Hostem Dvojky a nedělního pořadu „Jak to vidí“ byl David Lukeš, ředitel Centra Paraple. Když se řekne v Česku Centrum Paraple, tak to centrum není potřeba ani představovat. Čím to je, že Paraple je tak silně zapsané, že je to taková značka, kterou prakticky není potřeba definovat? ptal se moderátor Zbygniew CZENDLIK.
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
Paraple, krom toho, že dělá skvělou činnost a lidi vytváří opravdu to krásný, tak jen zejména tím, že s činností Centra Paraple spojilo svoje jméno i pan Zdeněk Svěrák, který vlastně na začátku i vymyslel název Paraple, který odvodil od Paraple Gig, což je člověk s poškozením jen dvou končetin, většinou těch nohou. A je to taková ta slovní hrádka, těmito hrátkami je pan Svěrák vlastně pověstný. Takže takže na začátku to byl pan Svěrák a teď si myslím, že je to i daný tím, že lidi už ví, že paraple tak funguje, že rozvíjí tu činnost, že věří tý činnosti, ale pořád ještě dost lidí třeba zaměňují paraple s obdobnýma činnostma jiných organizací, který jsou nadace, takže Paraple skutečně rozvíjí tu svou činnost v centru, tu sociálně rehabilitační činnost a jako nepřerozděluje třeba ty peníze, který se snaží získávat třeba prostřednictvím toho van resingu, protože.
moderátor
To znamená, že nepředáváte peníze dál a tak dále, ale vyloženě jste aktivní a je to na vaši činnost.
ředitel Centra Paraple
Ano, je to přímo na tu činnost. Právě nato jsme měli teď den otevřených dveří, aby se lidi mohli přijít podívat, že skutečně se to rozvíjí v Malešicích, v těch bejvalejch jeslích, který potom byly přestavěny, kde jsou ty lidi ubytovaní na 19denní pobyt nebo tři týdny na sociálně rehabilitační pobyt, je tam až 20 klientů v jeden moment, plus ještě tedy ambulantní klienti a tam kolem nich je sestaven ten tým odborníků multidisciplinární tým, to jsou ty fyzioterapeuti, ergoterapeuti, sociální pracovníci a tak dále. A ti s nimi skutečně pracují a to je dobrý, aby ty lidi viděli, aby prostě se přišli podívat, protože potom třeba si myslí, že my přispějeme a přispějeme někomu na vozejk, ale to není pravda.
moderátor
Ano, na to jsou jiní.
ředitel Centra Paraple
Na to je třeba Nadace Konta Bariéry, která přímo ty peníze, které vybere, tak přerozděluje. Nebo Světluška rozhlasu, která pomáhá nevidomým.
moderátor
Já musím říct, že pan Svěrák skutečně pro to udělal hodně a jeho jméno, protože já jsem se sám potkal s tím, že někdo přišel za mnou a říkal: Já bych potřeboval pomoct. A já potřebuji věnovat někomu nějaké peníze a chtěl bych to dát té nadac nebo tomu, kde je ten pan Svěrák.
ředitel Centra Paraple
To je pravda, ale pan Svěrák ale je to samozřejmě jméno a myslím si, že každý, kdo potká pana Svěráka nebo většina lidí má pana Svěráka ráda a když ho potká, tak prostě to je jako kdyby potkali člena rodiny, protože ho z televize a odevšud máme pocit, že ho prostě známe. Ale v Parapleti je to navíc, že já nevím, jak fungují tyto známé tváře v jiných organizacích, ale v Parapleti je to tak, že pan Svěrák přijde a skutečně ho ta činnost zajímá a baví se i s klienty a baví se se zaměstnanci a když potřebujeme, tak víceméně skoro všude, kde my řekneme, že by se hodilo, aby nám pomohl a skoro nic neodmítá, což jako s jeho časem je obdivuhodný.
moderátor
Já jsem se díval na vaše internetová stránky. Máte tam krásná svědectví lidí, kterým jste nějakým způsobem pomohli, já bych si tady jen dovolil zacitovat, protože to nějakým způsobem ilustruje přesně to, co vy děláte: „Když jsem se vytřískal a připustil si, že pravděpodobně už nikdy nebudu chodit, myslel jsem, že je to konečná, že už nemám žádnou cenu, nikdy neuspokojím svoji holku, nebudu mít děti, už nikdy nebudu moci dělat, to, co jsem měl rád. V Parapli dokázali vlastně, nevím, jak to udělali, ale pomalu jsem prostě přestal házet flintu do žita a život mě zas začal bavit.“
ředitel Centra Paraple
No, to je hezký. Mně se vždycky líbí, když to ti lidé řeknou, ale v podstatě je to o nich samotných, že v nich někdo probudí tu vnitřní sílu to zvládnout. A samozřejmě my to probouzíme v Parapleti, ale jsme rádi, že prostě to najdou. Ať to najdou kdekoliv, tak je to vždycky fajn, protože po tom úrazu je to skutečně jako když ten člověk se znovu narodí.
moderátor
Jak se vám tu daří? Máte, sledujete například nějakou takovou úspěšnost anebo procentuálně, kdybych se zeptal, kolik je takových, kteří dokážou se s tím svým osudem poprat a jdou do toho. Jestli jsou takoví, kteří to zabalí?
ředitel Centra Paraple
mně už tenkrát doktor, vlastně když se mi stal úraz, tak jsem skončil ještě na JIPce, protože nebyly spinální jednotky. Tenkrát za mnou přišel doktor a říkal: Hele jako můžeš to klidně zabalit a umřít, ale ono se to tady v nemocnici dělá blbě. Takže ono se to jako dělá blbě si myslím, jak to zabalit a jako skutečně prostě umřít. Nicméně je pravda, že ne každý je ten bojovník a má chuť se do toho pustit a dělat všechno jako předtím, nebo ještě víc dokonce a ty lidi jsou potom provalí do nějakých depresivních stavů. My se s těmi lidmi potkáváme někdy i ve službě a snažíme se jim pomoci jinak tou psychologickou péčí nebo jinak nastavenou péčí, ale že by někdo vyloženě řekl nebo že by věděl o někom, kdo to vyloženě zabalil, tak s těmi my se asi nepotkáváme úplně, protože už jen to, že nás někdo osloví s tím, že chce něco v životě změnit, už dává vlastně najevo to, že chce asi žít dál nebo fungovat nějak dál.
moderátor
Vy jste poměrně mladý člověk.
ředitel Centra Paraple
Já myslím, že jsem hodně mladý člověk.
moderátor
Nicméně jak se to stalo, protože to posluchači nevidí, ale vy jste tady ve studiu na vozíku. Jak se to přihodilo? Je to intimní, možná osobní otázka. Nemusíte odpovídat.
ředitel Centra Paraple
Ne, většina, já myslím, že většina lidí, co se jim stane úraz a dostanou se na vozejk, tak jsou připraveni na tuhle otázku. Nesetkal jsem se ještě s nikým, kdo by měl nějaký odpor k tomu mluvit, možná, kdyby to byl nějaký kuriózní nebo nechtělo se mu, spojený s nějakou rodinnou tragédií, tak by třeba o tom nechtěl mluvit. U mě to byla úplná hloupost, klukovina. Já jsem skočil do vody. To znamená, že jsme byli jednou na nějaké.
moderátor
To je většina případů takových? Já mám pocit.
Centra Paraple
Ne, už není. Už ne. Teď je většina případů pády a nebo to jsou ty úrazový případy anebo ty neúrazový, to jsou ty různý cysty a rakoviny a tak podobně. Ale z těch úrazových to jsou zejména pády a teď dokonce už začali rozlišovat, zda to jsou pády z výšky anebo pády na rovině, takový to úplně hloupý uklouznutí někde a těch případů je bohužel teď nejvíc. Potom jsou to třeba autonehody, a ty skoky do vody ubyly. Možná i díky kampani, kterou právě vedla Česká asociace paraplegiků „Nejsi skokan“, kterou podpořila třeba i Česká televize, tak možná díky tomu.
moderátor
Ještě, že já mám fobii z vody.
ředitel Centra Paraple
Já jsem z toho měl taky vždycky strach skákat do tý vody, ale spíš, že jsem měl strach, že se bouchnu do hlavy. A tak jsem překonal strach a objevila se nová výzva životní. Ale že já myslím, že jako být na sebe opatrný nějak přehnaně asi úplně nejde, protože se to může stát jako kdekoliv, i když je to třeba opatrně řídí, tak ho může sestřelit někdo jiný a tak dále.
moderátor
A v té době, když se vám to stalo, existovalo už Paraple?
ředitel Centra Paraple
V té době, co se mi to stalo, existovalo Paraple.
moderátor
A to byl první váš kontakt nebo kontaktoval jste Paraple?
ředitel Centra Paraple
Byl to můj první kontakt, já si tedy přesně nepamatuju, jakým způsobem mi bylo doporučeno Paraple. Já jsem se vždycky nad tím snažil si na to vzpomenout, abychom sami věděli, jako kde v ten moment co se člověk prodírá od toho úrazu přes nemocnici a rehabilitační ústav. Ale předpokládám, že to bylo asi někde v tom rehabilitačním ústavu. A pak jsem přišel do Paraplete. Pak jsem přišel někam, kde člověk první zážitek, že přišel z nemocnice a přišel do prostředí, kde bylo nenemocniční, mezi mladý lidi, který zrovna jsem přišel na Velikonoce a takže vymýšleli spíš program jiný. My jsme jeli na Říp, my jsme jeli hrát pétanque. Byly tam mladý holky, mladý kluci, se kterýma postě jsme večer popili a já říkám, tak co to je, já mohu taky žít normálně. Přitom nějaký ten sociální kontakt to jsme měli v Kladrubech, jako že jsme tam chodili na takový ty tanečky, ale tohle už mi připomínalo, jakože už se člověk vrací do toho života s tím, že ještě je pořád v tom přizpůsobeným prostředí, že na každým rohu má bezbariérový záchod a jsou tam ti asistenti, což normálně v životě tedy není.
moderátor
A moje otázky směřují na Davida Lukeše, ředitele Centra Paraple. Vy jste řekl o tom, jak se sto stalo, že jste sám na vozíku a pak to byl ten první kontakt z Paraple a už jste v tom Paraple zůstal.
ředitel Centra Paraple
Potom jsem tam byl na pobytu, takže jsem byl klient a v podstatě jsem si tam odbyl ten pobyt, který pak navazoval ještě jeden pobyt, myslím v parapleti a to bylo těch 15 nebo 16 let zpátky a to bylo vlastně naposled, co jsem tam byl jako na pobytu. Jako klient. Pak jsem tam ještě jezdil na ambulanci cvičit na fyzioterapii. Po nějaký době jsem se stal členem Svazu paraplegiků a i členem předsednictva a to byla vlastně organizace, která i spravovala paraple. A potom v roce 2010 se založila ops Centrum Paraple nebo obecně prospěšná společnost a pan Svěrák mě tehdy i oslovil, zda bych nechtěl být členem správní rady, takže jsem byl zase členem správní rady. Pak i chvilku předseda a od roku 2016 jsem ředitelem.
moderátor
Mě zajímá jedna věc, protože vy jste studoval práva, jste právník, marketingový specialista, působil jste v soukromém sektoru. Přece žijeme v dnešní době, kdy tohle všechno může člověk dělat i na vozíku. Nelákala vás tahle ta činnost víc než potkávat se s lidmi s podobným osudem?
ředitel Centra Paraple
Já jsem to dělal. Já jsem dělal jak chvíli právníka, tak jsem pak dělal ten marketing. Všechno mě bavilo. Já myslím, že cokoliv jsem v životě dělal, tak mě svým způsobem nějak bavilo, nějak naplňovalo. Ale třeba zpětně, když se na to dívám, tak hrozně tato práce má jako daleko hlubší význam, smysl a ve srovnání s tou prací v tom ziskovým sektoru, nebo jak to nazvat, nebo v tom byznysu, tak to má větší hloubku, i když je to třeba hůř ohodnocený, tak je to daleko radostnější práce.
moderátor
Každý z nás má nějaký ten svůj handicap. Je tady spousta lidí s handicapem, jak říkám, na některých je to vidět, na některých to není vidět a někteří mají handicapované srdce nebo mozek. Ale musíte to pozorovat určitě. Jak se mění společnost a jak se dívá společnost na vás. Dejme tomu, když přišli za právníkem na vozíku, neřekli si a to asi nebude dobrá volba?
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
To nevím, takhle jsem jim do hlavy neviděl nikdy. Já věřím v dobro lidí. Já to všude říkám, a je to také klišé. Ale já tomu fakt jako věřím.
moderátor
O tom mluvíte často?
ředitel Centra Paraple
Nemůžu říct, že bych v životě o někom řekl, že ho nemám rád. Nesouhlasím s nějakým názorem a vždycky přemýšlím, co třeba ty lidi k tomu vede a proč se dějou na světě takový zvěrstva jako se dějou v Severní Koreji třeba anebo i tady za totality se děly. Jako co k tomu ty lidi vede. Ale pořád věřím v to dobro lidí a vnímám to z dennodenních drobností, že ty lidi jsou fakt dobrý. A já oslovuju lidi někdy s otázkou o pomoc a já o nich nic nevím. Takže já nevím, jak co to je za člověka, nad čím zrovna přemýšlí nebo tak a jednou se mi stalo, že mi někdo nějak odmítl pomoc a to jsem ale pochopil, protože ten člověk spěchal k lékaři. Celkově někdy se s tím potkává člověk, protože je v tý pozici, že sedí, tím pádem jste níž. Tím pádem někteří na vás koukají svrchu a mají ten pocit nějaký jako síly nad vámi, takže se k vám jako chovají trošku jako k dítěti. Velmi často se stává, že suverénně vám začnou tykat, jako kdokoliv a že automaticky, když že jste fakt pro ně jako to dítě, ale tak já zase si říkám.
moderátor
Jako v kočárku dítě. Sice ten kočárek trošku vypadá jinak.
ředitel Centra Paraple
Ale hlavně ani nikde nevíte, jestli jste jen fyzicky handicapovaný nebo jestli jste trošku i mentálně retardovanej, takže když jdete někam s doprovodem, tak mají tu tendenci se bavit spíš s vaším doprovodem nebo s asistentem. Jako dá si pán čaj taky, a pán může mluvit? Takže to jsou jako věci, který ještě pořád tady jsou. Nicméně vzhledem k tomu, že je o dost běžnější potkávat člověka na ulici na vozejku než bylo třeba před těma dvaceti nebo třiceti lety, to vůbec. To bylo nemyslitelný určitě. Tak ta společnost to bere jako docela normálně, si myslím už teď většinově.
moderátor
Pořád ještě přetrvávají určité ústavy?
ředitel Centra Paraple
Přetrvávají ústavy, to spíš my ve společnosti, když se mě někdo ptal, že četl jsem, že někde vznikala nějaká specializovaná mapa, která mapuje, třeba jako Praha tady zase dělá nějakou, která mapuje bezbariérový místa, restaurace, všechno, já říkám, tak to je fajn, ale spíš by se měla ta společnost snažit, aby tam ty bariéry nebyly, než abychom museli dokola vytvářet prostě mapy, kde to bezbariérový je. My jsme teď jeli na kongres, slavilo se 15 let spinální jednotky v Liberci, která se stará o lidi s poškozením míchy, tak jsme si říkal: Tak se tam sjíždí lidi, dejme tomu z Prahy, z třech organizací, tak si dáme někde společný oběd, je to hezký, jednou za rok se takhle potkáme, tak jsme vymysleli, jak nebude problém v Liberci sehnat bezbariérovou restauraci s toaletou. Nakonec jsme obědvali v nákupním centru. Což mi přijde skoro jako třicet let po revoluci docela smutný. Přitom při každý rekonstrukci musí dát někdo nějaký stavební povolení, který by mělo zaručovat to, že když mám tam bezbariérový přístup, tak tam mám i bezbariérovou toaletu, ale prostě bohužel se to neděje. A to jsou ještě nějaký věci, který se jako musí změnit.
moderátor
Například v kostelích. Tam je někdy také problém.
ředitel Centra Paraple
Ale ty kostely překvapivě jako dost často to vyřešený mají.
moderátor
U nás v Lanškrouně naštěstí se dostanete do kostela bezbariérově. Sice malý stupínek tam je, al to zvládne každý. Dokonce máme i bezbariérovou toaletu, si představte.
ředitel Centra Paraple
Pokud je tam malý stupínek, tak už to není bezbariérový.
moderátor
Ale ta bariéra je tak centimetrová, jakoby nic.
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
Dobře, to ještě by se dalo zvládnout. Ale to vždycky každý říká. To je asi něco, jako když se ptáte vegetariána. Jestli nejí maso a ani rybu. Tak jako pokud je něco bezbariérového, tak je to bezbariérové a jeden schůdek už je bariérový. Jako dá se to překonat samozřejmě, my jsme tolerantní, protože jako chápeme, že tady budujeme náš stát jako už od tý doby, co jsem přišel praotec Čech a ten jako nepočítá s vozíčkáři, ani Karel IV., potom byť sám Karel IV. měl poškození míchy. Takže v tu dobu by byl asi vozíčkář nebo nějaký paraplegik. Tak to chápeme. Ale takový to, že se schovávají třeba i za památkářema, že toto je památkově chráněný a nelze to z toho důvodu přizpůsobit, stačí se podívat do ciziny, kde zpřístupní, dneska se zpřístupňují hrady, výtahy a nájezdy. Za doby, kdy se ty hrady stavěly, někdo věděl, že budou výtahy nebo že jsou výtahy, tak je tam taky udělá. Přece by tam nechodili po schodek.
moderátor
Když tak vycházíme maximálně vstříc a budujeme to bezbariérové prostředí, jestli nás to svým způsobem nějak tak trošku nedemoralizuje, protože řekneme: tak máme bezbariérové prostředí, ať si pomůžou. A v okamžiku, když je bariéra, tak je potřeba naši aktivní pomoci a já vzpomínám, jak do pořadu Uchem Michal Jančařík přijel ke mně, na faru vedou schody do prvního poschodí a to mobilizovalo ty chlapy. Pět jich neslo nahoru toho Michala s tím vozíkem. Zase je to pro nás příležitost někomu pomoci.
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
Věřím, že mu pomáháte i v bezbariérovém prostředí si myslím já. Spíš to, co se vám tam stalo v tu chvíli z mýho pohledu není to, že to byla nějaká výzva, ale spíš, že vás to vytrhlo z nějaký všednodennosti a že jste si jako uvědomili, že teď jdu někomu pomoct. Aha, tady je bariéra a tak dále.
, moderátor
Ale je to o tom tak, že já musím sestoupit dolů a jít za tím člověkem. A řeknu si, no tak to máte smůlu, já za vámi nepůjdu.
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
Přesně tak, může to být tak jako tak. Já jsem jednou šel za doktorkou, to se mi stalo asi dvakrát, co jsem na vozejku, měl anginu, tak jsem šel jednou za doktorkou a tam kvůli povodni vypadly výtahy. A tak sem poslal nahoru bratrance a ona ho poslala dolů s předpisem na antibiotika. A já jsem říkal: Tak to ne, řekni jí, ať přijde dolů, aspoň se na mě podívá. Nic se nezměnilo. Ona přišla dolů, koukla na mě a dala mi ty samý antibiotika. Ale aspoň jsem řekl, tak aspoň, že přijde.
moderátor
Mluvili jsme o tom, jak se ta dnešní společnost mění. Jak se i tento svět přizpůsobuje trošku lidem s handicapem. Já jsem tady přijel vlakem, a to bylo úžasné. Tam byla plošina.
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
To je úžasný. Oni do těch vlaků přidali plošinu. Ale když ji chcete použít, tak si ji musíte objednat 36 hodin dopředu. A když tam přijdete a chcete se jen tak svézt, tak oni vám řeknou, že tam nemají toho proškolenýho člověka. Což tedy jako je dobrý, když já jako jsem velmi tolerantní, takže se vždycky snažím s těmi lidmi jako domluvit a vysvětlit jim to. Ale tohle prostě pořád považuju jako za diskriminaci, byť je senzační, že tam ta plošina je. Ale když ji nemůžete využít jako v momentě, kdy chcete, proč jako si musím rozmýšlet 36 hodin dopředu, kam jako pojedu nebo 24 hodin, to je přesně nechci aby mě za to Český dráhy netahaly někde, ale je to tak. Takže jsme určitě o velký kus dál než jsme byli, ale třeba ve srovnání se Západem máme ještě jako skutečně co dohánět, třeba v Americe už jsou ty věci, samozřejmě oni od války ve Vietnamu jim přijelo spousta válečných invalidů, takže se muselo dělat. Ale tam je naprosto běžný.
moderátor
To je zajímavý, vidíte, když mluvíte o té Americe, to postavení těch veteránů. Teď mě napadlo, ta souvislost s tou válkou s těmi veterány, že to vytvářelo u běžných Američanů vztah k lidem, s nějakým handicapem.
ředitel Centra Paraple
A stejně jako předtím od doby Lutera Kinga se snažil vyvinout v Američanech vztah k Afroameričanům tenkrát a tam to trvalo delší dobu, tak tady od Vietnamu už to trvalo třeba kratší dobu a my máme stejný problém jako máme s přístupem třeba k lidem s handicapem, tak teď třeba k imigrantům, kteří tady ve skutečnosti dávno jsou mezi námi lidí z různých konců světa a jenom teď prostě byla směřovaná nějaká nenávist buď k téhle skupině. Takže ta tolerance si myslím, že se máme ještě hodně co učit.
moderátor
Všimnul jste si, že asi mě pochválíte a omlouvám se za to, že si to vyžaduji, ale já jsem si uvědomil jednu věc a to také mě na to kamarádka upozornila, jsem mluvil a používal jsem handicapovaný člověk nebo kamarád je handicapovaný a tak dále. A ona říká, prosím tě, to není tak. To je člověk, který si nese nějaký handicap, je to člověk s handicapem. Takže to není tak obecně. I v tomhle tom si myslím, je potřeba na tom pracovat, abychom vnímali ty lidi. Že to není nějaký ubožák, handicapovaný člověk.
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
Já vás za to chválím ale nevšiml jsem si toho jako.
moderátor
A já si na to dávám pozor.
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
Protože já jako myslím, že lidi, jako teď mluvím za vozíčkáře, nejsou nějak citliví na to, jestli někdo řekne invalida a člověk s handicapem anebo vozíčkář. My naopak, když třeba někam voláme, a snažíme se co nejrychleji lidem vysvětlit, kdo jim volá, tak řekne: Dobrý den, máte přístup pro vozíčkáře a neříkáme třeba: Máte přístup pro lidi s handicapem, kteří používají vozík. Ale ono se to musí nějak pojmenovat. Což je jako těžký vždycky a je lepší to jako říct tak jako to člověk cejtí, protože pak se do toho akorát chudák zbytečně vždycky zamotá.
moderátor
My jsme jednou s Markem Ebenem hráli golf. Byl tam asi Jirka Ježek říká: Žádná lítost, absolutně. Říkám, jak vzpomínal jednou s nějakým cizincem hrál jako normálně ohrál, že byl lepší. Normálně odložil ty svoje berle, stál na jedné noze, odpálil míček rovně 200 metrů. Říkám tak žádné slitování.
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
To jsem byl s Markem Ebenem vlastně v karlovarském rozhlase a tam vyprávěl tuhle historku zrovna. Ale tam s tou lítostí, to máte pravdu, protože tím za prvý ani neprospějete komukoliv, kdo má jako nějaký ten handicap, protože k čemu mu to je. To ho akorát bude uvrtávat dál v tom, že si bude v sobě dál živit tu lítost vlastně sám nad sebou. A my jako nejsme chudáčci a ani nejsme nějako nějací větší hrdinové, že vždycky stejně tak jako když tam přijde ta lítost, tak je to něco jako když přijde: Seš borec, žes to zvládnul. Tak zatraceně co mi jinýho zbejvalo. Kdybych si mohl vybrat, tak to není moje kariéra vozíčkáře.
moderátor
Ale stejně jste borec. Vím, protože děláte a to musím až nakonec. Já jsem chtěl mluvit o tom, že vy jste ragbista. Já miluju sport a ragby čím dál častěji dávají v televizi. Je to zajímavý sport, ale nedokážu si představit ragbistu vozíčkáře hrát ragby. Ano, viděl jsem, že tančili na vozících a tak dále. Říkám ragby, my jsme o tom mluvili trošku před vstupem do toho studia a vy jste říkal, že máte nějaké obrněné vozíky.
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
Jako ten sport je velmi akční a ty lidi, kteří mají nižší handicap ještě v tý hře, tak opravdu do sebe těma vozejkama narážejí takovou rychlostí a lítají tam a ten, kdo to vidí, tak úplně si říká, to je šílený. Ale zároveň je to kolektivní sport pro ty nejvíc postižený lidi neb pro lidi, kteří mají postiženy horní končetiny a umožňuje jim to to přímý fyzický zapojení, takže já jsem třeba ten nejslabší v tý hře klasifikačně, takže já nejsem úplně takový ten, co tam lítá po hřišti tam a zátky vozí ten míč. Moje úloha je tam spíš bránit a zasekávat ty hráče. Proto má takový vozík s radlicí. Nicméně i tak můžu dělat kolektivní sport a být jako součástí toho týmu a jako je to super.
moderátor
A můžeme se na to někde podívat. To najdeme asi někde na YouTube, jak hrají?
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
Přesně YouTube, ragby vozíčkářů, ragby, kvadragby a tam naskočí spousta odkazů, aby si člověk mohl představit, jak to vypadá.
moderátor
A vy děláte takový mistrovství tady?
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
Je mistrovství, od mistrovství Evropy až po paralympijský hry. Ten sport je paralympijský, je to asi 36 států na světě teď to provozuje na týhle úrovni těch národních týmů.
moderátor
A také jste v reprezentaci?
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
No, tak já jsem trenér reprezentace, ale jako u nás není tak těžký být v reprezentaci v Český republice. To je spíš tak jako, že jedou všichni, kterých babička zrovna neslaví narozeniny. Ne, chtěli bychom, aby to hrálo víc hráčů, aby třeba tam byl nějaký tlak, ale bohužel to tak není.
moderátor
Lukáši, je s vámi sranda a já se těším. Musím se na to podívat na ten počítač. A já vám držím palce. Vidím ten váš optimismus a víte, dnes v té době, kdy je tolik lidí nespokojených nerozumím, proč by měli být nespokojení.
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
My většinou, když se potkáme s těma nespokojenejma a chvilku s nima prostě mluvíme, tak zjistíme že oni zase tak nespokojení nejsou. Ono je možná třeba opravdu jako vyvážit ty materiální hodnoty těma prostě jako životně skutečnejma, těma životníma, duchovníma a tím vnímám, tou láskou.
moderátor
Já vám, Davide, děkuji za to, že jste přijel.
ředitel Centra Paraple
To my zrovna neříkáme. My říkáme přišel, přijel říkají vždycky ty lidi.
moderátor
Tak moji známí buď zrakoví z Lanškrouna, kteří nevidí, říkají: To je hezké, pane faráři, že vás vidíme.
David LUKEŠ, ředitel Centra Paraple
Tak to je něco podobného.
Zbygniew CZENDLIK, moderátor
Loučí se s vámi David Lukeš, ředitel Centra Paraple a Zbygniew Czendlik.
Přidejte odpověď