludné způsoby, matčina naprostá jistota a sebedůvěra, její podivné uspokojení, dokonce triumf, způsob, jakým se matka lecčemu smála a mlčky zamítala nepříjemné návrhy, dívku doháněly k šílenství.
Začala se chovat zbrkle a nevypočitatelně. Často stála u okna a vyhlížela, jako by chtěla jít ven. Někdy i šla, bavila se s lidmi. Ale vrátila se vždycky rozzlobená, jako by ji cosi umenšilo, znevážilo, téměř degradovalo.
V domě panovalo jakési temné mlčení a síla, v nichž vášeň ústila v nevyhnutelné výsledky. Brangwen dokázal mlčky sedět v křesle a kouřit, matka se pohybovala po domě svým tichým, záludným způsobem a pocit z těch dvou měl velkou sílu a podpůrný účinek. Vzájemné vztahy byly nemluvné, silné a důvěrné. Avšak Anna se cítila nesvá. Chtěla odsud pryč. Kamkoli šla, dostavil se ten pocit nedostatečnosti, jako by ji cosi zmenšilo, znevážilo. Spěchala zase domů.
Tam zuřila a přerušovala tu silnou, ustálenou vzájemnou výměnu. Někdy se k ní matka obrátila s nespoutaným, ničivým hněvem, v němž nebylo místa pro soucit či ohledy. A Anna se v bázni stáhla. Šla za otcem.
Ten naslouchal mluvenému slovu, jež dopadalo bez odezvy na nevšímavou matku. Někdy si Anna s otcem povídala. Snažila se povídat si o lidech, chtěla vědět, co čím kdo chtěl říci. Ale otce uváděla do rozpaků. Nechtěl, aby mu zatahovala ty věci do vědomí. Poslouchal ji pouze z ohledu na ni. A v místnosti náhle zavládlo naježené napětí. Kočka vstala, protáhla se a zamířila ke dveřím. Paní Brangwenová mlčela a vypadala zlověstně. Anna nemohla pokračovat ve svých nařčeních, kritických poznámkách, vyjadřování nespokojenosti. Cítila, že i otec je proti ní. Měl silné, temné pouto k její matce, mocně důvěrný vztah, který se neprojevoval slovy a nespoutaně plynul svým vlastním tokem, a pokud byl vyrušen či odhalen, divoce se vzpouzel.
Nicméně Brangwen si dělal o děvče starost, celý dům se octl v neklidu. Působila smutně a zmateně. K rodičům se chovala nevraživě, byť na druhé straně žila oddaně s nimi, podléhala jejich kouzlu.
Vyzkoušela mnoho způsobů úniku. Začala horlivě chodit do kostela. Ale jazyk bohoslužby jí nic neříkal: připadal jí falešný. Nesnášela, když se věci vyjadřovaly slovy. Dokud cítila náboženství v sobě, bolestně ji dojímalo. V ústech kněze bylo falešné, neslušné. Snažila se číst. Ale opět ji odradila nuda a pocit falše z konkrétních slov. Jezdila na návštěvu k přítelkyním. Nejdřív jí to připadalo skvělé. Ale pak se jí opět zmocnila vnitřní nuda, všechno jí připadalo nicotné. A neustále si připadala umenšená, jako by se nikdy nemohla narovnat do celé své výšky a kráčet vlastním krokem.
V mysli jí často vytanula představa mučednické cely jistého francouzského biskupa, v níž si oběť nemohla nikdy stoupnout, ani ležet natažená, nikdy. Ne že by cítila nějakou spojitost mezi sebou a tím případem. Ale často se divila, jak takovou celu mohli postavit, a hrůzu stísněnosti pociťovala jako cosi velice skutečného.
Bylo jí teprve osmnáct, když přišel dopis od manželky Alfréda Brangwena z Nottinghamu, v němž jim oznamovala, že její syn William přijíždí do Ilkestonu, kde se stane kresličem v továrně na krajky, sotva se vyučil. Je mu dvacet a ona prosí Brangweny z Blat, aby na něj byli hodní.
Tom Brangwen okamžitě nabídl mladíkovi na Blatech domov. Návrh nebyl přijat, ale nottinghamští Brangwenové vyjádřili vděčnost.
Nottinghamští Brangwenové a Blata se nikdy moc nemilovali. Alfrédova žena, která zdědila tři tisíce liber a měla důvod k nespokojenosti s manželem, se dokonce stranila všech Brangwenů. Pociťovala však jistou úctu k paní Tomové, jak Polce říkala, protože pro ni byla alespoň dáma.
Anna Brangwenová pocítila mírné vzrušení z toho, že bratranec Will přijede do Ilkestonu. Znala spousty mladíků, ale přišli jí vždycky strašně neskuteční. Na jednom mladíkovi se jí líbil nos, na druhém příjemný knírek, na dalším způsob, jakým se oblékal, na jednom legrační ofinka a na jiném komická mluva. Byli pro ni předmětem zábavy a mírného údivu spíše než skutečnými bytostmi. Jediný muž, kterého znala, byl její otec, a protože představoval cosi velkého, čnějícího – jakési božstvo, obsáhl pro ni veškeré mužství, a jiní muži byli proto vedlejší.
Pamatovala si bratrance Willa. Nosil městské oblečení, byl hubený, vlasy černé jako havran, podobné hladké řídké kožešině. Byla to zvláštní hlava: cosi jí připomínala, nějaké tajemné zvíře, které žije pod listím a nikdy nevychází ven, a přitom žije plně, rychle a intenzivně.
Vždycky když na něj pomyslela, představila si tu černou, dychtivou, slepou hlavu. A připadal jí divný.
Na Blatech se objevil jednou v neděli dopoledne – poněkud vytáhlý, hubený mladík s jasnou tváří a zvláštním sebevědomím s lehkou stydlivostí, s vrozeným nezájmem o jiné lidi, neboť on byl sám sebou.
Když Anna sešla dolů v nedělních šatech nachystaná do kostela, vstal a konvenčně si s ní potřásl rukou. Měl lepší způsoby než ona. Začervenala se. Povšimla si, že nyní má na horním rtu černé chmýří a černá, jemná linka ohraničuje jeho široká ústa. Poněkud ji to odpuzovalo. Připomínalo jí to jeho vlasy podobné jemné řídké kožešině. Cítila z něho cosi podivného.
Jeho hlas zněl poněkud pronikavě ve vyšších polohách a zvučně ve středních. Bylo to prapodivné. Přemýšlela, proč tak mluví. Ale seděl v pokoji na Blatech velice přirozeně. Měl v sobě jakousi brangwenovskou těžkopádnost a vyrovnanost, jež mu umožňovaly cítit se tu jako doma.
Annu trochu trápil podivně důvěrný, přívětivý tón, kterým s tímto mladíkem mluvil otec. Byl k němu laskavý, odložil svou přirozenost, aby mladíka podpořil. To Annu dráždilo.
„Tati,“ řekla zprudka, „dej mi na sbírku.“
„Na jakou sbírku?“ zeptal se Brangwen.
„No tak, vždyť víš,“ vykřikla a začervenala se.
„Co je to za sbírku?“
„Přece víš, že je první neděle v měsíci.“
Anna tam stála celá zmatená. Proč to dělá, proč ji takhle ztrapňuje před cizím člověkem?
„Chci něco na sbírku,“ dožadovala se znovu.
„No tak chtěj,“ odpověděl lhostejně, pohlédl na ni a pak se opět obrátil k synovci.
Přistoupila k otci a vrazila mu ruku do kapsy u kalhot. On dál klidně kouřil, nebránil se a pokračoval v hovoru se synovcem. Rukou zalovila v kapse a vytáhla jeho koženou peněženku. Tváře jí zahořely, oči se leskly. Brangwenovi zajiskřilo v očích. Synovec seděl celý nesvůj. Naparáděná Anna se posadila a vysypala
si všechny peníze do klína. Byly mezi nimi stříbrné i zlaté mince. Mladík se na ni nemohl nedívat. Sklonila se nad hromádkou peněz a brala jednotlivé mince do prstů.
„Mám chuť si vzít půl sovereignu,“ řekla a žhnoucí tmavé oči vzhlédly. Setkala se s pohledem světlehnědých očí bratrance, které ji bedlivě sledovaly. Poplašilo ji to. Rychle se zasmála a otočila se k otci.
„Mám chuť vzít si půl sovereignu, tatínku,“ zopakovala.
„Ano, šikovná ručičko,“ odpověděl otec. „Vezmi si, co ti patří.“
„Jdeš už, Anno?“ zeptal se jí bratr ode dveří.
Náhle ochladla do normální polohy a zapomněla na otce i na bratrance.
„Ano, jsem připravená,“ řekla. Sebrala z hromádky mincí šestipenci, zbytek nasypala zpět do peněženky, kterou položila na stůl.
„Dej ji sem,“ vybídl ji otec.
Spěšně mu strčila peněženku do kapsy a měla se k odchodu.
„Asi bys měl jít s nimi, hochu, ne?“ vyzval otec synovce.
Will Brangwen se nejistě zvedl. Měl zlatohnědé, bystré, pevné oči jako pták, jako sokol, který se nemůže tvářit bojácně.
„Bratránek Will půjde s vámi,“ řekl otec.
Anna rychle znovu pohlédla na podivného mladíka. Měla pocit, že on čeká, až ho vezme na vědomí. Vznášel se na pokraji jejího vědomí, připraven vstoupit.
Nechtěla se na něj dívat. Neměla ho ráda.
Mlčky čekala. Bratranec si vzal klobouk a připojil se k ní. Venku bylo léto. Bratr Fred si z keře na rohu domu ulomil snítku kvetoucího rybízu a zastrčil si ji do klopy. Ona si toho nevšimla. Bratranec šel těsně za ní.
Octli se na silnici. Uvědomila si, že se sama chová podivně. Znejistěla. Zahlédla kvetoucí rybíz v bratrově klopě.
„Ale Frede,“ vykřikla. „Tohle se do kostela nehodí.“
Fred se ochranářsky podíval na růžovou ozdobu na svých prsou.
„A proč ne, mně se líbí!“
„V tom případě jsi nejspíš jediný,“ odpověděla.
A obrátila se k bratranci.
„Tobě se líbí, jak to voní?“ zeptala se.
Stál vedle ní, vysoký a neohrabaný, a přece vyrovnaný.
Vzrušovalo ji to.
„Nedokážu říct, jestli ano, nebo ne,“ odpověděl.
„Dej to sem, Frede, ať to v kostele není cítit,“ nařídila malému chlapci, svému pážeti.
Světlovlasý bratříček jí snítku poslušně podal. Přičichla k ní a beze slova ji podala bratranci, co soudí on. On si se zájmem ke svěšené snítce přivoněl.
„Je to zvláštní vůně,“ prohlásil.
A ona se náhle zasmála, tváře všech se projasnily a chlapec bezstarostně klopýtal dál.
Zvony vyzváněly a oni ve svátečním oblečení kráčeli do letního kopce. Anně to velmi slušelo v hedvábných hnědobíle pruhovaných šatech s přiléhavým živůtkem a rukávy, se sukní nabíranou vzadu do honzíku. Will Brangwen měl v sobě cosi z kavalíra a byl dobře oblečen.
Šel se snítkou kvetoucího rybízu svěšenou mezi prsty a nikdo z nich nemluvil. Slunce jasně svítilo na záplavu pryskyřníku na svahu, kozí pysk na polích vypadal jako pěna, jak pyšně a vysoko povíval nad spoustou dalších květin, které se míhaly v zelenavém šeru luční trávy.
Došli ke kostelu. Fred vstoupil do lavice první, následován bratrancem a pak Annou. Připadala si velice nápadná a důležitá. Jako by ji tento mladík vedl ostatním. Ustoupil stranou a nechal ji přejít k jejímu místu, pak si sedl vedle ní. Byl to zvláštní pocit sedět tam vedle něj.
Z malovaného okna nad ní se lil proud barevného světla. Osvětlovalo temné dřevo lavice, kameny, ošlapanou uličku, pilíř za jejím bratrancem a bratrancovy ruce, spočívající na jeho kolenou. Seděla uprostřed toho světla, všude kolem ní bylo světlo a prosvětlený stín, i duše se prozářila. Seděla a nevědomky vnímala bratrancovy ruce a jeho nehybná kolena. Do jejího světa vstoupilo cosi neznámého, něco zcela neznámého a nepodobného dosavadní zkušenosti.
Cítila se zvláštním způsobem povznesena. Seděla v rozzářeném, neskutečném a velice příjemném světě. V očích se jí objevilo světlo podobné smíchu. Uvědomovala si, že na ni cosi zvláštně působí, a měla z toho radost. Byl to záhadný a obohacující účinek, který dosud nepoznala. Nemyslela na svého bratrance, ale trhla sebou, když pohnul rukama.
Kdyby jen neříkal odpovědi tak zřetelně. Odvádělo ji to od té nepopsatelné radosti. Proč obtěžuje a upoutává na sebe pozornost? Je to nevkusné. Ale nedala na sobě nic znát, dokud nezačal chvalozpěv. Zvedl se vedle ní, že bude zpívat, a to ji potěšilo. Pak náhle, hned při prvním slovu, se ozval silně
a panovačně jeho hlas a naplnil kostel. Zpíval part tenora. Duše se jí údivem otevřela. Jeho hlas naplnil celý kostel! Hlaholil jako trubka a znovu a znovu.
Začala se nad zpěvníkem hihňat. Ale on pokračoval, ani nezakolísal. Jeho hlas zvučně stoupal a zase klesal, šel si svou cestou. Ona se bezmocně třásla smíchy. Zmocnil se jí smích a lomcoval jí, až začala slzet. Udivilo ji to, ale zároveň docela bavilo.
A chvalozpěv pokračoval dál a ona se pořád ještě smála. Zrudlá rozpaky se sehnula nad zpěvníkem, ale přesto se jí boky otřásaly smíchem. Předstírala, že jí zaskočilo. Jasně modrýma očima k ní vzhlížel Fred. Vzpamatovávala se. A pak to legato silného, slepého hlasu vedle ní to spustilo znovu, smála se jako blázen.
S výčitkami sklonila hlavu k modlitbě. A přece, jak tam klečela, zmocňovaly se jí záchvěvy chichotání. Už pohled na jeho kolena na polstrovaném klekátku v ní vyvolával výbuch smíchu.
Vzpamatovala se a seděla tam s upjatou, čistou tváří, v níž se mísila bílá a růžová jako na zimní růži, s rukama v hedvábných rukavičkách složenýma v klíně, v očích nepřítomný a nesoustředěný výraz, jakoby zasněná a úplně mimo.
Na vlně napjatého klidu se kázání nejasně neslo dál.
Bratranec vytáhl kapesník. Jako by ho slova kázání upoutávala. Přiložil kapesník k obličeji. V tu chvíli mu cosi spadlo na koleno. Byla to snítka kvetoucího rybízu! Shlížel na ni v opravdovém úžasu. Anna vyprskla smíchy. Všichni to slyšeli – byla to muka. Sevřel zmačkaný květ v dlani a znovu se soustředěnou pozorností naslouchal kázání. Další vyprsknutí smíchu. Fred do ní dloubl loktem, aby se uklidnila. Bratranec seděl bez hnutí. Nějak si byla vědoma toho, že celý zrudl. Cítila ho. Ruka, v níž držel snítku, zůstala zcela nehybná, jako by se nic nedělo. Anna svedla další zápas v hrudi a opět vyprskla smíchem.
Sklopila hlavu a celá se otřásala. Už to přestal být vtip. Fred do ní strkal. Ona ho na oplátku prudce dloubla. Pak se jí zmocnila další zhoubná křeč smíchu.
Snažila se ji zahnat kašlem. Zakašlání skončilo potlačeným škytnutím. Myslela, že snad musí umřít. A jeho sevřená ruka se plížila do kapsy. Seděla napnutá k prasknutí a smích na ni znovu dorážel, protože věděla, že šátrá po kapse, aby se zbavil květu.
Nakonec se cítila slabá, vyčerpaná a hluboce sklíčená. Nenáviděla přítomnost ostatních lidí. Tvář jí zpyšněla.
Bratrance už nevnímala.
Když s posledním chvalozpěvem zahájili sbírku, bratranec opět zvučně zpíval. A jí to pořád ještě připadalo zábavné, přestože se tak hanebně předvedla.
Naslouchala zpěvu s pobavením. Když se váček na peníze octl před ní, šestipence se zachytila do záhybů rukavice, a jak se Anna snažila rychle ji vyprostit, odskočila jí a odkutálela se do další řady. Stoupla si a zachichotala se. Nemohla to překonat, smála se přímo, hanebnice.
„Čemu ses tak smála, Anno?“ zeptal se Fred, hned jak vyšli z kostela.
„Nemohla jsem si prostě pomoct,“ řekla tím bezstarostným, napůl výsměšným tónem. „Nevím, proč mi zpěv bratrance Willa přišel tak k smíchu.“
„A co ti na mém zpívání přišlo k smíchu?“ zeptal se.
„Zpíval jsi tak nahlas,“ odpověděla.
Nepodívali se na sebe, ale znovu se zasmáli a oba zčervenali.
„Proč ses tak smála, Anno?“ zeptal se starší bratr Tom u oběda a oříškové oči mu přitom zářily radostí. „Všichni se na tebe dívali.“ Tom zpíval v kostelním sboru.
Vnímala, že ji Will upřeně sleduje očima a čeká, co na to řekne.
„To proto, jak bratranec Will zpíval,“ odpověděla.
Načež bratranec vyprskl potlačovaným smíchem a náhle ukázal všechny své malé, pravidelné a poněkud ostré zuby a stejně tak rychle zase ústa zavřel.
„To má tak podivuhodný hlas?“ zeptal se Brangwen.
„Ne, v tom to není,“ řekla Anna. „Jen mi to přišlo k smíchu – neumím to vysvětlit.“
A opět přes stůl přeletěla vlna smíchu.
Will Brangwen vystrčil snědý obličej a v očích mu zajiskřilo, když řekl:
„Zpívám ve sboru u svatého Mikuláše.“
„Takže vy chodíte do kostela!“ podivil se Brangwen.
„Matka – otec ne,“ odpověděl mladík.
Právě ty maličkosti, jeho pohyby, legrační tóny jeho hlasu na Annu působily. Ve srovnání s tím působil věcný obsah toho, co říkal, směšně. Otcovy řeči jí připadaly bezvýznamné a neutrální.
Odpoledne seděli v obývacím pokoji, kde voněly muškáty, jedli třešně a povídali si. Vyzvali Willa, aby o sobě něco řekl. A brzy se rozpovídal.
Zajímal se o kostely, o kostelní architekturu. Díky Ruskinovu vlivu nacházel potěšení ve středověkých formách. Mluvil nesouvisle, jen zpola srozumitelně.
Ale když ho poslouchala, jak mluví o jednom kostele za druhým, o lodi, kněžišti a transeptu, o stěně mezi chórem a chrámovou lodí a o křtitelnici, o dřevořezbě, o architektonickém článku a kružbě, přičemž to vždycky vášnivě dokládal určitými věcmi a určitými místy, v srdci se jí rozhostilo těhotné ticho kostela, tajemství, mocný význam kamenných oblouků, matně barevného světla, skrze něž probíhá cosi tajemného, aby se to opět rozplynulo ve tmě; vysoká krásná mříž mystické stěny a za ní až v nejzazším místě oltář. Byla to velice skutečná zkušenost. Anna se cítila unešená. A všude jako by se rozprostřel obrovský, mystický kostel, uzavřený ve svém přítmí, ale prodchnutý neznámou Přítomností.
Skoro ji bolelo, když vyhlédla z okna a viděla šeříky čnící v jásavém slunci. Nebo to bylo okno z barevného skla?
Mluvil o gotice, renesanci a raných stadiích anglické gotiky, o normanském stylu. Ta slova ji vzrušovala.
„Bylas někdy v Southwellu?“ zeptal se. „Já jsem tam byl ve dvanáct v poledne a poobědval jsem na hřbitově. A zvony hrály chvalozpěv. Skutečně krásná katedrála, ten Southwell. Má mohutné, okrouhlé klenby, dost nízké a na tlustých pilířích. Je to úžasné, jak se ty oblouky vypínají. Taky jsou tam pěkně zdobená kamenná sedadla v kněžišti. Ale mně se líbí hlavní loď – a ten severní portál.“
To odpoledne byl velice vzrušený, překypoval sám sebou. Rozhořel se plamenem a jeho zážitky oživly vášní a vroucností.
Strýc mu naslouchal s jiskřičkami v očích, napůl dojat. Teta sklopila temnou tvář, zpola dojatá, ale pohroužena v jiné myšlenky. Anna ho sledovala cele.
Rychlou chůzí se večer vracel do svého podnájmu, oči mu svítily a tvář záhadně zářila, jako by se vracel z nějaké vášnivé, životadárné schůzky.
Ten žár v něm zůstal, plamen hořel dál, srdce žhnulo jako nějaké slunce. Radoval se ze svého neznámého života a ze sebe. A byl připraven se na Blata vrátit.
Aniž si to uvědomovala, Anna si přála, aby přišel. Skrze něj unikala. Skrze něj překonávala hranice své životní zkušenosti: on byl tou dírou ve zdi, za níž zprudka svítilo slunce na vnější svět. Přicházel. Někdy, ne často, ale někdy ano a znovu povídal, znovu se objevovala ta zvláštní, vzdálená skutečnost, která posouvala vše vpřed. Někdy mluvil o svém otci, jehož nenáviděl nenávistí, která se žhavostí blížila lásce, nebo o matce, již miloval láskou, která se blížila nenávisti či vzpouře. Jeho věty byly neohrabané, jen zpola se dobře vyjadřoval. Ale měl ten úžasný hlas, který dokázal rozeznít dívčinu duši, přenést ji do jeho pocitů. Někdy ten hlas zněl vroucně a deklamačně, někdy měl podivný, nosový, téměř kočičí zvuk, někdy váhal, udivoval, někdy se zarazil smíchem. Annu zaujal. Milovala ten živý plamen, který jí probíhal, když mu naslouchala. A jeho matku a otce začala vnímat jako dva oddělené lidi.
Několik týdnů k nim mladík chodil často a všichni ho přijímali s radostí. Seděl mezi nimi, jeho tmavá tvář žhnula, z jeho širokých úst plynula dychtivost a maličko posměch, někdy na nich ulpíval jakýsi škleb či pokřivení, oči mu vždycky svítily jako ptačí, nebyla v nich žádná hloubka. Ten kluk je nepolapitelný, myslel si Brangwen nazlobeně. Byl jako šklebící se mladý kocour, který přichází, jak se mu zachce a aniž by uznával druhého člověka.
Nejdřív se mladík, když mluvil, díval na Toma Brangwena. Pak vzhlížel k tetě, aby ho pochválila, protože jejího úsudku si cenil víc. A potom se obracel k Anně, protože od ní dostával, co chtěl a co mu ti starší nemohli poskytnout. A tak se ti dva mladí, kteří byli do té doby závislí na starších, začali vzdalovat a zakládat oddělené království. Toma Brangwena to někdy rozčilovalo. Synovec ho rozčiloval. Chlapec mu připadal zahleděný do sebe a soběstačný. Povahu měl dost vášnivou, ale příliš odlehlou, jako cosi oproštěného, jako kočičí.
Kočka dokázala ležet naprosto klidně na předložce před krbem, zatímco její pán či paní se svíjeli v mukách kousek od ní. Záležitosti jiných lidí jako by se ho vůbec netýkaly. Na čem tomu mladíkovi záleželo, kromě jeho vlastních instinktivních záležitostí?
Nicméně měl synovce rád a vážil si ho. Paní Brangwenovou dráždila zase Anna, která se náhle pod mladíkovým vlivem změnila. Matka měla chlapce ráda, nebyl tak docela cizí. Ale nelíbilo se jí, že mu dcera tolik podléhá. Takže ti dva mladí se postupně odtáhli, unikli starším, aby si sami vytvořili něco nového. Pracoval na zahradě, aby uchlácholil strýce. Mluvil o kostelích, aby uchlácholil tetu. A za Annou chodil jako dlouhý, neodbytný a neúhybný černý stín. Brangwena to rozčilovalo na nejvyšší míru. K nesnesení ho dráždilo, když viděl na tváři synovce ten rozzářený škleb, ten kočičí škleb, jak tomu říkal.
A Anna získala nový odstup, novou nezávislost. Najednou začala jednat nezávisle na rodičích, žít mimo jejich dosah. Matku doháněla k záchvatům vzteku. Ale námluvy pokračovaly. Anna chodila pod nějakou záminkou večer do Ilkestonu nakupovat. Vždycky se vrátila s bratrancem, on šel s hlavou nad jejím ramenem, trochu za ní, jako ďábel vykukující za Lincolnem, jak zlostně, ale s uspokojením poznamenal Brangwen.
Will Brangwen se ke svému údivu nacházel ve stavu elektrizované vášně. Ke svému údivu Annu jednou večer, když se vraceli z Ilkestonu, se jí postavil do cesty a políbil ji, ale přitom měl pocit, že na něj ze tmy dopadne nějaká rána. A když vešli dovnitř, velmi ho rozzlobilo, že rodiče vzhlédli a pátravě se dívali na něj i na ni. Jakým právem? Proč se mají takhle dívat! Ať se sami uklidí, nebo se dívají jinam.
Mladík šel domů a hvězdy na nebi zprudka kroužily černotou v jeho hlavě a jeho srdce naléhalo, ale bouřilo tak, jako by narazil na nějakou překážku. Chtěl se něčím probít.
Jí se zmocnilo kouzlo. A rodičům působila rozpaky, když chodila po domě a ničeho si nevšímala, jako by byla pro ně neviditelná. A přece se museli podvolit. Chodila nepřítomně, na nějaký čas neproniknutelná.
Jeho se také zmocnila ta temná neproniknutelnost. Jako by ho obklopovala napjatá, zelektrizovaná temnota, v níž jeho duše a jeho život byly intenzivně činorodé, ale bez jeho přispění či pozornosti. Mysl se zatemnila. Pracoval rychle a mechanicky a vytvářel některé krásné věci.
Oblíbil si dřevořezbu. První, co Anně vyrobil, byla forma na máslo. Vyřezal do ní mytologického ptáka, fénixe, trochu podobného orlu, který se zvedá na souměrných křídlech ze středu krásných tryskajících plamenů, jež od okraje jamky stoupaly vzhůru.
Večer, kdy dárek od něj dostala, si ho Anna nijak nepovažovala. Ráno, když se stloukalo máslo, přinesla Willovu formu místo staré dřevěné s dubovými listy a žaludy. Se vzrušením čekala, jak to bude vypadat. Podivné, ten tajuplný pták vytvarovaný v jamce podobné šálku, s těmi zvláštními, silnými záchvěvy vybíhajícími od hladkého okraje směrem do středu. Vytlačila další tvar. Jak je to zvláštní, když zvedne formu a objeví se pták s orlím zobákem pozvedajícísvou hruď k ní. Bavilo ji vyrábět další a další. A pokaždé, když to viděla, to působilo jako nově stvořená věc. Z každého kousku másla se stal tenhle podivný, životadárný symbol.
Ukázala ji matce a otci.
„To je krása,“ prohlásila matka a mírně se jí projasnila tvář.
„Nádhera!“ zvolal otec v rozčileném údivu. „Jak tomu ptáku říká?“
A tuto otázku vznášeli také zákazníci po několik příštích týdnů.
„Jak říkáte tomu ptákovi, co tisknete na máslo?“
Když k nim večer přišel, vzala ho do mlékárny, aby mu ukázala výsledek.
„Líbí se ti to?“ zeptal se jí tím silným, znělým hlasem, který jí stále připadal zvláštní a rozezníval temná místa její bytosti.
Velice zřídka se jeden druhého dotkli. Líbilo se jim být spolu sami, nablízku, ale stále ještě mezi nimi zůstával odstup.
V chladné mlékárně ozařovalo světlo svíčky široké bílé hladiny díží se smetanou. Prudce otočil hlavu. Bylo tu takové chladno a všechno ostatní tak odlehlé. Ústa se mu otevřela a trochu nervózně se zasmál. Ona stála se skloněnou hlavou otočena stranou. Chtěl se jí přiblížit. Už ji jednou políbil.
Opět okem spočinul na vypouklých kusech másla, na nichž emblematický pták zvedal svou hruď ze stínu vrženého plamenem svíčky. Co mu bránilo? Její hruď mu byla nablízku, jeho hlava se zvedala jako orlí. Nepohnula se. Náhle ji neuvěřitelně rychlým a jemným pohybem objal a přitáhl si ji k sobě. Odehrálo
se to rychle, čistě, jako když pták krouží a klesá blíž a blíž.
Líbal ji na hrdlo. Otočila se a podívala se na něj. Oči měla temné a žhnul v nich oheň. Jeho oči se ani nepohnuly, nezkrotně a radostně jiskřily, jako sokolí. Cítila, jak letí do temného prostoru jejích plamenů jako záblesk, jako lesknoucí se sokol.
Podívali se na sebe a uviděli jeden druhého z nezvyklého úhlu, ale velmi blízko, jako když sokol klesá, krouží a padá do plamene temnoty. Vzala ;svíčku a vrátili se do kuchyně.
Nějakou dobu to takhle pokračovalo, stále se scházeli, ale málokdy se dotýkali a velmi zřídkakdy líbali. A i pak to byl často jen pouhý dotek rtů, znamení.
Ale v jejích očích začal plát stálý oheň, často se zarazila uprostřed činnosti, jako by si na něco chtěla vzpomenout nebo něco najít.
Jeho tvář získala vážný, napjatý výraz a neslyšel vždycky, co se mu povídá.
Jednoho srpnového večera přišel za deště. Vešel dovnitř s vyhrnutým límcem a zapnutým kabátem, s mokrou tváří. Jak sem vešel z chladného deště, vypadal tak štíhle a rozhodně, že ji náhle oslepila láska k němu. A přesto seděl a bezvýznamně si povídal s jejím otcem a matkou, zatímco v ní mučivě vřela krev.
Chtěla se ho dotknout, pouze dotknout.
Na stříbřitě prozářené tváři se jí objevil ten podivný, nepřítomný výraz, který otce doháněl k šílenství, temné oči měla sklopené. Ale pozvedla je k mladíkovi. A potemněly vzplanutím, které mu na okamžik nahnalo strach.
Odešla do vedlejší kuchyně a vzala lucernu. Otec ji sledoval, když se vrátila.
„Pojď se mnou, Wille,“ vybídla bratrance. „Chci se podívat, jestli jsem dobře utěsnila díru, kudy sem chodí ta krysa.“
„To nemusíš,“ vymlouval jí to otec. Nevšímala si ho. Mladík se octl mezi dvěma vůlemi. Otcova tvář zrudla, modré oči znehybněly. Dívka stála u dveří s hlavou mírně zakloněnou, jako by naznačovala, že mladík musí jít. Zvedl se tím svým tichým, rozhodným způsobem a odešel s ní. Brangwenovi vystouply žíly na čele.
Pršelo. Světlo lucerny se odráželo na vydlážděné cestě a na úpatí zdi. Došla k malému žebříku a vyšplhala nahoru. On jí podal lucernu a šel za ní. Nahoře v kurníku seděla drůbež v rozložitých hromádkách na hřadu, červené hřebínky svítily jako oheň. Lesklá, bdělá očka se otvírala. Ozvala se ostrá výtka, když se jedna ze slepic zavrtěla. Kohout seděl a díval se, žluté peří na krku se mu lesklo jako sklo. Anna přešla po špinavé podlaze. Brangwen si přidřepl a díval se. Pod červenými taškami střechy světlo změklo. Dívka se přikrčila v rohu. Ozvalo se další zavíření slepice, která vyskočila z hřadu.
Anna se vrátila, sehnula se pod hřadem. Čekal na ni u dveří. Náhle ho objala, tiskla se k němu tělem a volala šeptem a naříkavě.
„Wille, miluju tě, miluju tě, Wille, já tě miluju.“ Znělo to, jako by ji ta slova rvala.
Ani ho to moc nepřekvapilo. Držel ji v náruči a kosti mu začaly tát. Opřel se o zeď za sebou. Dveře kurníku byly otevřené. Venku padal šikmý déšť, jako jemné ocelové dráty záhadně spěchal ze záplavy tmy. Držel ji v náruči a jako by se spolu pohupovali ve velkých krouživých záchvěvech, přitisknuti jeden k druhému ve tmě. Před otevřenými dveřmi seníku, kde stáli, za nimi a pod nimi se prostírala tma s plynoucím závojem deště.
„Miluju tě, Wille, miluju,“ naříkala, „miluju tě, Wille.“
Držel ji tak pevně, že splynuli v jedno, a nic neříkal.
Uvnitř v domě Tom Brangwen chvíli čekal. Pak vstal a vyrazil ven. Přešel po dvoře. Uviděl nezvyklý mlhavý paprsek světla vycházející ze dveří seníku. Sotva v dešti rozeznal, že je to světlo. Šel dál, až světlo nejasně dopadlo na něj. Pak vzhlédl a skrze mlhu uviděl mladíka a dívku spolu, mladík se opíral zády o stěnu a hlavu skláněl nad dívčinou. Starší muž je uviděl, deštěm rozmazané, ale osvětlené. Připadali si tak skrytí ve tmě. Uviděl dokonce osvětlený suchý seník vzadu, stíny a shluky hřadující drůbeže a podivné stíny, jež tmou vrhala lucerna na podlahu tam nahoře.
A v srdci se mu začal svářet temný vztek a něžné sebezapření. To děvče nechápe, co činí. Zrazuje sama sebe. Je to ještě dítě, pouhé dítě. Neví, kolik ze sebe takhle utrácí. A on pocítil černou, zlostnou nevoli. Je on sám už starý, že by ji měl vdávat? Je starý? Není starý. Je mladší než ten bezohledný mladík, v jehož náruči spočívala. Kdo ji líp zná – on, nebo ten slepý mladík? Komu náleží, když ne jemu samému?
Znovu si vzpomněl na to dítě, které nesl v noci ven do stodoly, zatímco jeho žena rodila malého Toma. Vzpomněl si na hebkou, teplou tíhu holčičky na své paži, kolem krku. Teď by mu asi řekla, že skončil. Odejde, zapře ho, zanechá v něm nesnesitelnou prázdnotu, nicotu, kterou neunese. Skoro ji nenáviděl.
Jak se mu opovažuje říkat, že je starý?! Kráčel dál v dešti, potil se bolestí, hrůzou z toho, že je starý, mučil ho pocit, že se musí vzdát toho, co pro něj znamenalo život.
Will Brangwen odešel domů a se strýcem se už neviděl. Nastavil horkou tvář dešti a šel dál jako v transu. „Miluju tě, Wille, miluju tě.“ Ta slova se mu donekonečna opakovala. Závoje se protrhly, vydaly ho nahého nekonečnému prostoru a on se zachvěl. Zdi ho vyvrhly a poskytly mu obrovský prostor, v němž měl kráčet. Kam touto nekonečností bezbřehého prostoru tak slepě kráčel? Sedí snad na konci vší té temnoty stále ještě tajemně Bůh Všemohoucí a pohání ho dál? „Miluju tě, Wille, miluju tě.“ Chvěl se strachy, jak ta slova znovu rozeznívala jeho srdce. A neodvažoval se pomyslet na její oči, jež zářily, a na její zvláštně proměněnou tvář. Jasně planoucí ruka skrytého Všemohoucího vyrazila ze tmy a sevřela ho. Šel dál poddaný a se strachem, srdce měl sevřené a horoucí tím dotekem.
Dny míjely, mlčky utíkaly na chodidlech podražených tmou. Chodil za Annou, ale opět se mezi ně vrátil odstup. Tom Brangwen se zasmušil, modré oči posmutněly.
Anna se chovala divně a odevzdaně. Tvář s těmi jemnými odstíny barvy byla němá, oněmělá dotekem a dojímavě krásná.
Matka sklopila hlavu a pohybovala se ve svém temném světě, který opět sliboval naplnění.
Will dál vyřezával ze dřeva. Vášnivě svíral dláto v ruce. Vášeň v jeho srdci vpravdě pozvedala jemné ocelové ostří. Vyřezával, tak jak si vždycky přál, Stvoření Evy. Byl to basreliéf pro kostel. Adam ležel a spal, jako by trpěl, a Bůh, náznaková, velká figura, se k němu shýbal a napřahoval k němu odhalenou ruku; a z roztrženého boku Adamova se k Boží ruce jako plamen upínala malá, živá, nahá postavička Evy.
Pracoval na Evě. Byla hubená, dychtivá, nezralá. S chvějivou vášní jemnou jako závan vzduchu pracoval dlátem na jejím pevném, nezralém, malém břichu. Byla to tuhá figurka s ostrými rysy, zachycená v mukách, bolesti a extázi svého stvoření. Ale on se chvěl, když se jí dotýkal. Nedokončil zatím žádnou postavu. Na větvi nahoře seděl pták a zvedal křídla k letu a nahoru k němu se plazil had. Třásl se vášní, když byl konečně schopen vytvořit nové, zřetelné tělo své Evy.
Až úplně po stranách na každém konci, stáli dva andělé zakrývající si tváře křídly. Byli jako stromy. Když za soumraku šel na Blata, cítil, že andělé se zakrytou tváří před ním ustupují stranou. Když přecházel most přes kanál, večer se rozzářil posledními sytými barvami, obloha byla tmavomodrá, z dálky už se zatřpytily hvězdy, velmi vzdálené a vystupující nad potemňujícím shlukem stavení farmy, nad křišťálovými cestičkami podél okraje mraků.
Čekala na něj jako ta světelná zář. A on se neodvážil pozvednout tvář, aby se na ni podíval.
Přišly žně. Jednou večer spolu za soumraku procházeli statkem ven. Velký zlatý měsíc se ztěžka dotýkal šedého obzoru, stromy se tyčily do výšky, jako by čekaly ve stínu soumraku. Anna s mladíkem šli neslyšně podél plotu, podél temných kolejí v trávě vyježděných od vozů. Prošli brankou na otevřené pole, kde jako by jim stále ještě dopadalo na tváře dost světla. V polostínu ležely na zemi snopy tam, kde je ženci zanechali, mnohé natažené na temných hromádkách jako mrtvoly; jiné se nejasně tyčily v panácích, jako lodi v mlhavém oparu měsíce a soumraku kousek dál.
Nechtěli se ještě vracet, ale kam měli jít, k měsíci? Neboť byli oddělení, každý sám.
„Postavíme pár snopů,“ řekla Anna, aby mohli zůstat na tom otevřeném širokém poli.
Přešli po strništi až tam, kde končily postavené panáky. Ta část pole vypadala zvláštně obydlená, tam, kde se tyčily panáky; zbytek byl otevřený a natažený na zemi.
Ve vzduchu se blyštilo stříbro. Rozhlédla se kolem sebe. Stromy se nejasně tyčily v určité vzdálenosti, zdálo se, že jako poslové čekají na signál k pohybu vpřed. V tomto mlhavě křišťálovém prostoru jí připadalo, že jí srdce tluče jako zvon. Bála se, aby to nebylo slyšet.
„Ty si vezmeš tuhle řadu,“ navrhla mladíkovi, popošla kousek dál a sehnula se k další řadě ležících snopů, každou rukou zvedla jeden těžký obilný pletenec a tu tíhu přenesla na prázdné místo, kde postavila dva snopy kolmo dolů a se slabým nárazem je opřela jeden o druhý. Přicházel on, jeho stín se pohyboval v lehoučkém soumraku a nesl také dva snopy. Čekala opodál. Se slabým nárazem postavil
své dva snopy hned vedle těch jejích. Stály nejistě. Zamotal pletence obilí do sebe. Šustilo jako voda ve studánce. Vzhlédl a zasmál se.
Ona se pak otočila k měsíci, který jako by pokaždé, když se na něj dívala, zářivě odhaloval její ňadra. On poslušně odešel k prázdnotě protějšího pole.
Ohýbali se, brali do ruky vlhké, jemné klasy obilí, zvedali ty těžké otýpky a vraceli se. Ona to stihla vždycky dřív. Postavila snopy na zem a vytvořila s ostatními jakýsi přístřešek. On se jako stín blížil přes strniště a nosil své otýpky. Odvrátila se a slyšela pouze ostré šustění změti jeho klasů. Kráčela mezi měsícem a jeho zastíněnou postavou.
Sebrala další dva snopy a šla k němu, když se zrovna narovnával. Vycházel zblízka. Postavila snopy a jala se stavět nového panáka. Stály nejistě. Chvěly se jí ruce. Přesto se narovnala a otočila k měsíci, který jí odhaloval ňadra, takže měla pocit, jako by se jí zvedala a zase klesala měsíčním svitem.
A on musel znovu postavit její dva snopy, které se zhroutily. Pracoval v tichosti. Rytmus práce ho opět odvedl, když ona se blížila.
Pracovali spolu, přicházeli a odcházeli v určitém rytmu, který slaďoval pohyb jejich těl a nohou. On pracoval stejnoměrně, pohroužen do té činnosti, pohyboval se po pruhu prázdného strniště zpět a zase dopředu jako člunek, proplétal se dlouhou řadou stojících panáků, blíž a blíž ke stinným stromům, spojoval své snopy s jejími. A ona vždycky zmizela, než tam došel. Když přicházel, odcházela, když odcházel, přicházela. To se nikdy neměli setkat? Postupně se v něm rozechvěl tichý, hluboký tón vůle, kterou se snažil ji uvést v soulad, pokoušel se postupně ji přiblížit k sobě, až by byli spolu, až by se setkali jako ty snopy, které společně zašustily.
A práce pokračovala. A pak už stavěl obilí k sobě u panáku. A ona se blížila. Čekal na ni, upravoval panák. Přišla. Ale stála opodál, než se vzdálil. Viděl ji jako stín, tmavý sloup, promluvil na ni a ona odpověděla. Viděla, jak měsíc nasvítil otázku na jeho tváři. Ale byl mezi nimi prostor a on odešel, práce je nesla svým rytmem.
Proč byl mezi nimi stále nějaký prostor, proč byli každý zvlášť? Proč, když vyšla zpod měsíce, zastavila se a čekala kousek od něj? Proč on se k ní nepřiblížil?
Jeho vůle cosi bez ustání temně rozechvívala, utápěla všechno ostatní.
Do jeho práce vstoupil puls a neúhybný záměr. Zastavil se, zvedl snopy, posunul je směrem k ní, jako by je umístil v jejím stínu, pod tím prostorem osvětleným měsícem. A vrátil se pro další. Zvedal snopy stále blíž a dlouhými kroky je nosil do středu, stále ji tlačil blíž k setkání, dělal svůj díl práce a blížil se k ní, až ji předehnal. Až se nakonec setkali u panáku a se snopy v rukou se na sebe podívali. A on zestříbřitěl měsíčním světlem, ta zastíněná tvář se ozářila měsícem a děsila ji. Čekala na něj.
„Postav svoje,“ vybídla ho.
„Ne, jsi na řadě ty.“ Jeho hlas se chvěl a naléhal.
Postavila snopy do panáku. Viděl, jak se jí zaleskly ruce mezi záplavou obilí. Upustil své snopy a chvějivě ji vzal do náruče. Předhonil ji a měl tedy výsadní právo ji políbit. Voněla sladce nočním vzduchem a obilím. A celý jeho rytmus se přenesl do těch polibků a dál ji pronásledoval, a ona stále ještě tak docela nepovolila. Podivoval se měsíčnímu světlu na jejím nose! Všechno to měsíční světlo na ní, a všechna ta temnota uvnitř! Veškerá noc v jeho náruči, tma a zář, měl to vše! Celá noc, aby se před ním odkryla, aby v ní hledal, všechno to tajemství, do něhož má vstoupit, veškeré objevy, které má učinit.
Třásl se syrovým triumfem, srdce mu zbělelo jako hvězda a líbal ji stále naléhavěji.
„Lásko moje!“ Ten tichý hlas jako by ho volal z velké dálky, pod měsícem, jeho, který to nevnímal. Zarazil se, zachvěl a naslouchal.
„Lásko moje,“ ozvalo se znovu to tiché, naříkavé zvolání, jako neviditelného ptáka ve tmě.
Bál se. Srdce se chvělo a bušilo. Zarazil se.
„Anno,“ řekl nejistě, jako by jí odpovídal z dálky.
„Lásko má!“
„Anno,“ řekl v úžasu a v porodní bolesti lásky.
„Lásko má,“ říkala a hlas jí překypoval vášní. A líbali se na ústa, ve vytržení a překvapení, dlouhými, skutečnými polibky. Až se v něm cosi přihodilo. Nesmírně ji chtěl. Byla pro něj něčím novým. Stáli tam v objetí, na jednom místě v noci. A celá jeho bytost se chvěla překvapením, jako by dostal ránu. Chtěl ji a chtěl jí to říci. Ale ten šok byl příliš silný. Nikdy předtím si to neuvědomil. Chvěl se rozčilením a nezvyklostí, nevěděl, co má dělat. Objímal ji jemně, jemně, mnohem jemněji. Střet už neexistoval. A on měl radost, sotva dýchal a téměř plakal. Ale věděl, že ji chce. Cosi se v něm ustálilo navždy. Patřil jí. Byl tomu velmi rád a bál se. Nevěděl, co dělat, jak tam stáli na širokém, měsícem ozářeném poli. Přes její vlasy se podíval na měsíc, který mu připadal jako tekutý kov.
Vzdychla a jako by se probudila, pak ho znovu políbila. Poté se vyprostila a vzala ho za ruku. Bolelo ho, že se vzdálila od jeho hrudi. Zmocnila se ho bolest zármutku. Proč se od něj odtáhla? Ale držela ho za ruku.
„Chci jít domů,“ řekla a pohlédla na něj tak, že tomu nerozuměl.
Pevně se držel její ruky. Byl jako omámený a nemohl se pohnout. Táhla ho pryč. Kráčel bezmocně vedle ní a držel ji za ruku. Šla se skloněnou hlavou. Náhle ho napadlo jednoduché řešení:
„Vezmeme se, Anno.“
Mlčela.
„Vezmeme se, ano?“
Znovu se na poli zastavila a políbila ho, vášnivě se k němu tiskla, až to nechápal. Nechápal to. Ale všechno to teď nechal až na manželství. To se teď jevilo jako řešení, jež stálo před nimi. Chtěl ji, chtěl se s ní oženit, chtěl ji mít úplně, navždy za svou. A neochvějně čekal, až k tomu dojde. Ale celou dobu pociťoval dráždivé napětí.
Ještě ten večer promluvil se strýcem a tetou.
„Anna a já pomýšlíme na to, že se vezmeme.“
„No ne!“ vykřikl Brangwen.
„Ale jak, nemáš přece žádné peníze?“ zeptala se matka. Mladík zbledl. Ta slova nesnášel. Ale připomínal lesknoucí se průzračný oblázek, cosi nezměnitelného. Nepřemýšlel. Seděl tam neoblomný a nemluvil.
„Už jsi o tom řekl své matce?“ zeptal se Brangwen.
„Ne – řeknu jí to v sobotu.“
„Půjdeš k ní na návštěvu?“
„Ano.“
Nastala dlouhá pauza.
„A z čeho budete žít – z té tvojí libry týdně?“
Mladík opět zbledl, jako by se někdo hrubě dotýkal jeho ducha.
„Nevím,“ řekl a pohlížel na strýce těma průzračnýma nelidskýma očima jako sokol.
Brangwen se zavrtěl nevolí.
„To bys ale měl vědět,“ řekl.
„Později budu mít peníze,“ řekl synovec. „Nějaké si teď půjčím a pak je splatím.“
„A ták! – A proč ten nedočkavý spěch? Jí je teprve osmnáct a ty jsi dvacetiletý kluk. Ani jeden nemáte věk na to, abyste si dělali, co chcete.“
Will uhnul hlavou a podíval se na strýce hbitýma, nedůvěřivýma očima, jako sokol v kleci.
„Co na tom záleží, kolik je jí a kolik je mně?“ zeptal se. „Jaký je rozdíl mezi tím, jaký jsem teď, a až mi bude třicet?“
„Doufejme, že velký.“
„Ale nemáte žádnou zkušenost a žádné peníze. Proč se chcete brát, bez zkušenosti a bez peněz?“ zeptala se teta.
„A jakou zkušenost potřebuju, teto?“ zeptal se hoch.
Kdyby v tu chvíli Brangwenovo srdce nebylo tvrdé a neoblomné jako drahokam, byl by souhlasil.
Will se vracel domů v podivné náladě, ale nedotčen. Měl pocit, že nemůže uhnout od toho, co si vytkl za cíl, jeho vůle byla jasná. Kdyby ji měl
změnit, muselo by ho to zničit. A nechtěl se nechat zničit. Neměl žádné peníze. Ale nějaké někde sežene, na tom nezáleží. Mnoho hodin probděl, jeho úmysl byl pevný a jasný, ani o něm nemusel přemýšlet, v duchu se v něm jen utvrzoval. Pak tvrdě usnul.
Jako by se jeho duše proměnila v tvrdý krystal. Třeba se chvěl, třásl a trpěl, názor nezměnil.
Nazítří dopoledne Tom Brangwen, znecitlivělý vztekem, promluvil s Annou.
„Co to slyším, že se chceš vdávat?“ zeptal se.
Stála, trochu zbledla a v očích se jí rázem objevila nevraživost, vnikl tam strach, jako když se divoké zvíře začne bránit, ale zároveň se chvěje bojácností.
„Chci,“ odpověděla z podvědomí.
Hněv ještě zesílil, chtěl ji zlomit.
„Ty chceš – ty chceš – a proč?“ opovržlivě se jí vysmíval. V tu chvíli se jí vrátila ta dávná dětská muka, slepota, která nikoho neuznávala, chvějivý antagonismus obnaženého, bezmocného a bezbranného zvířátka.
„Chci, protože chci,“ vykřikla pronikavým, hysterickým tónem jako v dětství. „Ty nejsi můj otec – můj otec je mrtvý – ty nejsi můj otec!“
Stále pro ni byl cizí. Neuznávala ho. Chladné ostří se zařízlo Brangwenovi hluboko do duše. Oddělilo ho od ní.
„No a co?“ zeptal se.
Ale nesnesl to. To její „otče – tati“ mu bylo vroucně drahé.
Několik dní chodil jako omráčený. Jeho žena pociťovala zmatek. Nechápala to. Domnívala se, že sňatku brání pouze nedostatek peněz a slušného postavení.
V domě se rozhostilo strašlivé ticho. Anna rodičům pokud možno nechodila na oči. Dokázala být celé hodiny sama.
Po nejapných scénách v Nottinghamu se Will Brangwen vrátil. Byl také bledý a bez výrazu, ale názor nezměnil. Jeho strýc nenáviděl toho mladíka, který se choval tak necitlivě a tvrdohlavě. Nicméně právě Willovi strýc jednou večer předal akcie, které převedl na Annu Lenskou. Měly hodnotu dva tisíce pět set liber. Will pohlédl na strýce. Znamenalo to, že se tak vzdával značné části blatského kapitálu. Mladík však byl o to chladnější a umanutější. Jako by nemyslel a proměnil se v čistě neústupnou vůli. Předal akcie Anně.
Ona poté proplakala celý den. A večer, když uslyšela, že matka odešla spát, vyklouzla dolů a postávala ve dveřích. Otec seděl a ztěžkle mlčel, jako socha. Pomalu otočil hlavu.
„Tati,“ vykřikla ode dveří a běžela k němu vzlykajíc, jako by jí mělo puknout srdce. „Tati – tati – tati.“
Přidřepla si před krbem, objímala ho a přitiskla si k němu tvář. Byl tak velký a taková opora. Ale z něčeho ji nesnesitelně bolela hlava. Vzlykala téměř hystericky.
Mlčky jí položil ruku na rameno. V srdci měl smutek. Nebyl jejím otcem. Tu milovanou představu zničila. A kým tedy byl? Člověk oddělený od těch, jejichž srdce nedozná vývoje. Cosi je dělilo. Byl mezi nimi rozdíl jedné generace, on zestárl, žhavost života v něm vyhasla. Z toho ohně zbylo hodně chladného popela. Pocítil nevyhnutelný chlad a v zatrpklosti na ten oheň zapomněl. Seděl tu v chladu svého věku a sám. Měl ženu. A obviňoval sám sebe a vysmíval se sám sobě za to, že se tak snaží držet mládí, že chce, aby mu to mládí patřilo.
Dítě, které se teď k němu tisklo, chtělo svého manžela-dítě. Což bylo přirozené. A od něj, od Brangwena, chtěla pomoc, aby její život dostal potřebné zázemí.
Ale lásku nechtěla. Proč by mezi nimi měla být láska, mezi tím podsaditým mužem středního věku a tímto dítětem? Jak by mezi nimi mohlo být něco jiného než pouhá lidská ochota vzájemně si pomáhat? Byl jejím poručníkem, nic víc. Srdce měl jako led, tvář chladnou a bez výrazu. Nemohla jím pohnout o nic víc než sochou.
Odplížila se do postele a znovu plakala. Ale vdá se za Willa Brangwena a pak už jí to nemusí dělat starost. Brangwen odešel spát s chladným, tvrdým srdcem a proklínal sám sebe. Podíval se na svou ženu. Stále ještě byla jeho ženou. Tmavé vlasy jí prokvétaly šedinami, tvář s přibývajícím věkem zkrásněla. Zrovna
jí bylo padesát. Jak hluboce ho dojímala! A on chtěl vyříznout část svého srdce, jež byla nespoutaná, a stále ještě chtěl sdílet prudký život mládí. Jak sám sebe nenáviděl!
Jeho žena byla tak dojemně krásná a přirozená. Stále ještě byla mladá a naivní, měla v sobě cosi z dívčí nezkaženosti. Ale už nestála o ten zápas, boj, nechtěla ovládat, což on ve své nespoutanosti dosud chtěl. Ona se chovala přirozeně, on, ve své neschopnosti uvolnit místo, ošklivě a nepřirozeně. Jak ohavný je tento nenasytný střední věk, který se jako démon musí stavět do cesty životu!
Co mu v životě chybělo, že ve své nenasytné duši nebyl spokojen? Měl toho přítele ve škole, matku, manželku a Annu. Co udělal? Přítele si neudržel, byl špatným synem; ale poznal štěstí se svou ženou, to by mělo stačit; hnusil se sám sobě za to, jak kvůli Anně vyvádí. Ale šťastný nebyl. To vědomí ho trápilo.
Nebyl snad jeho život k ničemu? Nemá, co by předvedl, žádnou práci? Práci nepočítal, to mohl dělat kdokoli. Co poznal jiného než to dlouhé manželské objetí se svou ženou! Je to zvláštní, že tohle obnášelo celý jeho život. Ovšem bylo to něco, bylo to věčné. Ležel s ženou v náruči a ona mu stále ještě poskytovala naplnění, jako kdykoli jindy. A to bylo to nejdůležitější. Ano, a on na to byl pyšný.
Ale někde uvnitř trpce nesl, že dosud přetrvává ten nespokojený Tom Brangwen, kterého mučí vědomí, že jedné dívce na něm nezáleží. Miloval své syny. Ale chtěl také tvůrčí život s dívkou. A jak se za to styděl. Drtil sám sebe, aby to v sobě uhasil.
Ta únava! Copak člověk nenajde klid, i když zestárne? Nikdy nebude správný člověk, slušný, pánem sebe sama. Připadalo mu, jako by se k dívce upínaly jeho naděje.
Anna se rychle vrátila k lásce k mladíkovi. Will Brangwen určil datum sňatku na sobotu před Vánocemi. A až do té doby na ni čekal tím svým průzračným a nepochybovačným způsobem. Chtěl ji, patřila mu, jako by nežil, dokud nepřijde ten den. Svatební den třiadvacátého prosince pro něj znamenal cosi absolutního. Žil už v něm.
Nepočítal dny. Ale jako člověk, který cestuje lodí, žil v napětí, než se dostane do přístavu.
Pracoval na dřevořezbách, pracoval v kanceláři, chodil ji navštěvovat; to vše byla pouze forma čekání, bez rozmýšlení či pochyb.
Ona byla mnohem živější. Chtěla si námluv užít. Připadalo jí, že on přichází a odchází jako vítr, aniž by se ptal proč a kam. Ale ona se chtěla radovat z jeho přítomnosti. Pro ni byl jádrem života, pouze se ho dotknout byla rozkoš. Avšak pro něj byla ona základem života. Existovala pro něj stejně tak, když vyřezával u sebe v podnájmu v Ilkestonu, jako když seděla v kuchyni na Blatech a dívala se na něj. Někde uvnitř sebe ji znal. Ale jeho vnější schopnosti jako by se zarazily na místě. Neviděl ji svýma očima, neslyšel ji svým hlasem. A přesto se chvěl, někdy až k malátnosti, když ji svíral v náruči. Někdy stáli a mlčky se k sobě tiskli ve stodole. Pak pro ni, když ve svých rukou cítila jeho mladé, napjaté tělo, ta rozkoš byla nesnesitelná. Neboť jeho tělo bylo tak báječné a nádherné, že pro ni v jejím světě existovalo tohle napjaté, živé tělo muže a pak mnoho jiných nejasných mužů, kteří se jevili všichni neskuteční. V něm se dotýkala samého středu skutečnosti. A spolu, on a ona, dleli v samém srdci tajemství. Jak ho k sobě tiskla, jeho tělo pro ni znamenalo střed všeho života. Ale pro něj byla plamenem, který ho stravoval. Ten plamen mu proudil údy, plynul skrze něj, až byl stráven, až se z něj stal nevědomý, temný průchod plamene, který se odvozoval od ní.
Někdy ve tmě zakašlala kráva. Nebo se ve tmě ozvalo pomalé přežvykování píce. A to vše jako by plynulo kolem nich a oblévalo je, jako proudí horká krev lůnem a omývá nenarozené mládě.
Někdy, když bylo chladno, stáli jako milenci ve stáji, kde byl vzduch teplý a ostře čpěl. A během těchto temných nočních hlídek se ji naučil znát, její tělo se opíralo o jeho, sbližovali se víc a víc, polibky byly stále těsnější a přesnější. Takže když se v husté tmě s tupým zadusáním náhle postavil jeden z koní, naslouchali jako jeden člověk, věděli jako jeden, vnímali toho koně.
Tom Brangwen jim na jednadvacet let pronajal domek v Cossethay. Willovi Brangwenovi zasvítily oči, když ho uviděl. Byl to domek hned vedle kostela, s tmavými tisy, velice černými starými stromy podél boční stěny domku a travnatou zahrádkou vpředu; červený, hranatý domek s nízkou břidlicovou střechou a nízkými okny. Měl dlouhou spižírnu-mlékárnu, velkou vydlážděnou kuchyň a nízký obývací pokoj, který stál o schod vyvýšen nad kuchyní. Napříč stropy se táhly nabílené trámy a ve výklencích stály příborníky. Z oken byla vidět travnatá zahrádka, podél jedné stěny řada černých tisů a podél dvou dalších červená zeď porostlá břečťanem, která oddělovala pozemek od silnice a hřbitova. Starý kostelík s malou věžičkou na hranaté věži jako by shlížel do oken domku.
„Nebudeme potřebovat hodiny,“ řekl Will, když vyhlédl na bílý ciferník na věži sousedního kostelíka.
Vzadu za domem se prostírala zahrada sousedící s výběhem, stáj pro dvě krávy, prasečí chlívky a kurníky. Will z toho měl radost. Anna se těšila, že bude paní vlastního domova.
Tom Brangwen se proměnil v kmotříčka z pohádky. Nebyl spokojený, pokud zrovna něco nekupoval. Will Brangwen, který se zajímal o práci se dřevem, sháněl nábytek. Bylo na něm, aby nakoupil stoly, židle s kulatými nohami a příborníky, docela obyčejné věci, ale takové, jež se hodily k domku.
Pro sebe si Tom Brangwen vyhradil speciální nákupy drobností, jak říkal, pro Annu. Tu se objevil se sadou módních pánví, tu přinesl zvláštní visací lampu, přestože místnosti měly nízké stropy, nebo mlýnek na maso či mačkač brambor nebo šlehač.
Anna se velice zajímala o všechno, co kupoval, i když nebyla vždycky nadšená. Některé z přístrojů, které jemu připadaly tak úžasné, ji naplňovaly pochybami. Přesto se vždycky těšila a v den trhu ho nedočkavě vyhlížela. Přijížděl, když padla tma, měděné lampy na voze už zářily. A zatímco on skláněl svou statnou postavu nahoře na voze ke svým balíčkům, Anna už běžela k bráně.
„Jen vypočítavost tě žene ven tak rychle,“ říkal a jeho hlas zněl ozvěnou v chladné tmě. Nicméně byl vzrušený. A ona vzala do ruky jednu lampu a prohrabovala se změtí věcí, které přivezl, odstrkujíc při tom petrolej či nářadí, které přivezl pro sebe.
Vytáhla dva malé, silné měchy, vzala je na vědomí, a pak nejistě zatáhla za cosi jiného. Mělo to dlouhou rukojeť a kus hnědého papíru uprostřed, jako vestu.
„Co je tohle?“ zeptala se a dloubla do toho.
Zastavil se a podíval se na ni. Popošla ke světlu u koně, a jak tam stála a skláněla se nad tou novou věcí, vlasy jí bronzově plály na pozadí vesele bílé zástěry. Prsty se snažila strhnout papír. Vytáhla malou ždímačku s čistými gumovými válečky. Kriticky si ji prohlížela, protože tak docela nevěděla, jak funguje.
Pohlédla na něj. Stál tam za světlem jako stín.
„Jak to funguje?“ zeptala se.
„Ále, to je na drcení tuřínu,“ odpověděl.
Podívala se na něj. Jeho hlas ji zneklidnil.
„Nemluv hlouposti. Je to ždímačka,“ řekla. „Ale jak se postaví?“
„Přišroubuješ to na stranu necek.“ Přistoupil k ní a ukázal jí to.
„No ano!“ vykřikla a poskočila si jako dítě, což ještě někdy dělala, když měla radost.
Bez dalšího rozmýšlení odběhla do domu a nechala ho tam, aby vypřáhl koně. A když vešel do komory, našel ji tam se ždímačkou připevněnou na ruční pračce, jak celá šťastná otáčí klikou a Tilly vedle ní vykřikuje:
„Propána, to je ale šikovná věcička! To ti ušetří hodně dřiny. To jsou ty moderní vynálezy.“
A Anna majetnicky s chutí otáčela klikou. Pak nechala Tilly, ať si to také zkusí.
„Běží to skoro samo,“ říkala Tilly a točila a točila. „Prádlo se ti bude na šňůru přímo lepit.“
překlad a úprava: Nikola Bílá
nakladatelství MEISTERKOCH knihy ZDE
Přidejte odpověď