Na příchod miminka na svět se Veronika Millerová z Liberce moc těšila, stejně jako každá nastávající máma. Všechno bylo v pořádku a těhotenství probíhalo bez komplikací, avšak její malá dcerka chtěla na svět o něco dřív a narodila se už ve 32. týdnu těhotenství, tedy předčasně. Život její mámy Veroniky se v tom okamžiku změnil od základů.
Její dcerce Terezce krátce po narození diagnostikovali epilepsii, a tak k ní přistupovali a neustále maminku uklidňovali, že to spraví. V 7. měsíci jejího života ale bylo jasné, že nespraví. Blesková epilepsie dítěti poškodila mozek. Dívka má dětskou mozkovou obrnu a zůstaly jí ochrnuté všechny končetiny, nepomohly ani náročné operace, navíc postupem času se přidávají další komplikace.
„Člověk nic takového nečeká, naučili jsme se s tím žít. Terezka má ráda život, moc ráda jezdí na výlety, chodí do školy v libereckém Jedličkově ústavu, všechno jí zajímá,“ popisuje její máma, která své dcerce s hendikepem pomáhá žít alespoň trochu normální život už dvacet let. Jak poznamenává, vždycky to nějak zvládla, dokázala sehnat podporu na terapii nebo cvičení Terezky. „Nikdy jsem nežádala o pomoc veřejnost, až nyní. Je mi to trochu hloupé, ale vyburcovali mě k tomu i moji známí, protože jiná cesta se mi teď nenabízí,“ vysvětluje Millerová.
Před necelým rokem se totiž narodila Terezce malá sestřička Nellinka a tím se mnohé změnilo. Maminka má mnohem víc práce se dvěma dětmi a stará se jako o malé dítě nejen o Nellinku, ale i o dvacetiletou Terezku, ze které už je velká holka. Navíc rodina musela opustit bydlení upravené pro postiženého, protože se dostala o pár korun nad stanovený limit příjmů a přestala mít nárok na sociální bydlení. Nový domov sice mají, ale všechny našetřené peníze, které mohli vložit to terapie pro dceru, museli investovat do stavebních úprav bytu, aby se po něm Terezka vůbec mohla pohybovat.
Nyní řeší paní Veronika jiný problém. Terezka, jak postupně s věkem rostla, má velmi těžkou skoliózu. Je upoutaná na vozík, ke kterému musí být přikurtovaná, nedokáže se sama obsloužit, přesunout se, všechno musí obstarat někdo blízký. K přesuny na terapii a do škol ji vozí máma téměř denně, avšak má k tomu nevyhovující malinký automobil. Sama musí poměrně těžkou Terezu odpoutávat z vozíku, vyzvedávat ji v náručí do vozu, velký a neskladný vozík složitě nakládat do auta. „Navíc, jak je Terezka neohebná, pravidelně se praští do hlavy při nasedání i vysedání. Naše auto je prostě moc malinké,“ trápí paní Veroniku. O tom, že by sebou vezli pohodlně malou sestřičku nebo dokonce chtěli vzít kočárek, nemůže být ani řeč.
„Bohužel všechny našetřené peníze, které jsme měli, jsme dali na úpravy bydlení a už nám nezbývá na pořízení většího auta. Každodenní cesty do školy, na rehabilitace, k lékařům, ale i na výlety, jsou tak dost nepříjemné. A to Terezka jezdí autem moc ráda,“ podotkla Veronika a dodala, že každodenní přenášení dcery už se zdravotně začíná podepisovat i na ní.
Zkouší tak štěstí v dobročinné sbírce Donio, kde se snaží vybrat 200 tisíc korun na nákup většího vozu, který bude mít nakládací rampu a Tereza bude moci zůstávat ve vozíku i v autě, kam ji vyveze plošina. Odpadlo by nejen věčné přesouvání ochrnuté dívky, která se nemůže sama pohybovat, ale i cestování by bylo mnohem pohodlnější. Pomoci rodině může každý.
Pomoci můžete i vy
Rodina má vybraný vůz Ford Tourneo Connect, ještě zvažují hyundai, protože je momentálně problém s dobou dodání aut. A doba čekání je dlouhá.
Z úřadu práce by měli dostat příspěvek 200 000 korun, DPH vrátí FÚ, prodají staré auto. Přesto jim chybí ještě 200 000 korun.
Budou žádat ještě o nájezdovou plošinu, kde je také spoluúčast.
Podpořit je můžete i vy na stránkách donio.cz
Blanka Freiwilligová
Českolipský deník
Přidejte odpověď