Za necelý měsíc se do Brna sjede přibližně osm set zdravotně postižených sportovců ze sedmnácti zemí na Evropských hrách hendikepované mládeže Emil Open. Největší hvězda, která se zde představí, je český plavec Arnošt Petráček, paralympijský vítěz z Ria de Janeiro na znakařské padesátce a nově také držitel světového rekordu na této trati.
Brno – „Emil Open je taková malá paralympiáda. Sportovci zažijí atmosféru zahajovacího i závěrečného ceremoniálu, doprovodné programy a podobně,“ říká plavecký šampion.
– Jaký je hlavní přínos akce Emil Open?
Vnímám ji jako dobrou příležitost pro potkávání sportovců mezi sebou, vymění si zkušenosti s lidmi nejen z České republiky ale z celé Evropy, můžou si také zazávodit společně se zdravými sportovci. Takové akce mají smysl a jsem rád, že ji nadace Emil organizuje. Moc se na ni těším.
– Emil Open je speciální i tím, že se potkají sportovci z různých odvětví.
Přesně tak. Proto říkám, že je to taková malá paralympiáda, byť je tady jen pět sportů. Akce kopíruje její formát, myšlenka emiláků je výborná.
– Vzpomenete si na podobnou mezinárodní akci, kde jste sám poprvé závodil?
Bylo to v roce 2006 na mistrovství světa v Durbanu, šlo o start mé plavecké kariéry. A pak jsem v sedmnácti letech v roce 2008 závodil poprvé na paralympiádě v Pekingu. Sbíral jsem tam hlavně zkušenosti, zažil právě atmosféru obou ceremoniálů. Dokážu se vcítit do sportovců, kteří tohle zažijí v Brně.
– Jak vnímáte roli hvězdy, která po úspěchu na paralympiádě v Riu láká sportovce na podobnou akci hendikepovaných?
Je to určitě nová role a já jsem za ni strašně rád. Snažím se motivovat všechny sportovce, ať už zdravé, nebo hendikepované. Je moc důležité, aby se spolu potkávali všichni dohromady. Chci je motivovat k nejlepším výsledkům nejen ve sportu, ale i v osobním životě. Aby se posouvali ve všech oblastech. Sport hodně pomáhá v osobním životě a já s tím mám velké zkušenosti. Sport je taková velká droga a já mám heslo Voda je můj život.
– Dokážete opravdu sportovce motivovat?
Určitě. Často mi po našem setkání říkají, že musí víc makat. A to hendikepovaní i zdraví. Jezdím na závody zdravých plavců, kde si zazávodím s dětmi od devíti do jedenácti let. Máme podobné časy v rozplavbách. Je to obrovská motivace pro děti i jejich trenéry. Řeknu jim, co přesně a jak dělám, a oni z toho sbírají zkušenosti.
– Jaké nyní máte sportovní cíle?
Můj cíl bylo překonání světového rekordu v závodě na 50 metrů znak, to jsem si už splnil. (smích) Dál se chci posunout na padesátce volným způsobem. Pro mě je hodně náročná, musím vylepšit vlnění, abych v závodě stíhal kraulaře. Kraul plavat nemůžu, protože mám operované koleno. Plavu delfínové vlnění na břiše i na zádech. Do paralympiády v Tokiu se chci posunout na medailové příčky.
– Máte za sebou už tři paralympiády. Chystáte se v Tokiu za tři roky obhájit zlato?
Mám to v plánu. Uvidíme, může se stát cokoliv, ať už jde o zdraví, nebo další věci. Ale chci se do Japonska probojovat a zopakovat výsledek z Ria.
– Odrazuje vás dřina, která je s tím spojená?
Určitě ne. Spíš mě nakopává, abych plaval pořád líp a měl lepší techniku. Snažím se víc jezdit na kole, mám i fyzioterapii, takže pracuju na technických aspektech.
– Jak vypadá váš běžný tréninkový den?
Začínáme ráno od šesti do půl osmé. Pak máme dvakrát nebo třikrát týdně dvoufázové tréninky od pěti do půl sedmé a do toho jednou za týden chodím do posilovny a na fyzioterapii. Když zbude čas, dám si ještě dvacet až třicet kilometrů na kole.
– Co stojí za vašimi rostoucími výkony a nedávným světovým rekordem?
Důležité je, abych se na závody soustředil. Pak samozřejmě technika, kterou do mě trenér neustále hustí. Díky ní jsme se posunuli k lepším výsledkům. Přispěla k nim ale i novinka, kdy můžeme mít při startu na znak pomůcku. Je to proužek, na který si dám nohy, a díky němu se vyvýším z vody a líp se odrazím. Třeba i tohle mi pomohlo ke světovému rekordu. Cítil jsem se při startu víc zpevněný.
– Popište rekordní závod.
Stalo se to v Sheffieldu a předchozí rekord byl devět let starý. V roce 2008 na paralympiádě v Pekingu jej zaplaval Mexičan, se kterým jsme dlouhodobí soupeři. Začínali jsme plavat spolu v roce 2006. Pořád jsme se střídali. Jednou jsem vyhrál já, jednou Juánek. On pak zaplaval světový rekord v Pekingu, který držel až do Sheffieldu, kde jsem ho o půl sekundy překonal.
– Co cíle v osobním životě?
Sport, i když je to báječná činnost a miluju ho, je nevýdělečný a musím koukat i na zadní vrátka. Studuju vysokou školu, na bakaláři končím příští rok a rád bych pokračoval i v navazujícím magisterském studiu. Buď budu pokračovat v ekonomii podniku, nebo se zaměřím na sportovní management, protože je to podle mě také důležitý obor.
DANIEL HRBOLKA
Brněnský deník
http://brnensky.denik.cz/
Přidejte odpověď