O svém strachu i cestě k naději se svěřila Hedvika Č., jejíž synek se před necelým rokem narodil s porodní hmotností pouhých 490 gramů. Jak probíhaly první dny malého miminka na jednotce intenzivní péče Neonatologického oddělení Fakultní nemocnice Brno? I o tom se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Co jste prožívala, když se Vaše dítě narodilo předčasně, resp. s takto nízkou porodní vahou?
Když jsem poprvé viděla našeho chlapečka, kolem kterého byly samé hadičky, a všude to pípalo, prosila jsem ho, aby se mnou zůstal. Nejvíce jsem prožívala strach. Strach o život svého maličkého chlapečka. Byl tak maličký a ta bezmoc byla nesnesitelná. Bála jsem se jej dotknout, natožpak se o něj postarat. Díky podpoře sestřiček jsem strach ze sebe samotné dokázala překonat a o malého, i když byl maličký jak myška, se postarat. Se strachem jsem chodila spát a se strachem jsem se i budila. Bála jsem se pokaždé, když jsem přicházela ke dveřím JIPky. Bála jsem se, jestli se stav mého drobečka nezhoršil. Když měl své špatné dny, chodila jsem i v noci pod okna JIPky a poslouchala, jestli neuslyším křik monitoru. Bála jsem se, že s mým broučkem bude zle a já nebudu u něj.
Jak se jeho zdravotní stav vyvíjel?
Některé dny byly plné slunce, jindy pršelo a někdy přišla i bouře. Náš chlapeček byl a stále je obrovský bojovník. Od pátého dne byl bez CPAPu, který mu pomáhal dýchat. Během pobytu na JIP se na něj ještě mnohokrát vrátil, ale každá minuta, kdy byl bez něj, byla pro mne zázračná a plná naděje. (Pozn. red. CPAP je ventilační režim, druh neinvazivní mechanické ventilace u spontánně dýchajícího pacienta, která se uskutečňuje pomocí obličejové nebo nazální masky.)
Asi po třech týdnech, kdy náš obřík statečně bojoval, musel být znovu zaintubován, protože ho při dýchání zlobila jedna plíce. Díky lékům a rehabilitaci plic se jeho stav během pár dnů zlepšil.
Ke konci našeho pobytu na JIP začal být náš brouček unavený a často kolísal s dýcháním. Několikrát jej museli sestřičky a lékaři prodýchnout ambuvakem, protože se náš chlapeček nemohl nadechnout. Byly mu nasazeny celkové kortikoidy, které mu zachránily život. Během několika následujících dní nepotřeboval pomoc CPAPu a mohli jsme být přeloženi na oddělení 12, kde už jsem se svým chlapečkem mohla být 24 hodin.
Ohromné díky patří všem lékařům a sestřičkám z JIP Neonatologického oddělení. Nebýt jejich úžasné práce, neměli bychom naše usměvavé štěstí… Děkuji!
Kdo Vám v těchto chvílích dodával naději, že situaci zvládnete?
Velikánskou oporou mi byly mé spolubydlící z hostinského pokoje, které prožívaly stejně náročnou situaci jako já. Vzájemně jsme se radovaly z pokroků našich mrňousků a plakaly, když nastaly komplikace. Byly jsme jedna druhé psychologem. Za což jim strašně moc děkuji.
Hrozně moc mi pomohly knížky „Maličkaté miminko“ a „Pohádky pro kulíšky“, které jsou úžasně napsané. Nalezla jsem v nich spoustu odpovědí na mé otázky. Pomoc jsem našla i ve facebookové skupince „Nedonošeňátka“ a na stránkách NEDOKLUBKA.
Ohromnou oporou mi byla rodina a můj přítel, který za námi jezdil, jak jen to bylo možné, protože Brno je pro nás daleko. Pomáhalo mi několikahodinové spojení po telefonu s rodinou a přáteli. Protože byla má rodina daleko, bylo úžasné, že jsem si mohla popovídat se sestřičkami z JIP Neonatologického oddělení, které mi moc pomohly, a když bylo potřeba, tak i objaly…
Byla mi nabídnuta i pomoc psychologa, kterou jsem odmítla. S odstupem času si říkám, že jsem měla této pomoci využít a nebát se o své bolesti a strachu mluvit s odborníkem.
Můžete popsat, jak péče o takto malé dítě probíhá?
Díky tomu, že v nemocnici na Obilním trhu je možnost hostinského pokoje, mohla jsem být se svým chlapečkem téměř pořád. Každé tři hodiny jsem za ním mohla přijít a být s ním, povídat si s ním, starat se o něj a být mu nablízku.
Při každé návštěvě u něj jsem nejprve strávila cca 20 minut na odsávačce mateřského mléka a pak jsem se o něj mohla postarat. Změřit teplotu, přebalit, namazat suchá místečka krémem a sledovat, jak dostává léky a jídlo do sondičky nebo stříkačkou do pusinky.
Každý den jsem s ním mohla strávit celé odpoledne, kdy jsme klokánkovali, anebo jsem sledovala, jak odpočívá, a četla mu pohádky. Večer jsem mohla pomáhat s koupáním a později jsem se naučila jej koupat i sama. Radovala jsem se z každého gramu navíc, který nám ukázala váha při večerním vážení.
(Pozn. red. klokánkování je metoda, při které je dítě přikládáno přímo na tělo matky (mezi prsy) a je přikryto jejím oděvem. Tímto přímým tělesným kontaktem je dítěti simulováno bezpečné prostředí, které mu připomíná prostředí dělohy (pomocí tělesného tepla, tlukotu srdce), což má pozitivní vliv na jeho vývoj. Metoda je využívána především pro předčasně narozené nebo hypotrofické děti.)
Jak se daří chlapci nyní?
Náš chlapeček je moc šikovný. Od 4 měsíců korigovaného věku dostává příkrmy a chutná mu snad vše. Je to úžasný a velký jedlík.
Před nedávnem jsme strávili dlouhý čas v nemocnici kvůli refraktuře stehenní kosti. Cvičili jsme Vojtovu metodu 4x denně, ale kvůli zlomenině jsme museli s rehabilitací skončit, uvidíme, třeba se k ní vrátíme. Myslím si, že našemu malému cvičení pomáhalo i přes jeho i mé slzy.
Náš chlapeček, i přes svůj těžký start do života, je moc šikovný. Je usměvavý, radostný, kontaktní (nikoho se nebojí), je to velký pozorovatel a má moc šikovné, nenechavé ručičky.
Ve vývoji je v některých věcech napřed a v některých pozadu, ale věřím, že společnými silami vše dožene.
Co byste vzkázala rodičům, kteří zažívají podobnou situaci?
Maminky a tatínkové maličkatých miminek, věřte jim. Oni jsou bojovníci. To, co by nás už stokrát srazilo na zem, to oni vybojují.
Život je boj o život a oni bojují pro nás!
Pokud bych mohla ještě něco přidat, bylo by to poděkování panu doktoru Hrubanovi z Gynekologicko-porodnické kliniky v Bohunicích, který se o nás staral ještě před tím, než se náš malý narodil…
Děkuji za rozhovor.
Přidejte odpověď