Neziskové organizace bijí na poplach. Kvůli nižším mzdám pracovníků hrozí, že v příštích letech bude jen málo lidí ochotných se starat o postižené nebo o seniory. Poukazují na značnou nerovnost výdělků mezi neziskovkami a příspěvkovými organizacemi, jako jsou například nemocnice. Zřejmě nejvýraznější rozdíl je v odměňování zdravotních sester, které v neziskovkách loni braly v průměru o šestnáct tisíc méně než v příspěvkových organizacích. Stát je přitom v této oblasti na neziskovkách do značné míry závislý.
Nedaleko stanice metra v pražských Stodůlkách se nachází nově otevřený Domov se zvláštním režimem Daniela. Zařízení v lednu oficiálně otevřela nezisková organizaceDiakonie Praha a od března začala přijímat první klienty. Útočiště tady nacházejí lidé, kteří trpí nejtěžšími formami mentálního postižení. Přes měsíc tu už pobývá také osmadvacetiletý David, jenž se potýká s těžkou formou autismu a mentální retardací. Sedí na pohovce a občas koutkem oka pozoruje, co tam dělám, když na velké televizi sleduje kreslené pohádky.
Nemluví. Nemluví vůbec, takže pečovatelé se s ním dorozumívají jednoduchými větami a gesty. „Dlouhou dobu byl hospitalizovaný v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích. Není zvyklý na společnost a nyní se snažíme u něj povzbudit socializaci, aby trávil více času s pracovníky i klienty domova,“ vypráví manažerka sociálních služeb místního střediska Eva Štorková.
Kdyby mu rodiče nezajistili místo právě v Daniele, kde má svůj skromně vybavený, ale vlastní pokoj, strávil by zbytek života právě na psychiatrickém oddělení. David vyžaduje čtyřiadvacetihodinovou péči speciálně vyškoleným personálem, který si svou kvalifikaci musí pravidelně obnovovat. Jedním z nich je i padesátiletý Tomáš Pavlíček, který o sobě říká, že je „starý pankáč“. 25 let se živil jako tiskař, než zjistil, že ho mnohem více naplňuje práce pro potřebné.
„Na to nepřijdete hned. To ve vás roste, když vidíte nějaké výsledky,“ říká v malé místnosti vybavené vypouklými zrcadly, barevnými světly a měkkými křesly. Je to taková herna, kde klienti Daniely mohou trávit volný čas.
Trvale nižší stavy
Když zájemce o práci v sociálních službách splní veškeré předpoklady, rozhodně se nemusí bát, že by místo nesehnal. Potíž je v tom, že o tuto práci takový zájem není. „Služby máme trvale neobsazené. To znamená, že pracovníci jsou přetížení, musejí si brát služby navíc. Přitom náš režim je 24 hodin sedm dní v týdnu. Chybí nám trvale asi dvacet procent lidí,“ stěžuje si ředitelka střediska ve Stodůlkách Renata Chmelová.
Nejde jen o náročnost práce, ale také o její finanční ohodnocení. Například Tomáš se svěřuje s tím, že bere 27 až 28 tisíc korun měsíčně čistého. „Na živobytí mi to stačí, ale…“ říká. Zatím o odchodu nepřemýšlel, ale kdyby stejnou práci vykonával třeba v nemocnici, mohl by počítat s platem až o pět tisíc korun vyšším.
A to je právě problém neziskovek v Česku. Systém odměňování je podle nich už řadu let značně nespravedlivý, což dokazují i poslední čísla platformy P10, která sdružuje největší neziskové organizace v zemi. Z dat vyplývá, že nejvyšší rozdíl v odměňování mezi neziskovými a příspěvkovými organizacemi postihuje zdravotní sestry. Zatímco v neziskovkách si loni vydělaly v průměru 40 425 korun, v nemocnicích byl tento průměr o více než šestnáct tisíc korun vyšší.
Neblahou zkušenost s tím má třeba Armáda spásy. Ta před dvěma roky v pražských Holešovicích otevřela Domov Přístav určený pro seniory bez domova. Pro svůj provoz potřebuje pět zdravotních sester, ale za celou dobu svého fungování se organizaci nepodařilo tento stav naplnit. „Permanentně je hledáme po dva roky. Nyní tam mají dvě, i když brzy budou mít tři,“ říká národní ředitel sociálních služeb Armády spásy Jan František Krupa.
V tomto ohledu považuje za nejhorší situaci právě v Praze, kde mají zdravotní sestry ve státních organizacích větší možnosti. „Situace je lepší v regionech, jako jsou Šumperk nebo Ostrava, ale i tam se s tímto problémem dlouhodobě potýkáme,“ doplňuje.
Kdo se bude starat o seniory
Změnit tuto situaci si vzala za cíl platforma P10. Ráda by změnou v zákonech dosáhla toho, aby se poměry v odměňování v neziskovkách a v příspěvkových organizacích vyrovnaly. „Úhrada od klientů sociálních služeb zdaleka nepokryje kompletní náklady za odvedenou práci a příspěvkové organizace je hradí díky dotacím od svých zřizovatelů. Pro nestátní poskytovatele jsou ale dotace krajů, měst a obcí nenárokové, a tak stále bojují s nedostatkem finančních prostředků, přestože za stát vykonávají stejnou práci, ve stejném rozsahu i kvalitě,“ vysvětluje Krupa, který je zároveň i mluvčím platformy.
Doplňuje nicméně, že se na nové právní úpravě už pracuje. Potvrdilo to i ministerstvo práce a sociálních věcí, podle něhož se však obsah takzvané velké novely zákona o sociálních službách teprve připravuje. „Předpokládáme, že bude řešit mimo jiné i problematiku financování sociálních služeb, avšak v tuto chvíli nelze předjímat, jaká budou přijata řešení v dané oblasti,“ vzkazuje úřad.
Novela by měla vstoupit v platnost nejdříve v roce 2025 a neziskovky na výsledek napjatě čekají. Pokud by se totiž mzdy v neziskovkách k platům ve státních organizacích alespoň nepřiblížil, mohl by to být do budoucna problém. Šéf komunikace Diakonie Dalibor Hála totiž poukázal na to, že v příštích letech bude výrazně narůstat počet seniorů. A právě této skupiny se týká značná část služeb neziskových organizací.
„Za třicet let v České republice přibude milion seniorů. Kvůli podfinancování těchto služeb by mohlo být málo lidí, kteří by se o ně starali. Motivace mladých lidí jít kdo tohoto segmentu je velmi malá, ale jeho potřebnost se bude zvyšovat. Finanční stránka je součástí motivace,“ varuje Hála.
Něco by mohl napovědět i průměrný věk dnešních pečovatelek. Zakladatelka organizace Mila Simona Bagarová, která spolupracuje s domovy pro seniory, ve svém průzkumu uvádí, že naprostá většina pečovatelek je dnes starších padesáti let.
Tomáš: Mí autisté mi rozumí
Před osmi lety sběhl od řemesla. Padesátiletý Tomáš Pavlíček se původně živil jako tiskař, než jako dobrovolník začal pomáhat v berounském azylovém domě pro bezdomovce. „Tiskařinu jsem dělal 25 let, ale pak mě to přestalo bavit,“ vzpomíná „starý pankáč“, který už u pomáhání ostatním zůstal.
Postupem času totiž začal zjišťovat, že mu ta práce dává čím dál větší smysl. „Na to nepřijdete hned. To ve vás roste, když vidíte nějaké výsledky,“ říká.
Nicméně v jedné sociální službě nelze vydržet příliš dlouho, protože i v tomto oboru přichází něco jako vyhoření. Proto přešel do domova se zvláštním režimem u Armády spásy. Po dalších dvou letech zakotvil ve středisku Diakonie ve Stodůlkách.
„Zaujalo mě, že je to tady fungl nové. Bude zajímavější, když si ta pravidla budeme nastavovat s našimi zkušenostmi, než přijít do něčeho, kde ta pravidla jsou už předem nastavená,“ míní Tomáš. Mezi klienty Domova se zvláštním režimem Daniela se zdá být zatím spokojený. „Mí autisté mi rozumí,“ dodává.
David si užívá svůj pokoj
Osmadvacetiletý David strávil značnou část svého života v Psychiatrické nemocnici v pražských Bohnicích. Až letos v dubnu mu jeho rodiče zajistili místo v Domově se zvláštním režimem Daniela v pražských Stodůlkách, který provozuje nezisková organizace Diakonie. Trpí těžkou formou autismu a mentální retardací a nemluví. Zcela nerozumí mluvené řeči, takže je s ním potřeba komunikovat i pomocí gest.
„Reaguje na jméno a na základní pokyny. Využíváme i možnost obrázků, jako je například toaleta, aby pochopil, co se po něm chce. V ústavní péči na tuto alternativní komunikaci nejsou zvyklí,“ přibližuje manažerka sociální péče střediska ve Stodůlkách Eva Štorková.
David se stal třetím obyvatelem Daniely, a pokud by tady nedostal místo, s největší pravděpodobností by svůj život dožil na psychiatrickém oddělení, protože v České republice není příliš podobných zařízení s tak vysokou mírou podpory. V Praze jsou tři a v celé České republice pak nižší desítky.
Davida pravidelně navštěvuje matka. „Umožňujeme jí trávit s ním čas trochu jinak, než měla v Bohnicích. Může s ním být na pokoji, což v Bohnicích nemohla,“ vypráví Štorková. V Daniele, která začala klienty přijímat letos v březnu, má totiž svůj vlastní pokoj jen pro sebe. Zařízení jich má celkem sedm, z toho dva dvoulůžkové. Obsazeny jsou zatím tři a v brzké době přijde další klient.
David je v současné době ve fázi adaptace. Najednou zjišťuje, že může být i sám ve svém pokoji, což dříve nemohl, protože pokoj pro sebe v psychiatrické nemocnici neměl. „Vidíme, že si to užívá. Dříve nechodil ven a nyní už šel,“ říká spokojeně Štorková.
Vilém Janouš
Deník.cz
Přidejte odpověď