Za pár dní vyrazí do Paříže za svou druhou paralympijskou zkušeností. Adam Peška se věnuje odvětví, které je ve světě sportu unikátem. Boccia je totiž jedním ze dvou paralympijských sportů, které nemají mezi sporty olympijskými svůj ekvivalent. I díky Adamovi si však po paralympiádě v Tokiu řekl výrazně o pozornost.
„Mám svalovou dystrofii Duchenne, což je ochabování všech svalů v těle. Používám elektrický vozík a dýchací ventilátor. Hýbu jen prsty na rukou,“ popisuje Adam Peška svoji diagnózu.
Na vozíčku, jak sám říká, je od osmi let. Letos v dubnu oslavil rodák z Rohovládovy Bělé sedmadvacáté narozeniny. Už ve dvanácti se ale nedílnou součástí jeho života stal sport.
„O boccie jsem se dozvěděl od kamarádů z Parent Projectu, kteří ji hráli. Zkusil jsem a ukázalo se, že mě baví,“ přibližuje své sportovní začátky.
„Začal jsem trénovat ve dvanácti letech, ve škole Svítání v Pardubicích. Kdykoliv byl čas, trénovali jsme s mamkou. Třeba i na dlažbě chodby v mé základní škole,“ vzpomíná mladík, který se boccie věnuje ve východočeském sportovním klubu TJ Léčebna Košumberk. „Zkoušel jsem s kamarády i florbal, ale to jen několikrát. Boccia zvítězila,“ přiznal.
„V roce 2017 jsem se dostal do reprezentace a rozhodl jsem se, že se budu boccie věnovat naplno. Čas ukázal, že jsem udělal dobře,“ vypráví.
Adam přibližuje čtenářům i klasifikační třídy. Do těch jsou závodníci rozčleněni dle typu jejich postižení. „Tři kategorie jsou pro lidi, kteří hází rukou. V mojí kategorii BC3 není sportovec schopen odhodit rukou a míče se vypouštějí pomocí rampy. Takže míče se musí kalibrovat, aby jezdily na určité vzdálenosti a rovně. To dá nejvíc práce a pro mě i operátora rampy je to zdlouhavé a o trpělivosti,“ vykládá. „Pak trénuji různé hody – podání, dohozy, vyrážení ,doťukávání, odrazy a pyramidy. A pak hraju směny na svoje podání a k soupeři,“ popisuje i trénink.
Když se přijdete podívat na některý z turnajů a vstoupíte do haly během zápasů, čekejte spíše komornější prostředí. To ale neznamená, že se při boccie nefandí.„Nevadí mi ticho ani hluk. Snažím se to moc nevnímat a koncentrovat na samotnou hru. Jelikož mluvím potichu, mám kvůli hluku zesilovač hlasu. Je potřeba, aby mě slyšela kolegyně v párech a mamka coby operátor rampy. Někdy se fandí i tak, že mamka neslyší mé pokyny, proto používám zesilovač,“ zmiňuje i důležitou roli své matky.
Součástí přípravy Adama Pešky, který před sedmi lety úspěšně odmaturoval na gymnáziu, je i mentální složka. Adam začal se sportovním psychologem spolupracovat před pěti lety.
„Po turnaji v Nymburce v roce 2019, kdy mě ve čtvrtfinále zradila hlava, mi moje sestra našla sportovního psychologa a dala mi sezení jako dárek k Vánocům,“ vzpomíná. „Mentální příprava je hodně důležitá. Od té doby bych řekl, že se mé výkony ustálily a zlepšily,“ pozoruje pokrok.
Ten vyvrcholil před třemi roky v Tokiu, kde Adam dosáhl svého zatím největšího sportovního úspěchu. Získal zlatou paralympijskou medaili. „Sice nebyli fanoušci a musela se dodržovat striktní opatření, ale stejně jsem si to užil. Jen tam být, je zážitek a pocta,“ vzpomíná na svou první paralympijskou zkušenost, která byla ovlivněná pandemií koronaviru.
Letos bude paralympiáda už i s diváky. „Moc se těším, že to teď zažiju se vším všudy. A znovu je to pro mě velká čest reprezentovat Českou republiku,“ přiznává Peška, kterému paralympijský triumf přinesl řadu změn. „Pomohlo to zlepšit podmínky pro náš trénink i finance na soutěže. Objevoval jsem se na společenských akcích a tím pádem více v médiích. Od té doby mám bocciu i jako práci. A měl jsem i čest poznat známé české sportovce a lidi z oblasti sportu,“ vypočítává.
Ještě před odjezdem do Paříže se stihl zúčastnit mezinárodních závodů v Portugalsku. „V jednotlivcích se mi celkem dařilo, skončil jsem na 2.místě. Vycházelo mi i podání. Chtělo by zlepšit hru k soupeřovi, který používá tvrdšího jacka. Ta se mi ve dvou případech moc nevedla a musel jsem dohánět. Semifinále nevypadalo ze začátku dobře .Nakonec jsem stav otočil, za což jsem byl rád. A ve finále jsem také doháněl, ale tam obrat nakonec o kousek nevyšel,“ shrnul závody, v nichž i před úspěch viděl na své hře i rezervy.
Před pár dny se pak vrátil z mezinárodního soustředění v Polsku a před odletem do Francie jej čeká ještě poslední soustředění v Nymburce. „Těsně před odletem už spíš zvolnit a nabrat sílu,“ plánuje.
Sport pro něj znamená opravdu hodně. „Jsem rád, že můžu sportovat, protože se rozhodně nenudím. Boccia mě moc baví, je pro mě životním motorem. Na trénincích i soutěžích je veselo a mezi boccisty mám hodně kamarádů. Taky díky boccie dost často cestuju. Sleduju rád i přenosy z turnajů , kde nehraju, abych se přiučil od ostatních hráčů,“ přiznává Adam.
„Určitě ať nějaký sport zkusí. Když je to bude bavit, ať se toho drží,“ radí zkusit sportovní aktivitu i jiným lidem s postižením.
Své vyprávění uzavírá mottem. „Žádný zápas není ztracený, a to ani když zrovna prohráváte,“ prozrazuje, čím se nejen na kurtu řídí.
Bocciu hrají sportovci, kteří jsou kvůli svému postižení na vozíku. Hrají jednotlivci, páry nebo týmy se třemi hráči. Všechny disciplíny hrají zároveň ženy i muži.
Je to hra o strategii a přesnosti, cílem hry je umístit kožené míčky, červené nebo modré, co nejblíže cílovému bílému míčku (jack). Každý hráč má šest míčků na „end“ a každý „end“ je limitován časem, hraje se na čtyři endy (týmy na šest endů). Vítězem je hráč, nebo tým, jejichž míčky jsou umístěny nejblíže k bílému míčku.
Klasifikační třídy:
BC1 – hráči v této třídě hází míček rukou, nebo nohou. Mohou při soutěži využít asistenta, který se nebude pohybovat v hracím sektoru závodníka, asistent může upravovat nebo stabilizovat hrací židli a při požádání podat hráči míček.
BC2 – hráči v této třídě hází míček rukou a nemohou využívat asistenty
BC3 – hráči v této třídě mají velmi závažné lokomotorické dysfunkce všech končetin. Mají omezenou motorickou funkci rukou (úchop nebo odhod) i přesto, že mohou hýbat rukou (rukama). Mohou využít pomocné zařízení – rampu a mohou využít pomoc asistenta; asistenti musí být zády k hřišti a nesmí se dívat do hracího pole.
BC4 – hráči v této třídě mají velmi závažné lokomotorické dysfunkce všech končetin a špatnou kontrolu pohybu trupu. Mohou mít dostatečnou zručnost hodit míček do hřiště. Hráči nemohou využít pomoc asistentů.
Martin Slabý
Deník.cz
Přidejte odpověď