Rozhovor Haló novin se Zdeňkou Šárovou, členkou sociálního výboru a zastupitelkou Královéhradeckého kraje
– Jak vznikla myšlenka vypracovat novelu zákona o sociálně právní ochraně dětí?
Jako zastupitelka Královéhradeckého kraje a členka sociálního výboru zastupitelstva jsem dostala příležitost podívat se na činnost a podmínky ve Sdružení ozdravoven a léčeben ve Dvoře Králové nad Labem. Měla jsem štěstí, protože právě v době mé návštěvy tam probíhala diskuse sociálních pracovníků a pracovníků kojeneckého ústavu nad novým zákonem o sociálně právní ochraně dětí. Mohla jsem si dělat poznámky. To byl první impuls se s literou tehdy nového zákona podrobněji seznámit.
– Objevila jste při podrobném seznámení se zákonem nějaké nedostatky?
Nejvíce mi vadí celková nekoncepčnost zákona. Chybí metodické pokyny pro sociální pracovníky. Téměř každý kraj má jiná kritéria pro posouzení toho, kdo je vhodný stát se náhradním rodičem, i třeba přechodným pěstounem. Víme všichni, že je hodně mladých rodin v těžké finanční situaci, kdy obtížně dovedou své děti uživit. Pro takto ohrožené děti byly alternativou dětská centra a kojenecké ústavy. Při diskusi odborníků a lidí z praxe jsem se ale dozvěděla, že nový zákon nutí ústavy odmítat takto odložené děti, protože ze zákona jim bylo nařízeno snižovat kapacitu těchto zařízení. Zákon totiž prosazuje převedení péče o ohrožené děti do přechodných pěstounských rodin a stát tedy k tomu začal takto vytvářet podmínky. Ne pro všechny děti je ale tato péče vhodná. Bohužel. A další problém je ten, že ohrožených dětí je stále mnoho a pěstounů je nedostatek. Tak se ptám, proč rušíme věci zavedené, když nové modely nefungují na 100 procent?
– Hlavní vady zákona spočívají podle vašeho názoru tedy v čem?
Tento zákon má chránit ohrožené děti, ale podle mého názoru to nedělá nebo dělá velmi nedůsledně. Roční praxe ukázala to, na co jsem poukazovala od počátku, a sice, že přechodná pěstounská péče měla být bezproblémová pro všechny ohrožené děti a nejen pro miminka a malinké děti. Ale není. Zákonodárci asi jaksi pozapomněli na fakt, že děti, jsou nejen miminka, ale i mladí do osmnácti let. Již z příkladů z praxe víme, že se z biologických rodin přesouvají děti různého věku do přechodné pěstounské péče. A když už v této péči děti jsou a jsou tam spokojené, přesunou je po krátkém čase zase zpět k biologickým rodičům, kteří se nezměnili. Své poměry si neupravili. Znám případ z Pardubického kraje, kde třináctiletá dívka byla umístěna do přechodné pěstounské péče, což výrazně zlepšilo podmínky jejího života. Dívka také změnila školu, což je samo o sobě náročné, změnila rodinné prostředí, ale zákon velí, aby byla po čase vrácena zpět do biologické rodiny. Dívka byla do svých třinácti let dvakrát na potratu, protože si potřebovala dokázat, že ji někdo má rád a stojí o ni. Doma byla týrána fyzicky i psychicky a do této biologické rodiny by se ze zákona měla vrátit. V rodině pěstounů je nyní spokojená. Tento případ sleduji a zatím je dívka již půl roku u přechodných pěstounů. Biologická rodina se nesnaží o nápravu. Matka je alkoholička a otec přiznal, že není schopen se postarat. Prarodiče váhají. Co bude dál? Kam dívka půjde? Odpověď zatím pěstouni nedostali. Zatím, bohudík, neznám opačný případ, kdy by dítě v pěstounské rodině strádalo.
– Pokud tomu rozumím, vzniká tak profesionální pěstounská péče. Ano, znamená to profesionalizaci pěstounské péče, což není na závadu, ale také její komercionalizaci, a to už je na pováženou. Pěstouni jsou za svoji činnost měsíčně honorováni. Určují si věkové kategorie dětí, o které chtějí případně pečovat. Termín »profesionální pěstoun« se mně ale vůbec nelíbí. Jak někdo může být profesionálem, když tuto činnost vykonává pár měsíců?
Měla jsem možnost se seznámit i s praxí sociálně právní ochrany dětí na Slovensku. Mohu jednoznačně říci, že Slovenská republika je mnohem dál jak v myšlení lidí, tak v organizaci péče o děti. Přechodní pěstouni jsou tam zaměstnanci dětských center. Tady si přechodní pěstouni stěžují, že jsou placeni dávkami. Nemohou si tedy např. v bance vzít úvěr atd. Postrádají pracovní smlouvu a z ní vyplývající pojištění. A jsou kontrolováni úřady. U slovenských sousedů jsou pěstouni kontrolováni úplně jinak, zodpovídají se odbornému dohledu vedení dětských center.
– Měla jste také výhrady k požadavkům zákona na kvalifikaci pěstounů. Existuje na Slovensku jiný požadavek?
Na Slovensku je podmínkou maturita. V návrhu novely, kterou připravuji, je takový požadavek také, což mi nezřídka ti, s nimiž konzultuji svůj návrh, vytýkají. Jsem přesvědčena, že pokud nebudeme u pěstounů vyžadovat minimálně maturitu, pak bychom měli vyžadovat aspoň pětiletou praxi v dětských centrech. Vychází to z potřeby vědět, jak se o ohrožené děti postarat. Setkávám se s námitkami, že u rodičů takové vzdělání také nepožadujeme, ale tady jde přece o zodpovědnost státu za kvalitu náhradní rodinné péče.
– S jakou podporou jste se na úrovni kraje setkala?
Na počátku to vypadalo velmi nadějně, klub KSČM i koaliční partner můj záměr podpořili, ale ukázalo se, že to byla podpora spíše symbolická. Podporu cítím od komunistického radního Lukáška, zodpovědného za sociální oblast, s nímž spolupracuji pochopitelně nejvíc. Jednala jsem s poslanci PS PČR zvolenými za KSČM. Dostala jsem se do začarovaného kruhu, kdy poslanci doporučovali, aby byla novela pojata tak, jak jsem ji původně zamýšlela – jako legislativní iniciativa kraje. Vedení kraje by ovšem pro změnu bylo raději, kdyby návrh získal podporu poslaneckých klubů, nebo dokonce napříč politickým spektrem, protože legislativní iniciativy krajů v minulosti končily většinou v parlamentním koši. Vůči mému návrhu jsou otevřeni poslanci i z jiných stran. V případě poslanců KSČM jde zatím spíše o tichou podporu -u Miroslava Opálky, Marty Semelové, Soni Markové a nejnověji nacházím odezvu u poslankyně Hany Aulické. S ní jsem nyní v písemném i telefonickém kontaktu. Dne 12. května jsem byla opět pozvána do Poslanecké sněmovny a účastnila jsem se semináře k zákonu. Diskuse byla neskutečně bouřlivá. Svůj návrh na úpravu zákona jsem úspěšně předala i dalším opozičním poslancům.
– A jak dopadlo vaše jednání na ministerstvu práce a sociálních věcí?
Jednání nebylo v prvních několika minutách vůbec lehké. Zdálo se, že zástupci MPSV nebudou mít snahu o žádnou diskusi. Pochopila jsem, že praxe úředníkům funguje. A že má nedostatky, že tu jde o děti? Dle jejich názorů to není velký problém. Musím ale uvést, že setkání nakonec stálo za to. Mohli bychom mít šanci vytvořit multidisciplinární tým a být tak úzce propojeni s MPSV a tím se podílet na úpravách zákona. Pomohla bych tedy těm, kteří to potřebují. Dětem.
– Pomáhají vám v práci na novele sociální sítě?
Mám Facebook, kde mám i svoji facebookovou skupinu. Zde probereme mnoho souvisejících témat a problémů spojených s náhradní rodinnou péčí. Tato komunikace je moc fajn. Mohu napsat, že už pomohla několika členům v jejich životních situacích. Jsem ráda, že na každou moji myšlenku je odezva několika komentářů a mnohdy tam nacházím podněty na další diskuse a témata, která mne zatím ani nenapadla. Do mé skupiny se dostanete lehce, a to tak, když si na Facebooku zadáte: »Vše, co souvisí s novelou zákona o SPOD«. Počtem příznivců se blížím již k číslu 700. Jsem si vědoma, že Facebook je na podporu mého návrhu novely málo, ale je to nejlepší cesta, jak získat zkušenosti lidí.
– Setkala jste se na svém profilu s problematikou, o které jste nevěděla?
Setkala. Mám zprávy od pracovníků z úřadů práce ohledně zneužívání dávek. Např. některé matky záměrně neuvádějí otce do rodných listů, ačkoli s ním žijí, ale vůči úřadu vystupují jako matky samoživitelky, které jako nejsou schopné se o dítě postarat a uživit ho. Situaci ale dovedou k dokonalosti. Samoživitelky žádají, aby o dítě pečoval prarodič, který se v mnoha případech opravdu stane tím, kdo pobírá pěstounské dávky. Celá rodina paradoxně žije v jedné domácnosti.
—
Nejvíce mi vadí celková nekoncepčnost zákona. Chybí metodické pokyny pro sociální pracovníky. Ohrožených dětí je stále mnoho a pěstounů je nedostatek.
Jsem přesvědčena, že pokud nebudeme u pěstounů vyžadovat minimálně maturitu, pak bychom měli vyžadovat aspoň pětiletou praxi v dětských centrech.
Přidejte odpověď