autor: Charlotte Brontë
Kapitola patnáctá: ŘETÍZEK K HODINKÁM
Monsieur Paul Emanuel byl neobyčejně nedůtklivý, když ho někdo při vyučování rušil; projít jeho třídou znamenalo přestupek, pro který žačky i učitelky ohrožoval málem na životě. I sama madame Becková, když už nutně musela projít kolem něho, jen se mihla, a přidržujíc si sukně, opatrně přeplula kolem strašného stupínku jako koráb obávající se příboje.
Jednou ráno jsem seděla v carré a vyšívala jakousi práci, kterou jedna ze žaček začala, ale nedokončila, a zatímco se mi prsty zaměstnávaly na rámu, můj sluch sledoval tóniny hlasu, který se ozýval z vedlejší třídy a který se právě silně zvýšil. Přiznám se, že jsem se trochu bavila nad rostoucími příznaky bouře, když ke mně přistoupila vrátná Rosina, jejíž strašnou povinností bylo odvádět žačky z jedné či druhé třídy do hudební hodiny.
„Slečno, je tu posluha se vzkazem z Athenea,“ zašeptala mi. „Řekla jsem madame Beckové, že nemám odvahu vyřídit mu to, a ona povídala, abych tím pověřila vás.“
„Mne? Ach ne, to není má povinnost. Jen buďte statečná a zkuste to sama!“
„To nejde! Dnes jsem už kolem něj šla pětkrát a naposled na mne křičel, že jestli ještě jednou někdo otevře dveře, tak ho oběsí.“
„No, no, to jste tak zbabělá? Jaký je to vzkaz?“
„Má přijít okamžitě do gymnázia, je tam nějaký inspektor nebo co – a monsieur se s ním musí setkat; víte, jak mu je protivné všechno, co se musí.“
Ano, to jsem věděla. Ten nepoddajný mužíček nenáviděl ostruhy a uzdu; zaručeně se vzpíral všemu, co se na něm požadovalo hned a k čemu byl nucen. Ale vzala jsem na sebe ten úkol – ne ovšem beze strachu. Otevřela jsem dveře, vstoupila a zavřela je za sebou rychle a co nejtišeji. Zastavila jsem se u stupínku, právě před ním. Neuznal mě ovšem za hodnu pozornosti a pokračoval ve svém výkladu. Jenže s přehlížením si na mne nepřišel: musí mě vyslechnout a odpovědět na vzkaz. Nebyla jsem dost vysoká, abych přesahovala hlavou jeho katedru, která byla dost vysoko na stupínku, takže jsem získala polohu nebeského tělesa v zatmění. Odvážila jsem se na něho dvakrát ze svého krytu povystrčit hlavu, ale nevšímal si mě; potřetí však zachytil můj pohled a zabodl do mne zrak rozzuřeného tygra.
Na jeho žádost, aby mu přichystali šibenici a provaz k vykonání před chvílí vyneseného ortele, podala jsem mu jehlu s navlečenou nití na vyšívání. Neprokázala jsem mu ovšem tuto laskavost veřejně; podala jsem mu jehlu opatrně kolem rohu katedry a zabodla ji do čalouněného opěradla jeho židle.
„Co chcete?“ zavrčel.
„Monsieur,“ odpověděla jsem, „chci něco nemožného, neslýchaného.“ A přesvědčena, že bude nejlépe bez okolků ho pokropit nepříjemnou sprchou, šeptem jsem vyřídila naléhavý vzkaz z Athenea, značně přehánějíc jeho neodkladnost.
Jak jsem čekala, nechtěl o něčem takovém ani slyšet. Věděla jsem, že musí jít, ať si říká, co chce. Zůstala jsem proto mlčky stát a čekala jsem na jeho odpověď, jako by ještě neřekl ani slovo. Zeptal se, co si ještě přeji.
„Jen vaši odpověď, kterou vyřídím sluhovi.“
Zatřepal netrpělivě rukou, že ho to nezajímá. Odvážně jsem vztáhla ruku po jeho odložené řecké čapce.
„Och,“ zabručel uštěpačně, „když už to došlo tak daleko a slečna Lucy bere mou čapku, ať si ji tedy posadí na hlavu, aby z ní byl na chvíli gareon – chlapec, a jde laskavě do Athenea místo mne.“
Opatrně jsem položila čapku před něj na stůl.
„Napíšu lístek a omluvím se – to udělám!“ prohlásil, stále ještě rozhodnutý se vykroutit.
Věděla jsem, že to v tomto případě nestačí, a zlehka jsem mu přisunula čapku k ruce. Ale ta, jak se dostala do pohybu, zavadila o jeho lehké brýle, které – ó hrůzo! – spadly na zem. Na jejich hladkých čočkách naskočily hvězdičky roztříštěného skla. Teď se mě doopravdy zmocnilo zděšení. Monsieur Paul měl zvláštní zrak, pro který bylo těžko nalézt vhodná skla, a tyto brýle mu dobře sloužily.
Vzhlédla jsem k němu: celá jeho tvář, místo aby byla rozhněvaná, zamračená a mrzutá, se zalila úsměvem. Nepřístupný, pokud jsem mu ničím neubližovala, stal se až půvabně povolným, když jsem před ním stála jako usvědčená, ale zkroušená hříšnice.
Prohlásil, že mu nezbývá než uposlechnout člověka, který tu podal takový příklad nebezpečné odvahy, okorunoval se svou řeckou čapkou, vzal mi své rozbité brýle z rukou, přičemž mi je stiskl na znamení odpuštění a uklidnění, uklonil se a v nejlepší náladě odešel do Athenea. Nic naplat, ještě než nastala noc, jsme se však znovu pohádali.
Míval ve zvyku vtrhnout někdy večer bez ohlášení do naší klidné studijní hodiny a svévolně rozhodovat o našem zaměstnání. Musely jsme odložit knihy vzít si ruční práci a vyslechnout jeho vznosný přednes nějaké tragédie nebo dramatu, povídky nebo eseje.
Toho večera jsme seděly u jednoho ze dvou dlouhých stolů studovny, tiše jako jeptišky; chovanky se učily a my učitelky jsme šily. Pamatuji se na svou práci: byla podle mé vlastní fantazie a hodně mi na ní záleželo; byla určena jako dárek a měla být brzo hotová. Uslyšely jsme ostré zazvonění, které jsme všechny znaly, pak rychlý krok, a vtom se rozlétly dveře a už byl mezi námi.
Usadil se mezi mne a Ginevru Fanshawovou, která se vždy snažila být mou sousedkou. Protože jsem nechtěla, aby se tlačil, požádala jsem dívky, aby se posunuly. Nezůstala mezi námi mezera větší než půl metru a každý rozumný člověk by ji považoval za patřičnou. Ale monsieur Paul nebyl rozumný; byl jako zápalka – jen škrtnout a už hořel.
„Tak vy mě nechcete za souseda?“ zavrčel. „Dobrá. Slečny, vstaňte!“ A přikázal děvčatům přejít k druhému stolu, mne usadil na samém konci dlouhé lavice, a když mi opatrně přenesl košíček se šitím, uvelebil se na jejím druhém konci.
„Jsme dost daleko od sebe?“ zeptal se mě.
„To musí posoudit monsieur!“ odpověděla jsem.
„Víte dobře, že ne. To vy sama jste udělala ten velký odstup, já jsem ani prstem nehnul.“ A po tomto výroku se dal do čtení. Naneštěstí si vybral francouzský překlad něčeho, co nazval „drama Viliama Shakespeara, falešné modly Angličanů, těch omezených neznabohů.“ Byl to chabý překlad; nesnažila jsem se zvlášť skrývat své opovržení, které ve mně jako naschvál vzbuzovaly některé nešťastné omyly. Člověk může i pohledem vyjádřit svůj názor, a monsieurovy brýle nepřehlédly ani jediný můj takový bezděčný pohled.
Přinesli večeři, chléb a mléko zředěné teplou vodou, právě když dočetl, a stále zůstávalo otevřenou otázkou, jestli dá své zlosti průchod, nebo odejde bez výstupu. „Navečeřte se, dámy,“ vybídl nás a tvářil se, jako by si dělal poznámky na okraj svého „Shakespeara“.
Dámy se tedy pustily do jídla. Ale protože mi tolik záleželo na té práci, zůstala jsem sedět ve své oslovské lavici a dál jsem si klidně vyšívala; přitom jsem ukusovala z krajíce a upíjela ze sklenky.
Vstal. Odejde beze slova? Zamířil ke dveřím, ale přece jen se vrátil, snad aby si vzal tužku, kterou zapomněl na stole. Chvilku vytahoval a zatahoval tuhu, když zlomil o stůl špičku, pečlivě ji přiostřil, pak tužku strčil do kapsy – a náhle přistoupil ke mně.
Zeptal se, co dělám, a já mu řekla, že řetízek k hodinkám.
„Pro koho?“
„Pro jistého pána, jednoho z mých přátel.“
Monsieur Paul se ke mně sklonil a – jak říkají romanopisci a jak to bylo v tomto případě doslova – „syčel“ mi do ucha ostrá obvinění: Ze všech ženských, které zná, prý se umím chovat nejprotivněji. Nedá se se mnou žít v kamarádském poměru, protože mám povahu tak nepoddajnou, že to přesahuje všechny meze, a ať ke mně člověk přijde se sebelepšími úmysly – vždycky je z toho krach. To prý já měním dobrou vůli v nevůli a přátelství v nepřátelství. Pokud ví, on že mi ještě nikdy neublížil, a já se k němu takhle chovám. Urážlivě, vzdorovitě, nespravedlivě!
Tady jsem už musela na něho otevřít oči dost udiveně a vyjeknout úžasem. Ale on dál vedl svou. Věří v hloubi duše, že mám i nějaké dobré vlastnosti, a kdybych si jen dala poradit, kdybych byla rozvážnější, střízlivější, méně „en air“ – do větru – , méně coquette, nedala tolik na vnějšek a nezakládala si tolik na pozornosti lidí, kteří vynikají jen tím, že mají vysokou postavu, více méně povedený nos a notnou dávku hlouposti, mohl by se ze mne snad ještě stát užitečný, ba dokonce i příkladný zjev. Ale takto – hlas se mu na chvilku zadrhl.
Byla bych se na něj ráda podívala, vztáhla k němu ruku nebo mu řekla pár konejšivých slov, ale obávala jsem se, že jakmile se pohnu, určitě se rozesměju nebo pustím do pláče nad tou roztodivnou směsicí dojemných i nesmyslných výpadů.
Domnívala jsem se, že už s nimi skončil, ale kde! Jen se pohodlně posadil, aby mohl pokračovat. Když už se zabývá tímto trapným tématem, odvažuje se mě upozornit pro mé dobro na otázku mého oblékání. Rád přiznává, že zpočátku byl se mnou spokojen: vážnost a přísná prostota mých šatů co nejlíp hovořila v můj prospěch. Co mělo na mě tak neblahý vliv, že jsem si nedávno připjala na klobouk květiny, že nosím vyšívané límečky a jak jsem se mohla jednou dokonce objevit v šarlatových šatech?
Znovu jsem mu vpadla do řeči, ale teď už s neskrývaným pocitem rozhořčení a zděšení. „V šarlatových šatech, monsieur Paule? Ty přece nebyly rudé, ale růžové, bledě růžové, a ještě na nich byly černé krajky.“
Růžové nebo rudé, to všechno prý je jedno, jsou to nápadné, bláznivé barvy, a k tomu ještě nějaké krajkové hadry! Nebude se o tom šířit, nezná bohužel odborné výrazy pro ty tretky a toho že bych já mohla využít k sarkastickým poznámkám, že mi chce jen tak všeobecně s politováním oznámit, že jsem se v poslední době dala na světskou parádu a to že ho rmoutí.
Na mou otázku, jakou světskou parádu představují mé zimní vlněné šaty s prostým bílým límečkem, podotkl, že všechno je na mně příliš vypočteno na efekt, a navíc – copak nemám na krku uvázanou stužku?
„Jestliže vy, pane, odsuzujete stužku u dámy, jistě byste také nesouhlasil s podobnou věcí pro pána?“ nadhodila jsem a zvedla rozdělaný lesklý řetízek.
Jedinou jeho odpovědí bylo povzdechnutí, podle všeho nad mou frivolností. Několik minut tiše seděl a pozoroval, jak pokračuje práce na řetízku, a pak se zeptal: „Budu vám už docela protivný po tom, co jsem vám teď řekl?“
Už nevím, co jsem mu odpověděla, možná že jsem vůbec nepromluvila, jen si pamatuji, že jsme si přátelsky popřáli dobrou noc, a když už byl monsieur Paul u dveří, ještě se obrátil, aby mi vysvětlil, že bych mu špatně rozuměla, kdybych si myslela, a že ty šarlatové šaty dočista odsuzuje („Růžové, růžové!“ namítala jsem), a že musí uznat, že mi slušely (skutečnost byla taková, že profesor měl zálibu v nápadných barvách).
„A co květiny na klobouku, monsieur? Jsou přece tak malé…“
„Noste je tedy, ale malé. Nedovolte jim, aby se rozvily.“
„A mašlička na krku – ten kousek stužky?“
„Pro mne za mne si ji noste!“ byla jeho milostivá odpověď. Tak vidíš, Lucy Snowová, musela jsi vyslechnout pěkné kázání pro svůj hříšný sklon k světským marnostem.
Doktor John Bretton zná jenom „mírnou Lucy“, „bytost neškodnou jako stín“, dokonce řekl, sama jsi to slyšela: „U Lucy vadí její příliš solidní vkus a chování; její povaze i oblečení chybí barvitost.“ A najednou se tu zčistajasna vynoří takový mužíček s odlišným názorem a volá tě před soudnou stolicí za tvé nejmenší hříchy marnivosti!
Přeložila Nikola Bílá
Meisterkoch Knihy (myflexumshop.com)
–
Přidejte odpověď