Arteterapie je svébytný obor léčebné pedagogiky, jejím hlavním prostředkem je výtvarný projev. Využívá se v klinických a vzdělávacích zařízeních, a také v sociokulturní nápravě. Setkáme se s ní zejména ve zdravotnických zařízeních, ve školách, v institucích pro zdravotně postižené, v domovech s pečovatelskou službou, ve věznicích, v poradenských zařízeních, při vzdělávání dospělých, při koučinku i supervizi. Cílem je jako u každé terapie uzdravení jedince.
Arteterapii využívá řada oborů: psychiatrie, psychologie a psychoterapie, gerontologie, neurologie, speciální i obecná pedagogika, sociální práce a sociální pedagogika, penitenciární pedagogice (vzdělávání a výchova odsouzených), sociologie a filozofie. Protože se v jejím rámci využívá tvůrčí výtvarná činnost, může být částečně propojena se speciální výtvarnou výchovou, která je zaměřena na výtvarnou výchovu znevýhodněných skupin. V arteterapii je však výtvarné dílo prostředkem, a ne cílem, jak je tomu ve výtvarné výchově. Příbuzným oborem je také artefiletika, která nemá terapeutické ambice, ale zaměřuje se na oblast výchovy a rozvoje osobnosti. Bývá využívána v rámci prevence sociálních patologií.
Trochu o historii
Jde o mladý obor, jehož kořeny sahají do poloviny 20. století. Začátky si připisují Američané, ale také Angličané a Francouzi. Termín art therapy pravděpodobně použila jako první Američanka Margaret Naumburg ve 30. letech 20. století. Před ní však obdobný termín art’s therapy v podobném významu použil už ve 2. polovině 19. století francouzský neurolog, profesor Jean-Martin Charcot, který využíval fotografie a kresby jako pomůcky při diagnostice chorob. Za jednoho z prvních praktických arteterapeutů je považován britský malíř Adrian Hill, který arteterapii v praxi sám na sobě použil při léčbě tuberkulózy a následné rekonvalescenci v roce 1942. Je autorem publikace Umění proti chorobě. Jeho následovník malíř Edward Adamson rozšířil arteterapii do psychiatrických léčeben. Už dlouho před tím bylo umění součástí mravní výchovy v psychiatrické léčbě.
Několik umělců od počátku 19. století a později (Francisco de Goya, Edvard Munch, Vincent van Gogh) vytvářelo vystrašující obrazy s výjevy šílenosti, vzteku, fantazie, vize nočních můr. Jejich exprese a interpretace vztahu k realitě mohou být jakýmsi předchůdcem arteterapeutických metod. Odlišný výtvarný projev duševně nemocných od zdravých vytvořil první diagnostické hypotézy. Právě psychiatrické počátky arteterapie jsou možná také důvodem, proč bývá nevhodně spojována s tzv. syrovým uměním (art brut nebo raw art), kde výtvarná díla vytvářejí osoby na okraji společnosti, někdy psychotičtí pacienti, či naopak zdraví jedinci tvořící ve spiritistickém transu. Syrové umění je spontánní, rozumem nekorigované, avšak nemá terapeutickou dimenzi. Tvůrci si vytvářejí vlastní zákonitosti tvorby, které jsou srozumitelně jen jim samotným. Pro art brut se někdy používá termín umění outsiderů (outsider art).
Etymologicky je arteterapie složené slovo z latiny a řečtiny. Ars je latinský výraz pro umění, terapeia je řecky léčení. V doslovném překladu se jedná o léčbu uměním. Hlavním prostředkem exprese v arteterapii je výtvarný projev. Jedna z definic tvrdí, že jde o cestu do duše prostřednictvím tvůrčí výtvarné činnosti. Sám raději používám méně vzletnou definici, podle níž je arteterapie je postup léčebné pedagogiky, který jako hlavní prostředek poznání využívá výtvarnou tvorbu. „Člověk něco vytvoří, nejčastěji je to obraz, který potom společně se školeným terapeutem interpretuje,“ definoval kdysi obor zakladatel ateliéru arteterapie na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích PhDr. Milan Kizour, „cílem je, aby pacient prostřednictvím svého výtvarného vyjadřování lépe pochopil svoji vlastní situaci.“
Patří do skupiny expresívních terapií, tedy terapií založených na spontánním prožitku. Z těchto terapií patří v léčebné pedagogice k nejrozšířenějším, proto je mezi výrazy arteterapie a expresívní terapie mnohdy chybně vkládáno rovnítko. Historicky arteterapie zahrnovala dnes již samostatné obory, jako dramaterapie či muzikoterapie apod. Proto ve starších publikacích najdeme výklad – léčba uměním. V současné terminologii je termín arteterapie vyhrazen pro obor využívající výtvarný projev.
Hádky asociací
Ve většině zemí v Evropě i zámoří zaštiťují arteterapii profesionální asociace, které jsou mezinárodně propojeny. Aktivně fungují ve Spojených státech, Kanadě a Brazílii, z evropských zemí ve Švédsku, Finsku, Holandsku, Německu, Rakousku, Švýcarsku, Velké Británii a Rumunsku, z asijských zemí připomeňme Israel, Japonsko a Koreu. U nás není v době psaní tohoto textu arteterapie zakotvena v národní soustavě povolání ani v národní soustavě kvalifikací. Asociace v ČR existují dvě hlavní, registrované jako spolky. Bohužel nespolupracují, ale veřejně se navzájem již několik let osočují, což nepřispívá kreditu oboru, a jejich spory jsou jednou z příčin, proč dosud není obor arteterapie legalizován. V Praze sídlí Česká arteterapeutická asociace (ČAA), její konkurencí je Moravská asociace uměleckých terapií (MAUT), která se později přejmenovala na zvučněji znějící Mezinárodní asociaci uměleckých terapiíí ČR a později odstranila Českou republiku i z názvu a nyní je to Mezinárodní asociaci uměleckých terapií.
Vymezení arteterapie
Arteterapie je interdisciplinární obor, uplatňuje se zejména jako léčebná a pedagogická technika. Má složku preventivní a terapeutickou. Z hlediska terapie je použitelná u psychických a somatických onemocnění, ale využívá se i k reflexi psychických a emočních stavů, také k sebereflexi pacientů či klientů. Arteterapie má uplatnění i v osobnostním růstu, zdokonalování komunikačních schopností, v manželském poradenství a řešení interpersonálních vztahů všeobecně. V rámci péče o duševní hygienu je použitelná např. při překonávání krizových situací a stresu. Pacienti či klienti, kterým působí obtíže vyjádřit své emoce a pocity verbálně pomocí slov mohou také využít arteterapii, díky které vyjádří a často také pochopí mnoho věcí týkajících se jejich osobního života či jejich interakcí s okolím. Prostřednictvím výtvarného umění, jeho vytvářením či pozorováním uměleckých děl mohou tito lidé zvyšovat povědomí o sobě i druhých lidech a zvyšovat své sebevědomí. Tvůrčím procesem zároveň zlepšují své kognitivní schopnosti a rozvíjejí své chování a pocity.
Výtvarný proces při arteterapii přispívá ke zlepšení fyzického, duševního a duchovního stavu pacienta či klienta. Účast v arteterapii není podmíněna talentem a pacient/klient nemusí být nadaným výtvarníkem či umělcem. Tvořit může každý, bez rozdílu věku, pohlaví, nadání či mentální inteligence. Tvorba je ovlivněna jak momentálním rozpoložením člověka, tak i jeho vztahy v reálném světě. Nejde pouze o malbu za použití barev, křídy či jiných malířských pomůcek. Může se jednat také o jiné výtvarné techniky, například kresbu, modelování z různých materiálů, malování na hedvábí či tvorbu keramických výrobků. Vlastní výtvarný proces je významný i diagnosticky. Existuje řada kritérií, podle kterých lze arteterapii dělit:
Expresivní | Impresivní
• Impresivní arteterapie (receptivní), při které pacient/klient pouze vnímá umělecké dílo, které je mu předloženo. K léčbě dochází prostřednictvím zážitku (imprese) z díla. Tato méně aktivní forma arteterapie může spočívat v dojmech z prohlídky obrazové galerie, ale také v jednoduchém prohlížení fotoknihy.
• Expresivní arteterapie (produktivní), která je výrazně aktivní a je při ní využívána kreativita a tvůrčí činnost pacienta/klienta nebo celé jejich skupiny. Zapojení do tvůrčí výtvarné činnosti vede k vyjádření (expresi).
Tvůrčí atrteretapie | Artpsychoterapie
• Tvůrčí arteterapie se zaměřuje na tvorbu výtvarného díla, která má sama o sobě terapeutický efekt bez ohledu na finální výsledek.
• Artpsychoterapie dále zkoumá vytvořené dílo, podrobuje ho další analýze a dílo je rozebíráno v následné psychoterapii.
Individuální | Skupinová
• Při individuální terapii se arteterapeut věnuje pouze jednomu pacientovi/klientovi a snaží se s ním navázat vztah a získat si jeho důvěru. Tato forma je využívána hlavně v případech, kdy si to sám klient přeje, anebo v případě, že by se skupina s klientem mohli negativně ovlivňovat či rušit.
• Skupinová forma terapie je využívána daleko častěji, např. ve školách. Umožňuje sociální interakce mezi jednotlivými pacienty/klienty, mohou si vzájemně vypomáhat a podporovat se při řešení problémů a stresových situací. Skupinová práce lépe odhalí skryté schopnosti jednotlivců. Nevýhodou je nesnadné zachování důvěrnosti, složitější organizace kreativních činností. Podstatně nevýhodné je také dělení pozornosti terapeuta mezi jednotlivé členy. Rizikem je odsuzování a „škatulkování“ mezi členy skupiny. Snadno může stát, že pacient/klient vysloví svůj názor či pocit a druzí to pouze zopakují, aniž by nad problémem samostatně uvažovali.
Kdo je to arteterapeut?
Klienta provází celou terapií profesionál, kterému se říká arteterapeut. Arteterapeut se na základě interpretace klientových výtvarných projevů podílí na vytvoření léčebné korekce, například prostřednictvím přenosu pocitů a přání směrem ke své osobě a reprodukce emocí. Jde o obdobu psychodynamické psychoterapie i volných asociací. Ale současná arteterapie využívá řadu dalších psychologických metod. Arteterapeut vytváří bezpečné prostředí, za pacienta či klienta nerozhoduje. Je průvodcem, který s odstupem, nadhledem a uvědoměním je pacientovi/klientovi průvodcem k dalším rozhodnutím. Arteterapeut je profesionál, jehož znalosti by měly dosahovat do oblastí lidského rozvoje, psychologických disciplín, pedagogiky. K jeho osobnostním dovednostem musí patřit schopnost jednat s lidmi a schopnost skupinové práce. Předpokladem je i zájem o umění a schopnost vést výtvarnou tvorbu pacientů či klientů, ale arteterapeut není lektorem ani učitelem umění. Důležité jsou jeho etické hodnoty: porozumět pacientům/klientům a dokázat jim pomoci. Z praktických dovedností je potřebná schopnost vytvořit terapeutický vztah. Legislativně však u nás povolání arteterapeuta ošetřeno není, tudíž nelze přesně popsat jeho pravomoci a kompetence. Různé zájmové skupiny arteterapeutů doporučují různé způsoby získání kvalifikace. Pokus zakotvit kvalifikaci arteterapeuta v rámci národní soustavy kvalifikací ztroskotal právě na sporech mezi představiteli jednotlivých zájmových skupin.
Arteterapeuti získávají v současné době kvalifikaci obvykle absolutoriem odborného školení či kurzu. Existují kurzy akreditované ministerstvem školství nebo ministerstvem práce a sociálních věcí. Možnost vysokoškolského studia arteterapie nabízí Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Tříleté bakalářské studium je organizováno v rámci tzv. ateliéru arteterapie fakulty. Několik dalších vysokých škol nabízí studium v rámci dalšího vzdělávání pedagogů, celoživotního vzdělávání či v rámci kurzů akreditovaných ministerstvem školství (např. Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Univerzita Jana Ámose Komenského v Praze a další). Kvalifikaci lze získat také studiem bakalářského či magisterského oboru léčebná pedagogika v některých ze sousedních zemí (Pedagogická fakulta a Lékařská fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě, Pedagogická fakulta Katolické univerzity v Ružomberoku). Základy arteterapie poskytuje předmět léčebná pedagogika vyučovaný na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Akreditované i neakreditované kurzy arteterapie pak nabízí řada dalších vzdělávacích institucí. Rozsah je různý: od několika hodin až po kurzy trvající několik let. Ze středních škol vyučuje arteterapii v kurzech dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků Euroinstitut a obdobné kurzy poskytují také krajská centra vzdělávání.
Praxe arteterapeuta vyžaduje dodržování základních etických principů, včetně zásady nezávislosti arteterapeuta a jeho odborné způsobilosti, pravidel chování a měla by řešit i disciplinární otázky. Tyto standardy jsou podrobně rozpracovány v některých zemích, u nás zatím nemají v legislativě oporu. Jde o stejný osud, jaký mají ostatní disciplíny léčebné pedagogiky. Nejrozpracovanější zásady mají ve Spojených státech, kde existují jak vzdělávací standardy pro arteterapii, tak dvoustupňová atestace arteterapeutů. Registrovaný arteterapeut (titul ATR) je absolvent magisterského studia arteterapie, certfikovaný arteterapeut (titul je ATR-BC) absolventem postgraduálního studia s praxí minimálně tisíc hodin.
Z evropských zemí jsou zásady práce a vzdělání v arteterapii rozpracovány nejlépe ve Velké Británii, kde je povolání uměleckých, hudebních a dramatických terapeutů zaregistrováno vládou už od roku 1997. Ve Švýcarsku existuje legální zařazení certifikovaného arteterapeuta a graduovaného arteterapeuta v seznamu povolání se stanovením příslušného vzdělání. V Rakousku je arteterapie zahrnuta do zdravotnického vzdělávání, obdobná situace je v rámci léčebné pedagogiky i na Slovensku. Legislativně ukotvena je arteterapie ve Francii. V Německu zatím není systém arteterapie jednotný a bez jednoznačné legislativní podpory je arteterapie v Polsku i Rusku.
Leoš Středa, 1. lékařská fakulta Karlovy univerzity Praha
Přidejte odpověď