VODÍCÍ PSY SI PRO SEBE CVIČÍ JITKA KREJCÁRKOVÁ SAMA

Slečna Jitka Lebedová, nyní už půl roku paní Jitka Krejcárková trpí od narození zrakovou vadou. Například věc, kterou vidí „obyčejný“ člověk na vzdálenost 50 metrů, rozpozná Jitka až z blízkosti dvaceti centimetrů. Přesto navzdory tomuto handicapu vybudovala úspěšné občanské sdružení na výcvik vodících a asistenčních psů.

PŘESTAVLKY U ČERČAN. Jak sama říká: „Kdybych viděla, určitě nedělám tuhle krásnou práci, která mě naplňuje.“ I to je důkaz toho, že jí handicap nijak netrápí. Jitka Krejcárková je bez pochyb výjimečná žena. Nejenže vede úspěšný spolek na výcvik vodících psů či se s „normálně“ vidícími účastní závodů agility, což je něco jako parkur pro psy, ale dokonce lyžuje na sjezdovkách, na běžkách, jezdí na koni, vydává se na výlety do Alp, a před necelými třemi měsíci se jí narodil syn Lukášek, o kterého se dokáže ve všech směrech, především díky svému manželovi bez problémů postarat. Jitka absolvovala speciální základní školu, praktickou rodinnou školu a kurz pro telefonisty. Na konzervatoř ani na obchodní školu, což jsou dvě nejčastěji vybíraná vzdělávací zařízení pro nevidomé, jít nechtěla. Vždy chtěla dělat něco, co jí bude bavit.

– Jitko, od narození trpíte zrakovou vadou. Co to přesně znamená?

Mám zbytek zraku. Dříve se lidé se zrakovým handicapem rozdělovali do třech skupin. První byla zcela nevidomí, druhá se zbytkem zraku a třetí byli lidé slabozrací. Teď to předefinovali a existuje pouze termín nevidomý nebo prakticky nevidomý, a slabozraký. Takže já v této chvíli spadám do kategorie prakticky nevidomých, což znamená, že to, co zdravý člověk vidí na vzdálenost padesát metrů, já rozpoznám z dvaceti centimetrů.

– Takže váš zrakový handicap byl důvodem k tomu, abyste se dala na dráhu cvičitelky vodících psů?

Já jsem získala prvního vodících psa ve svých šestnácti letech. Byla jsem nejmladší držitel vodícího psa v České republice.

– Co bylo důvodem? Vy jste ho chtěla, nebo jste byla zapojena do nějakého programu?

Já jsem si to vymohla. Šla jsem tenkrát po ulici a vrazila do muže, který šel proti mně. Hrozně jsem se vylekala, když na mě vykřikl, jestli jsem slepá, nebo co!? A mně tenkrát došlo, že vodící pes je pro mě nejlepší volba. Teď je zákonem daná věková hranice, od kdy můžete takovéhoto psa získat 15 let. Ale v té době, kdy já byla teenager, sice to nebylo uzákoněno, ale bylo to takové nepsané pravidlo, byla plnoletost. Tedy až po dovršení osmnácti let. No a u mě tehdy udělali výjimkou, že jsem měla přirozený cit ke psům, měla jsem vlastního, i když ne asistenčního psa doma, a tak.

– Jak jste se naučila psy cvičit?

Já jsem se to neučila. Nijak jsem nepřemýšlela nad tím, jak se to dělá. Mně přišlo úplně samozřejmé, že pokud chcete, aby si ten pes sedl, uděláte to a to.

– Jaký byl váš první asistenční pes?

Bylo to v roce 1995, a byla to černá labradorka Iva. Narodila se v roce 1993 a tehdy to byl jeden z prvních labradorů, co se v ČR coby vodící pes vycvičil. Dokonce jsem s ní vyhrála v roce 1997 Mistrovství republiky vodících psů. Jenomže Iva byla cvičena takovým tím typickým svazarmovským způsobem. Takže to byl vlastně důvod, proč jsem se cvičením psů začala.

– Takže druhého vodícího psa jste si už vycvičila sama?

Správně. V dubnu 2000 jsem si pořídila belgického ovčáka Larryho. Mezi Ivou a Larrym jsem se totiž začala věnovat agility, což je obdoba koňského parkuru, a na to se víc hodí stavbou těla a temperamentem belgický ovčák. Navíc se mi líbí, a i mi celkově vyhovuje. A také proto, že člověk, který mě už dvacet let agility trénuje, je chová.

– Kdy jste s ním složila zkoušku pro nevidomé?

V roce 2001. No, a když jsem viděla, že to zvládám, rozhodla jsem se, se cvičení vodících psů věnovat naplno.

– V té době jste založila svou organizaci na výcvik asistenčních psů?

To ještě ne. V té době jsem pracovala pro jednu organizaci. Tam mi ale nevyhovovalo, že musím cvičit psy, kteří se chovali způsobem, který mi nepřišel adekvátní, a já s tím nemohla nic dělat. Tady máš psa a musíš ho vycvičit, ať se ti to líbí nebo ne. Proto jsem, tuším, že to bylo v roce 2005 založila občanské sdružení Pes pro tebe. Teď už to není sdružení, ale zapsaný spolek Pes pro tebe.

– Od kdy se tedy cvičení vodících psů věnujete profesionálně?

Řekněme, že od roku 2001, a od roku 2005 na to mám vlastní firmu. No, firma je nadnesené slovo, je to spíš výcvikové centrum.

– Kolik vám za tu dobu prošlo rukama psů?

Od roku 2001 máme předaných 65 vodících a asistenčních psů.

– Jaká plemena cvičíte?

Všechny odnože retrívrů, kromě nejmenšího nova skolila daktaling retrívr, pak border kolie a královského pudla.

– Cvičení vodících a asistenčních psů jste se začala věnovat až v pozdějším věku. Co jste dělala předtím?

U zrakově postižených je to docela složité. Ze základní školy byla možnost jít buď na obchodní školu, konzervatoř nebo na takové v uvozovkách samé lepší obory, jako kartáčník, čalouník nebo masér. Z toho mi ale nic nevyhovovalo. Takže jsem pořád řešila, co. Nastoupila jsem tedy na dvouletou rodinnou praktickou školu, abych nějak překlenula období hledání směru, kterým se budu ubírat. Pak jsem si udělala kurz telefonního operátora, což mě bavilo, ale bohužel mi docela dost házeli kvůli mému zrakovému handicapu klacky pod nohy. To byl vlastně druhý důvod, proč jsem si založila organizaci na výcvik vodících psů.

– Co je podle vás velkou výhodou „vašich“ psů?

Asi to, že jsou chováni v bytě, ne v kotci. Mají maximální péči a zvládnou to, co běžní psi neumí. Třeba podat ze země minci, převést člověka přes vozovku, vyhledat schody nebo dveře. To je také důvod, proč jich s kolegyní, která je v jedné malé vesničce u Zábřehu na Moravě necvičíme najednou třeba deset, ale maximálně dva. Takže ročně předáme tak 6 „hotových“ psů.

– Kde získáváte štěňata na výcvik?

Už máme vytipované chovatele, ale nebráníme se ani novým spolupracovníkům.

– Popište cestu od koupě až k prodeji vodícího psa.

Dvouměsíční štěně koupíme od chovatele a dáme ho na 12 až 18 měsíců do takzvané předvýchovy, což je předpříprava před samotným speciálním výcvikem, který zajišťují dobrovolníci z řad veřejnosti, jenž stále hledáme. Takže pokud by měl někdo zájem, může se na mě kdykoliv obrátit. Samotný výcvik pak trvá 6 až 8 měsíců.

– Kolik stojí takto vycvičený pes?

Zhruba 250 tisíc korun.

– Kromě výcviku vodících psů se věnujete na mezinárodní úrovni i agility. To závodíte se svým vodícím psem?

Ano, s fenkou belgického ovčáka, ale mám ještě dva psy papillony. Osmiletého a půl druhého roku starého. Ovšem i tady se musím bojovat se svým postižením. Zatímco jiní překážky vidí, já se musím naučit celý parkur nazpaměť. Jdu ho vlastně poslepu. Jednou bych se chtěla zúčastnit mistrovství světa.

– Jste necelé tři měsíce šťastnou maminkou syna Lukáška. Jak to všechno zvládáte?

Dokud jsem neměla Lukáška, trénovala jsem se psy třikrát týdně, co víkend jsem s nimi jezdila na závody, a na výcvik jsem měla jednoho psa. Teď nemám ve výcviku žádného psa a zatím ani netrénuji agility.

Benešovský deník
http://www.benesovsky.denik.cz/