Kolébkou sledge hokeje je v České republice Zlín. Nadšenci tady založili tým už v roce 1999. Kdo by si myslel, že se „jenom vozí“ na ledě, pletl by se. Hrát sledge hokej je pěkná dřina.
Zlín – Intenzivní dvoufázové tréninky mají hokejisté doplněné ještě o posilovnu. A to nemluvíme o samotných zápasech, kde chtějí podat handicapovaní co nejlepší výkon.
Cestou do kopce k zimnímu stadionu PSG se člověk docela zapotí. Když ale vejdu dovnitř, cítím chlad, který jde z ledového kluziště. V šatně se chystá dvanáctka mužů a také trenér. Zrovna mají vícedenní soustředění, během kterého se připravují na jeden z největších klubových turnajů ve sledge hokeji v Evropě.
Ke sledge hokeji se dostali hráči různě. Někteří po úrazu nebo nehodě hledali sportovní vyžití, několik jich také začalo hrát zkrátka proto, že jim sledge hokej přirostl k srdci.
„Sledge hokej hraju ve Zlíně už od roku 2006,“ říká mi jeden z brankářů Jan Matoušek. Zdeněk Šafi Šafránek se k sledge hokeji dostal zase přes svou lékařku. „Před úrazem jsem hrál fotbal a cvičil bojové sporty,“ vypráví. Na tréninky do Zlína přijíždí tři sta kilometrů až z Poděbrad, tým si vybral hlavně kvůli svým parťákům. „Rodina mě v tom hodně podporuje,“ dodává Šafi.
Do sledgehokejového týmu se mohou zapojit i zdraví hráči, na ledě však smí být pouze dva za každý tým. „Nejdřív jsem se jen chodil dívat, ale pak mě kluci ukecali, abych začal hrát,“ popisuje své začátky David Hábl. Ten začal hrát sledge hokej i se svým bratrem, který přišel po úrazu o nohy.
Sledge hokej se v České republice rozšířil také díky Petru Julinovi. „Na jaře 1999 jsme se domluvili na Zimním stadionu Luďka Čajky a zkusili jsme vyjet na led. Pokrátili jsme polámané hokejky a přidali naspod hroty z hřebíků, abychom se měli jak odrážet. Heroický výkon byl objet celou ledovou plochu dokola,“ vzpomíná na sledgehokejové začátky Julina.
Když odejdou chlapi z kabiny, převlékám se i já. Musím to zkusit. U ledové plochy mi Petr Julina podává sáně, helmu, hokejky a rukavice. Když se usadím do sání, snažím se hokejkami odrážet. Těžko se mi ale zatáčí, protože dvě brusle, které mám pod sedákem, jsou příliš daleko od sebe. Tedy alespoň bych na to ráda svedla svou nemotornost. Nohy bývají k sáním pevně připoutané.
Snažím se odrážet hokejkami, které mají vespod přidělané hroty. Přemýšlím, jestli se mi vyplatí víc odrážet se oběma zároveň, nebo raději každou hokejkou na střídačku. Z přemýšlení o tom, jak se co nejelegantněji po ledě klouzat, mě vytrhne, až když se převrátím na bok. Složitě se soukám zpátky do sedáku. Klouže to, to tedy uznávám.
„Zkuste si chytnout ty hokejky níž,“ radí mi jeden z hráčů. „Mohla byste se hroty bodnout do stehna nebo do žeber,“ vysvětluje. Poslechnu dobře míněnou radu a přechytnu hokejky níž. Po chvilce už opravdu jezdím trochu jistě, ale žádná sláva to tedy není. Zkouším si pohrát i s pukem, ale připadám si dost neohrabaně. Za pár chvil už ze sání slezu definitivně, přece jen chci nechat kluziště i hokejistům. Intenzivní dvoufázové tréninky mají doplněné ještě o posilovnu. Dnešní dopoledne se věnují kruhovému tréninku. Hráči mají připravená čtyři stanoviště, ať už je to slalom, nebo třeba střelba na bránu. Trenér projíždí mezi stanovišti se stopkami v ruce a radí hokejistům, co mohou vylepšit a také je povzbuzuje. Pití nachystané na mantinelu si jeden z hráčů hbitě shazuje hokejkou, dalšímu ho podávám. „Číslo dvacet šest,“ hlásí mi a já už mezi plastovými lahvemi hledám tu správnou.
Posledních deset minut hrají hokejisté tréninkový zápas. „Krásná kombinace!“ povzbuzuje muže tatínek jednoho z hráčů. Některé manévry vypadají opravdu složitě, občas si některý z hokejistů umně prohodí puk pod sáněmi. Brankáři se zase často převalí na bok na led, aby zachytili puk letící na branku. Přece jen je brána stejně velká jako pro lední hokejisty. V mrštnosti a rychlosti na ledě není mezi zdravými a handicapovanými ve sledge hokeji žádný rozdíl. Po chvíli už zapíská trenér a trénink je u konce.
„Je mi už padesát šest let a hraju od roku 2004. Každou sezonu si říkám, že už hraju naposled. Ale jsem jejich maskot, takže zůstávám,“ povídá hráč Petr Stodůlka. „Hrálo se nám výborně, máme totiž skvělého trenéra,“ vyzdvihl práci kouče. Po tréninku panuje v šatně uvolněná nálada, kluci se mezi sebou popichují.
Ze stání u kluziště jsem celá prokřehlá, možná jsem si měla víc zatrénovat jako kluci. Na zimu si teda rozhodně nestěžují. Sledge hokej je totiž pořádná dřina.
Zajímavosti o sledge hokeji
– Sledge hokej je sport příbuzný lednímu hokeji, ale je určen pouze pro handicapované hráče. Pravidla jsou téměř stejná. Tento druh hokeje vznikl v 60. letech ve Švédsku, kdy skupina pacientů z rehabilitačního centra vymyslela, jak hrát hokej i přes svůj handicap
– Sledge hokej je určen pro hráče, kteří mají postižení v dolní části těla. Jejich postižení musí být klasifikováno odbornou osobou a uznáno v souladu s pravidly. Hráči jsou upnutí do speciálních ocelových saní se dvěma noži a plastovým sedákem a pohybují se pomocí dvou krátkých hokejek, které mají na jednom konci ocelové hroty a na druhém čepel, díky které ovládají puk. Brankář je také usazen na saních, má ale pouze jednu hokejku, chránič nohou (beton), lapačku a vyrážečku
– V České republice byl první sledgehokejový tým založen v roce 1999 ve Zlíně. V roce 2002 založily týmy Kolín a Olomouc. V témže roce vznikla také první česká sledgehokejová liga s názvem Český pohár
– Zlínský tým sledge hokejistů včetně lékaře tvoří Stanislav Molek, Jan Matoušek, Pavel Julina, Erik Fojtík, Zdeněk Hábl, David Palát, Zdeněk Šafránek, Petr Stodůlka, Marian Ligda, Kamil Šnajdar, David Hábl, Tomáš Mach, Daniel Slováček, Tomáš Sedláček, Petr Julina, Jarda Mikulka, Marek Bis.
JANA STUPKOVÁ
Valašský deník
http://valassky.denik.cz/
Přidejte odpověď