KAPITOLA 3
Dětství Anny Lenské
Tom Brangwen nikdy nemiloval vlastního syna tak, jak miloval nevlastní dítě Annu. Když mu řekli, že se narodil chlapec, projelo jím vzrušené potěšení.
Líbilo se mu potvrzení otcovství. Uspokojovalo ho, že má syna. Ale k dítěti jako takovému žádný zvláštní vztah neměl. Byl jeho otcem, to stačilo.
Měl radost, že jeho žena je matkou jeho dítěte. Byla klidná, trochu nepostižitelná, jako by ji někdo přesadil. Při porodu dítěte jako by ztratila spojitost se svým dřívějším já. Nyní se stala skutečnou Angličankou, skutečnou paní Brangwenovou. Její životaschopnost však jako by se zmenšila.
Pro Brangwena byla dosud nezměrně krásná. Byla dosud vášnivá, měla v sobě plamen bytí. Ale ten plamen ztratil na síle a neměla ho stále. Oči jí zářily, tvář pro něj žhnula, ale byla jako nějaká květina vykvetlá ve stínu, která nesnese plné světlo. Milovala to dítě. Ale ani v tom jako by nebyl jas, jako by byla zčásti mimo, i její mateřskou lásku jako by halil jakýsi stín. Když Brangwen viděl, jak kojí jeho dítě, šťastná, plně zaujatá, projela jím bolest jako tenký plamínek. Neboť vnímal, jak musí sám sebe potlačit, až k ní přistoupí. A chtěl znovu tu silnou, smrtící výměnu lásky a vášně, kterou znovu a znovu sdíleli na začátku, kdy si nejvíc vyhovovali. To byl pro něj zážitek jeho života. A chtěl ho stále, s bezohlednou touhou.
Znovu k němu přišla, znovu mu nabídla svá ústa tak jako poprvé, kdy málem zešílel zadržovanou vášní. On si ji se srdcem překypujícím rozkoší a připraveností vzal. A bylo to skoro jako předtím.
Rozhodně teď věděl, co je to dokonalost, věděl to nastálo, navěky.
Ale skončilo to dřív, než chtěl, aby to skončilo. Měla dost, nechtěla víc. A on nebyl vyčerpán, chtěl pokračovat. Ale nešlo to. Tak musel začít s trpkým učením, musel se krotit, brát si méně, než chtěl. Neboť ona pro něj byla Ženou, všechny ostatní ženy představovaly pouze její stín. Neboť ona ho už uspokojila.
A on chtěl, aby to pokračovalo. Ale nešlo to. Jakkoli zuřil a naplněn potlačováním, které vřelo a trpklo, ji nenáviděl z celé duše za to, že ho nechce, jakkoli se vztekal a pil a tropil ošklivé scény, přesto věděl, že se pouze snaží prorážet zeď hlavou. Musel přijít na to, že to není tím, že by ho nechtěla tolik, jak vyžadoval. Bylo to proto, že nemohla. Mohla ho chtít pouze svým vlastním způsobem a do vlastní míry. A strávila
kus života předtím, než ji nalezl, tak jak byla, ženu, která ho chtěla a dávala mu naplnění. A dělala to dosud, ale když chtěla a po svém. A on se musí ovládat, odměřovat podle ní.
Chtěl jí dát všechnu svou lásku, veškerou vášeň, všechnu životadárnou energii. Ale nešlo to. Musel si najít jiné věci, kolem nichž by se točil jeho život. Seděla u dítěte, nedobytná. A on na dítě žárlil.
Ale miloval ji a přišel čas dát obtížnému toku života nějaký směr, aby nepěnil a nevyléval se z břehů a nebyl na obtíž. Vytvořil si další střed života v jejím dítěti, Anně. Postupně se část jeho životního toku přesunula k dítěti a ulevila tak hlavnímu proudu směřujícímu k ženě. Také vyhledával mužskou společnost, občas se hodně napil.
Po narození dítěte se Anna o matku už tolik nebála. Když ji viděla s malým chlapečkem, zářící štěstím, vyrovnanou a jistou, Anně to nejdřív vrtalo v hlavě, postupně se začala zlobit a nakonec se její dětský život usadil ve svých vlastních kolejích. Stala se víc dítětem, nebyla už nenormálně dospělá, netížily ji starosti, kterým nemohla rozumět. Závazek k matce a její uspokojování se přenesly jinam. Z holčičky se stal samostatný človíček přinášející zapomnění, milující podle svého.
Z vlastní volby pak Brangwena milovala nejvíc. Ti dva si vytvořili malý společný život, měli společné zájmy. Bavilo ho po večerech ji učit počítat nebo číst písmenka. Rozpomněl se pro ni na všechny dětské říkanky a písničky, které ležely zasuté hluboko v jeho mozku.
Nejdřív je považovala za hloupé. Ale on se smál a ona se smála taky. Začaly jí připadat ohromně legrační. Starého krále Colea si představovala jako Brangwena.
Matka Hubbardová byla Tilly, její maminka byla ta stařena, co žila v botě. Po letech strávených s matkou, po těch dojemných pohádkách, které jí matka vyprávěla a které vždycky trápily a tajemně dráždily její dušičku, se holčička teď ohromně bavila těmi nesmysly.
S otcem sdílela jakousi bezstarostnost, naprostou, záměrnou lehkomyslnost. Miloval chvíle, kdy se smála vysokým, hlasitým a vyzývavým smíchem. Chlapeček měl snědou pleť a tmavé vlásky po matce a oříškové oči. Brangwen mu říkal kosík.
„Ale, ale,“ hlaholil Brangwen, když zaslechl pláč dítěte, jímž oznamovalo, že chce ven z kolébky, „náš kosík už vstává.“
„Kosík zpívá,“ nadšeně pokřikovala Anna, „náš kosík zpívá.“
„A když koláč krájel,“ burácel Brangwen svým basem cestou ke kolébce, „ptáček začal zpívat.“
„Král pak nikdy nechtěl nic jiného jídat!“ křičela Anna, oči jí svítily radostí, když vyslovovala ta záhadná slova a dívala se na Brangwena, jestli má pravdu. Posadil se s chlapečkem a hlasitě ho povzbuzoval:
„Jen zpívej, hošíčku, jen do toho.“
A děcko nahlas křičelo a Anna s chutí povykovala a v divoké rozkoši tančila:
„Zazpívej si s námi
ententýky dva špalíky
bum bác! bum bác! –“
Najednou uprostřed písničky zmlkla a podívala se na Brangwena, oči jí blýskaly a hlasitě a radostně volala:
„Tak to přece není! Tak to není!“
„Páni doktoři,“ řekla Tilly, která právě vešla, „to je ale randál!“
Brangwen tišil dítě a Anna se točila a tančila dál. Milovala tohle hlučné veselí s otcem. Tilly to nesnášela, paní Brangwenové nevadilo.
Anna nijak zvlášť netoužila po jiných dětech. Chovala se k nim panovačně, jako by byly malé a neschopné.
Většinou si hrála sama, běhala po farmě, bavila čeledíny a služebné, bez ustání drnčela.
Milovala vyjížďky s Brangwenem v bryčce. Když seděla tam nahoře a uháněli vpřed, uspokojovala se tím její touha po výlučnosti a nadvládě. Dokázala být až primitivně domýšlivá. Otce považovala za důležitého a sama teď seděla ve výšce vedle něj. A jeli kupředu, kolem vysokých kvetoucích živých plotů, a pozorovali, co se děje v přírodě. Když ho lidé zdravili z cesty dole a Brangwen jim bodře odpovídal, brzy se její pronikavý hlásek přidal, aby se vzápětí ozval smích, když se podívala na otce rozzářenýma očima a usmáli se na sebe. A záhy si kolemjdoucí zvykli zdravit oba: „Jakpak se máš, Tome? Zdravíčko, dámo!“ nebo
„Dobré ráno, Tome, dobrýtro, děvče!“ nebo „Tak jste si spolu vyjeli?“ či „Moc vám to spolu sluší.“
Anna odpovídala spolu s otcem: „Dobrý den, Johne! Dobré ráno, Williame! Ano, jedeme do Derby!“ vykřikovala z plných plic. Třebaže často v odpověď na „Tak sis kapánek vyrazil,“ volala k velké radosti všech: „No ano, jedeme ven!“ Neměla ráda lidi, kteří pozdravili jeho, a ji ne.
Chodila s ním do hospody, když se tam potřeboval zastavit, často dokonce seděla vedle něj ve výčepu, když pil pivo či brandy. Hospodské si jí hleděly a poklonkovaly tak, jak to hospodské dovedou.
„Tak, maličká dámo, jakpak se jmenujeme?“
„Anna Brangwenová,“ ozvala se okamžitě povýšená odpověď.
„Ale nepovídej! A líbí se ti jezdit bryčkou s tatínkem?“
„Ano,“ odpověděla Anna, která se sice trochu styděla, ale zároveň ji tyto nanicovaté otázky nudily. Dokázala se zatvářit tak, že ty nicotné otázky dospělých zarazila.
„Na mou věru, to je hlavička,“ říkala hospodská Brangwenovi.
„Ano,“ odpověděl, ale další komentáře k dítěti nevyvolával. Pak přišla darem sušenka či koláček, které Anna přijímala, jako že jí bezesporu patří.
„Co to o mně povídala?“ zeptala se holčička poté.
„Chtěla říct, že jsi hlava otevřená.“
Anna zaváhala. Nerozuměla tomu. Pak se zasmála čemusi směšnému.
Brzy ji bral s sebou každý týden na trh. „Můžu s tebou jet, viď?“ ptávala se každé sobotní či čtvrteční ráno, kdy se nastrojil jako zámožný statkář. A tvář se mu zachmuřila, když jí to musel odepřít.
Tak nakonec překonal svou vlastní stydlivost a vysadil si ji vedle sebe. Odjeli do Nottinghamu a ubytovali se U černé labutě. To ještě šlo. Pak ji chtěl nechat v hostinci. Ale viděl její výraz a věděl, že to nemůže udělat. Tak se obrnil odvahou a vydal se s ní na dobytčí trh.
Zaujatě všechno sledovala, tiše poletovala vedle něj. Ale na trhu si ošklivila nával samých mužů v těžkých, špinavých botách a kožených kamaších. A půdu pod nohama znečišťoval kravský trus. Navíc ji děsilo, když viděla dobytek v čtverhranných kotcích, tolik rohů, a tak malý prostor a takové šílení mužů a výkřiky honců. Také měla pocit, že se otec za ni stydí, že je v rozpacích.
U stánku s občerstvením jí koupil koláček a posadil ji na židli. Pozdravil ho vousatý farmář .
„Dobré ráno, Tome. To je tvoje?“ – pohodil hlavou k Anně.
„Ano,“ odpověděl omluvně Brangwen.
„Nevěděl jsem, že už máš tak velký dítě.“
„Ne, je mojí paní.“
„Aha, takhle to je!“ A podíval se na ní, jako by byla nějaké podivné dobytčátko. Začala metat blesky z černých očí.
Brangwen ji tam zanechal v péči barmana a sám se šel podívat, zda by mohl prodat nějaké mladé býčky. Farmáři, řezníci, honci, špinaví, neupravení muži, které si instinktivně ošklivila, na ni zírali, jak tam sedí na sedátku, pak si šli dát něco k pití a hlučně mluvili. Všechno kolem jí připadalo velké a zlé.
„Čí je to dítě?“ ptali se barmana.
„Patří Tomu Brangwenovi.“
Dítě tam sedělo dál opomíjeno a vyhlíželo otce. Přišla spousta mužů, ale žádný z nich nebyl on, a ona tam seděla jako stín. Věděla, že na takovém místě se nepláče. Všichni ti muži se na ni zvědavě dívali a ona se před nimi uzavřela.
Zmocnil se jí hluboký, vzrůstající chlad samoty. Seděla tam dál, zmrtvělá, bez hnutí.
Když už jen nepřítomně zírala před sebe a přestala vnímat čas, vrátil se, a ona k němu běžela, jako by vstal z mrtvých. Prodal zvíře, jak nejrychleji mohl, ale tím nebyly obchody u konce. Znovu ji vedl vřavou dobytčího trhu.
Pak se konečně obrátili a vyšli bránou ven. Neustále se s někým zdravil, pořád se zastavoval, aby prohodil s někým pár slov o půdě, dobytku, koních či jiných věcech, kterým nerozuměla, stála tam v té špíně a zápachu, kolem ní samé mužské nohy a boty. A neustále slyšela touž otázku:
„Co je to za děvče? Nevěděl jsem, že už máš tak velký dítě.“
„Patří mé paní.“
Nakonec si Anna byla víc než vědoma své odvozenosti od matky a svého odcizení.
Ale konečně šli pryč a Brangwen ji vzal do tmavé staré hospůdky v Bridlesmithu-Gateu. Dali si polévku z volských oháněk a maso se zelím a bramborami. Přicházeli další muži, další lidé. Anna mlčky kulila oči úžasem.
Pak odešli na velký trh, kde se vyměřovalo obilí, pak do obchodů. U jednoho stánku jí koupil knížku. Moc rád kupoval věci, maličkosti, o nichž si myslel, že se budou hodit. Pak se vrátili k Černé labuti a ona pila mléko a on brandy, poté zapřáhli koně a vyjeli po Derby Road domů.
Zmohla ji únava ze všech těch nových věcí. Ale nazítří, když o tom popřemýšlela, už zase poskakovala, třepala nožkou v tom podivném tanečku, který předváděla, a celou dobu mluvila o tom, co se jí přihodilo, co viděla. Vydrželo jí to na celý týden. A příští sobotu dychtila jet znovu.
Stala se na dobytčím trhu povědomou postavičkou, když seděla a čekala ve stánku. Ale nejvíc se jí líbilo, když zašli do Derby. Tam měl otec víc přátel.
A jí se líbilo, že to malé městečko už skoro zná, že je blízko řeka. Cizost jí nenaháněla strach, bylo to tu o tolik menší. Měla ráda trh pod plachtou a staré ženy. Líbil se jí hostinec U George, kde se otec ubytovával. Hospodský byl Brangwenův dávný přítel a Anny si tam hleděli. Mnoho dní proseděla v útulném výčepu v rozhovoru s panem Wiggingtonem, tlustým ryšavým hospodským. A když se tu farmáři všichni sešli ve dvanáct hodin k obědu, stávala se malou hrdinkou.
Nejdřív na ty neznámé muže s jejich nevzdělanou řečí jen sršela vzdor či syčela. Ale chovali se dobrosrdečně. S těmi světlými vlásky jako skelná vata v plamenné svatozáři kolem růžové tvářičky a černýma očima představovala jakousi zvláštnůstku a mužům se ta zvláštnůstka líbila.
Velice se rozzlobila, když ji Marriott, statkář z Ambergate, nazval lasičkou.
„Ty jsi jako lasička,“ povídá jí.
„To nejsem,“ vyhrkla.
„Ale jsi. Zrovna takhle cupitá lasička.“
Popřemýšlela o tom.
„Pak ty jsi – ty jsi člověk s nohama do O.“
Což byl. Ozval se hromový smích. Měli ji rádi za to, že se nedala.
„No jo,“ opáčil Marriott. „Tohle může říct jedině lasička.“
„Však taky jsem lasička,“ rozohnila se.
A znovu zaburácel smích mužských.
Líbilo se jim, když ji mohli škádlit.
„Tak co, děvče,“ říkával jí Braithewaite, „jak se má ovčí rouno?“
A zatahal ji za lesklý, bledý pramínek vlasů.
„To není žádné ovčí rouno,“ zlobila se Anna a nedůtklivě zastrčila lokýnku.
„Ták, no a jak se tomu teda říká?“
„To jsou vlasy.“
„A kde jsi přišla k takovýmu porostu?“
„Kde jsem k němu přišla?“ napodobila jeho intonaci, zvědavost ji přemohla.
Místo odpovědi se hlasitě rozesmál. Zvítězil, když ji přinutil mluvit, jako mluvil sám.
Jednoho nepřítele měla, říkali mu oříškovej Nat, byl to postižený člověk s chodidly rostlými dovnitř, který jimi při chůzi pleskal o zem a navíc trhal jedním ramenem. Prodával chudák oříšky po hospodách, kde ho znali. Neměl dorostlé patro a muži se posmívali jeho řeči.
Když se poprvé objevil v hospodě U George, když tam byla Anna, měla po jeho odchodu oči rozšířené úžasem:
„Proč takhle divně chodí?“
„Nemůže si pomoct, kotě, je tak narostlej.“
Zauvažovala o tom, pak se nervózně zasmála. Pak se rozmyslela, zrudla a zvolala:
„Je to ohavný člověk.“
„Ne, není ohavný; nemůže za to, že je takhle postiženej.“ Ale když se chudák Nat přišoural znovu, vytratila se. A nechtěla jíst jeho oříšky, které jí muži kupovali. Když pak o ně muži hráli domino, zlobila se.
„Jsou to oříšky od špinavýho člověka,“ křičela.
Nata přestali mít rádi a musel odejít do chudobince.
Brangwenovi začala v srdci klíčit tajná touha udělat z ní dámu. Jeho bratr Alfréd v Nottinghamu vyvolal velký skandál, když se stal milencem vzdělané ženy, dámy, vdovy po lékaři. Alfréd Brangwen velmi často dojížděl jako přítel do jejího domku v Derbyshiru, na den či dva opouštěl svou ženu a rodinu, a pak se k nim zase vracel. A nikdo se mu neodvážil postavit na odpor, protože to byl přímý člověk silné vůle a tvrdil, že je přítelem té vdovy.
Jednoho dne potkal Brangwen bratra na nádraží.
„Kam jedeš?“ zeptal se ho.
„Jedu do Wirksworthu.“
„Prý tam máš přátele.“
„Ano.“
„Někdy se tam zastavím, až pojedu tím směrem.“
„Jak chceš.“
Tom Brangwen byl na ženu tak zvědavý, že když se příště octl ve Wirksworthu, zeptal se, kde bydlí.
Na strmé stráni našel krásný domek s výhledem na městečko, které leželo na dně pánve, a na staré lomy v dálce na opačné straně. Paní Forbesová zrovna pracovala na zahradě. Byla to vysoká žena s bílými vlasy. Přiblížila se po cestičce a odložila silné rukavice a zahradnické nůžky. Byl podzim. Na hlavě měla klobouk s širokým okrajem.
Brangwen se začervenal až po kořínky vlasů a nevěděl, co říci.
„Říkal jsem si, že se sem podívám,“ řekl, „protože jsem věděl, že tu bydlí přátelé mého bratra. Měl jsem zrovna cestu do Wirksworthu.“
Okamžitě věděla, že je to Brangwen.
„Půjdete dál?“ zeptala se. „Otec si šel lehnout.“
Vzala ho do obývacího pokoje plného knih, s klavírem a stojanem na housle. A povídali si, ona mluvila prostě a bez rozpaků. Vyzařovala z ní důstojnost.
Takovou místnost Brangwen nikdy neviděl; působila dojmem otevřeného prostoru, připadala mu jako vrcholek hory.
„Můj bratr rád čte?“ zeptal se.
„Něco. Čte Herberta Spencera. A někdy čteme Browninga.“
Brangwena to naplňovalo vzrušujícím, téměř uctivým obdivem. Věnoval jí rozzářený pohled, když řekla „čteme“. Nakonec, jak se rozhlížel po pokoji, vyklouzlo mu:
„Nevěděl jsem, že náš Alfréd má tyhle sklony.“
„Je to dost neobvyklý muž.“
Užasle se na ni podíval. Zcela zjevně měla o jeho bratrovi jinou představu: zjevně si ho vážila. Bylo jí asi čtyřicet, byla přímá, poněkud tvrdá, zvláštní, nezávislá Jemu se zase tolik nelíbila, bylo na ní cosi chladného. Ale naplňovala ho nezměrným obdivem.
O svačině mu představila otce, invalidu, kterého museli podpírat, ale měl červené tváře a dobrou náladu, bělostné vlasy a vodnatě modré oči a dvorně naivní způsoby, které opět připadaly Brangwenovi nové a cizí. Byl tak přívětivý, veselý, tak nevinný.
Jeho bratr je milencem téhle ženy! Velice ho to udivovalo. Brangwen se vracel domů, opovrhuje sám sebou pro chudý životní styl. Je neotesaný, tupý buran, vězící v blátě. Víc než kdy jindy si přál povznést se k tomuto kultivovanému světu.
Je celkem zámožný. Tak zámožný jako Alfréd, který nemůže mít se vším všudy víc než šest set liber ročně. On sám vydělává asi čtyři sta a mohl by si přijít i na víc. Jeho investice každým dnem stoupají v ceně. Proč něco neudělá? Jeho žena je také dáma.
Ale když se vrátil na Blata, uvědomil si, jak je všechno dané, jak je ten druhý způsob života mimo jeho možnosti, a poprvé zalitoval, že převzal farmu.
Cítil se jako vězeň, který je sice v bezpečí a má snadný život, ale neprožívá nic zajímavého. Kdyby vzal na sebe riziko, mohl ze sebe udělat víc. Nedokázal číst ani Browninga, ani Herberta Spencera, ani neměl přístup k takovému pokoji, v jakém žila paní Forbesová. Takový způsob života byl úplně mimo jeho možnosti.
Ale pak si řekl, že to vlastně ani nechce. Vzrušení z návštěvy pomalu opadlo. Příštího dne už byl zase sám sebou, a pokud pomyslel na tu druhou ženu, bylo na ní a na jejím domově cosi, co se mu nelíbilo, cosi chladného, cizího, jako by to ani nebyla žena, ale nelidská bytost, jež používá lidský život k chladným, neživoucím účelům.
Nastal večer, hrál si s Annou a pak seděl o samotě se svou ženou. Šila. Seděl velmi tiše a rozrušeně kouřil. Vnímal klidnou postavu své ženy a klidnou hlavu sehnutou nad šitím. Ten klid mu připadal přílišný. Bylo to příliš mírumilovné. Chtěl bořit zdi a vpustit dovnitř noc, aby jeho žena nevypadala tak jistě a klidně, jak tam seděla. Přál si, aby ho vzduch neobepínal tak zblízka a těsně. Jeho žena se mu vzdálila, pobývala ve svém světě, tichá, bezpečná, nepozorována, nepozorující. Uzavřela se před ním.
Zvedl se, že půjde ven. Už nedokázal sedět v klidu. Musel se vymanit z toho tíživého, uzavřeného úkrytu ženy.
Jeho žena pozvedla hlavu a podívala se na něj.
„Ty jdeš pryč?“ zeptala se.
Shlédl a setkal se s jejím pohledem. Její oči byly temnější než tma a poskytovaly hlubší prostor. Cítil, jak před ní ustupuje, brání se, zatímco její oči ho sledovaly a neztrácely ze zřetele.
„Chystal jsem se do Cossethay,“ řekl.
Nespouštěla z něj oči.
„Proč tam chodíš?“
Srdce se mu rozbušilo a pomalu se posadil.
„Nemám k tomu zvláštní důvod,“ odpověděl.
Chvíli mlčela.
„Už se mnou nechceš být,“ řekla.
To ho vyplašilo. Jak poznala pravdu? Myslel si, že je to jeho tajemství.
„Ano,“ řekl.
„Chceš si najít něco jiného,“ řekla.
Neodpověděl. „Je to tak?“ ptal se sám sebe.
„Neměl bys vyžadovat tolik pozornosti,“ namítla. „Nejsi malé dítě.“
„Já si nestěžuju,“ odpověděl. Ale věděl, že ano.
„Myslíš si, že ve mně nemáš dost. Ale jak mě znáš? Co děláš pro to, abych tě milovala?“
To ho omráčilo.
„Nikdy jsem neřekl, že nemám v tobě dost,“ odpověděl. „Nevěděl jsem, že mám dělat něco pro to, abys mě milovala. Co chceš?“
„Už se nesnažíš, aby to mezi námi bylo pěkné, nezajímá tě to. Neděláš nic pro to, abych tě chtěla.“
„A ty neděláš nic pro to, abych já chtěl tebe, ne?“ Nastalo ticho. Byli si tak cizí.
„Přál by sis jinou ženu?“ zeptala se.
Oči se mu rozšířily, nevěděl, kde je. Jak může jeho vlastní žena říct něco takového? Ale ona tam seděla, malá, cizí a soběstačná. Najednou ho napadlo, že se nepovažuje za jeho ženu, kromě míry, na které se dohodli. Nemá pocit, že se za něj vdala. Každopádně je ochotná připustit, že by mohl chtít jinou ženu. Otevřela se před ním mezera, prostor.
„Ne,“ řekl pomalu. „Jakou jinou ženu bych měl chtít?“
„Jako tvůj bratr,“ odpověděla.
Chvíli mlčel, také se styděl.
„A co je s ní?“ opáčil. „Mně se ta žena nelíbila.“
„Ale ano, líbila se ti,“ vytrvale odporovala.
Zůstal udiveně hledět na svou ženu, která mu tak chladnokrevně říkala, co on sám cítí. A rozzlobilo ho to. Jakým právem tam takhle sedí a říká mu takové věci?! Je to jeho žena, jakým právem s ním mluví takhle, jako by byla někdo cizí?
„Nelíbila,“ zopakoval. „Nechci žádnou ženu.“
„Ale ano, chtěl bys být jako Alfréd.“
Mlčel v bezmocném vzteku. Udivovala ho. Řekl jí o své návštěvě ve Wirksworthu, ale jen krátce a nezaujatě, jak si myslel.
Jak tam seděla s tím podivně temným obličejem, očima ho sledovala neproniknutelně, a tím ho podněcovala. Začal se jí stavět na odpor. Opět se stala tou aktivní neznámou silou proti němu. Musí jí přiznat, že má pravdu? Nechtěně se bránil.
„Proč asi chceš najít ženu, která je pro tebe víc než já?“ řekla.
V prsou mu vřelo.
„Nechci,“ trval na svém.
„Proč?“ opakovala ona. „Proč se mě chceš zříct?“
Najednou si jako bleskem uvědomil, že možná ona je osamělá, vyděděná, nejistá. Připadala mu tak výsostně jistá, spokojená, soběstačná, měl pocit, že ona vylučuje jeho. Mohlo snad něco scházet jí?
„Proč nejsi se mnou spokojený? – Já nejsem spokojená s tebou. Paul ke mně chodil a choval se ke mně jako muž. Ty si mě nevšímáš, anebo si mě bereš jako dobytek, rychle, abys na mě mohl zase zapomenout.“
„Co si mám o tobě pamatovat?“ zeptal se Brangwen.
„Chci, abys věděl, že je tu kromě tebe ještě někdo jiný.“
„A nevím to snad?“
„Přicházíš za mnou jako by nic, jako bych byla vzduch. Pro Paula jsem něco znamenala, pro něj jsem byla ženou. Pro tebe nejsem nic.“
„Ty mi vnucuješ pocit, jako bych já byl vzduch,“ řekl na to.
Zmlkli. Pozorovala ho. Nemohl se pohnout, v duši mu vřel zmatek. Vrátila se ke svému šití. Ale pohled na ni, jak se tam před ním skláněla, se ho zmocnil a nenechal ho na pokoji. Byla to cizí, panovačná bytost. Ale přece ne tak docela nepřátelská. Jak tam seděl, cítil sílu a tvrdost svých údů, seděl tam silný.
Dlouhou dobu mlčky šila. Vnímal dojemnou kulatost její hlavy, velmi důvěrnou a uhrančivou. Pozvedla hlavu a vzdychla. Krev v něm vřela, její hlas k němu přelétl jako plamen.
„Pojď sem,“ řekla nejistě.
Chviličku se nehýbal. Pak se pomalu zvedl a přešel na druhou stranu krbu. Vyžadovalo to téměř smrtelné úsilí vůle či souhlasu. Stál před ní a shlížel na ni. Její tvář znovu zářila, oči jí opět svítily. Přišlo mu hrozné, jak se dokáže proměnit. Nemohl se na ni dívat, spalovalo mu to srdce.
„Lásko má!“ řekla.
A objala ho kolem stehen, tiskla si ho k prsům. A její ruce na něm jako by mu odhalovaly tvar jeho vlastní nahoty, připadal si vášnivě krásný. Nemohl snést pohled na ni.
„Drahý můj!“ řekla. Věděl, že mluví cizím jazykem.
V srdci se mu rozhostil strach jako rozkoš. Pohlédl na ni. Tvář jí zářila, oči měla plné světla, vypadala vznešeně. Trpěl nutkáním přiblížit se k ní. Byla tím hrozným neznámem. Sehnul se k ní, trpěl, neschopen se vzdát, neschopen dát se všanc, a přesto přitahován, hnán. Ona nyní prošla proměnou, byla nádherná, nedosažitelná. Chtěl se vzdálit. Zatím ji ještě nemohl políbit. Sám byl ještě mimo. Nejsnadnější by bylo políbit jí nohy. Ale za něco by se styděl, připadalo by mu to jako urážka. Čekala na to, že jí vyjde vstříc, ne že se před ní skloní a bude jí sloužit. Chtěla jeho aktivní účast, ne podřízení. Dotkla se ho prsty. A jemu působilo muka, že se jí musí dát aktivně, účastnit se toho, obejmout ji a poznat ji, která byla jiná než on. Bylo v něm cosi, co se bránilo vzdát se jí, protivilo se spojení s ní, i když po tom svrchovaně toužil. Bál se, chtěl se zachránit.
Nastalo pár okamžiků nehnutého ticha. Pak v něm postupně to napětí, ta nechuť začaly opadat a on se vydal k ní. Byla kdesi mimo něj, jako cosi nedostižného.
Ale on přestal hlídat sám sebe a pocítil tu temnou sílu své touhy přiblížit se k ní, být s ní, spojit se s ní, ve ztrátě vlastního já najít ji, najít své já v ní. Začal se k ní přibližovat.
Krev mu bušila ve vlnách touhy. Chtěl se k ní přiblížit, chtěl jí vyjít vstříc. Byla tam pro něj, pokud bude schopen jí dosáhnout. Vtahovala ho do své reality, která byla mimo něj. Slepý a zničený pokračoval, byl jí blíž a blíž, aby se mu dostalo naplnění, aby byl přijat v té tmě, která ho pohltí a odevzdá sobě samému. Pokud by se skutečně dovedl přiblížit tomu planoucímu jádru temnoty, pokud by se skutečně dal zničit, spálit tak, až by zažehl s ní společné naplnění, bylo by to nádherné, nádherné.
Jejich sblížení nyní, po dvou letech manželského života, bylo úžasnější než kdy předtím. Byl to vstup do dalšího stupně existence, byl to křest pro jiný život, bylo to konečné potvrzení. Jejich nohy kráčely po neznámé půdě vědomí, jejich kroky prozařovalo objevování. Kamkoli šli, bylo to dobře, svět kolem nich zněl ozvěnou toho objevování. Šli s radostí a na vše zapomněli. Vše ztratili a vše také nalezli. Nový svět byl objeven, zbývalo pouze prozkoumat ho.
Prošli bránou do dalšího prostoru, kde bylo tolik místa, že se přes všechna pouta, omezení a námahu pohybovali s naprostou volností. Ona byla bránou jemu, on jí. Konečně otevřeli bránu jeden druhému a stáli mezi veřejemi proti sobě, zatímco zezadu proudilo na jejich tváře světlo, byla to proměna, glorifikace, přijetí.
A světlo té proměny pak už navždy hořelo v jejich srdcích. On si šel svou cestou jako předtím, ona šla svou, ostatní svět nevnímal žádnou změnu. Ale pro ně dva tu byl věčný zázrak proměny.
Neznal ji o nic líp, o nic přesněji, teď když ji znal veskrze. Polsko, jejího manžela, válku – nic z toho v ní nechápal o nic lépe. Nechápal její cizí povahu napůl německou, napůl polskou, ani její cizí řeč. Ale znal ji, věděl, co znamená, aniž všechno tohle chápal. To, co říkala, co vyslovovala, bylo od ní slepé gesto. Sama pro sebe byla silná a jasná, on ji znal, zdravil ji, byl s ní. Co je to nakonec paměť než záznam určitého počtu možností, které se nikdy nenaplnily? Co jiného byl pro ni Paul Lenský než nenaplněná možnost, pro niž on, Brangwen, byl skutečností a naplněním? Co na tom, že se Anna Lenská zrodila z Lydie a Paula? Bůh jí byl otcem i matkou, to On se projevil v manželech, aniž se jim dal plně poznat.
A nyní se On ukázal Brangwenovi a Lydii Brangwenové, jak tam spolu stáli. Když se konečně vzali za ruce, dům byl hotov a Pán v něm začal dlít. A oni tomu byli rádi.
Dny ubíhaly jako dřív, Brangwen chodil ven za svou prací, jeho žena kojila dítě a do jisté míry se starala o farmu. Nemysleli jeden na druhého – proč by také měli? Pouze když se ho dotkla, věděl okamžitě, že je s ním, blízko něj, že je tou bránou a únikem, že představuje cosi nedostižného a on se skrze ni pohybuje v tom nedostižnu. Kde? – Co na tom záleží? Vždycky v něm našla odezvu. Když zavolala, odpověděl, když on ji požádal, okamžitě zareagovala.
Annina duše mezi nimi našla mír. Dívenka pohlížela z jednoho na druhého a viděla, že vytvořili prostředí pro její bezpečí, a byla volná. Důvěřivě si hrála mezi pilířem ohně a pilířem mraku, získávajíc ujištění na obou stranách. Nikdo už po ní nechtěl, aby celou svou dětskou silou podpírala zbořený konec oblouku.
Otec a matka se nyní spojovali v tom nebeském oblouku a ona, dítě, si mohla svobodně hrát v prostoru pod ním.
překlad a úprava: Nikola Bílá
nakladatelství MEISTERKOCH knihy ZDE
Přidejte odpověď