1.Kapitola – Myšlenky mládí
Sluneční paprsky časného jarního dne, medově bledé a sladké, zalévaly červené cihlové budovy Queenslea College a pozemky kolem nich, pronikaly skrz holé, pučící javory a jilmy, zvýraznily uhýbavé hnědé rytiny na křivolakých cestičkách a probouzely k životu narcisy, které se zabarvily a čile vykukovaly pod okny šatny spolužaček.
Mladý dubnový vítr, tak svěží a sladký, jako kdyby nefoukal po špinavých ulicích, ale po voňavých polích, šuměl v korunách stromů a bičoval volné úponky břečťanové sítě, která pokrývala průčelí hlavní budovy. Byl to vítr, který zpíval o mnoha věcech, ale každému posluchači zpíval jen to, co měl v srdci.
Studentům, kteří právě dostali od “starého Charlieho”, váženého prezidenta Queenslea, čepici a diplom, v přítomnosti obdivujícího davu rodičů a sester, milenců a přátel, zpíval snad o radostné naději a velkém úspěchu. O snech mládí, které se možná nikdy zcela nenaplní, ale přesto stojí za to o nich snít. Bůh pomáhej člověku, který takové sny nikdy nepoznal – který, když opouští svou alma mater, neví jak je krásně ve vzdušných zámcích.
Dav se vyhrnul ze vstupní haly a rozprchl se do mnoha ulic za areálem. Erik Marshall a David Baker odcházeli společně. První z nich toho dne promoval v oboru umění jako premiant třídy; druhý se přišel na promoci podívat a téměř pukl pýchou nad Erikovým úspěchem.
Mezi těmi dvěma bylo staré, osvědčené a trvalé přátelství, ačkoli David byl o deset let starší než Erik, jak se říká pouhým vyprávěním o letech, a o sto let starší, pokud jde o poznání životních bojů a těžkostí, které se podepisují na člověku mnohem rychleji a účinněji než plynutí času.
Fyzicky si ti dva muži nebyli vůbec podobní, přestože byli bratranci z druhého kolena.
Erik Marshall, vysoký, s pevnou postavou, kráčející volným, lehkým krokem, který jaksi naznačoval skrytou sílu a moc. Byl jedním z těch mužů, jež jsou trnem v oku těch smrtelníků, kteří nechápou, proč by všechny dary štěstěny měly připadnout jedinému člověku. Byl nejen chytrý a hezký na pohled, ale měl i ono nedefinovatelné kouzlo osobnosti, které je zcela nezávislé na fyzické kráse nebo duševních schopnostech. Měl pěkné, šedomodré oči, tmavé kaštanové vlasy, v jejichž vlnách se při dopadu slunečních paprsků třpytilo zlato. V jeho tváři se zračila mužnost a dobrota. Byl to syn bohatého muže, takže měl před sebou skvělé vyhlídky. Navíc byl považován za praktického člověka, romantické sny a vize jakéhokoli druhu nemíval.
„Jsem si jistý, že Erik Marshall je velmi svědomitý mladý muž a nikdy neudělá jediný kiks,“ řekl kdysi jeden profesor z Queenslea, který měl ve zvyku pronášet poněkud záhadné epigramy, „ale pokud ho někdy udělá, tak ho to jen posílí. Chybami se člověk učí.“
Zatímco jeho přítel David Baker byl malý, zavalitý chlapík s ošklivým, nepravidelným obličejem; měl hnědé, bystré a tajnůstkářské oči; jeho ústa měla komickou křivku, která se stávala sarkastickou, škádlivou nebo vítěznou, jak si přál. Jeho hlas byl většinou jemný a zvonivý skoro jako ženský, ale těch pár lidí, kteří slyšeli Davida Bakera řvát, když se převelice rozzlobil, neměli pocit, že slyší jemný zvonivý hlas. Když se vztekal, tak řval jako zvíře a nikdo již něco podobného nechtěl zažít.
Přesto všechno to byl chytrý muž, lékař – specialista na potíže s hrdlem a hlasem – a to dokonce tak dobrý, že byly jeho léčitelské úspěchy známé po celé zemi. Byl zaměstnancem Queenslea Medical College a šuškalo se, že zanedlouho bude povolán na důležité místo na McGillově univerzitě.
K úspěchu se probojoval přes obtíže a nevýhody, které by většinu lidí odradily. V roce, kdy se Erik narodil, pracoval David Baker jako poslíček ve velkém obchodním domě Marshall & Company. O třináct let později absolvoval s vyznamenáním Queenslea Medical College. Pan Marshall mu poskytl veškerou pomoc, kterou Davidova pevná hrdost dokázala přijmout, a poté trval na tom, že mladíka pošle na postgraduální studium do Londýna a Německa.
David Baker nakonec splatil každý cent, který na něj pan Marshall vynaložil, ale nikdy nepřestal k tomuto laskavému a velkorysému muži chovat vášnivou vděčnost a miloval jeho syna láskou, která předčila lásku bratrskou.
Sledoval Erikovo studium s živým, pozorným zájmem. Přál si, aby Erik začal studovat práva nebo medicínu, když už skončil s uměním, a byl velmi zklamaný, že se Erik nakonec rozhodl podnikat se svým otcem.
„Je to čisté plýtvání tvým talentem,“ zabručel, když šli z koleje domů. „ V právu bys získal slávu a úctu – tvoje vyjadřovací schopnosti jsou přímo určené pro právníka a je to naprostý úlet proti Prozřetelnosti, když je věnuješ komerčním účelům – naprosté zkřížení záměrů osudu. Kde je tvá ctižádost, člověče?“
„Na správném místě,“ odpověděl Erik se svým pohotovým smíchem. „Poslouchej, v téhle naší mladé, chlípné zemi je místo a potřeba pro všechny druhy podnikání. Ano, chystám se do obchodu. Především to bylo otcovo zbožné přání od chvíle, kdy jsem se narodil, a dost by ho bolelo, kdybych teď vycouval. Přál si, abych vystudoval uměleckou školu, protože věřil, že každý člověk by měl mít vzdělání, pro které je zrozen a jaké si může dovolit, ale teď, když jsem ho získal, chce, abych pracoval ve firmě.“
„Určitě by se podvolil, kdyby věděl, že chceš studovat něco jiného.“
„Možná, ale já opravdu nechci – o to jde, Davide. Dobře ví, že nenávidíš podnikatelský život, že nedokážeš pochopit, že by se podnikání mohlo líbit jinému člověku. Na světě je až příliš mnoho právníků – ale dobrých poctivých podnikatelů, ochotných dělat poctivě velké věci pro zlepšení lidstva a povznesení své země, plánovat velké podniky a dotáhnout své projekty do konce s rozumem a odvahou, řídit a kontrolovat, mířit vysoko a dovršit svého cíle, takových podnikatelů není nikdy dost. Tak, už jsem se zase rozpovídal, raději přestanu. Ale mám velké ambice, člověče! Jsem jich plný – bublají mi v každém póru. Chci proslavit obchodní dům Marshall & Company od oceánu k oceánu. Otec začal svůj život jako chudý chlapec z novoskotské farmy. Vybudoval obchod, který má pověst provinčního podniku. Chci v tom pokračovat. Za pět let naši firmu bude znát celá Amerika a za deset let celý svět. Chci, aby především firma Marshall & Company znamenala něco velkého v obchodních zájmech Kanady. Není to stejně úctyhodná ambice jako snažit se, aby černá vypadala u soudu jako bílá, nebo objevit nějakou novou nemoc s děsivým jménem, která by trápila nebohé tvory, kteří by jinak mohli klidně umírat v blažené nevědomosti o tom, co je trápí?“ „Když začneš dělat ubohé vtipy, je načase se s tebou přestat hádat,“ pokrčil David tlustými rameny. „Jdi si svou vlastní cestou a dělej si své vlastní podivnosti. Stejně tak bych očekával úspěch při pokusu o útok na citadelu jednou rukou jako při pokusu odvrátit tě od jakéhokoli směru, pro který ses jednou rozhodl. Páni, tahle ulice člověka pěkně vytočí! Co mohlo naše předky přimět k tomu, aby vedli město po úbočí kopce? Už nejsem tak štíhlý a aktivní jako v den své promoce před deseti lety. Mimochodem, ve vaší třídě bylo hodně spolužaček – dvacet, jestli jsem dobře počítal. Když jsem studoval já, byly v naší třídě jen dvě dámy a byly to průkopnice svého pohlaví v Queenslea. Měly už dávno za sebou svěží mládí, byly velmi zachmuřené, hranaté a vážné; a ani v nejlepších dnech by si nerozuměly se zrcadlem. Ale přesto všechno, to byly vynikající ženy – ach, velmi dobré.
Časy se pomstychtivě změnily, soudě podle dnešní sestavy studentek. Byla tam jedna dívka, které nemohlo být ani o den víc než osmnáct a vypadala, jako by byla vyrobena ze zlata, růžových listů a kapek rosy.“
„Věštec mluví jako básník,“ zasmál se Erik. „To byla Florence Percivalová, která je nejlepší ze třídy v matematice. Mnozí ji také považují za nejhezčí dívku z naší třídy. Nemohu říct, že takový je i můj názor. Ten blonďatý, dětský styl půvabu mě moc nezajímá – mám radši Agnes Campionovou. Všiml sis jí – té vysoké tmavé dívky s provazy vlasů a jakýmsi karmínovým sametovým květem v obličeji, studovala s vyznamenáním a ta by zajisté vynikla i na filozofické fakultě?“
„Samozřejmě jsem si ji všiml,“ řekl David důrazně a vrhl na přítele bystrý pohled. „Všiml jsem si jí obzvlášť a kriticky, protože někdo za mnou zašeptal její jméno a spojil ho s nesmírně zajímavou informací, že slečna Campionová má být budoucí paní Marshallová. Načež jsem se na ni v tu chvíli zadíval s velkým zájmem.“
„Na té zprávě není nic pravdivého,“ řekl Erik otráveně. „Agnes a já jsme nejlepší přátelé a nic víc. Mám ji rád a obdivuji ji víc než jakoukoli jinou ženu, kterou znám; ale pokud budoucí paní Marshallová existuje … ve skutečnosti jsem se s ní ještě nesetkal. Ani jsem ji nezačal hledat – a ještě několik let to nemám v úmyslu. Musím myslet na něco jiného,“ uzavřel svou řeč pohrdavým tónem. To je jasné – láska se nedívá očima, ale myslí, a proto je okřídlený Amor malován slepý.
„Jednou tu svou dámu potkáš,“ řekl David suše. „A navzdory tvému pohrdání si troufám předpovědět, že pokud ti ji osud nepřivede do cesty, tak si jí, co nejdříve vydáš hledat. Mám pro tebe radu, ó, synu své dobré matky. Až půjdeš na námluvy, vezmi si s sebou zdravý rozum.“
„Myslíš, že bych ho tam mohl nechat?“ zeptal se Erik pobaveně.
„No, já ti nevěřím,“ řekl David a moudře zakroutil hlavou. „Skotská část tvého nitra z nížin je v pořádku, ale máš v sobě keltskou duši po té tvé babičce z Vysočiny, a když ji člověk má, nikdy neví, kdy propukne a k jakému konci ho dovede, zvlášť když jde o zamilovanost. Kolikrát se už stalo, že kvůli nějakému krásnému bláznovi nebo chlípníkovi lidé ztratili hlavu, a pak se trápili po celý svůj život. Až si budeš vybírat ženu, pamatuj, že si vyhrazuji právo vyslovit o ní upřímný názor.“
„Vyjádři si, co chceš, ale vždy a jen bude záležet jen a jen na mém názoru,“ opáčil Erik.
„Proklínám tě, ty paličatý výhonku tvrdohlavého plemene,“ zavrčel David a láskyplně se na něj podíval. „To vím, a proto nebudu mít nikdy klid, dokud neuvidím, že se máš v plánu oženit s tou pravou. Není těžké ji najít. Devět z deseti dívek v téhle naší zemi se hodí do královských paláců. Ale s tou desátou se musí vždycky počítat.“
„Jsi na tom stejně špatně jako ta Alenka v pohádce, která se strachovala o budoucnost svých nenarozených dětí,“ namítl Erik.
„Chytré Alici se velmi neprávem vysmívají,“ řekl David vážně. „My lékaři to víme. Možná to s těmi starostmi trochu přehnala, ale v zásadě měla naprostou pravdu. Kdyby se lidé trochu víc starali o své nenarozené děti – alespoň do té míry, aby jim zajistili náležité fyzické, duševní a morální dědictví – byl by tento svět mnohem příjemnějším místem k životu a lidstvo by za jednu generaci udělalo větší pokrok, než jaký zaznamenalo v celé historii.“
„Ach, jestli se chystáš nasednout na svůj milovaný koníček dědičnosti, nebudu se s tebou hádat, Davide, člověče. Ale co se týče toho, že na mě naléháš, abych si pospíšil a oženil se s nějakou ženou, proč se…,“ chtělo se Erikovi říct: “Proč se sám neoženíš s tou správnou dívkou a nejdeš mi dobrým příkladem?” ale zarazil se. Věděl, že v životě Davida Bakera se skrývá starý smutek, který není taktní vytahovat na světlo boží, ani když jde o žerty mezi dvěma přáteli. Změnil svou otázku na: „Proč to nenecháš na starosti bohům, tam, kde to správně náleží? Myslel jsem, že pevně věříš v předurčení, Davide.“
„No, do jisté míry ano,“ řekl David opatrně. „Věřím, jak říkávala jedna moje skvělá stará teta, že co se má stát, stane se, a co se stát nemá, se žel někdy stane taky. A právě takové a podobné události způsobují, že se schéma věcí pokazí. Troufám si říct, že mě považuješ za starého blázna, Eriku, ale já vím o světě něco víc než ty a věřím, spolu s Tennysonovým Arthurem, že “pod nebem není rafinovanějšího pána, než je přílišná vášeň k dívce”. Chci, abys co nejdříve bezpečně zakotvil v lásce nějaké dobré ženy, to je vše. Je mi docela líto, že slečna Campionová není tvou budoucí dámou. Její vzhled se mi líbil, to ano. Je dobrá, silná a věrná – a má oči ženy, která by mohla milovat tak, aby to stálo za to. Navíc je dobře narozená, vychovaná a vzdělaná – tři velmi nepostradatelné věci, pokud jde o výběr ženy, která by měla zaujmout místo po tvé dobré matce, příteli můj!“
„Souhlasím s tebou,“ řekl Erik nedbale. „Nemohl bych si vzít žádnou ženu, která by tyto podmínky nesplňovala. Ale jak už jsem řekl, nejsem do Agnes Campionové zamilovaný – a kdybych byl, nebylo by to k ničemu. Je stejně zasnoubená s Larrym Westem. Vzpomínáš si na Westa?“
„Na toho hubeného, nohatého chlapíka, se kterým jsi první dva roky v Queenslea tolik kamarádil? A co se s ním stalo?“
„Po druhém ročníku musel z finančních důvodů odejít. Poslední dva roky učí ve škole na nějakém zapadlém místě na Ostrově prince Edwarda. Není na tom nijak zvlášť dobře, chudák – nikdy nebyl moc silný, i když se snažil vystudovat za každou cenu. Od února jsem o něm neslyšel. Říkal tehdy, že se bojí, že to do konce školního roku nevydrží. Doufám, že se Larry nezhroutí. Je to skvělý chlapík a je hoden i Agnes Campionové. Tak, a jsme na místě. Jdeš dál, Davide?“
„Dnes odpoledne ne – nemám čas. Musím si odskočit na North End za mužem, který má nemocné hrdlo. Nikdo nemůže zjistit, co mu je. Všechny doktory včetně mě zmátl. Ale přijdu na to, co mu je, jen když bude žít dost dlouho.“
Překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď