Veselý farář nebo také farář na vozíku. Od narození je připoután k invalidnímu křeslu. Část života strávil v Jedličkově ústavu. V 16 letech se pokusil o sebevraždu, přežil. Nyní už deset let pracuje jako dobrovolník v hospici. Přednáší na školách a jako kaplan navštívil doživotně odsouzené. Svým přístupem k životu pomáhá ostatním překonávat těžké životní situace. Reportáž ČT 24.
ilustrační snímek nemocniční kaple
redaktorka
Jednou týdně pomáhá Daniel Hottmar v Hospici Dobrého pastýře v Čerčanech.
Eva ROSOVÁ, vedoucí sociálních služeb, Hospic Dobrého pastýře Čerčany
Je tady celý den a má tady možnost navštívit skoro všechny klienty. Popřípadě s nima i strávit víc času.
redaktorka
Kromě Daniela Hottmara působí v hospici ještě další tři duchovní. Daniela často lidé přijmou, protože chtějí vědět, jak on sám se vyrovnal s invalidním křeslem.
Eva ROSOVÁ, vedoucí sociálních služeb, Hospic Dobrého pastýře Čerčany
Zároveň má i čas, aby se podíval mezi zaměstnance, takže nám tady trošku funguje jako duchovní pro nás.
, redaktorka
Před dvěma lety začal Daniel přednášet i ve věznicích. Navštívil už Plzeň nebo Jiřice a setkal se i s doživotně odsouzenými ve Valdicích.
Pavel ZVOLÁNEK, předseda Vězeňské duchovenské péče
On tam propojuje i tady ty dvě myšlenky: Doživotně odsouzen k tomu být handicapovaný a doživotně odsouzení vězňové.
Daniel HOTTMAR, farář, adventista
Dětství jsem si domníval, když je to dětská mozková obrna, tak až mi bude 18, takže mě opustí. Ale mrcha mě neopustila. Když to půjde, chtěl bych se co nejvíc osamostatnit. Takhle.
redaktorka
Dětskou mozkovou obrnou trpí od narození. Věřícím se stal, když přežil pokus o sebevraždu. Vždy si přál rodinu. Dnes má tři dospělé děti a čtyři vnoučata.
moderátor
Pomáháte v hospici, jak jsme slyšeli ve věznicích pro doživotně odsouzené, to jsou poněkud rozdílná místa pro život, i když asi v každém z těch míst je možná nějaká naděje i nějaká beznaděj, tak proč zrovna tahle dvě místa?
Daniel HOTTMAR, farář, adventista
Víte, mě jako faráře vždycky baví, že ta práce je různá, že není stejná a že i ty témata jsou jiný a já mám jednu nebezpečnou vlastnost. Když dostanu pozvání, neříkám ne a pak tedy koukám, kde jsem se ocitl. A tak to bylo i s tou věznicí. Hospic už mi tak nepřijde. Tam jsem deset let a to už jsem zdomácněl. V tý věznici to bylo horší.
moderátor
Tak zůstaňme chvilku v té věznici. Já si umím představit, co říkáte lidem, kteří jsou bohužel patrně už navždycky upoutáni na lůžko. Ale co říkáte odsouzeným vězňům, jakou radu či naději jim můžete dát?
Daniel HOTTMAR,
Víte, já jsem ve Valticích mluvil o té myšlence, že skončili se společností a společnost skončila s nima, ale že je důležitý,a by to člověk neskončil se sebou sám. A pokud možno, aby nežil ve vzteku, aby trošku uvažovali o tom, vlastně co se stalo. Protože když člověk musí sedět doslova a do písmene, a být plný vzteku, tak si myslím, že to je peklo tady na zemi.
moderátor
Na druhou stranu ti lidé, kteří tam jsou, spáchali většinou nějak dost otřesné zločiny. Tady samozřejmě pokud to není taková ta sorta lidí, kteří tvrdí, že nic neudělali, nebo že jsou nevinní, ale jaké to pro vás je s nimi mluvit. Ono to nebývá úplně jednoduché, protože přeci jen člověk musí překročit nějakou bariéru toho, že víte, že je ten člověk třeba vícenásobný vrah nebo něco podobného.
Daniel HOTTMAR,
Víte, když jsem jel poprvé do Valtický věznice, tak já jsem vlastně nevěděl, koho my přivedou, za co sedí. To jsem se dozvěděl potom a vím, že jsem mluvil s pracovníky věznice, že kdyby mi to řekli předtím, tak vstanu z vozíku a uteču, ale já to nevěděl dopředu. Myslím si, že to bylo dobře. Protože jsem nemohl být předpojatý nebo si k nim udělat postoj, aniž bych je viděl a bylo zajímavé, že kaplan, který mě tam přivedl, měl docela strach, protože počítal, že budu mluvit déle. A já jsem svůj příběh řekl velmi stručně. Ale pak dlouhou dobu se ty vězni ptali na to, co je zajímá a skutečně při té první návštěvě mi pomohl ten vozík, protože já jsem ztratil řeč. Takže jsem začal tím, že sedím padesát let a kdo sedí dýl.
moderátor
A to zní docela drsně. Tedy když tohle řeknete.
Daniel HOTTMAR,
Tam si to můžu dovolit.
moderátor
Tam si to asi ve Valdicích můžete dovolit, protože to prostředí už zvenku, já tady naštěstí nebyl nikdy vevnitř, ale znám to zvenku, tam to nepůsobí úplně nepřívětivě.
Daniel HOTTMAR, f
Mě pustili brzo ven.
moderátor
Dobře. Tak už nesedíte ve Valdicích. Zaznělo v té reportáži, že vy jste se v 16 letech pokusil o sebevraždu. Co vás k tomu tehdy vedlo a co vás vedlo k tomu nakonec žít ten život úplně jinak než tak jak jste si ho naplánoval s tou sebevraždou.
Daniel HOTTMAR, farář, adventista
Já nevím, já už jsem zažil trošku jinou dobu. Já jsem dospíval v době, kdy vozíčkáři byli schovávaní stranou a já jsem uvažoval, co mě v této společnosti čeká a zjistil jsem, že v tehdejších pravidlech takřka nic. Takže v tom zoufalství jsem dal společnosti výpověď nejen jakoby sobě, ale i té společnosti a když jsem zjistil, že mě lékaři zachránili, tak jsem najednou zjistil, že musím něco dělat, že se musím zamyslet nově víra mi dala zodpovědnost a také mi pomohla uchopit praktický život do ruky a jsem strašně rád, že s tím životem mi přišel i ten smysl pro humor, protože skutečně člověk nemusí sedět se zatnutýma zubama a skřípat.
moderátor
Ten týpek v uvozovkách s tím, že vy sedíte těch 50 let a oni možná tak dlouho sedět nebudou, ten jak říkám.
Daniel HOTTMAR,
Jeden tam seděl dýl, musím říct. Opravdu.
moderátor
Nebudu se raději ptát za to tam byl.
Daniel HOTTMAR,
To nevím.
moderátor
A poslední věc, dovolte ještě osobní otázku. Vy máte tři děti, už jste čtyřnásobným dědečkem. Být tatínkem na invalidním vozíku, potažmo dědečkem, je to problém, je to trabl anebo naopak je to výhoda, je to nějaký bonus, je to něco zajímavého třeba?
Daniel HOTTMAR,
Já jsem si rodinu strašně přál už od nějaké puberty. Jsem moc rád, že mi to vyšlo. Děkuji za to manželce i Bohu. A já jsem, já nevím, já jsem do toho vstoupil do toho manželství a největší vyznamenání bylo, dávno, když dvanáctiletá dcera udělala provaz a říká: Tati, uděláš ho. A já říkám: Neudělám, mně by sebrali důchod.
moderátor
Máte drsný humor po vás, bych tak řekl trošku v tomto případě.
Daniel HOTTMAR,
A pak ji říkám, ona si to neuvědomila, pak jí říkám: Jak to, že se tatínka zeptáš, jestli ho udělá. Ona říká: Když s tebou je taková legrace, že na to člověk zapomene. A pro mě to bylo vyznamenání. Já jsem si uvědomil, že můj handicap nedeformuje tu rodinu, že je to normální rodina a musím říci, že vlastně ty lidi z toho strachu z té bezmocnosti možná vidí to daleko složitější než to v reálu je, i když manželka se potí možná víc než já, ale jako myslím si, že jsme spolu 27 let a je to úžasný. Takže se to dá. A já myslím, že strach někdy vytváří daleko horší věci než ve skutečnosti jsou.
moderátor
Čili dá se s někým být i 27 let. To si také člověk může odnést z toho co jste říkal. Děkuji mockrát, že jste přišel a díky za to, co děláte. Mějte se moc hezky, na shledanou.
Reportáž ČT 24.
Přidejte odpověď