KAPITOLA 11
„Vezměte si ji, nechte si ji a nechte ubohého hříšníka jít!“ Po dlouhé dny a bezesné noci se ta slova ozývala a opakovala v uších lorda Hardcastla. Byl si naprosto jistý, že je vyslovil skutečný lidský hlas, ale veškeré pátrání po šedé zahalené postavě bylo bezvýsledné a od té doby ji už nespatřil.
Velmi opatrně a jemně sdělil panu Wardenovi zprávu o navrácení Amyina prstenu, protože cítil, že je nutné, aby se o každé okolnosti spojené s jejich pátráním dozvěděl hned, jak nastane, protože kdo mohl vědět, co se může stát dál?
Pan Warden si podivnou historku vyslechl velmi klidně.
„Je to začátek konce. Nepochybně nás čekají ještě podivnější věci, než je tato. Nechte si ten prsten, Hardcastle, kdo může mít větší právo nosit ho než vy?“
A Hardcastle si prsten ponechal a ve svém srdci si zapsal další slib, který zněl podobně jako ten, který si dal ruku v ruce s Frankem Varleym, že “ve dne v noci, po zemi i po moři bude pátrat po celém světě” , aby očistil jméno dívky, kterou miloval.
Pan Warden den ode dne slábl a slábl. Týden odpočívali v Boulogne a pak se vydali lehkými trasami do Le Puy. Po osmi dnech klidného cestování dorazili do malebného starého města, a přestože byli do posledního dechu unavení a vyčerpaní, trval pan Warden na tom, aby ho ihned odvezli do malého tichého hostince, který se nacházel na půli cesty mezi městem a jeho starým horským domovem.
“A l’Aigle des Montagnes“, tak zněl nápis, který visel nad tímto tichým malým hostincem, a jeho název nemohl být vybrán lépe. Stojí vysoko v druhém pásu skal, který obklopuje Le Puy, a při pohledu z náhorní plošiny pod ním se zdálo neuvěřitelné, že by se tak vysoko mohlo vznést něco jiného než orlí křídla. K němu vedla úzká, klikatá stezka, zřízená tak, aby se na ni vešly “malé vozy”, přičemž na obou stranách nebylo ani píď volného místa. Nezkušenému poutníkovi se cesta zdála strašná a nebezpečná, ale vytrvalý a jistý horal s ní neměl problémy. Co pro něj byla propast, nejprve na této straně, pak na druhé a občas na obou? Jakmile dorazil na vrchol, naskytl se mu nádherný výhled, ohraničený vzdáleným pohořím Cévenny, které v celé své jiskřivé kráse ukazovalo zákruty Loiry a jejích četných přítoků.
Před dvaceti lety sem poprvé zavítal pan Warden a s uměleckým citem pro velkolepost a krásu se sem opakovaně vracel, aby maloval divoké horské scenérie a zničené zámky, které tu a tam visely mezi skalami jako orlí hnízda.
Od těch dob změnilo místo dvakrát majitele a současný majitel mu byl zcela neznámý. Přesto v něm toto místo a jeho okolí nemohlo nevyvolat mnoho hořkých vzpomínek a dnů smutných i sladkých, a druhý den po jejich příjezdu na něm lord Hardcastle viděl tak rychlou změnu k horšímu, že okamžitě nařídil, aby byl z Le Puy poslán lékař.
„Je to zbytečné, Hardcastle,“ řekl pan Warden, když uslyšel vydaný rozkaz. „Žádný lékař pro mě už nic nezmůže. Ať mi přinesou několik lektvarů, které si mohu předepsat sám, abych se mohl na pár dní vzpamatovat a navštívit tady svůj starý domov. Otevřete okno,“ dodal neurvale, „ten měkký, sladký vzduch mi vrací život.“
Hardcastle mu pak postavil nízké křeslo blízko okenního křídla, odkud se mohl dívat napravo i nalevo na horské panorama, a dokonce zahlédnout věžičku svého starého zámku, která stála vysoko mezi vzdálenými skalami.
Pan Warden se dlouho a upřeně díval na nádhernou krajinu a nasával každý pohled a zvuk, jako když umírající člověk hledí na nějakou milovanou scénu, jejíž vzpomínku si chce odnést na věčnost. Lord Hardcastle se ho neodvážil vyrušit, beze slova se naklonil přes opěradlo židle a snažil se, pokud to bylo možné, sledovat tok jeho myšlenek.
Náhle pan Warden otočil hlavu a podíval se Hardcastlovi do tváře. Mluvil vzrušeně a zdálo se, že jeho hlas téměř získal svou starou sílu a pevnost.
„Hardcastle, udělal jste pro mě hodně, vím, že uděláte ještě jednu věc. Možná je to poslední laskavost, kterou od vás žádám. Pojďte sem a postavte se po mé pravici. Vidíte, jak se mezi těmi cukrovými homolemi tyčí západní věžičky mého starého domu – tehdy se mu říkalo Chateau d’Albiac. Stojí na nejvyšším místě v Cassagnacu. Kousek napravo je nízké, dobře obdělávané údolí, kde je tu a tam rozeseto asi pět nebo šest selských domků. V jednom z nich bydleli Izolini lidé a tam byla moje milá Aimée vychovávána jejich pěstounkou. Půjdete tam pro ni, a pokud ji najdete, přiveďte mi ji sem. Chci jí položit jednu nebo dvě otázky, na které mi může odpovědět jen ona.“
„Rád,“ odpověděl Hardcastle. „Od začátku jsem měl v úmyslu tu ženu vyhledat a vyslechnout ji. Jakmile dorazí doktor, přenechám vás jeho péči a bez dalšího otálení se vydám na cestu.“
„Ne,“ řekl pan Warden rozhodně, „musíte vyrazit hned, neznáte tyto horské stezky tak jako já a pro cizince jsou plné obtíží a nebezpečí. Cassagnac je odsud vzdálen téměř šest mil. Smějete se té vzdálenosti. Pět mil po těchto horských stezkách není nic lehkého, to vás ujišťuji. Kdybyste se hned vydal na jednom z těch malých horských poníků, dorazili byste do Cassagnacu až téměř při západu slunce. Pak budete muset urazit ještě nejméně tři míle, než se vám podaří sehnat nocleh, protože se sem v žádném případě nemůžete vrátit dřív než zítra.“
„Do zítřka,“ opakoval Hardcastle smutně a hlavou mu bleskla myšlenka: “Co když tu zítra nebude?”Pan Warden četl jeho myšlenky: „Není to tak blízko,“ řekl tiše, „ale není to daleko. Jeďte okamžitě, prosím vás, protože dny a hodiny mi teď začínají být drahé. Váš lékař tu bude co nevidět; lidé v domě jsou dobří a laskaví a já se u nich cítím jako doma. Prosím vás, jeďte hned, ať nemám pocit, že jsem sem jel zbytečně. Ach, kdyby se mi na jeden den vrátily mé mladé síly, jak rád bych se s vámi vydal na cestu!“ Pak se unaveně opřel do svého křesla a ještě jednou požádal Hardcastla, aby ihned jel a zavřel oči, jako by chtěl spát.
Hardcastlovi nezbývalo než poslechnout. Okamžitě zašel za hostinským a jeho ženou a dal jim přísný příkaz, aby po dobu nepřítomnosti pana Wardena neustále chodili do jeho pokoje a jeden z nich s ním zůstal po celou noc. Pak napsal několik řádků doktorovi a požádal ho, aby zůstal až do jeho zítřejšího návratu. I přes tato opatření jen stěží sebral odvahu vydat se na cestu.
Cítil však, že další spory s panem Wardenem by byly zbytečné – vyloženě by mu uškodily, a tak se s dalším pohledem na rozloučenou na svého přítele, který zřejmě klidně spal na sedadle u okna, vydal na cestu na svém malém horském poníkovi.
Vtom na něj vybafla cevenolská krajina v celé své divoké kráse. Nebyl to jeden nádherný obraz, který se mu naskytl, ale stovky nebo více, protože každá zatáčka strmé horské stezky mu přinesla nějakou novou scenérii překvapivé krásy. Nejvíce ho však ohromila samota a naprosté ticho, které všude panovalo. Hukot a řev padajícího potoka, křik vzdáleného divokého ptáka, a jednou jen kňučení nějakých volů, zřejmě zapřažených do jednoho z hrubých venkovských vozů, to byly jediné zvuky, které narušovaly dokonalý klid scény.
“Cassagnac,” pomyslel si, “musí být velmi malá vesnice, když je její silnice tak málo frekventovaná.” Vypadlo mu z paměti, tak plné jiných myšlenek, že nikdo kromě nejodolnějších nebo nejchudších vesničanů nezůstane čelit strašlivé zimě v těchto končinách, kdy jsou cesty i údolí zaváté sněhem. Ve skutečnosti putoval dál do opuštěné vesnice, protože nejpozději koncem listopadu se většina sedláků uchýlí do přístupnějších lokalit.
Tiše a vytrvale pokračoval malý poník v cestě, neuhnul ani o píď doprava nebo doleva; pod nohama mu křupala štěrkovitá láva a tu a tam s ozvěnou spadl z cesty do hluboké rokle pod ním obrovský balvan. Hardcastle si opatřil plánek krajiny – hrubě načrtnutý, který nakreslil majitel “Aigle des Montagnes” pro potřeby svých hostů – ale sotva ho potřeboval, tak dobře znal malý poník svou cestu.
Odpoledne se před ním jasně rýsoval zámek D’Albiac. Ačkoli byl zdánlivě tak blízko, přece jen byl ještě o kousek dál, protože cesta, která stále stoupala, měla mnoho zatáček a odboček, a lord Hardcastle zjistil, že k němu nemůže dorazit dříve, než se setmí. Slunce klesalo stále níž a níž, stíny se prodlužovaly a prohlubovaly, a přestože vzduch byl na tuto roční dobu pozoruhodně příjemný a mírný, Hardcastle nemohl potlačit zachvění, když se vydal poslední zatáčkou, která ho přivedla tváří v tvář starému zámku.
Bylo to ticho a samota tohoto místa, co ho tak tísnilo, nebo to bylo tím, že jeho nervy byly otřeseny podivnými událostmi, kterými nedávno prošel? Jeho mysli se zmocnil pocit, který nedokázal pochopit. Připadal si téměř jako člověk, který se prochází ve snu, vidí podivné pohledy a slyší podivné zvuky, tak neskutečné, tak nepodobné všemu, co kdy viděl, byl obraz hor kolem něj. Tam, přímo před ním, stál starý zámek, nejvyšší bod ve skalnaté krajině. Všechny dveře byly zamřížované, všechna okna zavřená a neotevřená až do příštího jara. Slunce klesalo stále níž a níž, stíny se prodlužovaly a prohlubovaly, skály začaly nabývat fantastických tvarů na pozadí večerní oblohy, osvětlené na západě dlouhými zlatými a fialovými pruhy umírajícího dne. Napjaté ticho místa nenarušil jediný zvuk a Hardcastle, přehodil otěže na krk svého poníka a v naprostém klidu se vpíjel do krásy a nádhery scény. Slunce na rozloučenou šarlatovým světlem ozařovalo okna starého zámku, tančilo na vrcholcích a skalách fantastických tvarů a vysílalo záplavu temných světel na dvě osamělé ženské postavy stojící na jednom z nejvyšších bodů opotřebovaných sopek.
„To se mi snad zdá! Je to tady země vizí, ztratil jsem kontrolu nad vlastními smysly,“ řekl nahlas Hardcastle a tlačil se dopředu, aby si mohl prohlédnout to, co mu připadalo jako iluze. Dvě postavy v takovou chvíli, v takové scéně samoty a osamění!
Bez dechu a nervů se naklonil dopředu, zbaven řeči i sil. Hory, skály a sluneční světlo mu plavaly před očima a ztrácely se v mlze, zatímco slova pana Wardena v Harleyfordově pracovně mu zněla v uších. “Teď ji vidím tak, jak stála v den, kdy jsem ji poprvé spatřil v osamělé horské krajině. Její nohy na černočervené lávě, zářící západ slunce za její hlavou, její sytou temnou krásu, která odráží každý zlatý a karmínový paprsek. Dlouhý bílý plášť, který měla na sobě, a tmavovlasou chůvu po jejím boku.”
Tam, přímo před ním, se doslova uskutečnil obraz ve všech svých detailech, protože tam, ohromené a mlčenlivé jako on sám, stály Amy Wardenová a ošetřovatelka Isola!
překlad a úprava: Nikola Bílá
Přidejte odpověď