Jednou z hvězd festivalu Letní Letná, který začíná už tuto neděli, je francouzský akrobatický soubor Les Colporteurs. MfD hovořila s režisérem souboru a vozíčkářem Antoinem Rigotem (foto).
Do Prahy přivezl své nové představení Le bal des intouchables. Odráží situaci a pocity režiséra a zakladatele souboru Antoina Rigota po nehodě, která jej před třinácti lety upoutala na invalidní vozík.
– Co vše v představení děláte?
Jsem režisér. Konkrétně se představení dotýká tématu, se kterým jsem já přišel z osobních důvodů. Po nehodě jsem se totiž ocitl určitým způsobem na okraji, byl jsem jiný. Hraji klauna, který vypráví svoje příběhy, svoje dilemata. Ale protože jsem musel jít na operaci s ramenem, tak v Praze nevystupuji. Za mě alternuje člověk, který je klaun profesí.
– Vrátil jste se nyní na pódium poprvé od nehody?
Není to první představení po nehodě. Už předtím jsem režíroval asi tři nebo čtyři a vystupoval jsem ve třech. Velice záhy, když jsem se začal zotavovat, mi velmi pomohl jeden italský režisér. Obsadil mne do představení Metamorfózy, kde se vyskytovaly různé postavy bohů. Pro mne to byla morální vzpruha, myslel jsem si, že už jsem odepsaný. On mne naučil, že s handicapem, který mám, si mohu vytvořit vlastní vyjadřovací jazyk. Představoval jsem třeba boha sopek Vulkána, který sám byl také handicapovaný.
– Co se vám tehdy před třinácti lety přesně stalo?
Skočil jsem do moře. Myslel jsem, že je tam velká hloubka, ale nebyla. A protože jsem neměl helmu, poranil jsem si krční páteř. Bylo to zrovna během turné po Spojených státech. V jednu chvíli jsem byl patnáct metrů nad zemí na provaze a nic se mi nestalo a pak jsem se šel vykoupat. Obvyklá otázka na artisty, zda příliš neriskují, mi proto připadá paradoxní.
– Návrat, to bylo vaše přání od začátku?
Víceméně okamžitě jsem si tím byl jistý. Ani to pro mne nebyla otázka výběru, jako spíš, jak to udělat. Devět měsíců jsem ležel a nemohl jsem chodit. A režisér mi každý den volal a ptal se, jak to se mnou vypadá. Hned mne začal připravovat na to, že až se odtud dostanu, tak mne chce do představení. Ani jsem neměl čas přemýšlet, jestli ano, nebo ne. Hodně mi pomohlo i to, že jsem začal hrát na hoboj, zkusil jsem si něco jiného.
– Musíte být pro spoustu lidí vzorem. Obracejí se na vás postižení lidé?
Chodí za mnou lidé, kteří o tom chtějí mluvit. Většinou to nejsou přímo handicapovaní, spíš třeba mají rodiče, o které se starají. Je pro ně hodně důležité, že jsem to nevzdal. To je přenositelná zkušenost.
Mladá fronta Dnes
Přidejte odpověď