Některé poruchy až nahánějí strach, jako třeba Capgrasův syndrom, kdy si postižený myslí, že někdo z rodiny (blízký přítel, rodiče nebo partner) byl nahrazen identicky vypadajícím dvojníkem. Lidé s touto poruchou při pohledu na své přátele, partnera či sami sebe v zrcadle věří, že nevidí reálné osoby, nýbrž jejich dokonalé napodobeniny.
Někdy jsou přesvědčeni také o tom, že ani předměty v jejich okolí (kniha, postel, lampa) nejsou pravé, ale že se jedná o zdařilé repliky. Totéž platí o domácích mazlíčcích.
Jsi jenom dvojník a musíš zemřít!
Tito dvojníci jsou zde přitom zcela záměrně, „kdosi“ je sem nastrčil. Někdy se proto stává, že bludy zajdou hodně daleko – až k pokusům domnělého dvojníka fyzicky odstranit. Příčinu této poruchy lékaři neznají. Někteří odborníci však upozorňují, že Capgrasův syndrom se vyskytuje především v souvislosti s poruchami pravé poloviny mozku, takže by mohlo jít o chyby ve spolupráci obou mozkových hemisfér.
Já už jsem přece dávno mrtvý
Ještě mnohem děsivější je tzv. Cotardův syndrom. Jedná se o vzácnou duševní poruchu, při které se postižený domnívá, že mu chybí některý z tělesných orgánů, případně i několik orgánů, nebo že je dokonce už mrtvý. Pokaždé, když se na sebe podívá do zrcadla, jeho tvář se mu jeví mrtvolně bledá, jako bez života. Tento syndrom byl pojmenován po pařížském neurologovi z 19. století Julesovi Cotardovi, který ho jako první podrobně popsal na případu své třiačtyřicetileté pacientky. Tato žena byla přesvědčena, že jí chybí všechny tělesné orgány, a tvrdila, že to je důvod, proč nepotřebuje jíst, že je navěky prokletá a nemůže zemřít přirozenou smrtí.
Claudia
Přidejte odpověď