Paulina odmítla dopisovat si s Grahamem, dokud k tomu nedá souhlas její otec. Bylo to sice rozumné rozhodnutí, ale doktor Bretton nevydržel občas nepřijít do hotelu Crécy na návštěvu. Myslím, že se oba zamilovaní zpočátku snažili udržovat jistý odstup, ale svému předsevzetí dostáli jen do té míry, že jejich vztah nebil do očí - v nitru se však ještě víc sblížili.
Oběma se navzájem líbilo, jak se ten druhý vyjadřuje. Jejich názory se až kupodivu shodovaly. Grahama obdařila příroda veselostí a vtipem, Paulina takový vrozený nadbytek humoru neměla, měla sklon k hloubavosti, ale teď byla očividně veselá jako skřivánek a v Grahamově přítomnosti přímo zářila. Překvapilo mě, jak zkrásněla.
Teď už doktor John opravdu nepotřeboval žádného prostředníka, byl už zcela nezávislý. Všechny vzpomínky na malou Poly se uplatňovaly v jeho vlastním vyprávění a staré brettonské časy byly častým předmětem jejich důvěrných rozhovorů.
Zamilovaní často propadají jakémusi sobeckému okouzlení: chtějí mít stůj co stůj svědky svého štěstí. Paulina si zakázala korespondenci, ale doktor Bretton jí psal dál; rozhodla se neodpovídat, a přece ho musela alespoň lístečkem pokárat. Ukazovala mi svá psaní a nutila mě, abych si je přečetla. Chápala jsem její pýchu. Ve všem, co Graham mluvil, psal, co si myslel nebo jak se podíval, bylo cosi, co ji přitahovalo.
„Jen kdyby to už tatínek věděl; jak bych byla ráda, kdyby to už tatínek věděl!“ toužívala. „Domlouvám Grahamovi, ať mu ještě nic neříká, a přitom si nic tolik nepřeji, jen abych to už měla za sebou.“
Její otec pomalu začínal něco tušit.
Jednou večer, když jsem si sama četla v knihovně, vstoupil tam; chtěla jsem se zvednout, ale požádal mě, abych zůstala. Posadil se k oknu, kousek ode mne, otevřel stůl a vzal z něho cosi jako památník a několik minut mlčky listoval.
„Slečno Snowová,“ oslovil mě, „víte, kolik let je mému děvčátku?“
„Asi osmnáct, že?“
„Už to tak bude. Tady stojí, že se narodila pátého května před osmnácti lety. Je to zvláštní, já nikdy nepočítal, kolik jí je. Pořád jsem ji považoval za děcko.“ A poddal se do zadumání.
Toho dne s námi krátce předtím obědval Graham Bretton; jeho chování muselo vzbudit pozornost. Myslím, že se odhodlal projevit, po čem touží. Dokonce i hrabě si musel všimnout, kam se soustřeďuje jeho všechen zájem. Byl dost nevšímavý, ale uvažoval logicky: jakmile jednou zachytil nit, došel s ní až na konec labyrintu.
„Kde je?“ zeptal se mne.
„Nahoře.“
„A co dělá?“
„Myslím, že píše dopis.“
„Dopis? Copak má nějakou korespondenci?“
„Jen takovou, kterou mi může ukázat. A pak, pane hrabě, ona chtěla - vlastně chtěli - se na vás už dávno obrátit.“
„Kdepak! Ti nemyslí na starého tátu! Jen jim překážím!“
„Ne, ne, pane de Bassompierre, tak to není - tak to opravdu není. Pokud jim nedáte souhlas, k ničemu nedojde, jako dosud k ničemu nedošlo - pouze se mají rádi.“
„Pouze,“ opakoval.
Osud mi určil úlohu zprostředkovatelky, a tak jsem musela pokračovat: „Mnohokrát chtěl s vámi doktor Bretton promluvit, ale přes veškerou svou odvahu z vás vždycky dostal strach.“
„Má taky proč - bojí se mne právem. Vždyť mi chce vzít to nejlepší, co mám. Kdyby ji nechal na pokoji, mohla ještě dlouho zůstat dítětem. Tak je to. Už se zasnoubili?“
„Nemohou se zasnoubit bez vašeho souhlasu.“
„Vám se to, slečno Snowová, lehce řekne. Ale proč se Bretton neohlédl jinde? Proč se mu musela zalíbit právě jen moje Polly?“
„Kdyby nepoznal vaši 'Polly', jistě by se mu zalíbila jiná dívka - například vaše neteř Ginevra Fanshawová.“
„Ach, Ginevru bych mu dal ze srdce rád - ale Polly! Ne, tu mu nemohu dát. Copak je jí rovný? Nejsem žádný lakomec ani hrabal, ale Polly bude bohatá.“
„Ano,“ připustila jsem, „mluví se o ní jako o velké partii. Ale dal byste před doktorem Brettonem přednost někomu jinému? Proberte si zdejší aristokracii - líbí se vám z ní někdo?“
„Z těch bych nechtěl ani korunního prince!“
„A přece vím z doslechu, pane hrabě, že mnozí z těch pánů si na Paulinu myslí,“ pokračovala jsem s novou odvahou, protože jsem viděla, že mě pozorně poslouchá. „Odmítnete doktora Brettona, a přijdou jiní nápadníci. Nejen pro její bohatství; Paulina okouzlí většinu lidí, kteří s ní přijdou do styku.“
„Opravdu? Ale čím? Co na ni mohou vidět?“
„Pane hrabě, slečna de Bassompierre je krásná.“
„Nesmysl! Promiňte, slečno Lucy, ale myslím, že jste k ní poněkud nekritická. Já mám ovšem Polly rád - právě takovou, jaká je -, ale nikdy mě nenapadlo, že je hezká.“
„Paulina dokáže lidi upoutat, pane hrabě, a to i bez výhod, které jí dává vaše bohatství a postavení. Doktor Bretton miluje vaši dceru, a ne vaše peníze; vycítil její nejvzácnější vlastnosti a těm podlehl.“
„Cože! Ten můj skřítek že má i nějaké vzácné vlastnosti?“
„Nevšiml jste si jí ten večer, kdy u nás obědvalo tolik úctyhodných a učených pánů?“
„Ovšem, dokonce mě trochu dojalo, jak se chovala a jak ji moji hosté obletovali. Ale myslel jsem, že to bylo spíš pro legraci - jako když se bavíme s milým děckem.“
„Zaslechla jsem, jak o ní ti páni hovořili. 'Je vtělená duchaplnost a půvab', prohlásil o ní jeden - a tak soudí i doktor Bretton.“
„Ale já se s ní nechci rozloučit,“ vzdychl si, skoro zasténal.
„Znáte přece doktora Brettona i paní Brettonovou tak dlouho,“ namítala jsem, „takže to ani nebude loučení, jestliže ji dáte jemu, a ne někomu jinému.“
„Luisu Brettonovou znám opravdu odmalička,“ uvažoval trochu mrzoutsky. „Když je řeč o kráse, slečno Snowová, to byla kráska: vysoká, štíhlá, tváře jako květ. A ten hoch je po ní; vždycky jsem si to myslel, měl jsem ho rád a přál mu jen dobré. A on se mi takhle odvděčí.“
Vtom se otevřely dveře a dovnitř vklouzl jeho malý poklad, o který měl být oloupen. Paulina nesla v ruce dopis, ještě nezapečetěný, abych si ho přečetla. Když spatřila otce, na okamžik se zastavila a zrudla.
„Myslela jsem, že jsi v jídelně, tatínku.“
„Snad s Johnem Grahamem Brettonem? Musel právě odejít, odvolali ho, ale brzy se vrátí. Může ti dát ten dopis na poštu.“
„Já nedávám dopisy na poštu,“ podotkla trošku zdráhavě.
„Tak co s nimi děláš?“
„Tatínku, to nejsou dopisy, které by bylo třeba posílat, to jsou jen takové malé lístky, které tu a tam dávám někomu přímo do ruky.“
„Někomu? Patrně slečně Snowové?“
„Ne - Lucy ne. Ach tatínku,“ zvolala rozechvěle, „všechno ti povím, řeknu ti pravdu! Ani nevíš, jak mi je protivné pořád před tebou skrývat, co dělám! Přečti si tohle psaní, ať vidíš, pro koho je.“
Vzal dopis a četl; ruce se mu přitom chvěly, chvílemi se mu cosi zablesklo v očích. Tiše ho složil a zadíval se na pisatelku se zvláštním něžným, ale i smutným údivem.
„Tak tohle psalo to stvořeníčko, které jsem ještě včera houpal na kolenou?“
„Nelíbí se ti to? Mám to roztrhat? Tebe mám ráda, tatínku, ale Grahama mám taky ráda, protože - protože - prostě to jinak nejde.“
„Ten tvůj skvělý Graham je povedený ptáček, Polly; je mi protivný a divím se, jak ho můžeš mít ráda.“
„Tatínku,“ řekla, „nikdy jsem neviděla, že by ses uměl tvářit tak nepříjemně, skoro krvelačně.“
„Pryč s ním!“ pokračoval pan Home doopravdy zle. „Ale kdyby se odtud ztratil, svázala by asi i Polly svůj raneček a běžela za ním... Tak dobře, Paulino Mary, jen se vdej. Vem si ty zrzavé licousy!“
„Zrzavé licousy! To bych ráda věděla, co tím míníš, tatínku. Pak že nemáš předsudky! Podléháš jim jako každý Skot.“
„Tak tedy dej sbohem jednomu starému nespravedlivému Skotovi a jdi si."
Stála a asi minutu se na něj dívala. Chtěla ukázat, že je pevná, povznesená nad uštěpačné poznámky; věděla předem, že k podobné scéně musí dojít, a teď se jí snažila důstojně čelit; ale snaha o důstojnost jí nebyla nic platná. Najednou se mu vrhla kolem krku:
„Ale já tě nechci opustit, tatínku; neboj se, nikdy tě neopustím. Nechtěla jsem tě zarmoutit,“ vzlykala.
„Ty má beruško, ty můj poklade,“ pronesl chraplavě.
V pokoji se stmívalo. Zaslechla jsem venku kroky. V domnění, že to sluha přináší světla, otevřela jsem tiše dveře, abych předešla jeho vpádu. V předsíni však nestál sluha; to jistý dlouhán odkládal klobouk na stůl a pomalu stahoval rukavice. Vyšla jsem mu naproti.
„Pan de Bassompierre je tam, viďte,“ ukázal na knihovnu. Jak tak na mne zhlížel, pohrával mu po tváři úsměv. „Všiml si mne u oběda? Rozuměl mi?“
„Ano, Grahame.“
„Takže právě v téhle chvíli stojím před soudnou stolicí - a ona také.“
„Pan Home právě mluví s Paulinou.“
„Bože můj, Lucy, to je tedy rozhodná chvíle.“
„Ona je vám naprosto věrná, Grahame.“
„Co bude se mnou?“
„Vy musíte mít šťastnou hvězdu, Grahame.“
„Laskavá prorokyně! Po tomhle povzbuzení bych musel mít opravdu málo srdnatosti, kdybych ztratil odvahu. Podej mi ruku, má milá, spolehlivá Lucy, při křtu ses vlastně stala mou sestrou! A teď do toho! Pán ať pomáhá dobré věci! Lucy, řekněte k tomu své amen!“
Vyčkával, až řeknu slavnostní „Amen“. Přála jsem mu úspěch a věděla jsem, že ho dosáhne.
„Pojďte se mnou,“ požádal mě, a já ho doprovodila před tvář pana Homea.
„Tak tedy, Brettone,“ začal pan Home, „odvděčil jste se mi za mé pohostinství obvyklým nevděkem. Otevřel jsem vám dům, a vy mi berete, co je mi nejmilejší.“
„Pane hrabě, musím se přiznat, že ve vás vidím opravdu majitele něčeho, co pokládám ve světě za nejcennější. Teď vás, pane hrabě, o to prosím.“
„Johne, žádáte příliš mnoho.“
„Jistě příliš mnoho. Můžete mi to jen velkomyslně věnovat jako dar, ne jako spravedlivou odměnu. Nikdy si ji nemohu zasloužit.“
„Slyšíš ty řeči, Polly? Ukaž oči a odpověz mu! Pošli toho pána, odkud přišel!“
Zdvihla oči a ostýchavě pohlédla na svého hezkého nápadníka; pak se něžně obrátila k vrásčitému otci.
„Tatínku, já vás mám přece ráda oba. Nemusím posílat Grahama pryč, může bydlet s námi, vadit nám nebude.“
„Mně bude vadit, ažaž,“ byl ještě stále neoblomný pan Home. „Já ho tu nechci, Polly, je to čahoun a zaclání mi. Řekni mu, ať se sebere a jde.“
„Zvykneš si na něho, tatínku. Mně dřív taky připadal příliš vytáhlý, ale teď se mi líbí tak, jak je.“
„Já jsem proti němu ze zásady, Polly; bez zetě se docela dobře obejdu.“
„Ale znáš se s nim už tak dlouho, tatínku, a dobře jste spolu vycházeli.“
„Vycházeli jsme spolu, to tedy ano! To jen předstíral, že má stejné zájmy a názory. Přizpůsoboval se mi z dobrých důvodů. Myslím si, Polly, že my dva mu dáme sbohem.“
„Ale jen do zítřka. Tatínku, podej Grahamovi ruku.“
„Pojďte se mnou do mé pracovny,“ vyzval konečně pan Home doktora. Jejich rozhovor nebyl dlouhý, ale rozhodl. Nápadník musel projít křížovým výslechem, a když se zase objevili v knihovně, pan Bassompierre ukázal na svou dceru se slovy: „Vezměte si ji. Vezmete si ji, Johne Brettone, a bůh vás chraň, abyste jí někdy ubližoval.“
Přidejte odpověď