Pěstounství se pro peníze prostě dělat nedá

„I když je pěstoun od letoška brán jako zaměstnanec, je s dětmi přeci jen 24 hodin denně. Blízký vztah se mezi nimi zkrátka musí vytvořit,“ říká v rozhovoru MfD spoluzakladatelka o. p. s. Náhradním rodinám Sonja Hronová Hlůžková.

Za vznikem obecně prospěšné společnosti Náhradním rodinám -první svého druhu v kraji, stojí dvě vychovatelky z dětského domova.

„Pomáháme rodinám, které poskytují náhradní péči, a to jak poradenstvím, tak programy pro děti i rodiče. Tím se snažíme pěstounům odlehčit. Být pěstounem je náročné, je to práce na 24 hodin denně,“ říká Sonja Hronová Hlůžková, jedna ze zakladatelek.

Organizace poskytuje své služby už dva roky. Sídlí ve Staré Roli a v současné době rozšiřuje kontaktní místa i do dalších měst – do Ostrova, Mariánských Lázní, Aše a Kraslic.

– V médiích se v poslední době objevovaly diskuze na téma rušení dětských domovů a upřednostňování pěstounské péče. Vy máte zkušenosti jak s náhradní rodinnou péčí, tak s ústavní výchovou. Jaký je váš názor na věc?

Věta „Zrušíme dětské domovy“ je absurdní. Ne všechny děti jsou umístitelné, ať už z důvodu věku, hendikepu, charakterových problematik a dalších. Dětské domovy v nějaké formě budou existovat vždycky, nemusí v nich ale být umístěné všechny děti. Rozhodně je pro ně lepší, když vyrůstají v rodině. Pracovala jsem v dětském domově s formou rodinné skupiny. To je výborná věc, máte jeden byt, ve kterém pracují tři pedagogové a dva noční asistenti, tedy celkem pět lidí na šest až osm dětí. Přesto se ale při službách střídají, kdežto v rodině máte stále jednoho, případně dva rodiče, kteří se střídají maximálně s babičkou a dědou. Ať se snažíte, jak chcete, v dětském domově nemůžete dětem dát to, co rodina. I když pěstounství je od letoška bráno vlastně také jako zaměstnání, pěstoun je s dětmi přeci jen 24 hodin denně. Blízký vztah se mezi nimi zkrátka musí vytvořit.

– S jakými problémy se pěstounské rodiny nejčastěji potýkají?

Ať je to jakkoliv, děti, které prošly ústavní výchovou, mají často problémy. A úplně jiné než děti vyrůstající v rodině. Pokud vyrůstaly v dětském domově, může se u nich projevit řada problémů, například ústavní deprivace, porucha citového připoutání, nízké sebevědomí… Z toho plyne většina potíží. I když s vámi mají vytvořenou citovou vazbu, je to jiné. Hodně řešíme především výchovné problémy a problémy s učením. Snažíme se jim předcházet, a když už nastanou, tak je pomáháme řešit. Ať už s psychologem, speciálním pedagogem a dalšími odborníky. Navíc ještě může do pěstounské péče zasáhnout i biologická rodina, což také může být další komplikace.

– Hlásí se biologičtí rodiče o svá práva k dětem?

Hlásili by se, ale představují si to tak, že kdykoliv u pěstounů zazvoní, mají možnost, právo a nárok stýkat se se svým biologickým dítětem. Což tak není. Mají samozřejmě rodičovská práva, ale jde o to, aby dítě vyrůstalo v klidném sociálním prostředí. Nemůžou ho narušovat podobné ataky, a tak je nutné nastavit pravidla a dodržovat je.

– Musí to být těžké pro všechny zúčastněné. Jak jim v takových situacích pomáháte vy?

Zprostředkováváme jim takzvaný asistovaný kontakt. Ten má několik fází včetně přípravy a následné péče. V přípravné fázi by mělo dojít k promluvě se všemi stranami -pěstounem, dítětem, biologickým rodičem. Doporučujeme pěstounům, aby k prvnímu kontaktu došlo na neutrální půdě a nepouštěli si biologickou rodinu, kterou neznají, k sobě do bytu. Je pravda, že když většina biologických rodičů slyší, že by měli dodržovat pravidla a jsou nuceni se na nás obrátit, tak opět selžou a setkání s dítětem se nakonec neuskuteční.

– Jaký je o pěstounskou péči v kraji zájem z řad veřejnosti?

Z více než 90 procent tu máme případy příbuzenské pěstounské péče, kdy děti dostanou většinou do výchovy prarodiče. Prověřených pěstounů je méně. Po kampaních a mediální vlně, která začátkem roku proběhla, se situace hodně změnila. Obrátilo se na nás okolo 15 lidí. Za nižší zájem může podle mě to, že veřejnost nemá povědomí, co je pěstounská péče. Ještě loni, když jsme byli žádat o různé finanční prostředky, jsme se setkali s tím, že ani řada politiků nedokázala oddělit, co je osvojení, co je pěstounská péče. Je důležité, aby lidé dostali toto do povědomí, je důležité začít včas. Třeba už u dětí z šesté sedmé třídy v rámci školních besed. V neposlední řadě také proto, aby se dítě, které žije v pěstounské rodině, cítilo normálně a nebylo na něj ve škole poukazováno. Myslím ale, že k tomu už mezi dnešní mladší generací tak často nedochází.

– Co lidi nejčastěji vede k rozhodnutí stát se pěstounem?

Jsou to často lidé ve věku kolem 40 let. Jejich děti už jsou dost velké a oni mají dojem, že by ještě někomu mohli pomoct. Pěstounem by se měl vesměs stát člověk, který má už své rodičovství odžité. Pokud nemá své vlastní děti, směřuje se spíše k adopci.

– Může být důvodem třeba i hmotné zabezpečení, které z pěstounské péče plyne?

To je novinka platná až od 1. ledna letošního roku. Myslím si, že pěstouni by měli být placeni, protože je to služba jako každá jiná. Vůbec se nedá mluvit o tom, že by je někdo přeplácel. Pro peníze se to dělat nedá.

– Co vše předchází tomu, než se dítě dostane do pěstounské rodiny?

Zájemcům můžeme podat potřebné informace. Ten pak ale musí projít cestou přípravy pěstouna. Od formálních záležitostí, jako podat žádost na obec s rozšířenou působností, dodat zdravotní potvrzení na sociálku, která pak navštíví rodinu a zjistí prostředí, ve kterém žije, až po kraj, který zve pěstouny na předběžné psychologické vyšetření a zajistí posudek. Pak nastane fáze případná, ta trvá několik víkendů. Žadatel musí splnit podle zákona 48 hodin školení, kde se dozví všelijaké informace, prochází dalšími psychotesty. Až se tento proces ukončí, jsou zařazeni jako možní budoucí pěstouni a pak jsou přiřazováni k dětem. Není to tak, že hledáme rodičům dítě, ale hledáme pro dítě rodiče. Dochází k prvnímu setkání.

– Jaký by měl správný pěstoun být?

Myslím si, že není nutné, aby byl pěstoun vysokoškolsky vzdělaný a žil v luxusním domě. Musí to být člověk empatický, měl by splňovat i určité charakterové vlastnosti. Spíš je u nás hodně lidí, kteří přijdou k pěstounské péči takzvaně jako slepý k houslím. Pokud selže matka, otec, vezme si děti někdo z příbuzenstva. Představte si, že je vám 40, máte dvě dospělé děti, které s vámi už nebydlí. Najednou vám zavolají, že se něco stalo, a vy si přivezete domů děti, kterým je pět a šest let. Život se vám obrátí vzhůru nohama. V těchto případech je o to víc zapotřebí intenzivnější pomoc a vysvětlit, co se bude dít.

– A jak jim můžete pomoct vy?

Od 1. 1. 2013 mají pěstouni povinnost sepsat dohodu o výkonu pěstounské péče. Mohou jí sepsat i s naší organizací. V rámci této dohody poskytujeme pěstounům doprovázení a další služby, například relaxačně vzdělávací pobyty pro rodiny s dětmi, pobyty pro děti, tedy takzvané odlehčení pro pěstouny, zajištění odborné pomoci, svépomocné skupiny – „Kavárnu pro pěstouny“, poradenství či asistovaný kontakt s biologickou rodinou. Dále zajišťujeme vzdělávání pěstounů, které jim zákon ukládá. Toto vše by mělo pomoci pěstounům při výchově dětí, aby nedocházelo k selhávání náhradní rodinné péče. Také se snažíme o propagaci pěstounství a o osvětu.

– Dochází i k tomu, že si děti s pěstouny nesednou a putují zpět do dětského domova?

Když jsme s kolegyní pracovali v dětském domově, byly jsme toho někdy svědky. Jsme ale pořád přesvědčené o tom, že se to stávalo proto, že neexistovaly služby pro pěstouny. Ti se neměli na koho obrátit a nebyla jim včas poskytnuta pomoc. A i když projdete přípravou, nikdo vám nikdy nezaručí, že si domů přivedete blonďatou modrookou hodnou holčičku, která bude v klidu sedět a kreslit si. Tak to může být první týden, pak se ale může stát cokoliv a vás to překvapí. V tu chvíli je důležité mít se na koho obrátit. Některé rodiče stačí jen ujistit, že to dělají dobře.

– Pěstounská péče končí dosažením dospělosti dítěte a vy nabízíte i služby připravující dítě na odchod z náhradní rodinné péče, jako výuku finanční gramotnosti, výcvik sociálně-komunikačních dovedností. Funguje to tedy tak, že dítě s dosažením 18 let automaticky z rodiny odchází, nebo dál žijí jako rodina?

Pokud dítě studuje, do jeho 26 let je pěstoun dále pěstounem a pobírá veškeré dávky, které mu přísluší, jako na nezletilé dítě. Ale myslím si, že když do takových věcí člověk jde, tak se vším všudy. Tyto služby nabízíme, protože když o tom, že si musí naučit hospodařit a podobně, poučují puberťáky rodiče, mnohdy to neberou. Když to ale slyší od jiných, spíš si uvědomí, že mají jejich rodiče tak trochu pravdu.

– Rozdílem mezi pěstounskou a další z náhradních péčí – adopcí, je také ve vztahu k biologické rodině. Adoptované děti své rodiče neznají, nejsou s nimi v kontaktu. Je to výhoda?

Největší špatnost, která se může v jakékoliv takové rodině napáchat je, že se o adopci před dětmi mlčí. Pěstounské děti si nesou své jméno a svou minulost. I adoptivní rodič by o jeho minulosti měl s dítětem mluvit. Vždycky se totiž najde nějaký „dobrák“, který to udělá za ně, a pak nastanou problémy. Dítě by mělo vědět, že se nám nenarodilo, ale že jsme si ho „vybrali“. Nemusí se jim to připomínat každý večer před spaním, ale třeba v různých fázích hraní nebo formou pohádky. Mají to pak v povědomí a nezaskočí je to.

—

Marie Benetková, autorka je spolupracovnicí redakce

Mladá fronta DNES