
Nejprve přišel kašel, pak brnění nohou. Druhý den už se dnes 21letá Jana Mošťková z Uherského Hradiště nepostavila na nohy a musela být převezena do nemocnice. Po měsíci v umělém spánku se probudila kompletně ochrnutá. Nejhorší pro ni bylo, že vše vnímala, ale nemohla to nikomu říct. I přes vzácnou diagnózu Guillain-Barré syndromu však stále věří, že se jednou opět postaví na nohy.
Byl podzim roku 2021. Všichni kolem kašlali, řádil covid. Kašel dostala i Jana Mošťková z Uherského Hradiště, ale nepřikládala mu žádnou váhu. Klasické podzimní nachlazení, říkala si. Jenže kašel neustával ani po dvou týdnech.
Další večer ji začaly brnět nohy. Když se ráno probudila, už se na ně nepostavila. Táta jí proto zavolal záchranku. V nemocnici si původně měla poležet jen deset dní, domů se ale dostala až po roce.
Jana strávila měsíc v umělém spánku. Když ji lékaři probudili, netušila, co se stalo, ani kde je. Vše se doteď musí učit znovu. Nejhorší má ale za sebou a pro všechny ve svém okolí je obrovskou inspirací.
Myslela si, že je jen nachlazená
Mladé ženě bylo tehdy osmnáct let. Nikdy nebyla v nemocnici. Celý život byla zdravá, ráda sportovala a byla hodně společenská. Pravidelně se svými kamarády absolvovala nejrůznější výlety, závodně plavala, byla aktivní ve folklórním tanečním spolku. Jak sama říká, byla tehdy pro každou srandu. To se však prakticky ze dne na den změnilo.
„Přišlo to jen tak. Začalo to obyčejným kašlem, který se ani přes předepsanou medikaci neléčil. Na covid jsem byla negativní. Nikdo nevěděl, co mi je. Pak mě začaly brnět nohy. Když jsem se ráno vzbudila a chtěla si dojít na záchod, sesunula jsem se k zemi,“ vzpomíná dnes 21letá Jana na den, kdy se jí změnil život.
Naštěstí byl to ráno doma její otec, který dceři okamžitě zavolal záchrannou službu. V nemocnici lékař oznámil, že si tam Janu budou muset zhruba deset dní nechat, ale pak ji propustí domů.
Místo deseti dní rok v nemocnici
Nakonec uplynul rok a měsíc, než mohla Jana nemocniční pokoj opustit. Během pouhých dvaceti čtyř hodin se ocitla kompletně paralyzovaná kvůli vzácnému autoimunitnímu onemocnění – Guillain-Barré syndromu (viz níže). Po probuzení z umělého spánku, do kterého musela být uvedena, byla totiž kompletně ochrnutá.
„Nevěděla jsem v tu chvíli, kde jsem, co se stalo, ani že už je prosinec. Nemohla jsem otevřít ani oči nebo ústa, abych rodině či zdravotnickému personálu řekla, že už vše vnímám. Byla jsem přítomná, ale nemohla jsem to nikomu dát najevo. Takhle jsem byla třeba tři týdny. Pak mi začaly fungovat oči a začala jsem konečně alespoň nějak komunikovat. Mluvit jsem ale nemohla půl roku,“ pokračuje Jana.
Po probuzení z umělého spánku se musela tehdy čerstvě plnoletá žena začít vše učit znovu. A to i tak samozřejmé činnosti, jako je otevírání očí, dýchání či mluvení. Po celou tu dobu navíc bojovala nejen s fyzickými následky onemocnění, ale také s otázkami, které jí vyvstávaly v hlavě.
Proč právě já, ptala se
„Zpočátku jsem si říkala, co se to děje a co mi vůbec je? Pak mi oznámili diagnózu. Následovaly otázky, proč se to stalo zrovna mě, co jsem komu udělala. Doteď mám občas špatné dny, ale myslím, že na to všechno, co se mi stalo, jsem to přečkala docela dobře,“ říká dnes Jana.
Po více než třech letech tvrdé práce, kdy se každý den věnovala intenzivní fyzioterapii a rehabilitačním cvičením, aby získala kontrolu nad svým tělem a mohla opět chodit, se dostala velmi daleko.
Z invalidního vozíku se však zatím natrvalo zvednout nedokáže.
Nervová soustava má schopnost určité regenerace, ale je to proces velmi pomalý a vyžaduje neustálé odborné vedení a pravidelné rehabilitace. I přesto, že Jana udělala obrovský pokrok, na konci své cesty k uzdravení zdaleka není.
Dnes ujde pár kroků
Aby se Janin stav mohl zlepšovat, musí se pravidelně věnovat personalizovaným rehabilitacím. Každý den proto dvě hodiny cvičí. Dochází na rehabilitace nebo cvičí doma. Pravidelně jezdí i na rehabilitační pobyty.
Kombinace toho všeho jí posouvá neustále kupředu. Přestala si ale dávat přehnané cíle, například, že do léta odhodí berle a bude chodit. Naději, že se jednou uzdraví a chodit začne, však má.
„Musím říct, že to jde pořád dopředu. Pohyb nohou, svalová síla, prsty. Velký zlom přišel ve chvíli, kdy jsem začala vnímat, že se mi chce na záchod. Jako největší problém aktuálně beru to, že mi nejdou přitahovat špičky a kotníky při chůzi. Jsem ale ráda, že se neustále posouvám správným směrem,“ říká Jana.
Dostala se už tak daleko, že udělá samostatně i pár (zatím nejistých) kroků.
K tomu, aby se jednoho dne mohla na své nohy postavit plnohodnotně, jí mohou dopomoci i intenzivní rehabilitační pobyty na Slovensku. Ty jsou však velmi nákladné a pojišťovna je nehradí. Podpořit Janu jakoukoliv částkou, která ji posune k uzdravení, může kdokoliv ZDE: https://donio.cz/pomocprojanu
Guillainův-Barrého syndrom (GBS)
Jde o závažné autoimunitní onemocnění postihující periferní nervovou soustavu. Obvykle je vyvolané akutním infekčním procesem.
„Jde o poměrně vzácné onemocnění, které je za rok diagnostikováno u 0,16 až 4 lidí na 100 tisíc obyvatel,“ říká lékař Jan Tomčík z 1. neurologické kliniky Fakultní nemocnice u Sv. Anny v Brně.
Onemocnění se projevuje paralýzou, která má vzestupné tendence. Začíná slabostí v nohou, která se ovšem šíří do horních končetin i obličeje.
Kateřina Němcová
Moravskoslezský deník
Přidejte odpověď