Narodila se do lékařské rodiny dvěma psychiatrům. Sama vystudovala žurnalistiku a je autorkou několika knižních bestsellerů, z nichž některé se staly bestsellery filmovými. Má jednu dnes již dospělou dceru, a ačkoliv by se někomu mohlo zdát, že její život je procházka růžovou zahradou, období po rozvodu a smrti tatínka poněkud chmurné. I o tom bude dneska řeč, mým hostem je novinářka, moderátorka, spisovatelka a dnes především filantroppka, která říká, že smyslem jejího života je pomáhat druhým. Barbara Nesvadbová, ahoj.
mluvčí 1,
ahoj, dobrý den. Děkuju za pozvání.
mluvčí 2,
Já jsem ráda, že jsi přijala rodiče, oba psychiatři, už to v dobrém a láskyplně, to říkám, pro mě znamená, že to je tak trošku Diagnóza.
mluvčí 1,
Pro mnohé, to znamená, já jsem vlastně vyrostla jako terapeuticky vychovávané dítě, jestli vůbec nevím, jaký to je slovo terapeutovaný člověk od začátku, asi by to mělo znít takhle. A než ji, mě vždycky brali jako dospěláka. To dětství bylo vlastně ve společnosti dospělých lidí, lidí, kteří se zajímají o literaturu nebo o medicínu. Ale bylo láskyplný a bylo krásný. Já jsem jedináček relativně starých rodičů, v té době maminka byla v 35. tátovi bylo 50. když jsem se narodila, tak už to byli jako na tu dobu ve věku, ale nějak jsme byli jak tři mušketýři, jo, jsme hodně času trávili spolu, byť táta převážně psával, takže třeba víkendy byly ve znamení jenom rodiny, mojí maminky a chalupy a hrabání listí a natírání dřeva a všechny tyhle ty báječné věci, co si všichni z dětství pamatujeme, ale Já mám vlastně z toho mnoho poučení a možná proto jsem se dostala i k práci s lidmi, který mají mentální handicap nebo kombinované postižení. A já vlastně pevně věřím, že normální je být různý, možná až příliš. Nevnímám vůbec žádný předsudek a možná ta otevřenost mi pomohla i psát.
Radka Červinková, redaktorka
Říkala si, že tě vaši vychovávali v prostředí, kde byli starší dospělí lidé. Ta otázka se nabízí. Nechybělo ti někdy v nějakém období, to obyčejné dětské naivní prožívání.
A já ho mám teď a včera ve společnosti přátel. Když Se Jitky Čvančarové někdo zeptal, jak by mě jako charakterizovala jako jednu z blízkých přítelkyň, tak neřekla, mě hrozně baví to, jak jako infantilní.
Já si pravidelně půjčuju děti svých kamarádů a nedávno mi zrovna v bazénu zezelenaly vlasy, jak impulsivně jsem si s nimi hrála, takže tenkrát mi to nechybělo. Jako, nebo já nevím, se prostě asi neanalyzuješ sám sebe jako dítě, ne? Víš, jako že si neříkáš, Ježíš, teď mi chybí hrášek a teď mi, teď mi, jo, jako kvůli.
mluvčí 2,
Může ti třeba, můžeš se třeba cítit trošku jako v jiném módu než ty ostatní. Mnozí lidé Cítí celý život a autoři knih obzvláště.
mluvčí 1,
No, tak já jsem, byť jsem velice často, anebo se snažím být pro ostatní za pozitivního Smíška, tak jsem svojí vlastní povahou melancholický introvert, takže já jsem jako vlastně ráda sama, což neznamená osamělá, ale i moje profese je veskrze, veskrze vlastně bytostně osamocená.
mluvčí 2,
Máš intuici silně vyvinutou, že tě staví?
mluvčí 1,
Mám enormně silně vyvinutou intuici a snažím se jí poslouchat pokaždé a někdy před dvěma lety, kdy jsem to neudělala, vím, že prostě se se mnou chtěl seznámit jeden pán a já jsem měla od počátku pocit, Ježíš, to není, to není, to není dobrý jako úplně tady. A pak přesně to přerostlo k tomu, že jsem přišla do kavárny a už tam hodinu seděl nebo jsem vezla dceru do školy a on zrovna šel po mostě. Proti nám jako Real z tohoker, ale jak to víš, na tu první správnou? To víš, a teď si říkáš, ale takový jako sympatický vzdělaný pán to bude v pořádku.
Červinková, redaktorka
Ale já to tam, viď. Ten první dojem byli vaši, protože byli psychiatři a nevím přesně, co byl jejich obor, ale byli oni i ti, kteří tu intuici dokázali rozvinout, anebo jsou psychiatři, kteří naopak jdou třeba tvrdě po nějaký logice a zrovna těm pocitům nedávají.
mluvčí 1,
Dneska už to tak není, já jsem nedávno dělala rozhovor s geniálním prof. Horáčkem v nuzu, který, že jo, teďka dělá ketaminovou studii nevyléčitelně nemocných a zajímá o psychadelika a myslím si, že zrovna tam jsou lidé, kteří jsou právě vědomí a intuici enormně otevření, ale je pravda, že naši jsou z těch starých doktorů. Na druhou stranu, ale já jsem hodně velký pábitel a mám za sebou všechno, od konstelací přes, já nevím, jaké všechny výklady. Nesmírně mě to baví zkoumat, ale musím přiznat, že mi začali s psaním, připíšu rukou, protože si myslím, že to neurosignální spojení je silnější, než když píšeš do počítače, tak mi začaly otýkat klouby, tak jsem vyzkoušela úplně všechno, hele, paní s kyvadlem nade mnou. Takhle mávala, všemu jsem věřila. Ale nakonec starý dobrý kortikoidy. A tam mastička zabrala, že jo, od toho klasického lékaře, takže já si myslím, že jako nic nemá přehánět, víš, jako že, že jako ta cesta těch doktorů, kteří věří jenom intuici, anebo cesta toho racionálního hledání a těch klasických prášků. Možná ta kombinace je fajn.
Radka Červinková, redaktorka
Takže překládám si to tak, že sis tu cestu hledala sama k sobě a k té vlastní intuici, a přesto se zeptám, vyzkoušela si něco z těch cest, o kterých teď mluvíš, třeba psychedelika a něco, co ti změní vědomí v rámci nějakého sebepoznání.
Ne, ne, a chystám se na to, moc mě to jako vlastně mrzí, že jsem se nikdy nedostala do prostředí, kterému bych natolik věřila, že, že bych s nima šla do tý hluboký vody, jo, protože si myslím, že ta voda je hluboká a že potřebuješ pořádnýho průvodce, a to je jedno, jestli to je žába, nebo jestli to je ajuáska, anebo jestli je vlastně asi nechci jít do těchhle těch šamanských rituálů, protože si myslím, že proto člověk. To je, já jsem vlastně katolík, protože jsem se narodila tady a se potřebuju pomodlit, anebo potřebuju nějakou zpytovat sama sebe, anebo potřebuju poprosit, tak jdu do kostela, jo, a to je mi buddhismus enormně blízký a mám kamarády, hinduisty, ale vlastně to je jejich víra, víš? Takže si myslím, že jako já nepůjdu do Peru, tam jako zkoumat, jak mi bude, myslím si, že je lepší prostě jít do Klecan, no.
Nevím, co by si chtěla. Zkusit. Baru. Z těch, z těch cest nebo z těch terapií, který pracujou nějak z podvědomí nebo z těch hlubinných.A máš nějaký konkrétní plán?
Vlastně jsem zkoušela, vidíš, tedy jsme u něčeho, co je vlastně Hlubina terapie? No, jako asi jsem docela dobrý médium, ale že.Tak máš to tady nasvícený, to studio, že to přímo svádí, že k intimnímu povídání, tak mě enormně dlouhou dobu trvalo a myslím si, že jsem, nikdy ještě nejsem tak daleko, abych mohla říct jako smíření a ono to možná ani nejde. Když ti ze života odejde někdo, koho si hluboce milovala, tak ti, ten člověk prostě nastálo chybí. Třeba už pak míň nebo víc, ale prostě ta díra tam je a pro mě můj otec byl jedním z nejdůležitějších lidí na světě a vlastně i tou hypnózou jsem se nějak snažila tu díru zacelit.
Radka Červinková, redaktorka
Znamená to baru, že vlastně poté, co si tímhle prošla, tak ten šrám na duši nebo na srdci přestal bolet, jak se to můžu vysvětlit?
Myslím si, že nepřestane bolet, ale akceptuješ ho? Víš, není to, není to tak, že pak chodíš do toho lesa a neříkáš jako proč a co a kudy dál a tak. Myslím si, že mě to vlastně naučilo takhle zacházet i s mankote. Všichni jsme přečetli všechny možný toletéecký moudrosti a málokdo se tím řídí, víš, takřka každého z nás a rozesmutní poznámka, když ji negativní, někoho jiného okolí na nás vliv má, neumíme být jako svébytná jednotka a žít v přítomném okamžiku. K tomu se musíme skutečně přemlouvat a, a vlastně každodenně si na to upozorňovat, abychom to neztratili, že jo, a k tomu si myslím, že ta hypnóza tě přivede velmi jednoduše, protože se jako, vracíš se do svého nitra a dokážeš se na sebe víc spolehnout. Já se teda bojím, hele, pořád čtu, jako píšu knihy, tak prostě, já nevím, třeba za týden přečtu tři knížky a snažím se číst pochopitelně duchovní literaturu, miluju pochopitelně milostné příběhy a mám jednu, jak prostě, já nevím, jak by se to dalo pře to, jak říkají giltyp leel, takže já mám prostě jako opravdu slabost, ale takovou jako. Já bych si snad radši Zapalila malborku, ale prostě já čtu detektivky, upřímně se za to stydím a třeba někdy. Si. Tak jako říkám ne, hele, už jsem vydržela tři týdny, nesmím, prostě nepůjdu k tomu knihkupectví, ale pak jako propadnu a seberu tam nějakýho toho Seveřana a jsem schopna prostě třeba celý den sedět u toho čaje a úplně prokrastinuju celý den a čtu si prostě o vraždách, no, strašný, bytostně strašný, že jo, moje dcera vždycky říká, maminko, jak ty, která tady prostě. Má 92 nemocných dětí ve fondu. Můžeš si něco obdobnýho číst, proč? Jako to? Neumím to vysvětlit, takže proto ti chci říct, čeho se bojím, já to přečtu, že jo, a pak jsem třeba, já mám docela velký dům, kde mám zvířata, ale ta zvířata jsou prostě úplně k ničemu, jo, to jsou prostě zvířata, který se bojí víc než já, takže, a teďka najednou se stane situace, že maminka odjede někam prostě výtvarným spolkem holár, BIB, čaj u svého chlapce a teď přijde vichřice ve třetím patře, otevře ty. Okna, teď začne tam lítat. Teď já se svými 58 kily si lehhám na ty okna, neumím je zavřít blesky a říkám, aha, tak už je to tady báječný, moc se těším.
Radka Červinková, redaktorka
Máš za sebou hypnózu, máš za sebou možná i víc nějakých terapeutických cest, protože jsi prožila jedno období, o kterém já jsem mluvila ve svém úvodu, který teď máš pořád. Úsměv na tváři bylo poněkud těžké, a to byl tvůj rozvod a odchod tatínka, vím, že o tom nerada mluvíš, ale.Byla to doba, kdy se ti podlomila kolena, obrazně řečeno, kdy jsi prostě nestála pevně na svých nohou.
Víš, ona nemohla, ona nemohla, protože za mnou už nikdo nestál. Víš, já, kdybych tenkrát spadla, tak spadne b, který bylo půl roku. Úplně se zhroutí máma, pro kterou bylo odchod otce nesmírně těžký, takže ono to prostě nešlo, no, je pravda, že moje babička, Krteček, který pánbůh lehký nebe zrovna předevčírem jí bylo 103, mi každý den uvařila vajíčko a říkala, musíš to sníst, protože já jsem jako úplně přestala jíst a myslím si, že tak tři měsíce jsem pila gen tonic. Na tom jsem reálně jako žila. Ale enormně mi pomohla moje bytostná přítelkyně Pavlínka Saudková, která vlastně si myslím, že tenkrát za mě napsala i editorial do časopisu, prostě pochopila, že nějakou dobu vlastně nejsem táta. Zemřel a já jsem zavřela vinohradský byt a sbalila jsem tříměsíční bibiánku maminku a psala do auta a odjela na vesnici, kde už jsem zůstala, no, a bez nadsázky si myslím, že ten dům nám vlastně zachránil život, ta změna toho prostředí, no.
Radka Červinková, redaktorka
Víš, proč se to stálo baru? Proč se to tak strašně těžce nesla.
Asi? Protože spolehlivý Kozoroh a rozmazlený jedináček, takže ta fixace na toho otce byla extrémní a představa, že jako nesplním tu úplnou rodinu, byla pro mě jako těžká. Já ráda plním své sliby, no a toto, že vlastně odcházím ze vztahu s malým dítětem.Bylo jako, no, nebylo jednoduchý.
redaktorka
Mohlo se stát, že si za to vinila, za ten rozchod, teď nemluvím o tatínkovi, vinila nebo ne.
Vůbec? Ježíš mankoty, já přece nebudu žít s někým, kdo je mi nevěrný, blázníš, ale jako.
Radka Červinková, redaktorka
Navazuju na to, že říkáš, nebyla jsem schopná udržet lidi.
No, tak jako člověk si toho druhýho vybere, že, takže. Proto je tam ta forma. Já jsem nebyla schopná, no.
Dneska je to srovnaný všechno.
Jasně, samozřejmě, ale můj kamarád Petr říká krásnou větu, člověk prostě nemůže žít s nevěrným partnerem, protože pak už to není partner. Jenže jak jsem vyrůstala v tý rodině těch volnomyšlenkářů, tak u nás doma tohle nebylo téma, víš, jako že vlastně naši měli vážně volný vztah, takže já jsem si taky jako říkala. Že to dám, že jo, že to jako je Cajk.
Počkej, volný vztah, jako že měli ještě vztahy mimo, jo, jo, aha, jo.
Jo, jo, a já jsem i ty lidi znala jako, jo, tak.
Radka Červinková, redaktorka
Mluvila si o tom někdy s mámou nebo s tátou.
Samozřejmě.
O těch volných vztazích.
No jistě. říkali, že jim to vyhovovalo, že každej si najde modus Vivendi života, když má štěstí a umí to, který mu vyhovuje, a když je pro oba dva v pořádku, tak.Já si myslím, že v životě je obrovsky důležitá svoboda a jenom ta pouhá definice svobody, že končí tam, kde začíná svoboda toho druhýho, tak ta je absolutně pravdivá. Prostě můžeš jít jenom tam, kde to nikomu neubližuje.
Radka Červinková, redaktorka
V tom případě chápu, že tobě už by to dneska ubližovalo, ty svoje vztahy nepublikuješ.
Nevěnuješ.
Radka Červinková, redaktorka
Ale já ti tu otázku dá, beru je, vztah je po tvém boku muž či žena?
Já to chápu, Ježíš hankote, muž či žena? Já dokonce, teďka jsme jeli z vinařství. S kamarády a oni došli k závěru, že bezesporu jsem lesba.
Že to je úplně jako jasný, hodně toho vypili, ale jako.
Myslím si, že ne.
le jako nevím, nezvu tě nikam, vidíš, nic takovýho nedělám.
Tak si dám jeden comen Cup.
Dobře, můžeš odpovědět, jak chceš, je po tvém boku někdo, s kým sdílíš svůj život, svoje myšlenky? Ale dobře. A nebude Bára singl?
Já nejsem tak úplně singla, nejsem tak úplně ve vztahu.
Radka Červinková, redaktorka
Dobře uzavřeme. Bibiana je dospělá dneska a ty jsi na svoji dceru, co vím, byla hodně fixovaná, jsem jako ráda vylétla z hnízda a máš strach z toho, pakliže vylétne teprve.
A my to máme takové pozvolné, ale teďka právě byla v Dublinu, dělala zkoušky na Trinity, na drama, na klasickou filozofii a z toho mám, musím říct. Trošku ne jako obavy, jo, no, uvidíme, jaký to bude, ale víš, my enormní kámošky a moje dítě je pro mě obrovskou oporou od svýho malička a si myslím, že ten vztah toho přátelství, byť jako člověk vždycky si říká, že nemůžeš být s vlastním dětském jako kamarád, tak já fakt jsem a nevím, jestli to je dobře nebo špatně, ale nejsem autoritativní rodič vůbec a ono to přátelství se přetavuje, tak to sama určitě znáš. A vlastně je dneska, my spolu jako enormně rádi třeba jezdíme na výlety a na dovolený a poznáváme města, chodíme do divadla a je to prostě hezký.
A když ti odjede.
No, tak budu jezdit.
Za ní, počkej, co všechno prochodím v tom Dublinu?
Radka Červinková, redaktorka
Já vím, že tvojí velkou láskou je filantropie, ale to bysme tady byli další hodiny.
A to je pravda.
Radka Červinková, redaktorka
Už to byli další hodinu a stále píšeš, pokud vím, poslední tvoje kniha rozhovory s doktory, myslím, že poslední už je.
Další, myslím, že poslední, poslední jsou ty terapeuti, si myslím. To jsem dělala s Pavlínkou, ale jako reálná knížka prostě je iluze, to je vlastně knížka, podle který se teďka píše scénář a já jim moc ráda, a to je, myslím, jedna, je to novela, na kterou, na kterou jsem jako v uvozovkách ne pyšná, ale který si cením. No. Já teď žiju fondem a žiju fondem už asity a já vážně vidím ty a dám to v krátce. Další hodina, ale tam to ve dvou minutách. Ale vážně vidím ty přerody dětí, který potkáme, v uvozovkách, a je to hnusný slovo jako ležák a najednou je vidím, jak jdou do první třídy s asistentem a pak, jak mají Sam jedničky, anebo jak s mámou pečou cukroví prostě v chodítku. A ty maminky, protože převážně to jsou maminky, většinou těch postižených dětí, teď tatínkové zdrhnou. Je to, je to, jako je to konstatování, fakt nemám, vůbec tam nemám žádný předsudek, nic, ale prostě z 90 % ty děti zůstanou s mámama, a když mi pak chodíj ty videa, já ty rodiny znám, já s nima chodím na rehabilitaci, znám ty děti, znám jejich případy a pro mě to je, to není povolání, že jo. My jsme dobrovolníci, pro mě to je prostě poslání, a když vidím prostě naše klienty, jak jako se opravdu v provozovnách tancel, učej v řádcích, prostě, jak najednou umí dělat kafe a prostě být z koláče a jak to, že mají práci a že vyjdou z toho ústavu nebo z toho chráněného bydlení jim reálně dá smysl života. Tak pro mě to vlastně ten smysl života je taky.
Radka Červinková, redaktorka
Mně se teď moc nechce odbočit.Vlastně z té atmosféry, v který jsme, ale já se musím zeptat na praktickou věc a vůbec se mi do toho nechce. A zůstaneme u bý charity. Ta pomoc, aby si to divák uměl představit, aby se vám povedlo dostat z toho ležáka. Jsou to tvoje slova, to člověk, slova lékařů, dobře lékařů, aby se vám povedlo toho člověka dostat tam, že třeba v kavárně mezi řádky bude někde obsluhovat. Je to o penězích, nebo je to o tom, že vy přijdete na to, jak jim pomoct, nebo že jim najdete odborníka, kde je vlastně.
Je to, je to o penězích, je to, jsou to neurodehabilitace buď v axu, nebo v Adel, nebo v pšťanech. V Klimkovicích, který pojišťovny nehradí, jsou to enormně náročný rehabilitační pobyty 3-5itýdenní, které stojí zhruba 90 120 000 Kč, které ty děti musí absolvovat i dospělí jednotlivci. Třeba Terezka Vargová, tu já mám od 14 let a dneska jsem byla svědkem na svatbě, Terezce je 22 a opravdu jsem jí potkala jako holčičku na vozíku, která nemluvila a dneska prostě se vdala a má skvělýho manžela a studuje vejšku na dálku dálkově, ale takže ty neurorehabilitační pobyty prostě smysl obrovský mají právě proto, že lidi vrátí zpátky do života a rozvíjí si nejen prostě ta psychomotorika, společnost souvisí, že jo, takže se jim rozvíjí nejen tělo, ale i hlava.
Myslím si, že kdyby tam ta investice státu byla, tak se to enormně vrátí, protože ty děti nebudou mít navždycky, rodiče prostě jednou vlastně půjdou do toho ústavu a pro každýho bude velký rozdíl, jestli si samy dojdou na toaletu, anebo se samy napijou tý vody, nebo jestli ano, budou moci jít obsluhovat do řádku nebo do jiné provozovny, anebo jestli ne, jestli tam budou prostě jenom ležet. A to si myslím, že vlastně nevím, proč ten systém vypadá tak, jak vypadá.
Radka Červinková, redaktorka
To znamená, pomoc existuje, je na ní dosáhnout, a to je vlastně smysl mít. Charity, varuje něco, co plánuješ? Máme asi poslední minutku, je něco, co plánuješ, co stojí za to říci světu nebo minimálně českému světu?
My máme teďka plánujícím enormně vlastně zaměstnaná 17. 6. Máme 17. 5. Máme galavečeři v Národním muzeu, tak to je trochu stresová záležitost, ale na co můžu diváky pozvat a budu moc ráda, když přijdete, tak je to sice za dýl, ale 26. 6. Máme naši oblíbenou hadrárnu na Žofíně, to už sedmnáctý ročník, ta akce vždy vydělá naším postiženým dětským klientům takřka milion korun, ale je to váš jediný nákup bez výčitek, protože my vybereme po všech našich donátorech, kamarádech v buticích, které nám pomáhají, spoustu krásných věcí a pak je za minimální částku prodáme, takže buď, jestli nám chcete něco dát, tak mi napište na Instagram a já si proto přijedu. Každý obnošený boty beru a. nebo jestli chcete přijít, tak budu moc ráda.
Radka Červinková, redaktorka
Báro, já ti držím palce, ať všechno vychází, ať si šťastná v životě dál a děkuju moc za tvoji návštěvu tady a za tvůj otevřený rozhovor se mnou.
Děkuju. Za pozvání.
Přidejte odpověď