KAPITOLA 10
Před odjezdem do Francie obdržel lord Hardcastle dva dopisy. První z nich, od detektiva Hilla, zněl takto…
PANE,
už je to tak dlouho, co jsem dostal od pana Wardena nějaké rozkazy, že se odvažuji Vám napsat, protože se obávám, že je nemocný, a vím, že máte jeho plnou důvěru v záležitosti, kterou se zabývám. Od té doby, co jsem poslal svou poslední zprávu týkající se pohybu slečny Kempeové, se nestalo nic důležitého, až do včerejška, kdy obdržela dopis, k němuž byl přiložen další, zřejmě ze zahraničí. Vnější obálka byla příliš tlustá na to, aby můj člověk (pošťák, pokud si vzpomenete, pane) mohl zjistit, jaká známka je na dopise, ale praskání tenkého cizího papíru bylo nezaměnitelné. Zatímco píšu (u okna naproti jejímu domu), v jejím pokoji jsou patrné známky balení a odjezdu. Budu Vám velmi zavázán, pokud mi předáte další instrukce jménem pana Wardena. Je možné, že žena opustí Anglii, a já bych rád věděl, zda má vyšetřování pokračovat a zda má být žena nadále sledována, protože pro práci v zahraničí musím nutně jmenovat zcela jiné lidi.
Čekám na Vaše rozkazy, zůstávám, poslušný služebník Vašeho lordstva,
JERVIS HILL
Na to lord Hardcastle poslal stručnou odpověď.
Pan Warden i já se domníváme, že slečně Kempeové a jejímu pohybu přikládáte příliš velký význam a že opravdu nemá cenu se touto záležitostí dále zabývat. Doufáme v lepší výsledky z jiné strany. Zůstávám, Váš poslušný služebník, HARDCASTLE
Druhý dopis byl od Franka Varleyho, napsaný v předvečer jeho svatebního dne, a zněl takto…
DRAHÝ HARDCASTLE,
troufám si tvrdit, že k ubohému, slabomyslnému ubožákovi, jako jsem já, chováte v srdci jen jediný cit, a to naprosté pohrdání. Nepokouším se ospravedlnit, protože za současných okolností by to bylo nemožné. Píši pouze, abych přiložil malý balíček – modrou mašli se stuhou. Jistě víte, příteli, komu patřil a proč Vám ho posílám.
Navždy Váš, FRANK VARLEY
„Chudák Varley,“ řekl lord Hardcastle, když si to přečetl. „Vynaložil své síly zbytečně a vzdal se dřív, než byla polovina závodu uběhnuta! A přesto, kdo jsem, abych ho litoval nebo mu to vyčítal? Teprve konec ukáže, čí život byl nejhodnotnější!“
A nyní byly přípravy na cestu do Francie dokončeny a jednoho nudného mlhavého listopadového odpoledne se pan Warden a lord Hardcastle dlouze loučili s High Elms. Velmi vlhký, studený a ponurý byl starý dům, když zahnuli za roh strmé aleje.
„Už nikdy na tomto světě,“ řekl pan Warden truchlivě, „nebudu žádné místo nazývat domovem.“
Co mohl lord Hardcastle odpovědět? Sevřel ruku svého starého přítele pevněji, zatímco jemu samotnému se v hlavě honila myšlenka… “Jaký bude náš návrat sem?”
V podvečer dorazili do Londýna. Přípravy na cestu byly velmi jednoduché. Žádné služebnictvo, jen velmi málo zavazadel, a dokonce i cíl jejich cesty zůstával utajen. Pan Warden informoval své agenty, že bude několik měsíců cestovat po Evropě kvůli svému zdraví, a uvedl různé postes restantes ve Francii, kam mají být zasílány jeho dopisy. Řekl, že je bude informovat o jakékoli změně svých plánů, pokud by ho jeho sklony vedly jiným směrem.
Lord Hardcastle se na tuto cestu nevydal bez vážného přemýšlení a obav. Nebylo pochyb o tom, že panu Wardenovi v poslední době velmi ubývaly síly, a přimět muže v jeho věku a s podlomeným zdravím, aby se vydal na tak dalekou cestu, která se nakonec mohla ukázat jako bláznivá. “Ale,” uvažoval Hardcastle, “určitě zemře, když zůstane ve svém zpustlém domě a bude přemýšlet o svém trápení. Akce a pohyb pro něj udělají víc než cokoli jiného, a pokud se nám podaří jen zvednout mrak z hrobu té mrtvé dívky, budeme mít oba pocit, že náš život nebyl promarněn zbytečně.”
Hukot Londýna jim zpočátku zněl v uších podivně, zvyklí na nejsmutnější a nejtišší domácnost. Lord Hardcastle na sebe vzal různé drobné povinnosti, které cestování obnáší, a hned dal příkaz, aby se nechali odvézt na nádraží Charing Cross. Zanechal pana Wardena v hotelu a nařídil nosiči, aby jejich zavazadla uložil v rezervační kanceláři, aby byla připravena na ranní vlak, zatímco on vyměnil nějaké anglické peníze pro současnou potřebu. Zdálo se, že kolem rezervační kanceláře je nějaký shluk lidí, a tak nosič položil zavazadla trochu stranou a čekal, až na něj přijde řada.
V tu chvíli upoutala pozornost lorda Hardcastla vysoká postava oděná v dlouhém šedém cestovním plášti, jehož kapuci měla staženou nízko přes obličej. Prošla kolem něj, ale nemohl jí vidět do tváře, protože měla hlavu skloněnou nízko, jako by si ji chtěla zakrýt. Jeho pozornost upoutalo cosi zvláštního v její chůzi; nebyla nijak neohrabaná, ale zdálo se, že drží jakoby krok s nějakou písní nebo melodií, která jí zněla v uších, tak rovnoměrné a pravidelné byly její kroky. Zjevně spěchala, aby chytla nějaký vlak, a přecházela k okénku třetí třídy, když ji zaujalo zavazadlo lorda Hardcastla. Zastavila se, rozhlédla se kolem sebe na všechny strany, pak se sehnula a pozorně si přečetla štítky na jednotlivých kufrech. V tu chvíli postoupil nosič, aby převzal jeho zavazadla, a žena najednou pomalu odešla z nádraží.
Lord Hardcastle se vrátil do hotelu a žena v šedém mu zcela zmizela z mysli. Když zjistil, že pan Warden je cestou do Londýna velmi unavený, navrhl, aby si druhý den v klidu odpočinuli a v noci přejeli do Boulogne. Pan Warden s tím ochotně souhlasil.
„Musím nabrat sílu, protože mi rychle ubývá. Mám teď pocit, jako bych se vydal na svou poslední misi, kterou musím dobře splnit, nebo ji nesplním vůbec.“
Lord Hardcastle se na něj znepokojeně podíval. Jak smutná, stará a opotřebovaná byla v poslední době jeho milá, laskavá tvář! Jak bílé vlasy, propadlé tváře a oči s dalekým, truchlivým pohledem, který říkal tak jasně, jak to jen slova dokážou říct: „Už to brzy skončí a já budu mít klid.“
„Nemluvte tak, pane, nebo mi vezmete poslední zbytky odvahy. Kdo může vědět, co nás ještě může čekat.“
„Kdo může vědět, opravdu,“ opakoval pan Warden, „kdo může vědět.“ Když mluvil, třásl se a vypadal tak skutečně nemocně, že lord Hardcastle začal mít o něj vážné obavy a prosil ho, aby navštívil lékaře, než odjede z Anglie.
„Ne,“ řekl pan Warden rozhodně, „brzy přijde noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Nepředbíhejme ji ani o hodinu.“
Pak popřál dobrou noc a odešel do svého pokoje.
Příští den se zvedl temný a bouřlivý vítr a Hardcastle se zachvěl při pomyšlení, jaký vliv by na pana Wardena v jeho chatrném zdravotním stavu mohla mít drsná cesta. Nechtěl však jejich cestě dále bránit, protože věděl, že by to bylo zbytečné, a kromě toho ho nedefinovatelný pocit v jeho mysli stále pobízel k cestě do rodné země obou Aimée.
„Nedokážu vysvětlit proč,“ řekl si, když se za chladného rozbřesku následujícího dne vylodili v Boulogne, „ale nějak mám pocit, jako bychom teprve teď narazili na správnou cestu a všechno, co jsme dosud dělali, byl jen ztracený čas. Vím, že tento pocit musí mít nějaký důvod; nějaký jemnější smysl v mé bytosti musel v této podivné historii zachytit nějakou skutečnost, kterou mé hrubší a logičtější schopnosti nedokázaly postřehnout.“
Byl tak zaměstnán vlastními myšlenkami, že si nevšiml, že se v úzkém přístavišti oddělil od svého společníka a vplul do davu nosičů s různým nákladem, kteří mířili k celnici.
Kde byl pan Warden? Rozhlédl se po nábřeží doprava a doleva a tam, napůl schovaná za balíky, stála stejná vysoká šedá postava, jaké si všiml na nádraží Charing Cross. Teď už byla nezaměnitelná; žena je z nějakého důvodu zjevně sledovala, a protože pochybovala, zda je jejich rozdělení náhodné, nebo úmyslné, byla na rozpacích, koho má mít stále na očích. Když lord Hardcastle sledoval její pootočení hlavy, viděl pana Wardena kousek před sebou, a když k němu spěchal, žena náhle přešla před ním a zmizela v jakési úzké chodbě.
“Nechme ji jít,” pomyslel si Hardcastle, “někde, nějak, se můžeme znovu setkat. Její dlouhou shrbenou postavu a houpavou chůzi poznám kdekoli.” Spěchal tedy vpřed, brzy pana Wardena dohonil, zavolal si kočár a přál si, aby ho odvezl do hotelu de la Cloche, který se nacházel kdesi v centru města.
Lord Hardcastle před začátkem cesty předpokládal, že jejich cesta musí nutně proběhnout lehkými etapami; objednali se proto pouze až do Boulogne s úmyslem odpočinout si tam den nebo dva, aby se rozhodli pro cestu do Le Puy.
Hotel de la Cloche stojí v jedné z nejklidnějších částí města, trochu stranou od široké cihlové ulice, na travnatém, mechem porostlém nádvoří. Kolem tohoto čtyřúhelníku vede klenutá chodba a nad ní jsou postaveny různé hospodářské budovy hotelu. Na nádvoří stojí malá kašna s nedostatečnou zásobou vody a z oken pokoje, který si pan Warden vybral jako obývací pokoj, to pod matnou listopadovou oblohou vypadalo velmi bídně a ponuře.
Víc než kdy jindy působil smutně a unaveně, když se posadil před velký oheň na dřevo, který nechal rozdělat. Oběd a večeře už byly za nimi a krátký listopadový den se chýlil ke konci, těžké kamenné obložení nad okny nemalou měrou přispívalo k šeru v místnosti. Lord Hardcastle se neúspěšně pokoušel o různá témata rozhovoru, protože cítil, že je třeba pana Wardena vyburcovat ze smutku jeho vlastních myšlenek.
„Povězte mi, pane Wardene,“ řekl nakonec téměř zoufale, „něco o Le Puy; je to pro mě neznámá země. Nikdy jsem tu část Francie nenavštívil.“
„Le Puy!“ zvolal pan Warden, jakoby se náhle probudil, „Ach, to je země, kde stojí za to žít! Je to země rozmanitá a krásná, plná slunce a samoty; je nádhernější než Švýcarsko, a zároveň zajímavější, protože je rozmanitější. Je to země vyhaslých sopek; na každém kroku se člověk setkává s přírodou v novém světle. Tu nějaký mohutný otřes vyvrátil gigantické skály, tam v údolí se rozkládají úrodné pláně, které zalévají tryskající horské bystřiny; nad tím vším se tyčí a mračí fantastické Cevenny, rozřezané a vymodelované do nejrůznějších podivuhodných tvarů, a všude vládne ticho a samota, jaké se vyskytují jen v osamělých horských oblastech. Ach! Je to země slávy a krásy! Ale, můj mladý příteli, sotva ji uvidíte mýma očima; pro mě je to nejsmutnější a nejsladší ze všech zemí, neboť tam jsem poprvé miloval a poprvé trpěl a tam se narodily a do krásy vyrostly mé dvě Aimée.“
Pak se odmlčel a vzápětí dodal truchlivým, vášnivým tónem: „Má ubohá Amy! Zdá se mi, že ji teď vidím, jak se plíží po úzké horské stezce nebo se dívá přes okraj nějaké hluboké rokle, obě ruce plné divokých květin a travin. Nikdy by nepřiznala, že se v té závratné výšce cítí vyděšená nebo nervózní, ale když cítila, že jí podkluzují nožičky, netrpělivě volala: ‘Tati, tati! Vezmi mi rychle květiny, prosím, nesmím tě nechat čekat ani okamžik.’ Vzpomínat na ty dny je pro mě velmi útrpné, lorde Hardcastle,“ povzdechl si unaveně, „myslím, že se zkusím trochu prospat, snad se ráno budu cítit lépe a silnější.“
Pak opustil pokoj a popřál dobrou noc s tím, že si nepřeje být do rána rušen.
Lord Hardcastle se za ním smutně díval. “Dostane se do Le Puy,” pomyslel si, “jeho duch ho udrží až tam, ale už se nikdy nevrátí. Bylo moudré, když jsem ho přiměl opustit svůj domov? Ale jaký domov opustil? Jen pouhou kostru nebo slupku. Tohle je naše poslední a jediná šance, jsme povinni ji za každou cenu vyzkoušet.”
Oheň v krbu praskal a hořel, okenní tabulky tmavly a přes dubovou obloženou stěnu až k nízkému klenutému stropu se začaly mihat dlouhé fantastické stíny.
Hardcastlovy myšlenky zabloudily daleko do osamělého domu v Harleyfordu – živě se mu vrátila bouřlivá, větrná noc, žalostné vytí psa a ubohá Amy, která mu ležela studená, mokrá a bez života v náručí. Před očima mu procházel obraz za obrazem minulosti – milá mrtvá tvář, jak vypadala v šedi časného rána, ten zvláštní, bolestný stařecký pohled, který se rozprostřel po rysech, až mu připadal téměř cizí a neznámý.
Oheň praskal, podivné stíny přeskakovaly od podlahy ke stropu a Hardcastle, ospalý noční cestou, začal v místnosti vidět podivné tvary a fantastické vize se mu začaly mísit s bdělými myšlenkami. Zdálo se mu, že stojí uprostřed skalnaté, tiché krajiny, kterou mu právě popsal pan Warden. Horské mlhy se snášely z vrcholků a skalisek, letní slunce stoupalo k obzoru a tam, na okraji jakéhosi strašlivého srázu, stála Amy – jasná, krásná, dívčí jako vždy, obě ruce plné květin, které k sobě hravě tiskla.
Rozechvěle k ní přistoupil v naději, že ji zachrání před tím, co se zdálo být okamžitou smrtí, aniž by ji vyděsil; ale horská mlha se na ně snesla a zahalila Amy i jeho do svých vlhkých záhybů. Pak se opět zvedla, ale Amy už nebylo vidět, zato se k němu pomalu blížila vysoká, shrbená postava v šedém, kterou viděl ráno na nábřeží. I ona k němu vztáhla ruce, ale co v nich držela, zprvu neviděl. Přibližovala se stále víc a víc, horská mlha se stále držela na její dlouhé sukni a zakrývala její tvář jako závoj. V dalším okamžiku její chladné, tenké ruce sevřely jeho a hluboký, smutný ženský hlas pomalu a zřetelně řekl: „Vezmi si to, nech si to a nech toho ubohého hříšníka jít.“ Pak ucítil, jak mu na malíček nasadili prsten, a tam, blýskající se v mlze a tmě si uvědomil, že to je Amyin starožitný rubínový prsten.
Co ho to v tu chvíli probudilo? Co to bylo za zvuk, který mu stále zněl v uších? Mohly to být dveře nebo zavírající se okno? Vyskočil na nohy a rozhlédl se po místnosti. Zdálo se, že nic nebylo narušeno, knihy a papíry na stole byly tak, jak je nechal. Pak odhrnul závěsy a vyhlédl ven na ponuré nádvoří. Fontána vysílala slabou spršku k olověné obloze. Chodba vypadala vlhká a ponurá jako vždy. Šálil ho snad zrak? Byl úplně vzhůru, nebo se tam, mezi sloupy, téměř jako stín v šeru světla, sunula šedá, shrbená postava z jeho snu?
Přiskočil ke dveřím, odklopil je a vpustil dovnitř záplavu světla ze schodiště a podesty. Pak se v úžasu zastavil, protože na malíčku levé ruky se třpytil a leskl starodávný rubínový prsten s heslem vyvedeným starými francouzskými písmeny: “Sans espoir je meurs!”
překlad a úprava: Nikola Bílá
Přidejte odpověď