Radiožurnál hovořil se Slávkou Hockou z Nadace Sirius o sociálních kampaních i o tom, kterak se mění postoj české veřejnosti k lidem se zdravotním postižením. Nadace je známá televizním spotem „Chodící lidé“
Co je pro zdravotně postižené lidi úspěchem?
Slávka HOCKÁ, Nadace Sirius:
Co je pro ně tím úspěchem…. pro každýho je ten úspěch v tom, v čem ho chce mít. Ale já si myslím, že pro spoustu z nás, kteří máme spoustu možností, tak prostě my se často realizujeme v práci. Prostě každý se realizuje tam, kde se realizovat může, a tam, kde se realizovat chce, tam, kde na to má
Vaše nadace dělá kampaň, která se jmenuje Chodící lidé. Na co je přesně zaměřena?
Kampaň je zaměřená na změnu postoje veřejnosti vůči lidem s postižením, protože když jsme si úplně na začátku, to jsem ještě v nadaci nebyla, ale když jsme si udělali vlastně velký monitoring, tak jsme zjistili, že ten jeden z největších problémů, ne jediný samozřejmě, ale z největších problémů je, jak se vlastně „zdraví“ lidé koukají na lidi s postižením, že je buď podceňují nebo jich litují nebo ani je nechtějí třeba k ničemu pustit. A to je právě o tom, že se my se snažíme vysvětlit veřejnosti , že ti lidé jsou stejní jako vy nebo já, jenom prostě mají nějakou … Tak jako já nemám hudební sluch, tak někdo neslyší vůbec nebo nevidí vůbec. Ale to neznamená, že je v duši jinej a že se chce, přesně, že se třeba nechce realizovat, že třeba nechce sportovat, nebo že má sedět doma a nic nedělat.
Co by měl, Jene Řího, udělat člověk, který vám chce třeba na ulici pomoct, abyste bezpečně přešel přes silnici?
Jan ŘÍHA, nevidomý horolezec:
Tak samozřejmě oslovit, zeptat se a pak vlastně ten nevidomý, co ho chytí za předloktí a jde kousek za ním. Dnes už ty lidi trošku to věděj. Většinou toho člověka čapli a tlačili ho před sebou, což je špatně, protože ten nevidomý vlastně neví, když jde první, jestli je schod nebo něco takovýho. Takže on jde vlastně kousek za tím člověkem, který ho převádí, a ví, že ten člověk před ním vystoupá třeba na obrubník, že je výš.
Zeptám se Soni Hocké z Nadace Sirius, Jan Říha je jednou z tváří té vaší kampaně. Které jsou ty další?
Slávka HOCKÁ :
My tam máme další dva příběhy. Příběhy tři v podstatě z každého druhu, těch největších druhů postižení. Jeden, a taky z každého prostředí jeden. To znamená, máme tam Petra Valcháře, který hraje v akrobatickém představení La Putyka, přestože je vozíčkář. Máme tam Dana Pilaře, který řídí taxík, přestože neslyší, takže si každý den vlastně povídá se spoustou lidí. Takže jsou to vlastně tři …
Říká taxík a neslyší?
HOCKÁ
On řídí taxík, je normálně taxikář, můžete ho po Praze potkat. Několik čtenářů, kteří nám odpovídali na Facebook, ho prostě v Praze potkali. Normálně nastoupíte a on vám řekne, že mu máte napsat, kam chcete jet. To je všechno.
Aha a tyhle tři tváře toho vašeho projektu už se sešly mezi sebou, setkaly se?
HOCKÁ,
Mezi sebou se nesetkaly, to je trošku jako ve vtipu, když se sejde nevidomý, neslyšící a vozíčkář.
Já si myslím, že si to můžeme dovolit, protože Jan Říha se směje, má ústa od ucha k uchu v tuto chvíli.
HOCKÁ,
Určitě by to šlo, ale zatím se nepotkali.
Jene, mě úplně fascinovalo, že třeba jste se naučil štípat dříví v dětství.
ŘÍHA
Tak samozřejmě je to přesně o tom, jak se říká, nenechat toho člověka doma jenom zavřenýho u rádia a u televize nebo u počítače, ale snažit se handicapovanýho člověka, pokud mu to jeho handicap umožní, prostě zapojit do běžných věcí. Ono se to pak hodí v životě. A já jsem hlavně vždycky na prázdninách hrozně rád jezdil k dědovi a k babičce, tak jsem tam vždycky byl skoro celý prázdniny, protože prostě děda už byl v důchodu a takhle, tak jsme, děda vždycky štípal dříví, takže mě děda naučil štípat dříví. A pak vlastně, když už třeba půlíte takový ty třeba metrový velký špalky, jen aby to prosychalo, klínama a palicí, tak jsem vždycky řek dědo, protože udržet v jedný ruce tu palici a v druhý ruce jako ten klín si nasadit jako dítě pro mě bylo takový těžký, tak jsem vždycky řek: „Dědo, jenom mi tam ten klín jako zatluč, trošku nasaď a já už pak to doštípnu.“ Takže i takovéto věci jsem dělal.
Vy děláte činnosti, které jsou riskantní pro normálně vidomé lidi. Seknul jste se někdy?
ŘÍHA
Nesek jsem se, já samozřejmě vlastně neštípu jako nějak rychle nebo jako jiný lidi, ale prostě musí člověk opatrně.
Se Soňou Hockou jsme mluvili o tom, že smyslem jejich kampaně Chodící lidí je kromě jiného i to, aby se změnilo vnímání těch zdravých lidí směrem k handicapovaným. Daří se to?
HOCKÁ,
Tak podle průzkumů, který si děláme, se to daří pomalu , veřejnost je hodně velká. Ale podle průzkumů, který si děláme po každý kampani a teď budeme chystat i další průzkum, se zdá, že lidi skutečně si uvědomují nebo méně se bojí kontaktu s lidmi s postižením. Prostě už to není takový tabu, takový téma, kterýho se je potřeba obávat. A víc vědí třeba, že není vhodné ukazovat za každou cenu přesně soucit a že není vhodné jim třeba nevhodným způsobem pomáhat nebo prostě za každou cenu se snažit jim jakoby vstupovat do života.
Co si Slávka Hocká myslela, když si třeba kdysi někde přečetla, že je tady horolezec, který nevidí a přitom slézá jednu horu za druhou?
HOCKÁ,
Já si myslím, že většina lidí si právě v tu chvíli myslí to je přece blbost, jak může slepej člověk lízt. A to je vlastně právě téma tý kampaně. My často předpokládáme, protože sami si myslíme, že bysme to se zavázanýma očima nedokázali, předpokládáme, že člověk, který je nějakým způsobem postižený, to prostě nedokáže. Ale velmi často se mýlíme. Takže právě proto naše kampaň má to svoje motto – Nedejte na první dojem.
Tady to je na Slávku taková spíš jako oslavná větička. „Byl jsem na představení La Putyka a běhal nám mráz po zádech. Herec na vozíčku byl úžasný. Včera večer běžela reklama a oba s ženou jsme ho hned poslali. Super,“ píše posluchač.
HOCKÁ
Tak teď nevím, jak na to reagovat. Můžu říct jenom děkuju, jsme rádi, že vás to zaujalo, a doufáme, že dáte taky v životě šanci právě někomu s postižením třeba.
Co si myslí Jan Říha o takových akcích, jako jsou třeba Chodící lidé?
ŘÍHA,
Tak já si myslím, že je to dobře, aby vlastně lidé okolo nás viděli, jak člověk, který má handicap jakýkoli, může dělat prostě věci, který dělaj lidé, kteří handicap nemají. A je to jenom o tom , pokud máte, že jo, někoho ve svým okolí, kdo má nějakej handicap, vidíte, že třeba nic nedělá, tak ho třeba oslovit a jestli by nechtěl s váma dělat nějakej sport nebo nějakej jinej koníček. Já nevím, malování nebo …, je toho spousta, cokoli. A myslím si, zeptat se a zkusit to, jestli to jeho handicap umožňuje. Ale myslím si, že ten člověk bude i rád, že bude vlastně včleněn do vlastně toho systému mezi lidi, kteří nemají handicap.
Na shledanou.
Přidejte odpověď