Lucce (44) dávali lékaři po vážném úrazu jen pětiprocentní šanci na přežití. Jirka (55) je autista a kvůli opakované šikaně se dlouho stranil lidí. Mirkovi (43) zase vrozené onemocnění komplikovalo hledání práce. Poznejte příběhy tří bojovníků, kteří našli své místo v libereckém Sdružení TULIPAN. O víkendu je můžete potkat na OpenMarketu u radnice.
Tři lidé, tři rozdílné osudy. Lucie se po těžkém úrazu musela znovu učit číst, psát i jíst. Jiří se dlouhá léta bál lidí a vyhýbal se očnímu kontaktu. Miroslav navzdory dvěma výučním listům nemohl kvůli zdravotnímu omezení vykonávat své profese. Všichni tři dnes pracují ve Sdružení TULIPAN, které jim poskytlo nejen zaměstnání, ale také prostředí, kde se cítí dobře.
Lucka: Lékaři mi dávali pět procent šance
Čtyřiačtyřicetiletá Lucie Vondráčková studovala na ČVUT a závodně hrála volejbal. Před dvaceti lety však utrpěla vážný úraz, na který si dodnes nepamatuje. „Doktoři mi dávali jen pět procent šance na přežití. Jsem sice tady, ale za cenu toho, že jsem se musela znovu učit jíst, číst, psát – prostě všechno,“ vzpomíná.
Se studiem i sportem se musela rozloučit. Dodnes trpí silnými epileptickými záchvaty, které přicházejí přibližně třikrát měsíčně. Během nich upadá do bezvědomí a následně si nic nepamatuje. Potíže má také s krátkodobou i dlouhodobou pamětí. „Nezabírají mi žádné léky, ani ty nové. Co bude, nevím. Žiju teď a do budoucnosti nevidím,“ říká.
V TULIPANu pracuje asi deset let. Začínala v rukodělné výrobě, dnes se věnuje keramice. Záchvaty ji nešetří ani v zaměstnání, ale kolegové vědí, jak jí pomoci. Kvůli nepředvídatelnému zdravotnímu stavu je v osobním životě téměř neustále pod dohledem partnera nebo rodiny. Práce jí proto přináší i pocit samostatnosti.
„Jsem tu hlavně proto, že jsem mezi lidmi, sama za sebe. Pracuju pilně a cítím se užitečná,“ vysvětluje.
Jirka: Dřív terčem šikany, dnes oblíbený kolega
Jiřímu bude letos pětapadesát. Šikanu zažil v dětství i v dospělosti. Má poruchu autistického spektra a obsedantně-kompulzivní poruchu. Obtížně snáší změny a na nové situace si dlouho zvyká. Jeho odlišné chování se v minulosti často setkávalo s nepochopením a posměchem.
Když před třinácti lety přišel do TULIPANu, byl uzavřený, téměř nemluvil a vyhýbal se očnímu kontaktu. Díky trpělivému přístupu, podpoře rodiny a vstřícnému prostředí se však postupně začal otevírat ostatním.
Dnes je podle kolegů oblíbeným členem týmu, kterého je někdy všude až příliš. „Občas nečekaně vtrhne do kanceláře, přerovná papíry a zase odejde,“ popisují s úsměvem jeho kolegové.
Jiří si práci natolik oblíbil, že je někdy těžké přesvědčit ho, že pracovní doba skončila a je čas jít domů. Z člověka, který se dříve stranil okolí, se stal společenský kolega, jenž v TULIPANu doslova rozkvetl.
Míra: Životní remíza, se kterou se naučil žít
Miroslav Bulíř (43) se od narození potýká s hydrocefalem, tedy nadměrným hromaděním mozkomíšního moku. Onemocnění se promítá do jeho vzhledu i zdravotního stavu. Potíže s jemnou motorikou mu navíc komplikovaly pracovní uplatnění.
Vyučil se kuchařem a obuvníkem, ani jedním se však kvůli problémům s koordinací nemohl živit. „Práce samotná mi kvůli motorice prostě nešla, spíš se to mělo tendenci zhoršovat,“ vzpomíná.
V TULIPANu pracuje už čtrnáct let. Začínal roznášením pošty a obstaráváním nákupů, dnes pomáhá v technickém úseku. Hrabání listí, stěhování nábytku nebo stavění pódií běžně zvládá.
Oceňuje, že může pracovat vlastním tempem a nikdo ho nenutí do činností, na které si netroufá. „Určitě nechci pracovat ve výškách, mám z nich strach, dělá mi problémy přejít i po obyčejné lávce. V TULIPANu s tím naštěstí nikdo problém nemá,“ vysvětluje.
Nedávno prodělal také dvě vážné operace očí. Jeho zdravotní stav se podle něj nezlepšuje, ale ani nezhoršuje. Sám tomu říká životní remíza. Za to, co dnes zvládá, je vděčný nejen TULIPANu, ale především rodičům, kteří se mu od narození intenzivně věnovali. „Díky nim jsem vlastně tam, kde jsem. Mohlo to být mnohem, mnohem horší,“ uzavírá.
Umění bez bariér u liberecké radnice
Příběhy lidí ze Sdružení TULIPAN představí nový projekt OpenMarket Liberec s podtitulem Spojme světy – Design bez bariér. Jeho cílem je propojit tvůrce se zdravotním handicapem, neziskové organizace a profesionální výtvarníky.
„Vizí je vytvořit platformu, kde se setkají handicapovaní tvůrci s renomovanými výtvarníky, navážou nové kontakty, získají inspiraci a zároveň budou moci svou tvorbu představit široké veřejnosti,“ uvádí organizátor Tomáš Trnka.
Akce se uskuteční v sobotu 24. října na náměstí u liberecké radnice. Návštěvníci se budou moci seznámit s tvorbou účastníků i příběhy, které za ní stojí.
OpenMarket Liberec: Spojme světy – Design bez bariér
Kdy: Sobota 24. října 2026 od 10.00 do 16.00
Kde: Náměstí Dr. E. Beneše v Liberci
OpenMarket propojuje tvůrce se zdravotním postižením, neziskové organizace a profesionální výtvarníky. Návštěvníci si budou moci prohlédnout originální výrobky a setkat se přímo s jejich autory. Mezi účastníky bude také liberecké TyfloCentrum, v jehož stánku představí své kožené výrobky Lukáš Feifer.
Zuzana Vykoukalová
Liberecký deník
Přidejte odpověď