Radek Žalud zvládá i 20 koncertů za měsíc. Rád si pořizuje technologické novinky, plánuje rodinu a říká: „Prostě jsem řízením osudu ztratil možnost vidět a nic s tím neudělám.“
ČESKÉ BUDĚJOVICE Radek Žalud (28 let) míří na natáčení Pošty pro Tebe do pražského televizního studia. S kamarádem, slovenským zpěvákem Marošem Bangem tam pozvali ženu, která je seznámila, a oni už spolu natočili několik duetů. Trému nemá, při koncertech s Danem Landou si zvykl vystupovat před tisícovkami diváků.
„Mám výhodu, že ty davy nevidím, jen vnímám atmosféru,“ směje se Radek, který je od narození slepý.
„Narodil jsem se v sedmi měsících a v inkubátoru mi podle doktorů spálili sítnici. Jo, občas vidím nějaké záblesky světla, ale to si předtím musím dát pár becherovek,“ konstatuje bez známky hořkosti.
Na setkání v Masných krámech ho sice autem přivezl tatínek Jiří, ale jinak cestuje po celé republice autobusy a vlaky většinou sám. Pokud vyráží na nějaké vystoupení, platí si asistentku, která mu třeba vyžehlí košili nebo sako a doprovodí ho na pódium.
Radek se za bílou hůl nestydí.
„Prostě jsem řízením osudu ztratil možnost vidět a nic s tím neudělám. Musel jsem se proto naučit v tomhle světě vidících orientovat co nejlépe,“ dodává.
Vzápětí se pochlubí nejnovějším dotykovým telefonem, s ním pracuje daleko rychleji než já. Ten mu řekne, kdo volá, a dokáže identifikovat každé číslo, které je ve veřejné síti. SMS zprávy diktuje, ale pokud potřebuje, dokáže je napsat i sám.
„Snažím se vždycky si pořizovat novinky na elektronickém trhu, protože přinášejí pro nás nevidomé spoustu vychytávek. Třeba speciální navigace mi oznámí, která tramvaj přijíždí na zastávku a kam jede. Ale nabídnutou pomoc při orientaci nikdy neodmítnu, zvlášť od žen,“ dodává spiklenecky.
Netají se tím, že jeho životem už prošlo několik dívek, ale žádná ještě nezakotvila natrvalo. „Trochu mi vždycky vadí, když musím rodičům vidící dívky dokazovat, že stojím za to, aby se mnou chodila. Zjistil jsem ale, že holky s určitým handicapem lépe chápou některé mé problémy,“ vysvětluje.
Poslouchali rádio na schodech
Nad půllitrem piva, které má rád, se svěřuje, že právě další den míří na Slovensko za dívkou, která by se možná mohla stát jeho osudovou. V budoucnu si rozhodně přeje rodinu, ale zatím se bojí, že jeho pracovní vytížení by asi ženě vadilo.
„Jen v prosinci jsem měl 22 koncertů. V Bruselu byl mezi hosty bratr belgického krále. Vystupoval jsem na Slovensku i doma v Čechách a tenhle rok plánuju, že jich bude také dost,“ říká zpěvák, který vyrůstal na dechovkách budějovického rozhlasu, které poslouchával s otcem a jeho kamarádem v poledne na schodech u domu. Když je okouzlil interpretací písně Kdyby byl Bavorov, dostal právě od onoho tátova známého heligonku.
„Učil jsem se nejdřív sám, ale od druhé třídy jsem chodil do lidušky na Piaristické náměstí. Nebýt učitelky Marie Syrovátkové a Pavla Pikouse, který se dokonce kvůli mně naučil Braillův notopis, asi bych harmoniku někam odložil,“ vzpomíná vděčně na ty, kteří stáli u začátku jeho muzikantské dráhy.
Od 7. třídy pak začal na pražské Konzervatoři Jana Deyla pro zrakově postižené studovat nejen harmoniku, ale přibral i kytaru. Plánoval, že díky ní bude balit holky. Logicky chtěl taky zpívat, ale až názor profesora Andreje Kucharského, který učil i Petera Dvorského nebo Gabrielu Beňačkovou, všechno změnil.
„Řekl mi tehdy při semináři, že jsem zpěvák jako poleno, což myslel jako pochvalu, a prohlásil, že se mám téhle cestě věnovat. Tak jsem to vzal jako osudový pokyn a rozhodl se, že neskončím jako učitel v hudební škole, což byla dráha většiny mých spolužáků,“ přiznává.
Tvrdí, že mu nedělá problém přecházet z jednoho žánru do druhého. Vliv na to zřejmě měl i fakt, že na budějovické ZUŠ ho nejprve učila operní pěvkyně Naděžda Honzíková a poté Jana Mikolášová, která zpívá s Budvarkou. Díky opernímu a muzikálovému zpěvákovi Petru Dopitovi začal vystupovat s muzikálovými melodiemi i v TV Šlágr, a Petr ho dokonce začal učit hře na pilu, s níž on sám vyhrál i mistrovství světa.
A proč Radek Žalud není ještě superstar, kterou do muzikantských výšin katapultovala nějaká televizní soutěž? „Stál jsem před porotou už ve dvou ročnících. Řekli mi, že jsem málo temperamentní a taky že zpívám jako Dan Hůlka. Nemůžu za to, že mám stejně jako on sytý baryton. Tak hraju a zpívám na koncertech a zábavách,“ poznamenává. Jedinou nevýhodou podle něj je fakt, že pro řadu lidí je vlastně neznámý zpěvák, a tak se občas zdráhají dát za vstupenku i 80 korun. Netrápí se tím a věří, že jeho čas ještě přijde.
„Hlas je moje deviza a jsem moc rád, že jsem ho mohl využívat při projektu 5 statečných, který organizovala Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých. V budějovické pobočce České spořitelny jsem sjednával bankéřům schůzky s klienty,“ vysvětluje s tím, že ho pochválila i šéfka Hana Petroušová, která si zpočátku takovou spolupráci jen těžko dovedla představit.
Radek Žalud věří v osudová setkání. Díky tomu se potkal s populárním slovenským nevidomým romským zpěvákem Marošem Bangem a plánují společné projekty. Chystají se spolu do Vatikánu.
„Věřím, že začala další nádherná kapitola mého života. Ačkoliv nevidím, slovy mé nejoblíbenější písně od Michala Davida tvrdím, že přece na to právo mám,“ dodává.
Mladá fronta DNES
| Mirka Nezvalová | |
| Odkaz: | http://zpravy.idnes.cz/ mfdnes.asp |
Přidejte odpověď