Jak to vidí Olga Štrejbarová

ČRo Dvojka

Dnes mám tu čest přivítat v našem pořadu paní Olgu Štrejbarovou, novinářku s bohatou praxí, která se dlouhodobě věnuje tématům společenské solidarity, mezigeneračních vztahů a dobrovolnictví. Z jejich nápadů vznikají projekty, které přinášejí radost a pomoc stovkám lidí, osamělým seniorům nebo třeba matkám, které řeší existenční potíže. Jejím cílem je inspirovat také ostatní k malým i velkým činům, které obohacují naši společnost. Paní Olgo, dobrý den, vítám vás, děkuju, že jste si udělala čas na náš rozhovor.

Vy jste mnoho let pracovala jako novinářka. Když prý bylo potřeba natočit nějakou silnou reportáž s hlubokým lidským příběhem, vysílali prý právě vás. Co se to odehrálo, že se z novinářky stane člověk, který má tak silnou potřebu pomáhat druhým? Kdy jste si uvědomila, že chcete nejenom vytvářet reportáže, které popisují svět, ale také ten svět měnit k lepšímu.

Olga Štrejbarová, novinářka Já myslím, že tohle vám na mě určitě řekl můj bývalý šéf z Jihlavy Ondra Nováček, který to tady vede, protože byl to on, kdo mě právě k těm tématům posílal a já si vlastně myslím, že ten důvod byl, protože když to vidíte, co se děje kolem vás a svým způsobem máte šanci nějak do toho zasáhnout, ale něco změnit, i když ne vždycky se to povede, tak toho prostě využijete. Já dám příklad. V Jihlavě vybouchl drážní dům. Byla tam babička z holčičkou a babička vlastně vyhodila malou z okýnka, jak to zdrobňuju, protože si představuju Sofinku. A sama tam zůstala Sofča v pořádku nebo v pořádku, měla spoustu popálenin. Babička na tom byla mnohem hůř a oni po ní chtěli, aby ten dům zaplatili ještě v té vší bolesti. Hodil jim dluh na krk. A my vlastně z pozice tý zpravodajský jsme se do toho pustili a podařilo se jich aspoň tohohle závazku zbavit. A to je jenom jeden z příkladů, kdy ta novinařina může pomáhat. No, a tak jsem se vlastně do toho pustila. A i Ježíškova vnoučata vznikla tím, že jsem natáčela v domově, v dětském domově, kde byly děti zahrnuty dárky, a pak den na to v domově seniorů a tam najednou se ptám, jestli tam taky někdo nosí dárky. Tak se mi jenom zasmáli, že určitě ne a nám přišel čas to změnit, takže vlastně novinařina mi otevřela dveře i srdce k pomáhání, myslím si.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Hovoříte o projektu Ježíškova vnoučata, který začal v roce 2016, pokud se nepletu, tehdy jste pracovala pro Český rozhlas Jihlava. A tenhle ten projekt se stal symbolem lidskosti a vřelosti. Mohla byste trošku popsat ty počátky, jak jste si uvědomovala že ten projekt a tenhle ten nápad funguje?

Olga Štrejbarová, novinářka Já jsem tomu na začátku věřila asi úplně sama, protože jsem si to představovala hrozně jednoduše, že prostě napíšu do domovů, ahoj, tady je Oli a já chci dát dárky vašim seniorům. A vůbec jsem nedomýšlela, co když neseženu ty dárky a že to budu muset všechno dělat sama, a tak jsem nabalila na sebe spoustu kamarádů, přesvědčila jsem i kolegy v práci, poprosila jsem, jestli mi tam dají ten prostor, aby se tam ty dárky schraňovaly a bylo jich moc a moc a moc. No, a pochopila jsem, že to funguje. Já jsem dala první přání. Z prvního domova bylo pryč za snad dvě hodiny, další domov už za pět minut. A otočilo se to. Najednou ty lidi chtěli ty dárky a já jsem je neměla nebo ta přání chtěli, tak jsem věděla, že to bude fungovat, no, a už jsem si říkala, tak na Vysočině to funguje, tam bylo nějakých 600 přání. Pojďme dál do celé republiky. Těch seniorů opuštěných je strašně moc. No, tak jsem upletla čepici generálnímu řediteli Českého rozhlasu, zaťukala jsem a řekla jsem, mám takový nápad a ani jsem nedoufala, že to vyjde a bylo to asi vhodné načasování a prošlo to a rozjelo se to tady.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka A utkvělo vám některé z těch přání seniorů v paměti? Olga Štrejbarová,

novinářka Těch příběhů je více než 100 000.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Vybrala byste jeden, který se otiskl do toho vašeho srdce a dal by se převyprávět?

Olga Štrejbarová, novinářka Já mám problém že většinou si pouštím ty příběhy k srdci až moc, ale ne vždycky je to na škodu. Senioři odcházejí. Ten odchod je pak těžkej. Takže třeba s panem Karlem z Brna, se kterým jsme se hodně sblížili, i s mojí dcerkou, která mu malovala obrázky. Tak prostě on mi volal ve chvíli, kdy jsem byla v kině, on rád volal a já jsem mu to nezvedla a on zemřel, a to jsem zjistila až potom, když jsem se mu nemohla dovolat já, tak jsem tam jela, oni mi to řekli, já jsem si uvědomila, že se chtěl rozloučit, oni mi to říkali, tak to bylo pro mě docela silný a já jsem si takhle jako vlastně našla i svoji pratetu, o který jsem vůbec nevěděla. Shodou okolností jsme si povídali, zjistila jsem, že to byla sestřinice mýho dědečka, potom Aničku ze Ždírce. S tou jsme se sblížili, jeli jsme společně na hrob jejího manžela do Brna. Ona si dala dvě piva, protože vždycky milovala, trošku se mi opila, tak jsem ji vracela do domova takovou veselou, byla hrozně šťastná, že jsme vyrazili. No, těch příběhů je strašně moc no.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Jenom, když to poslouchám, tak mi v vyskakují mnohá jména a tváře osob, kterým bych se chtěla a měla věnovat víc na jejichž příběhy bych se měla soustředit. Jsem si jistá, že se vám daří nadchnout i ostatní pro to pomáhání, kde ale vy zas a znova berete tu sílu vstávat, vracet se domů a věnovat množství energie všem těm příběhům, tvářím, projektům, které vytváříte.

Olga Štrejbarová, novinářka Já si myslím, že to je většinou ta zpětná vazba, když vidím to, co se z ničeho vyklubalo, velmi často v tom vůbec nehraju žádnou roli. Ono se to prostě děje. Prostě se potkají lidi, ty se pak propojíte s dalšími a najednou se to začne dít a pak se to ke mně dostane, co se odehrálo, a to mě vždycky ohromně, ohromně těší a já vlastně i dneska, když se snažím v Znesnáze, což je dárcovská platforma, já tam vyhledávám příběhy, o kterých jednak se mě dotknou a zároveň v tom vidím nějaký přesah společenský, snažím se jako na to nahlížet tak, že tenhle ten problém trápí tohohle člověka, ale je spousta dalších, který trápí a snažím se zase pomoct nějak to téma otevřít a poslat dál. I tam se často jako velmi sblížíme. A když pak ke mně přijde, já se jich třeba po roce zeptám, jak se mají. Co se změnilo? Často se nemusím ptát, oni mi napíšou sami, a to je tak obrovsky nabíjející. Ne vždycky to dobře dopadne. Samozřejmě, že tam je i spousta smutku. Možná to někdy zbytečně prožívám, ale ta radost z těch dobrých konců převažuje.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka No, já si říkám, nebo tak mi to jde v hlavě, že v novinařině hraje důležitou roli odstup a pozorování, jistá nezaujatost, nestrannost a v té dobročinnosti je to vlastně naopak. Tak si říkám, že v tom vašem životním příběhu se to krásně vyvažuje, že jako reportérka jste byla nezaujatá, nezávislá, kdežto jako vizionářka a realizátorka projektů máte možnost opravdu to svoje srdce vzít na dlaň. A takhle ho doslova tomu člověku ukázat. Je i ta rovnováha důležitá, aby to člověk dlouhodobě mohl dělat?

Olga Štrejbarová, novinářka Já jsem měla v roce 2019 dokonce zákaz od svého pana doktora, protože jsem si toho na sebe nabalila moc a zažila jsem něco, co jsem do tý doby neznala, takovou ataku, kterou už nechci zpětně snad ani popisovat, a pak jsem zjistila, že jsem navíc těhotná a on mi řekl a dost, vzal mi telefon a řekl a musíš si chvilku odpočinout. Samozřejmě já si myslím, že vy to znáte nejlíp, vy musíte ty příběhy těch lidí na sebe taky nabalovat. A je strašně těžký se od toho odprostit, jakože. No. Musí to být to přesvědčení.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Člověk musí vidět smysl v tom, co dělá a zároveň i mít určitým způsobem nastaveny nějaké hranice a možná i v okolí někoho, kdo řekne, tak a dost a teď je potřeba trochu odpočívat, trochu načerpat. Já se snad ještě naposledy vrátím k projektu Ježíškova vnoučata. Možná podstatnější než ty fyzické dary bylo ono setkání, o kterém jste mluvila, podání ruky, čas, kdy vyslechnu příběh daného člověka, počítala jste s tím už na začátku, když vznikala ta myšlenka, že zde budou určitá přání seniorů, vy najdete někoho, kdo bude chtít obdarovat tedy to Ježíškovo vnouče. Počítala jste od začátku i s tím, že ti lidé se setkají a že mezi nimi vznikne možná přátelství, anebo alespoň krátkodobě moment, kdy se oba dva zastaví a soustředí se jenom na sebe.

Olga Štrejbarová, novinářka Na tom začátku upřímně, já jsem to spíš vnímala v té rovině, že v těch domovech ty dárky jsou a ta pozornost v dětských domovech a u seniorů ne, takže vlastně úplně ta prvotní myšlenka bylo to, že oni určitě taky mají nějaký přání a tím ho někdo splní a pak se to na to vlastně začalo nabalovat, když paní si přála patery kalhotky a pak mě držela za ruku neskutečně dlouhou dobu a řekla jenom, vy jste byly první návštěva po pěti letech a pochopila jsem, že ty kalhotky jsou jí úplně ukradený a tam to vlastně všechno začalo. Proto my se snažíme a máme z toho největší radost. A já jsem vlastně šťastná, jak klesají počty přání. Protože když do těch domovů jdete, tak oni vám řeknou, jo, tady paní Nováková, tu už nedáváme do systému přání, ta už má tady. Oni se našly ty rodiny a oni už si to řeknou, co potřebujou a oni spolu jedou na ten výlet, oni nás už nepotřebujou. A to je na tom to nejlepší.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka K tomu vám moc blahopřeju.

Olga Štrejbarová, novinářka Já taky blahopřeju naší společnosti, že to dokázala.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Letos projekt Ježíškova vnoučata opět startuje. Milí posluchači, pokud se do něj budete chtít zapojit, všechny důležité informace najdete na webových stránkách ježíškovavnoučata.rozhlas.cz. Mým hostem je dnes paní Olga Štrejbarová, novinářka a iniciátorka mnoha dobročinných projektů. V rozhovorech často zmiňujete, že každý dobrý příběh začíná nasloucháním, co jste se díky těm stovkám příběhů naučila? Jednak o lidech, kteří vám ty příběhy svěřují, ale také o sobě.

Olga Štrejbarová, novinářka Možná to, že málo naslouchám. Vy jste si mohla hned v úvodu všimnout, že já jsem velmi upovídaný člověk a někdy mluvím prostě jenom, aby řeč nestála a někdy ze zvědavosti a ze spoustu dalších důvodů a pak mě dojde, že bych prostě měla třeba víc mlčet a poslouchat, což jako vy, paní farářko, určitě budete vidět nejlépe, že poslouchat, že to, proč jsme tady

. Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Ono to stačí z biologického úhlu pohledu, uši máme dvě, kdežto ústa jenom jedna. Tak i z tohoto hlediska, jak pan farář Čenlík říká, je lepší více slyšet a méně mluvit.

Olga Štrejbarová, novinářka Učím se to pořád, učím se to celý život.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka To někdy souvisí s tím, že my chceme toho druhého tím slovem potěšit a chceme mu poradit, pomoct, chceme v uvozovkách „vymyslet“, jak by se dalo v tom příběhu, v té dané situaci co nejlépe najít směr a nějaké východisko. Vy jste hovořila o tom, že to všechno pomáhání mělo někde svoji mez a vyústilo ve zdravotní a specifické potíže. Máte okolo sebe množství lidí, kteří vás takto zastavují a přesto si váží té vaší práce, to znamená, nezrazují vás od vašich úmyslů pomáhat, ale zároveň vám pomáhají najít tu chvilku taky pro sebe?

Olga Štrejbarová, novinářka To je zajímavá otázka. Já jsem vlastně odmalička s sebou brala do těch domovů dceru, možná jsem si tím tajně slibovala, že jednou se o mě postará, ale spíš to bylo proto, že byla velmi vnímavá a vždycky šla za tím člověkem, který tu pozornost neměl, nějak to vycítila a šla prostě, třeba ho jenom držela za ruku, tehdy jí bylo sedm let, když tam začala chodit. A pak ono s věkem to už ustupovalo z puberty více a ta pozornost na začátku byla obrovská. Myslím si, že tohle je pro mě důležitý a možná dobíjející. Vím, že ona to pochopení má, nemyslím si, že by to nějak zvlášť prožívala, ale myslím si, že je to nejlepší způsob výchovy i u syna, jako říká se, že vychovávat je nejlepší osobním příkladem, takže když už třeba ty síly docházejí, tak si vždycky říkám, nebo ona to někdy něco slyší a má z toho společně se mnou radost, takže ona mě určitě neodrazuje, máma mě odrazovala určitě ve chvíli, kdy mi dobře nebylo. To je pravda, ale jako že by vyloženě někdo byl, kdyby mě po cestě zrazoval od toho pomáhání.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Ale zároveň to myslel dobře. Já to nemyslím tak, že by podkopával vaši práci a vaši vizi, ale. Olga Štrejbarová, novinářka Když jsem vlastně měla ten break down, tak řeknu, tak to se o mě docela báli, ale pak rychle pochopili, že to se mnou asi lepší nikdy nebude.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Možná se ale zeptám trochu jinak. Je tady někdo, kdo vás inspiruje v té vaší cestě? Takže se díváte na to, jak on či ona něco vytváří nějakou cestou jde, je tady nějaký zdroj a vzor paní Olgy Štrejbarové?

Olga Štrejbarová, novinářka Já si myslím, že jsou to hlavně ti pracovníci v domovech, protože kam se hrabu na to, co všechno oni musí zvládat a zvládají jak fyzicky, tak psychicky, i přesto, že jsou obrovsky finančně podhodnocený a celkově časově tam tráví spoustu času, nemám pocit, že by byli za to dostatečně ocenění a pečující. Lidi, který se starají o svoje blízký doma. Těch si obrovsky vážím. Musí to být těžký, nikdy si neodpočinout a dělat to prostě jenom proto, že vím, že musím, že, že jsem tady pro toho člověka, takže myslím si, že tady ty vlastně úplně neznámí, teoreticky v uvozovkách lidé jsou tou největší inspirací a v těch domovech vždycky, když odcházím, tak si říkám, a ty si stěžuješ, že seš unavená, jakože opravdu si jich moc vážím.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Zároveň jsou tedy možnosti určité respitní péče atd., odlehčovací. Asi bychom to měli zmínit, že ta péče je náročná, obdivuhodná, ale člověk má jenom jednu sílu tak, abychom se nebáli říci třeba o určitou pomoc.

Olga Štrejbarová, novinářka Jenže ta stojí peníze a většinou ty pečující, oni ty peníze nemají, protože berou příspěvky od státu, snaží se dělat třeba z domu brigádu, ale i to je těžký a vlastně všechno je to pak o těch penězích, a to se zase vracíme k těm sbírkám, kde já vidím, že ty lidi potřebujou, to mi třeba paní řekne, že nebyla s kamarádkou na kafi, já nevím, 15 let a já si říkala, a ona vlastně potřebuje jenom, aby jí někdo zastoupil, ale nemá na to peníze a peníze se říká, že nejsou důležitý, ale není to pravda. Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Ve výsledku mohou změnit tu realitu i třeba v drobném množství, přinést velký efekt.

Olga Štrejbarová, novinářka No protože jim stačí třeba opravdu jenom to jedno odpoledne, aby je dobylo na další rok. Je to pro nás, co to odpoledne můžeme mít nepředstavitelný, ale je to tak, no.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Stává se někdy, že i dobrý úmysl se zvrtne, že z těch myšlenek o pomáhání, z touhy pomáhat vznikne něco, co se nakonec ukáže jako ne zcela šikovné v tom smyslu, že může být narušená něčí důvěra. Některé prostředky neplynou tam, kam mají. Jakou s tím máte zkušenost? Jak bedlivě musí člověk, který iniciuje dobrý projekt a nápad na nějaké pomáhání, uvažovat i o tomto rozměru.

Olga Štrejbarová, novinářka Je to strašně těžký a je to důležitý zmínit, že vlastně nikdy podle mě stoprocentně nebudou všechna přání, jak to říct. Samozřejmě, že víme i o tom, že ne vždycky se ta pomoc dostala, kam měla. Snažili jsme se to řešit, ohromně si za to vážím. Bývalá paní ředitelky Ježíškových vnoučat nebo Světlušky Gabiny Drastichový. My jsme se snažili předcházet tomu třeba i tím, že jsme požádali v těch domovech o to, aby vyplňovaly, jak je ten senior, protože někdo řekne, že osamělost, jak se měří osamělost, a my říkáme, ale to rozhoduje ten, kdo o něj v tom domově pečuje, ten ho nejlépe zná, jak často má návštěvy, když má návštěvu každý měsíc, ale chodí si jenom pro důchod. I tohle je osamělost. Hodně jsme se snažili tohle to eliminovat, aby opravdu to bylo všechno tak, jak má, ale samozřejmě jsem si jistá, že nikdy to nebude stoprocentní. Je to na svědomí těch lidí, kteří ta přání vkládají a věřím, že 99,9 % všech těch přání přijde tam, kam má a děláme pro to určitě cokoliv, ale je to těžký, protože v dnešní době navíc máme tolik informací ze všech stran. Tolik možností. Je to těžký, to uhlídat a je těžký vědět, čemu věřit.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Možná nás poslouchají lidé, kteří mají nějaký nápad, jak pomáhat ve větším nebo menším projektu. Jakými slovy byste je povzbudila, pokud mají pořád ještě možná nedostatek odvahy se do toho pustit?

Olga Štrejbarová, novinářka Jak povzbudit člověka, který chce pomáhat. Možná je docela dobrý říct, že já vlastně někdy říkám, že to, co děláme, takový jako laskavý sobectví, to prostě samotný pomáhá. Byly časy, kdy mi nebylo dobře. A netýká se to jenom toho break downu s tím pomáháním, ale i osobního života. V tu chvíli mě osobně pomohlo to, že jsem tu svoji energii a to svoje všechno věnovala na pomoc někomu jinýmu. Ono to odvede vaši pozornost od vašeho života. Je to takový jako vlastně strašně jednoduchý, jak se z toho vymanit a zároveň někomu pomůžete a dobije to i vás. Tím neříkám, že to je ten správný návod, ale vím o spoustě lidí, kteří pomáhají nejvíce, právě, když sami nejvíc pomoc potřebují. Ale ta vaše otázka byla úplně jiná, vy jste se ptala, jak navnadit ty lidi, který chtějí pomáhat, aby do toho šli. Nebát se. Mě vždycky říkají, všichni jsem hroznej střelec, že vlastně dřív, než něco promyslím, vnoučata začaly tak, že jsem si udělala excelovou tabulku a tam jsem si to zapisovala a odškrtávala: zelený splněno, červený čekáme. A samozřejmě, že to nešlo, ale neměla jsem vůbec plán, ale šla jsem do toho a takhle vlastně dělám úplně všechno, pak jsem takhle šila lásko šaty a lásko věci, že jsem udělala skupinu Láska ve městě a lidi tam posílali obrázky srdíček, co kde viděli. Kaluž, olej v polívce, to je jedno. Já tu látku tiskla. A v domovech seniorů šili tašky, trenýrky a tak, a ty peníze, třetina šla jim za to, že to vyrábí, aby si za to mohli koupit ty léky a tak, anebo něco pro radost. Třetina šla na postele pro domácí hospic v Třebíči. Protože jsem věděla, že je tam dlouhá fronta čekatelů a další třetina šla na nákup tý další látky, nic jsem neměla promyšlenýho. Zase jenom excelová tabulka. Já nikdy nic nemám promyšlenýho, ale zároveň to vždycky dobře dopadne, takže já věřím tomu, že když člověk míň přemýšlí a víc koná, tak se může maximálně jenom spálit a poučit, ale jinak to prostě nezjistí, no.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Dnes si povídám s novinářkou paní Olgou Štrejbarovou, která je zapojena v mnoha dobročinných projektech, v současnosti pomáhá potřebným jako copywriterka pro dárcovskou platformu Znesnáze 21, kde se snaží otevírat potřebná sociální i společenská témata a umožnit tak pochopení a podporu lidí, kteří si řekli o pomoc, jak byste popsala poslání projektu Znesnáze 21?

Olga Štrejbarová, novinářka Tam je to obrovsky o lidech. Já už mám zkušenost vlastně s jinou dárcovskou platformou a pak jsem přišla sem a já jsem byla úplně unešená z toho, jak to vlastně funguje a může fungovat, protože oni tam pracujou sociální pracovníci, takže to jsou lidi, který opravdu vědí, co dělají a pracujou s tím příběhem toho člověka tak, že mu poradí, že je třeba i jiná cesta, než založit sbírku. Jsou s ním dlouhodobě i léta po tom, co vlastně tu sbírku měl, pomáhají mu při té cestě, než se ty peníze vyberou. A já jsem třeba seděla u tý Jolany, která ty sbírky zakládá a říkala jsem si, jak obrovský je trpělivej a laskavej člověk. I když někdy třeba volají lidi, kteří nejsou úplně příjemný, anebo naopak jsou prostě v těžký životní situaci a prostě tu komunikaci mají jinou a ona je vždycky tak klidná a laskavá a poradí jim přesně to, co potřebujou, takže asi to je to gró tý Znesnáze, že tam jsou lidi, který to dělají fakt z přesvědčení a uměj to, no, a to je zase o tom, že já prostě jsem tady ta naivka, která jako neřeší nic, jenom to, jací jsou lidé a až pak potom se to všechno odvíjí. Já třeba kdybych matika, všechno špatně, prostě. Kdo mi to říkal tenkrát, že tvoje EQ je vyšší než IQ a já jsem nevěděla, jestli mám být ta naštvaná nebo mě to má potěšit, ale je to tak. Já přemýšlím jako hlavně vždycky tím srdcem, a proto to Znesnáze mám strašně moc ráda a právě tam se mi dostává i tý dobíječky, že vidím, že to může dobře dopadnout, když se spojí hodně lidí a chtějí někomu pomoct, že to může dobře dopadnout a že říct si o pomoc je vlastně to zásadní. A jak strašně těžký to pro nás je, že v naší společnosti, hlavně u těch starých lidí, to vidím právě v projektu, kde pomáháme starým lidem, že oni si nechtějí říkat o pomoc, jednak nevědí, kde, jednak mají pocit, že selhali, stydí se o pomoc říct, nejsou na to naučení tá dřívější generace je prostě v tomhletom jiná, ale nejenom staří lidé, i jako mladší. My se bojíme říct si o pomoc, přitom netušíme, jak moc se může tímhle tím jedním krokem změnit nebo jak můžeme změnit život někomu jinýmu. Je to těžký. Vlastně to, co je nejtěžší v životě, je asi říct si o pomoc a stojí to za to. Ale přesvědčit lidi je moc těžký.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Vy jste v tomto projektu copywriterkou, tedy člověkem, který pomáhá druhým vyprávět jejich příběh, jak se píše o lidském neštěstí s respektem, tak aby to bylo bez senzace a zároveň, abyste měla možnost vyjádřit potřebnost toho člověka a daného příběhu.

Olga Štrejbarová, novinářka Teď jste se dotkla mojí největší bolesti, protože opravdu to je na tom to nejtěžší. Když chcete, já třeba píšu na seznamu, mám blog, tam je nějakých třeba 10 000 000 čtenářů za ten rok. Vy to víte, že jestli chcete, aby se o tom příběhu dozvěděli, tak je musíte zaujmout tím titulkem. A to je pro mě jako člověka s veřejnoprávní duší tak těžký, aby to nepřekročilo tu hranici toho bulvárního, to je pro mě fakt jakoby potiž pak mluvit s lidma, který teď jsem mluvila s tatínkem, který přišel o holčičku na jaře, holčička velká jako můj syn. To jsou někdy tak bolestivý věci a je těžký to uchopit tak, abych neublížila, ale já furt vidím to, že když to zvládnu, tak pak oni budou moci, třeba tohle je rodina, která potřebovala začít někde jinde v jiným městě a oni ty peníze prostě potřebujou, ale ten balanc, aby ten čtenář to četl, aby ho to zaujalo, pak už to jde jednoduše, pak když už ho dostanete tam na tu stránku, tak on už to pochopí, co chcete říct, ale jako tohle mě trápí, no, jako abych nikomu neublížila. Ale zároveň, aby to mělo ten efekt, který má mít.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Někdy se říká, že je snazší dávat, než dostávat. Jak to máte vy osobně? Umíte přijímat pomoc, anebo dárky od svých blízkých?

Olga Štrejbarová, novinářka Ne, já třeba se cítím hrozně v rozpacích, když něco dostanu. Miluju pořádání oslav pro jiný, když ji mám mít já tak úplně trpím a sama říct si o pomoc to je nebo možná spíš byl, naučila jsem se to, ale svýho času jsem teda měla hodně, hodně velký problém, i když jsem to opravdu moc potřebovala.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Ale tak tím spíš dokážete pochopit člověka, který má ostych říct si o pomoc a nechce v některé věci zmiňovat, aby v uvozovkách nehrál na city atd.

Olga Štrejbarová, novinářka Ano, a zároveň jako pak člověk si uvědomí, jak to bylo jako ne hloupý, ale že ten jeden jediný krok fakt dokázal tolik změnit, ale neumíme to jako společnost, pojďme se to naučit, pojďme se naučit říct si o pomoc.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Na závěr zmiňme, že součástí projektu Znesnáze 21 je také pomoc Zahřeje. Tento projekt ukazuje, že lidé mohou přispět osamělým seniorům na dřevo, uhlí nebo jiný otopný materiál. Někteří dobrovolníci se také pustili do práce fyzicky a naštípali dříví, připravili ho na topení, zdá se, podle webových stránek, že sbírka je letos již naplněná, dosáhla svého cíle. Mohou ale ještě někteří zájemci pomoci?

Olga Štrejbarová, novinářka Není naplněná. To jsem, děkuju za tuto příležitost, protože ono to tak vypadá, protože my jsme si říkali, on ten zájem třeba bude jako loni, ale on je mnohonásobně větší, takže my jsme si dali nějakou cílovou částku. Ale už je tam fronta dalších lidí, hlavně z Jesenicka, kde vlastně loni jsme měli hodně seniorů po záplavách, který přišli o všechno dřevo. A paní místostarostka z Bělé pod Pradědem je úplně skvělá a obchází to a zjišťuje. My hrozně potřebujeme vždycky tu prostředníky, nemůžeme říct adresu. Tam bydlí osamělý člověk. Běžte tam. Skvělá jihlavská charita, Člověk v tísni, oni ty lidi znají, ale dostáváme tipy i od sousedů, od obyčejných lidí, což mě těší nejvíc. Pojďme se víc koukat na toho souseda. On tam prostě je a my si řekneme, až, jak on mu někdo pomůže. Ne, nepomůže, musíme to být my, kdo se zeptá, jak se máte, potřebujete pomoct? Takže tyhle typy taky hrozně moc vítáme. Takže ano, teď už máme nějakých 25 seniorů za ten měsíc, kterým jsme to dřevo mohli poslat. Mimochodem i ten tatínek, té holčičky, o které jsem mluvila, nabídl 20 m dřeva, což je minimálně pro dva seniory to, jak se to všechno prolíná, takže ano, 200 000, kterých jsme si mysleli, že bude stačit, protože loni bylo 12 seniorek, seniorů, tak letos prostě teď už jich je 25 a dalších 15 je v pořadníků. Takže.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Pokud ještě někdo chce pomoct, by bylo v zimě teplo, tak může přispět.

Olga Štrejbarová, novinářka Přesně tak. a budeme moc rádi a děkujeme, protože každý polínko se počítá.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Paní Olgo, děkuju, že jste si udělala čas, děkuju za vaše úsilí a práci, kterou vykonáváme.

Olga Štrejbarová, novinářka A já děkuju za vaši, a chci to tady ještě jednou zdůraznit, že vy slovem umíte zázraky.

Martina Viktorie Kopecká, moderátorka Děkuju. Dnes jsem hovořila s paní Olgou Štrejbarovou, novinářkou a ženou, která dokázala proměnit myšlenky v opravdové činy. Její projekty spojují lidi, kteří by se jinak snad ani nepotkali a připomínají, že i malý projev laskavosti může změnit svět. A vám, milí posluchači, přeji, abyste dnes někomu udělali radost, třeba jenom tím, že si ho všimnete. Od mikrofonu se loučí a za pozornost děkuje Martina Viktorie Kopecká.