„To musíte jít ven a zaklepat,“ říkaly mi ve čtvrtek ze tmy dvě dámy. „Vletěla“ jsem totiž do kavárny Měsíc ve dne, kde se právě konala tzv. Kavárna ve tmě, a nevšimla si na dveřích výzvy „klepejte“. Nevidomí zde obsluhují hosty v zatemněném prostoru. Zdraví lidé si zkusí, jaké je chvíli nevidět.
Dezorientovaně se pokusím vrátit. Po zaklepání si mě přede dveřmi vyzvedne nevidomý Marek, který se slušně představí a zeptá se na mé jméno. Ukáže se, že už jsme spolu jednou mluvili. „Tady vás posadím ke stolu,“ vede mě mladík potmě na místo. Vůbec nic nevidím, nahmatám rukama židli a usadím se. Své věci si skládám pod sebe, abych je potom zase našla. Objednávám si kávu. „Máme i medovník, sachr a štrůdl,“ hlásí mi druhý kolega, nevidomý Jirka. Zákusek odmítám.
Nevím, jak bych ho jedla.
Zaposlouchám se do tmy. Slyším kolem vzrušený hovor. Za chvíli ke mně Marek posadí starší paní. Dobře si pamatuje, kde je volné místo. „Už jsem po tom dlouho toužila. Vždycky mě zajímalo, jak je těm druhým,“ říká paní 67letá Marcela z Českých Budějovic. „Už jsem tu byla jednou se synem, který neříká všechno. Tak zvláštně se tady otevřel,“ vzpomíná žena, kterou si Marek po hlase pamatuje. „Těší mě, že se lidi vracejí,“ říká jí Marek.
Dovnitř chodí další lidé, například děti z dětského domova s vychovatelkou.
Oba chlapci je uvádí dál.
Od Marka se dozvídám, že tato akce se koná pravidelně už čtyři roky. „Jsme spokojeni,“ říká na dosavadní účast 20 lidí za dvě hodiny. „To je kdo?“ ptá se Marek paní, která prošla kolem.
„Naďa, já už odcházím,“ ozve se ze tmy. „A líbilo se vám, Naďo?“ zajímá se Marek. „Hrozně moc,“ odvětí žena. Slyším úsměv z hlasu.
Marek a Jirka nosí kávu a se všemi si povídají. „Když tu bylo míň lidí, hráli jsme tu i Člověče, nezlob se,“ říká Marek s tím, že také ukazovali lidem čtení Braillova písma.
„Marku, někdo klepal,“ hlesne směrem k nám Jirka. Náš průvodce se pro přicházejícího vypraví.
Nevidomí chlapci vysvětlují, že si prostor museli prvně projít, i když už ho znají. Co kdyby někdo posunul stoly. Orientují se tu dobře, všechny nápoje donesou v pořádku. „Je to potřeba natrénovat doma,“ vysvětluje Jirka, který nosí dva šálky v ruce. „Já vidím, a kafe vyliju pokaždé,“ chválí ho Marcela.
Platí se na světle, která po tmě oslepuje. Jsem ale ráda, že už vidím. Chlapci se mile loučí. Člověk je musí obdivovat.
Jindřichohradecký deník
http://jindrichohradecky.denik.cz/
Přidejte odpověď