KAPITOLA 12
Během nepřítomnosti lorda Hardcastla plynul čas panu Wardenovi pomalu a těžce. Doktor Lemoine dorazil v pravý čas, v knoflíkové dírce měl připnutou stuhu řádu čestné legie a celkově se tvářil, že je připraven na slavnostní událost. Nestávalo se totiž často, že by k němu přišel pacient takového postavení jako pan Warden. Jeho zkušenosti se zpravidla omezovaly na lůžka umírajících prostých venkovanů v jeho okolí, protože se nestává často, aby cevenolský horal přivolal na pomoc lékaře – vskutku jen zřídka, dokud pacient nemá naději na uzdravení.
Pátravě se podíval na pana Wardena a chtěl mu položit spoustu otázek, když ho zastavil.
„Příteli, budu vaším pacientem tak krátkou dobu, že vám opravdu nestojí za to, abyste si se mnou dělal velké starosti. Moje nemoc je duševní, nikoli tělesná, a to, co nejvíce potřebuji, je odpočinek a klid. Co chcete vědět, musíte zjistit vlastním pozorováním, a já vám slíbím, že budu užívat jakýkoli lék, který mi předepíšete.“
„Ale,“ namítl lékař, „musím vám položit několik otázek. Moje profese…“
„Doktore Lemoine,“ přerušil ho znovu pan Warden, „přeji si, abyste v případě potřeby zůstal v domě, dokud se můj přítel nevrátí. Zdejší lidé se vám postarají o pohodlí a vy můžete chodit do mého pokoje a dívat se na mě, jak často chcete, jen mě, prosím, neobtěžujte žádnými otázkami.“
Doktor se tedy uklonil a odešel a musel se spokojit s tím, že se vyptával domácího a jeho ženy na jejich neznámého hosta, postěžoval si, že takové zacházení je neslýchané, neuvěřitelné; že kdyby neviděl v cizincově tváři vepsanou samotnou smrt, nemohl by takovou urážku snést.
A tak čas pomalu plynul, odpoledne se přehouplo do večera a pan Warden se brzy odebral k odpočinku, pečlivě opatrován dobrosrdečným hostinským.
Příští ráno bylo šedivé a mlhavé a pan Warden nedokázal potlačit pocit strachu o svého mladého přítele, který procházel (pro něj) neznámými horskými stezkami. Co kdyby sešel z cesty a zůstal osamocen na nějaké osamělé, nefrekventované cestě. Co kdyby se Izolovi lidé ukázali jako zrádní a pohlíželi na něj jako na svého (pana Wardena) vyslance a špatně s ním zacházeli nebo ho snad zavraždili! Stovky takových domněnek se mu honily hlavou, když slabý a horečnatý ležel na pohovce ve svém obývacím pokoji.
Doktor Lemoine občas přicházel, prosil ho, aby se uklidnil, a předepisoval mu tonikum nebo lehké povzbuzující prostředky. K poledni se mlha začala zvedat, ale po lordu Hardcastlovi stále ani stopy. Uplynuly dvě, tři, čtyři, pět hodin a pan Warden se v horečném vzrušení postavil na nohy.
„Tohle už nevydržím,“ řekl a prudce zazvonil na zvonek. „Musíme okamžitě zorganizovat pátrací skupinu. Doktore, nestůjte tam a nekoukejte na mě, možná budeme potřebovat vaši pomoc hned, už takhle jsme otáleli příliš dlouho!“
Za jeho řeči se otevřely dveře a lord Hardcastle pomalu a tiše vstoupil do místnosti. V obličeji byl velmi bledý, ale v očích měl klidný vítězný pohled, který jako by jasně říkal:
“Dobře jsme bojovali a konečně zvítězili.”
„Díky nebesům, Hardcastle, jste v bezpečí! Co se stalo? Povězte mi to rychle, protože vidím, že mi chcete něco říct,“ řekl pan Warden a znovu klesl na pohovku.
„Ano, stalo se toho mnoho, pane, a musím vám toho hodně říci. Musíte se však vzchopit, abyste tu novinu unesl, a připravit se na velké překvapení. Doktore, kde máte tonikum, budeme ho potřebovat právě teď, a pak se ho, doufám a věřím, zbavíme navždy!“
„Hardcastle! Mluvte, prosím vás, tohle je prostě mučení; mluvíte, jako byste měl sdělit nějakou dobrou zprávu. Proboha, jaké dobré zprávy pro mě mohou být, když manželka i dcera jsou mrtvé a pohřbené v temnotě a hanbě!“
„Ano, pane, budu mluvit otevřeně,“ odpověděl lord Hardcastle klidně. „Jste si jistý, že manželka i dcera jsou mrtvé a pohřbené? Poslouchejte mě. Když za vámi Isola přišla a řekla vám, že vaše žena je mrtvá, lhala vám. To jí přikázala vaše žena, kterou brzy omrzel její hříšný život a vrátila se s ní do těchto hor. Kajícně a v touze napravit křivdu, kterou vám způsobila, nastražila tuto lež, abyste na ni zapomněl a v druhém manželství ztratil vzpomínku na utrpení prvního. Isola, která byla až příliš ráda, že má svou mladou svěřenkyni opět ve své péči, věrně splnila své poslání. To jsem slyšel z Izoliných úst a musím říci, že opravdovější a vášnivější oddanost, než jakou projevovala své paní, jsem nikdy neviděl.“
„Moje žena není mrtvá,“ opakoval pan Warden pomalu, jako by tu skutečnost sotva dokázal pochopit. „Kde je Hardcastle? Vezměte mě k ní nebo mi ji přiveďte, má ubohá Aimée! Čeká snad na mé odpuštění, než přijde?“
„Neřekl jsem, že vaše žena žije, pane, zemřela asi před dvěma měsíci. Je to smutný příběh,“ mluvil teď velmi pomalu a mezi jednotlivými větami dělal dlouhé pauzy.
„V Anglii, jedné bouřlivé zářijové noci se ztratila ve tmě a spadla do rozvodněného potoka; leží pohřbena na hřbitově v Harleyfordu.“
Pak pan Warden vyskočil na nohy a s nesmírně hořkým výkřikem rozhodil rukama.
„Moje Aimée, moje ubohá Aimée! Teď už to všechno vidím, to ona stála za oknem v dešti a bouři. Ne, ne, Hardcastle, nemůžete mi zaslepit oči. Nebylo to žádné náhodné sklouznutí do temné řeky, nesnesla pohled na mou lásku a oddanost jiné ženě a ve svém šílenství a žárlivosti zahodila svůj život.“
„Doufejme spíše, pane,“ řekl lord Hardcastle vážně, „že tentýž pocit kajícnosti a sebeobětování, který ji po dlouhých letech přiměl k tomu, aby vám poslala fiktivní zprávu o své smrti, ji vedl k tomu, že tuto fikci proměnila ve skutečnost, aby vás uchránila před potupou odhalení vašeho zármutku a abyste mohl žít v míru s tou, kterou jste si vybral.“
Pan Warden neodpověděl, klesl na židli a zakryl si oběma rukama obličej.
Pak se do hovoru vložil doktor; užasle hleděl z jednoho na druhého, naprosto nerozuměl jejich angličtině, ale důkladně chápal, že se stalo něco překvapivého a podivuhodného a pro pana Wardena velmi důležitého.
„Podívejte se, jak Monsieur trpí,“ řekl rozzlobeně a obrátil se na lorda Hardcastla, „on už takové zprávy nevydrží. Nemůžete počkat do zítřka na zbytek, který musí být řečen?“ Pak podal panu Wardenovi sklenici vína.
„Není důvod, proč bych měl čekat do zítřka,“ odpověděl Hardcastle a mluvil hlasitě, aby upoutal pozornost pana Wardena, „to nejhorší už slyšel, zbývá říct jen dobré zprávy.“
„Dobré zprávy!“ vykřikl pan Warden, „jaké dobré zprávy pro mě mohou být? Moje žena, moje dcera! Ach! Moje Amy, slyšel jste o ní, Hardcastle? Řekněte mi rychle, co víte, kde je, živá nebo mrtvá?“
„Slyšel jsem o ní, viděl jsem ji, dokonce jsem s ní mluvil. Vaše dcera Amy je teď v tomto domě a čeká jen na váš pokyn…“ Odmlčel se, protože pan Warden se opět zvedl na nohy, náhle se zapotácel a bezvládně se svalil na židli.
Teď se ujal vedení doktor.
„Poslouchal jsem Milorda příliš dlouho, když jsem tu tak klidně odpočíval. Teď se musíte řídit mými rozkazy,“ řekl přísně a diktátorsky.
„Ochotně,“ odpověděl lord Hardcastle, když pomáhal pana Wardena odnést na pohovku, „stanovuji si jen jednu podmínku, a to, že až můj přítel otevře oči, spočinou nejprve na bytosti, kterou má na světě nejraději, na jeho jediné dceři.“
A tak také spočinuly.
Amy se bezhlučně vplížila do pokoje, bledší, hubenější, vážnější než za starých časů, poklekla vedle otce a vzala jeho ruku do své.
Ten pohyb ho probudil. Otevřel oči a plně spočinul na její tváři. Amy se obdivuhodně ovládala.
„Tatínku, drahý, nesmíš mluvit, dokud ti nedám svolení; hodlám doktora i ošetřovatele (s úsměvem na Hardcastla) vykázat z pokoje a pokusím se tě vyléčit sama.“
„Už jsem vyléčen,“ odpověděl pan Warden, když držel dceru pevně sevřenou v náručí, „přišla jsi právě včas, Amy; ještě pár dní zpoždění a byla bys opravdu sirotek,“ pak se zarazil. Kolik toho jeho dcera věděla? Jak jí má říct, co jí musí říct?
„Slečna Wardenová ví vše, co potřebuje vědět,“ řekl lord Hardcastle – správně si vyložil jeho myšlenky. „I ona vám toho má ze své strany hodně co říct, ale prosím vás, abyste počkal alespoň jeden den, než začnete mluvit o smutných událostech posledních několika měsíců.“
Mluvil vážně a přitom položil prosebně ruku na paži pana Wardena, která stále objímala Amyin pas. Pak Amy poprvé spatřila, jak se na jeho malíčku třpytí její vlastní rubínový prsten.
„Tatínku, drahý,“ zvolala svým starým, rychlým, panovačným způsobem, „zeptáš se lorda Hardcastla, jakým právem nosí můj prsten?“
„Nemám na to žádné právo, slečno Wardenová,“ řekl Hardcastle vážně. Pak si sundal prsten z prstu, podal jí ho s nízkou úklonou a opustil místnost.
překlad a úprava: Nikola Bílá
Přidejte odpověď