Jednonohý nadšenec do cyklistiky Tomáš Pouch regionálnímu Deníku řekl:
Praha – Tomáš Pouch je bezesporu největším propagátorem horské cyklistiky handicapovaných a předsedou zájmového sdružení Černí koně, které realizuje aktivity zaměřené na handicapované a na správné vnímání handicapovaných ve společnosti. Má velkou energii a v životě se rozhodně neztratí.
– Jak vás amputace nohy na škole změnila?
Poté, co jsem dokončil základní školu, jsem měl o prázdninách nehodu na motorce a důsledkem byla amputace nohy. Měl jsem nastoupit do učebního oboru Opravář zemědělských strojů, jenže po nehodě už tento učební obor nebyl pro mne. Po roční léčbě jsem nakonec nastoupil na učební obor se zaměřením na elektrotechniku.
– Kolik vám tenkrát bylo?
O nohu jsem přišel ve 14 letech a své období puberty jsem prožil s psychickým blokem, že jsem od ostatních odlišný a že mě žádná dívka nebude chtít. Za svůj handicap jsem se opravdu styděl, nechodil jsem na koupaliště, parná léta trávil v dlouhých kalhotách s pocitem, že jsem outsider.
– Uvědomoval jste si, že v dřívějším režimu bylo vystavování handicapu na veřejnosti tabu?
Ano, bylo to tabu. Ve škole i doma jsem tenkrát slýchával, neodlišuj se od ostatních, neupozorňuj na sebe, jedině tak budeš součástí společnosti. No a teď jsem neměl nohu, prostě už nikdy nebudu stejný jako ostatní, už nepatřím do stáda. Ale teď, když se ohlédnu, tak si netroufám tvrdit, že v minulém režimu byl handicap tabu, spíš byla naše společnost na začátku své cesty a k dnešnímu dni se opravdu mnohé změnilo.
– Jaká byla vaše cesta zpátky na kolo?
Asi jako pro většinu kluků z vesnice, bylo i pro mě jízdní kolo vyjádřením jisté svobody, osobitosti a zdrojem nekonečné fantazie, kdy se kolo pode mnou dle potřeby proměnilo v rychlou motorku, divokého koně nebo mě vítězně vezlo do cíle Závodu míru. Když jsem se už dokázal sám pohybovat o jedné noze po okolí o berlích, přišlo jaro a s ním na vesnicích tradiční pálení čarodějnic.
– Co se tehdy stalo?
Tenkrát, byl rok 1987, jsem byl v pět kilometrů vzdálené obci a bavil se u velkého ohně s přáteli. S mamkou jsem byl dohodnutý, že za mnou večer přijde a půjdeme společně domů. To pro případ, že bych třeba upadl a potřeboval pomoc. Tenkrát byla jiná doba a auta se moc nepoužívala. Z chůze o berlích jsem měl mozoly na dlaních, a tak jsem na cestě domů zkusil odpočinek na mamky kole, na kterém za mnou přijela. Zjistil jsem, že pohyb na kole je snazší než chůze o berlích a už jsem z kola neslezl. Až do doby, kdy jsem získal řidičský průkaz a od otce dostal naši starou škodovku.
– Viděl jste klip od skupiny Rudimental Waiting all night, který ukazuje příběh muže, který přijde o nohu a s protézou zase jezdí na bmx? Nepřipomíná vám to váš příběh?
Jestli je klip podle skutečnosti, nevím, ale podobné příběhy se skutečně odehrály a odehrávají dnes a denně. Při pohledu zvenčí můžete najít spousty paralel, ale pravdou je, že když vše žijete, je to jiné. Každý máme jiný práh bolestivosti, a to hlavně té psychické, a pak je zde mnoho dalších rozdílných faktorů. Jen pro zajímavost přidám informaci, že jsem o nohu přišel přibližně v době, kdy Jirka Ježek, nebo třeba Lou Fanánek. Oba tito borci se s handicapem vyrovnali mnohem dříve než já a oba se stali ve svých oborech nepřehlédnutelní. Život mi ukázal, že handicap, pokud vás nezlomí, vás posílí. Hlavně vás donutí myslet jinak a naučí trpělivosti a kreativitě.
– Proč jste si vybral zrovna ježdění na kole jako sportovní disciplínu?
Být bez nohy je určité omezení pohyblivosti, a přesto, že jsem v minulosti sporty nevyhledával, chyběl mi běh, nebo spíše pocity, které při běhu cítíte. Chybělo mi, jak vnímám své tělo, jak mi buší tep ve spáncích, vítr ve vlasech a jistá volnost a svoboda. Když nemůžete běhat, je to, jako kdyby vás o tu svobodu někdo připravil. A pak jsem sednul na kolo a opět tyto pocity zažíval. Pro mě je kolo jakýmsi vyjádřením svobody.
– Jak kolo ovlivnilo váš život?
Jak jsem už zmínil, když jsem získal řidičské oprávnění, kolo skončilo na mém smetišti dějin a s největší pravděpodobností by tam bylo ještě i dnes, kdybych nemiloval jídlo a neměl sklony k obezitě. V roce 2006 jsem opět usedl na kolo, protože můj volný čas trávený u počítače a filmů se začal z pochopitelných důvodu projevovat v mé prostorové výraznosti a pračka všechno mé oblečení seprala do menších velikostí.
– Proto jste se pustil do ježdění na kole s velkou vervou?
Tato druhá cyklistická dekáda měla pozitivní vliv na můj další život. Začal jsem závodit, v roce 2008 ještě nebyly kategorie pro handicapované. Nakonec jsem v horské cyklistice mezi zdravými chlapáky nad sto kilogramů celkově skončil na 5. místě. Kolo a závody mě vrátily tolik let postrádanou sebedůvěru, naučily vytrvalosti a otevřel se mi nový svět. Založil jsem neziskovou organizaci Černí koně a začal žít svůj nový život.
– Je závodění s nehandicapovanými těžší, nebo naopak máte výhodu?
K tomuto lze přistupovat způsobem, proměň nevýhodu ve výhodu. Ano, určitě může handicap být výhodou, pokud vám nebude vadit, že právě pro svůj handicap nemůžete být úplně nejrychlejší. Onou výhodou je právě onen handicap, nedostatek, který vás zviditelní, díky kterému získáte více respektu, uznání a morální podpory než kdokoliv jiný. Prostě musíte handicap ustát, zvítězit nad ním. První nejdůležitější bitva probíhá vždy ve vaší hlavě, tu vyhrajte a udělejte z nevýhody výhodu.
– Proč jste založil Černé koně?
Jsem ješitný a vždy jsem chtěl něco dokázat, něco vybudovat. Kromě ješitnosti mám i jiné vlastnosti a ctím své zásady. A právě směsice toho všeho mě vedla na mé cestě, kdy jsem cítil potřebu být užitečný a prospěšný. A když jsem poznal svět cyklistiky, který mi opravdu hodně dal, a zjistil jsem, že pro handicapované, kteří chtějí sportovat na úrovni hobby, nikdo nic nedělá, chtěl jsem situaci změnit. Přišel čas Černých koní.
– Jak jde pomáhat ostatním handicapovaným?
Můžu popisovat různé projekty a dopad na handicapované, ale asi nejdůležitější pro každého člověka je vědomí nebo lépe, jistota někam patřit. Lidé s handicapem mají jiné životní nároky a není jim moc příjemné, když se celá parta musí takzvaně obětovat pro jednoho handicapovaného. Jako například měnit program, trasu i čas. Když je to jednou, je to i příjemné, ale při pravidelnosti už handicapovaný cítí, že je tím nejslabším článkem řetězu.
– Co s tím?
Vím, že to, co říkám je kontraproduktivní, ale pravdou je, že když se jako handicapovaný dostanete do party, kde jsou nastaveny vyhovující limity, cítíte se opravdu dobře. A v naší partě je i mnoho nehandicapovaných, který jsou s námi nejen proto, aby nám pomáhali, ale hlavně pro skvělou atmosféru, partu a možná i pro svůj vlastní pocit sounáležitosti.
– Jak vypadají takové akce?
Na závody jezdí lidé s různými handicapy a navzájem si pomáhají. Třeba Hanka na vozíčku pomohla nevidomému Markovi najít ponožku a Marek zase pomáhal naložit do přívěsu Hanky kolo. Víte, jak poznáte silného člověka nebo silnou společnost? Mají dost síly, aby mohli pomoct ostatním. Jako Hanka a Marek. Černí koně, to jsou stovky příběhů, to jsou lidé, sportovci, kteří už zvítězili a nyní žijí, baví se a pomáhají.
– Co vás na tom nejvíce baví?
Je to práce s lidmi a pro lidi. Je to kreativita a pestrost, je to tvoření a budování, je to překvapující a smysluplné. Pro mě to není práce, dělám to, co mě baví a věnuji projektu opravdu všechen svůj čas. Někdy dosáhnu na čtyři sta hodin za měsíc, kdy pak denně k ránu upadám do postele. Ale to jsou extrémy, většinou se pohybuji lehce přes tři sta hodin.
– Co všechno máte na starost?
Dělám grafiku, web, účetnictví, píšu grantové žádosti, organizuji projekty, hledám sponzory, věnuji se konzultacím, přednáším dětem a občas i něco opravím. Prostě dělám vše, co je potřeba. Díky Černým koním jsem se hodně naučil a stal se ze mě opravdu všestranný muž.
– Jak se aktivity Černých koňů rozvinuly?
V současnosti máme na kontě tři zápisy do knihy rekordů, organizujeme Český pohár a Mistrovství republiky pro cyklisty s handicapem, realizujeme u nás největší vzdělávací a poznávací turné zaměřené na děti a mnoho dalších aktivit. Jen pro představu v loňském roce jsme se účastnili asi čtyřiceti akcí a letos jich bude téměř sedmdesát. To je i důvod, proč naše organizace musí mít zaměstnance, jsou čtyři a všichni handicapovaní. Jsem přesvědčen, že Černí koně jsou nejaktivnější neziskovou organizací u nás.
– Jak se dívají mladí lidé na vaše aktivity a kdo vás v nich nejvíce podporuje?
Práce s dětmi a mládeží je dokonce jeden ze směrů, kterým se od vzniku vydáváme. Je to proto, že pokud chceme měnit společnost, musíme začít u těch, co naslouchají. Nejde o to, že by dospělí nenaslouchali, ale ti už jsou v režimu zvyků a ze své komfortní zóny tak snadno nevystoupí. Zato děti je snazší nadchnout, zaujmout a zanechat v nich správný dojem, aby handicapované vnímaly jako rovnocenné, ale zároveň i jako ty, kteří potřebují pomoc společnosti. Mladí se o problematiku handicapu opravdu zajímají, a pokud je možnost, zkouší si i různé modelové situace. Bohužel, doposud se nám nepodařilo zajistit podporu našich projektů od státu, a tak jsme zcela závislí na sponzorech.
– Co plánujete do budoucna?
Mimo to, co už děláme, máme na nadcházející období tři hlavní směry. Za prvé je to vytvoření silnějších vazeb se sponzory a partnery, aby více poznali naše aktivity. Za druhé chceme přivést k životu revoluční projekt dětských závodů na ručních kolech, který nemá v Evropě, a možná i na světě, obdoby. A naposled vytvořit sociální podnik, který dá pracovní příležitost handicapovaným.
– Máte ještě další metu, čeho byste chtěl dosáhnout?
Ano, je zde jedna meta, ale je to spíš přání, v současnosti dosti nereálné. Přál bych si, aby došlo ke změně způsobu financování handicapovaného sportu, přeji si, aby ti, co mohou rozhodnout, rozhodovali správně a peníze určené handicapovanému sportu za sebou nechávaly zřetelnou stopu.
PAVLA JANOUŠKOVÁ
Pražský deník
http://www.prazsky.denik.cz/
Přidejte odpověď