autor: Emily Brontë
Kapitola 19.
Psaní s černou ořízkou nám ohlásilo den pánova návratu.
Isabela umřela a pán psal, abych dcerušce pořídila
smutek a jeho mladému synovci přichystala pokoj se vším
potřebným. Kateřina se plašila radostí, že zas uvítá tatínka,
a oddávala se nejnadšenějším úvahám o nesčetných
přednostech, jež bude mít její „opravdový“ bratranec.
Přišel večer, kdy jsme je měli čekat. Od časného rána
Katka pořád něco kutila a potom naparáděna v nových
černých šatech – hlouběji se jí smutek za zemřelou tetu
nedotkl, děvenky malé – mě ustavičně trápila, abychom
jim šly spolu naproti naší oborou.
„Linton je zrovna o šest měsíců mladší než já,“ švitořila,
když jsme se pomalu loudaly ve stínu stromů přes kopečky
a dolíky v mechovém pažitě. „To bude zábava, mít s kým si
hrát! Teta Isabela poslala tatíčkovi kadeř jeho vlásků,
má je světlejší než já, jako len, a stejně jemné jako já!
Schovávám si je ve skleněné krabičce; často si říkám,
že bych toho chlapečka ráda viděla. A teď mi ho přiveze
tatínek, můj zlatý milý tatínek! Já jsem tak šťastná. Pojďte,
Elleno, poběžíme!“
Rozběhla se a vrátila se, a znovu se rozběhla. To se
tolikrát opakovalo, než jí moje odměřené kroky dohonily
u vrátek. Tam se usadila na travnatý svah u pěšiny, ale
kdepak by ona dovedla trpělivě čekat! Chvilku
nevydržela na místě.
„Těm to trvá!“ stěžovala si. „Ale podívejte, na silnici
se zvedá prach – už jedou? Nejedou. Kdy už přijedou?
A pojďme jim kousek naproti, Elleno, kousíček. Jen půl
míle, ano? Řekněte ano! Tam k těm břízám u zatáčky!“
Rázně jsem řekla ne! Až konečně měla po trápení, přijížděl
kočár. Katka zavýskla a počala horlivě mávat, jakmile se
v okně objevila hlava jejího otce. Vystoupil, skoro stejně
rozradostněn jako ona, a hezkou chvíli to trvalo,
než si povšimli někoho jiného kromě sebe.
Zatímco se mazlili, nahlédla jsem do vozu, abych uvítala Lintona.
Spal tam v koutě, zabalený do kožichu, jako bychom
byli uprostřed zimy! Bledý, útlý chlapeček, nic klukovského
na něm, a tak se podobal strýci, našemu pánovi, že by
ho mohli považovat za jejího mladšího bratříčka. Ale v obličeji
vypadal mrzutě a chorobně, což ovšem o Edgaru Lintonovi
neplatilo. Ten mě zahlédl, jak se na chlapce dívám – podal mi
ruku a řekl mi, abych zavřela dveře
kočáru a nechala hocha spát, cesta ho unavila.
Katka by se ráda na bratrance aspoň podívala, ale
otec jí vyzval, aby šla s ním. Šli parkem a já jsem běžela
napřed, abych připravila na jejich příchod služebnictvo.
„Podívej se, miláčku!“ řekl pan Linton Katce, když
vůz zastavil u schodů před domovními dveřmi, „tvůj
bratranec není tak silný a veselý jako ty. Pamatuj, že mu
teprve nedávno umřela maminka, a nečekej proto, že si
s tebou hned bude hrát a pobíhat! A neobtěžuj ho
spoustou řečí. Aspoň dnes večer mu přej trochu klidu,
ano?“
„Ano, ovšem, tatínku,“ odpovídala Katka, „ale ráda
bych si ho prohlédla, jak vypadá, a on pořád nechce
vykouknout.“
Ze stojícího vozu strýc vynesl a postavil chlapce, který
se tím probudil.
„Lintone, tady máš sestřenku Katku,“ řekl a spojil jim
ručky. „Má tě už ráda, tak se snaž neplakat, abys jí
nezarmoutil! Zkus se trochu utěšit, cesta je u konce
a teď můžeš odpočívat a bavit se, jak je ti libo.“
„Rád bych si lehl,“ řekl chlapec a ucouvl před Katčiným
uvítáním. Sáhl si prsty do očí, aby setřel nové
slzičky.
„No tak, no tak, buď hodný chlapeček!“ zašeptala
jsem mu do ucha a vedla ho dovnitř. „Ještě jí také
rozpláčeš – vidíš, jakou jí děláš lítost!“
Ať už to bylo z lítosti nebo ne, Katka se zakabonila
stejně jako on a chytla se za ruku tatínka. Všichni tři
vešli do domu a po schodech do knihovny, kde bylo
prostřeno ke svačině. Odebrala jsem Lintonovi čepici
a kožíšek a posadila jsem ho na židli ke stolu. Jen si sedl,
hned se dal zas do pláče. Pán se ptal, co mu je.
„Židle mě tlačí,“ naříkal.
„Tak si sedni na pohovku, a Ellena ti tam čaj přinese,“
konejšil ho strýc trpělivě.
Dovedla jsem si představit, co se po cestě natrápil s tím
rozmarným, neduživým svěřencem. Linton se odploužil
k pohovce a lehl si na ní. Katka si k němu přinesla stoličku
a šálek s čajem. Chvíli byla zticha, ale dlouho to nevydržela
. těšila se na bratrance jako na novou hračku a nenechala
si to vzít. Začala ho hladit po vláscích, líbat ho na tvářičku
a dávala mu srkat čaj z talířku jako děťátku. To se mu líbilo,
protože byl opravdu rozmazlený jako děťátko. Utřel si
oči a chabě se usmál.
„Bude to dobré, Elleno,“ řekl mi pán, když je chvíli
pozoroval, „docela dobré, jestli nám tu zůstane. Ve
společnosti dítěte stejného věku z něho bude docela jiný
hoch. Bude mít nové zájmy, a s vůlí přijde i síla!“
Hm, ale jestli nám zůstane! dumala jsem pro sebe
a zmocnila se mne obava, že na to není velká naděje. A co
bude potom, jak ten slabý drobeček vydrží na Větrné
hůrce? To bude výchova a život mezi otcem a Haretonem!
A nebyli jsme dlouho v nejistotě. Přišlo to dřív, než jsme
mohli tušit. Jen jsem po svačině odvedla děti do jejich
pokojíků a uložila Lintona spát, a pak jsem se ještě vrátila dolů
a rozsvěcela svíčku pro pana Edgara do ložnice, a už tu byla
služka z kuchyně a hlásila mi, že Heathcliffův sluha Josef
je u dveří a chce mluvit s pánem!
„Nejdřív se ho zeptám, co chce,“ povídám celá vyděšená. „To je
nápad, vyrušovat lidi, zrovna když se vrátí
z dlouhé cesty! Pán ho určitě nepřijme.“
Sotva jsem domluvila, Josef už vlezl do kuchyně a přišel
za námi do síně. Měl na sobě nedělní šaty a nejsvátečnější výraz v kyselém obličeji, v levici klobouk, v pravici hůl, a začal si otírat boty o rohožku.
„Dobrý večer, Josefe,“ povídám chladně. „Copak nám
nesete tak pozdě k večeru?“
„Jdu k panu Lintonovi,“ nafoukl se a nade mnou jen
mávl rukou.
„Pan Linton už jde spát a nemá čas, vás poslouchat.
leda jestli máte vyřídit něco důležitého,“ prohlásila jsem.
„Jen se tu posaďte a povězte to mně!“
„Kudy se k němu jde?“ trval na svém a začal se pátravě
dívat po řadě zavřených dveří.
Viděla jsem, že stejně odmítne moje zprostředkování,
a tak jsem neochotně vyšla nahoru do knihovny, ohlásila
jsem nevítanou návštěvu a radila jsem, aby odkázal Josefa
na zítřek. Ale pan Linton už mi to nestačil schválit, protože
Josef se vecpal do místnosti v patách za mnou, postavil se
sedícímu pánovi před stůl, sevřel v obou dlaních rukojeť
hole, o kterou se opíral, a rozkřikl se, jako by předvídal
odpor:
„Heathcliff mě posílá pro syna, bez něho mu nesmím
na oči!“
Edgar Linton nebyl chvíli mocen slova a obličej se mu
zastřel nevýslovným smutkem. Bylo mu líto chlapce už jen
pro něho samého, ale když si nadto připamatoval Isabeliny
naděje a strachy, její úzkost o synáčka, její prosby, aby se
ho ujal, sevřelo se mu srdce bolestí. Zmateně uvažoval, jak
by chlapce ochránil, ale žádné východisko nenacházel. Jakmile
by ukázal o chlapce zájem, otec by ho požadoval ještě důtklivěji.
Nezbývalo než ho oželet. Ale aspoň ze spánku ho vyrušit
nechtěl.
„Řekněte panu Heathcliffovi,“ pronesl suše, „že mu pošlu syna
na Větrnou hůrku zítra. Po cestě spí a je tak unavený, že by
tam nedošel. Vyřiďte pánovi také, že hoch má
otřesené zdraví, a že jeho matka si přála, aby zůstal v mém
poručnictví!“
„To zas ne,“ houkl Josef pánovitě a bouchl koncem hole
do podlahy, „to ne, na to my nedáme! Heathcliff se
neptá, co chce klukova máma a co chcete vy, on chce mít
svého kluka, a dost! A já mám kluka přivést, abyste jako věděl!“
„Dnes už ne!“ odpověděl Linton ostře. „Seberte se a ven! Vyřiďte
pánovi, co jsem vám řekl! Elleno, vyveďte ho ven! Jděte!“
Popostrčil prskajícího dědka ke dveřím, vyrazil ho
z pokoje a zavřel dveře.
„No počkejte!“ hulákal Josef na pomalém ústupu.
„Počkejte zítra! On si na vás došlápne sám, a uvidíme,
jestli jeho zkusíte vyhodit!“
přeložila Nikola Bílá
Přidejte odpověď