Sociální podniky: Najít si stabilní zaměstnání je výzvou i pro zdravého člověka. Pro handicapované jedince je ale takový úkol často téměř nesplnitelný. V jejich snažení se jim pokouší pomoci tzv. sociální podniky.
Jedním z nich je Mléčný bar Naproti v Ostravě, který má osm handicapovaných zaměstnanců, již postupně přivykají běžnému pracovnímu procesu. Stejný záměr má i kavárna Pontes v Písku. Oba projekty jsou finančně podpořeny z Integrovaného operačního programu (IOP).
Mléčný bar Naproti je schován v malé postranní uličce ostravského centra, rozesmáté hlasy a švitoření malých dětí ale vítají návštěvníky již zdaleka. Krásné slunné počasí totiž vylákalo hosty k posezení na dřevěné zahrádce, která je umístěna před vchodem do podniku. Z toho co chvíli vybíhá mladá usměvavá servírka s novou várkou mléčných koktejlů, zákusků a dalších laskomin. Na nabídce si ale pochutnává několik lidí i v útulném interiéru, který je vyzdoben uměleckými fotografiemi a malbami.
Jednou z nich je manažerka baru Olga Rosenbergerová, která si právě dopřává krátkou přestávku. „Vyrůstala jsem v Ostravě a jako malá jsem milovala návštěvy mléčné jídelny, kam mě brala maminka. Ty ale po revoluci z ulic postupně vymizely. Když jsem před několika lety přemýšlela, jakým způsobem zaměřit sociální podnikání, tak mě napadl právě mléčný bar,“ vzpomíná Rosenbergerová. Jako ředitelka asociace Trigon, která se specializuje na pomoc sociálně ohroženým skupinám, má v jednání s handicapovanými velké zkušenosti. „V Trigonu jsme se zaměřovali na to, že jsme připravovali lidi se zdravotním postižením na práci. Nikdo nám je ale nechtěl zaměstnat. Tak jsme si řekli, že na tom není přece nic tak těžkého, že bychom mohli jít dobrým příkladem,“ vysvětluje Rosenbergerová.
Jen granty nestačí Nejdříve bylo ale nutné najít finanční zdroje na realizaci projektu. Jako nejschůdnější cesta se jevily evropské fondy, konkrétně IOP a Evropský sociální fond. Granty bar skutečně získal, a tak se v červenci 2011 mohlo začít s hledáním vhodných prostor. „V tom nám hodně pomohla Moravská Ostrava a Přívoz – z úřadu chodili se mnou a pomáhali nám vybírat. Nakonec jsme našli tohle,“ usmívá se manažerka a ukazuje kolem sebe.
Prostory baru nejsou extrémně rozsáhlé, pojmou ale několik barevných stolečků a tři vitríny naplněné zákusky. Za nimi se táhne prodejní pult a pracovní plocha, kde jsou dobroty před zraky zákazníků připravovány. S pronájmem prostorů ovšem narazil bar na první problém. „Nebylo to tu rekolaudováno na restauraci, takže jsme museli začít se stavebními úpravami. Nemohli jsme ale získat peníze z evropských fondů, protože prostor byl pouze pronajatý. Takže jsem sháněla ještě milion korun na rekonstrukci od sponzorů,“ vysvětluje Rosenbergerová. Vybavení baru zajistil grant z IOP ve výši necelých devět set tisíc korun. Z něj se pořídily pulty, nádobí, lednice a různá gastronomická zařízení. V lednu 2012 se podnik konečně otevřel.
Předsudky jako největší problém „V tu dobu jsme vyhlásili výběrové řízení – hledali jsme nejdřív vedoucí provozu. Lidé, kteří se nám přihlásili, měli sice zkušenosti z gastroprovozu, ovšem když zjistili, že by měli pracovat se zdravotně postiženými, tak pozici raději odmítli,“ kroutí hlavou manažerka baru. „Nakonec jsme získali paní Lenku, která má sice knihkupeckou školu, ale měla chuť se všechno doučit a má dobrý vztah k zdravotně postiženým,“ vysvětluje Rosenbergerová. V druhé fázi se hledala obsluha. Handicapovaní zájemci museli absolvovat například psychologické testy, aby se ověřilo, zda jsou schopní nápor v zaměstnání ustát. Všichni přijatí pracují v baru dosud, většina z nich na zkrácené úvazky.
Handicap vždy není vidět na první pohled „Máme jedenáct zaměstnanců, z toho je osm zdravotně postižených. Aby zaměstnanci viděli svou práci z jiné perspektivy, byli na stáži v Itálii, letos na jaře pak ve Francii, kde se učili dělat palačinky a třeba saláty, což později zužitkovali v cateringu,“ popisuje Rosenbergerová. Pracovníci byli úmyslně vybíráni s nejrůznějšími handicapy.
Manažerka baru vysvětluje: „Lidé s psychiatrickou diagnózou mívají například obecně na jaře problémy. Abych se vyhnula tomu, že na jaře nebudeme mít ani jednoho člověka, tak v týmu musí být i lidé s fyzickým postižením nebo třeba lehkým mentálním postižením.“ Například psychické problémy ale nejsou na první pohled vidět, což vedlo k několika nepříjemným zážitkům. „Měli jsme občas problémy s předsudky. Lidé říkali, že je to zase nějaký tunel na peníze, nebo se ptali, kde že máme ty postižené.
Hodně lidí má představu, že postižení musí být vidět na první pohled – invalidní vozík a podobně,“ krčí rameny Rosenbergerová.
Peníze až na prvním místě I když je v podniku téměř plno, na uživení to ale baru nestačí. Obrat s dotacemi činí zhruba tři miliony korun měsíčně, bez dárců by se ale projekt sám udržet nedokázal. „Snažíme se nalákat lidi. Pořádáme různé výstavy, napojujeme se na akce, které se poblíž konají. Pečeme zde před zákazníky dorty, koláče, rozjíždíme i catering,“ popisuje vedoucí. „Velmi by nám ale pomohla změna legislativy, která by nám poskytla nějaké finanční úlevy, třeba v odvodech DPH,“ vysvětluje unaveně Rosenbergerová.
Kavárna mezi dvěma světy S podobnými problémy se potýká i písecká kavárna Pontes, která v květnu oslavila své druhé narozeniny. Podnik je situován v malém dřevěném domečku s krytou zahrádkou stojícím na břehu Otavy. Poblíž je Kamenný most, nejstarší svého druhu, vyhledávaná turistická atrakce. Přes léto si tedy kavárna na nedostatek návštěvníků stěžovat nemůže, horší je to v zimě. Právě atraktivní lokalita byla jedním z aspektů, které Viléma Vítů a jeho společníka Michala Grilla přiměly ke koupi objektu. „V určitou chvíli byla budova k prodeji a nás to zaujalo. Zjistili jsme, že bychom na koupi a rekonstrukci mohli získat nějaké dotace, takže jsme se rozhodli o ně zažádat. Chtěli jsme otevřít podnik, který podpoří handicapované. Kolegův syn je na vozíku, což nás k nápadu inspirovalo,“ vysvětluje Vítů. I on sám má se světem handicapovaných zkušenosti, protože je zároveň spoluvlastníkem firmy, která se zabývá vývojem invalidních vozíků. Bezbariérový podnik má v současné době devět zaměstnanců, z toho je šest s postižením. „Máme zde dva vedoucí, kteří tým řídí. Nemají žádný terapeutický výcvik, protože najít někoho, kdo by měl zkušenosti s handicapovanými a ještě z oboru, tak to je z říše snů,“ popisuje Vítů.
Bez dotací by to nešlo Nápad na integrační kavárnu by se podle jeho slov nemohl nikdy uskutečnit bez grantů z Evropské unie. „Dotace jsme získali ze dvou programů, bylo to ale hodně provázané. Jeden program byl investiční, druhý neinvestiční. Z IOP jsme dostali necelé dva miliony korun na koupi a rekonstrukci objektu a na vybavení,“ vzpomíná majitel kavárny. Z vlastních zdrojů podnikatelé dodali zhruba jeden a půl milionu korun, celková počáteční investice tedy vyšla zhruba na tři a půl milionu.
Zákazníky láká sociální přesah Kavárna přináší obrat zhruba dvě stě tisíc korun měsíčně, své náklady tudíž pokryje. Díky vysoké konkurenci gastronomických zařízení je to ale náročné. „Lákáme lidi na akce, převážně koncerty, ale samozřejmě to jde jen v létě, protože jinak je prostor uvnitř omezený,“ krčí rameny majitel podniku. Část zákazníků přivádí do kavárny i samotný fakt, že podporuje handicapované. Jednou takovou návštěvnicí je i usměvavá dáma středního věku, která na terase popíjí kávu. „Jsem tu snad každý druhý den, hrozně jim fandím, aby se tu dokázali udržet. To, co dělají, je opravdu prospěšné,“ vysvětluje žena nadšeně.
Přidejte odpověď