Nevidomý masér z Olomouce odletěl poznávat Japonsko. Velký sen, líčí v rozhovoru

Z Japonska se stává cestovatelský hit. Země vycházejícího slunce na konci minulého roku zlákala i nevidomého maséra z Olomouce. Proč se rozhodl trmácet skoro celý den a letět tisíce kilometrů, když na vlastní oči nemůže vidět ten kulturní šok, slavné chrámy, horu Fudži nebo vyhlášené bufety?

Jak Karel Giebisch s oblibou říká, nepotřebuje vidět, aby mohl žít plnohodnotný život a právě tak, naplno, si užil pobyt v Japonsku. Možná intenzivněji než kdokoli z nás, cestovatelů, kteří se mohou těšit ze zrakového vjemu.

Známe se už nějaký pátek, takže vím, že se hned tak něčeho nezaleknete: třeba chodíte do fitka. Ale Japonsko?

Byl to velký sen naší rodiny. Pro mě, člověka, který od narození nevidí, to byla zajímavá výzva. Naskytla se nám možnost účastnit se výletu do Japonska s jednou cestovkou. Chtěli jsme mít napevno stanovený program, abychom toho zažili co nejvíce.

Let do Tokia trvá s přestupem kolik: cca dvacet hodin?

Je to tak. Já jsem konkrétně letěl z Prahy přes Katar do Tokia. Celkově to trvalo osmnáct hodin.

Vím, že jste už párkrát letěl, ale tak daleká cesta nevidomého člověka vyžadovala speciální přípravu, je to tak?

Ani ne. Řešil jsem jen to, jak tak dlouhý let přežiju: nemůžu se kochat pohledem z okénka, ovládat obrazovku v letadle.

Jak jste se nakonec zabavil?

Zážitky jsem měl z pohybů letadla, různých rozmanitých jazyků, které jsem slyšel na palubě, zajímavá byla i komunikace s letuškami. Čas jsem si krátil i poslechem audioknih v mobilu.

Co schůdky do letadla? Prý jste málem neodletěli…

To se stalo v Kataru. Asi mají nějaké bezpečnostní pokyny a nechtěli uvěřit tomu, že vylezu po schodech. Dohadoval jsem se s nimi snad dvacet minut, chtěli mi přistavit plošinu. Nakonec jsem je přesvědčil.

Když si vás představím na letišti: v jedné ruce kufr a ve druhé bílou hůl? Jak jste zvládal přesuny?

Jednoduše. Bez kufru. Nosím přece batoh. V tomto případě jsem si pořídil speciální batoh s vakuovací kapsou, do které jsem narval oblečení a pak jsem vysál vzduch. Šlapalo se mi bez problémů.

Jak reagovali Japonci na nevidového Evropana? Přispěchali už na letišti a chtěli pomáhat?

To jsem si myslel, ale vůbec to tak nebylo. Pokud je neoslovíte, že něco potřebujete, sami nepřijdou. Ne, že by nechtěli, ale nechtějí vás urazit. Přetrpěli bez nějaké reakce i věci, které nebyly zrovna v souladu s jejich zvyklostmi nebo etiketou. Byla to zajímavá zkušenost.

Těšil jste se na tamní gastronomii. Jaké bylo setkání s hůlkami?

Boj s nimi byl velmi komplikovaný. Nové pohyby rukama, které když nevidíte, neumíte si je dost dobře představit – myslím, že i pro člověka, který vidí, je to celkem boj. Ve většině případů měli v restauracích i příbory, a kde je neměli, měl jsem svoje dřevěné. Byl jsem připraven.

Co speciální restaurace, kde by příbor nebyl úplně v pořádku?

I v takové jsme byli. Musel mi někdo pomoci, většinou tatínek, jinak bych se nenajedl.

V podobných podnicích je možné se setkat s půvabnou umělkyní – gejšou. Přišla?

Ne. Gejšu nepotkáte. V Kjóto se už například vůbec nedostanete do uliček, kde by dříve bylo možné využít služeb těchto společnic. Ale byli jsme se podívat v historickém domě, kde poskytovaly tyto dámy služby. Tam mě ale Japonci odmítli pustit, protože interiéry byly příliš stísněné, mohl bych se zranit nebo jim něco rozbít…

Japonské pivo? Co mu říkáte?

Mají slabá piva. Vypili jsme v pohodě tři i čtyři piva. A Japonci na nás koukali, kdy spadneme pod stůl. Japoncům chybí enzym na rozkládání alkoholu, stačí jim málo. My jsme byli po čtyřech pivech pořád v pohodě.

Baví vás technologické vychytávky. Musel jste být jako v ráji. Co vás nejvíce nadchlo?

To pro mě bylo trošku zklamáním. Těšil jsem se, že budou více viditelné. Jako turista jsem si toho moc neužil. Ale například WC, to byl zážitek.

Povídejte!

Představte si toaletu, která má vyhřívané prkýnko, když si na něj sednete, zapnou se různé trysky, po ruce máte panel s tlačítky, kde navolíte veškerou potřebnou očistu, někde dokonce hraje hudba. Ale co je podstatnější: jsou čisté, zdarma a téměř na každém kroku.

Těšil jste se na šinkansen? Byl to zážitek?

Nejvíc mě oslovila ta rychlost samozřejmě, byla poznat, aniž bych viděl z okna ty šmouhy místo krajiny. Když se souprava rozjela rychlostí 320 kilometrů za hodinu, fakt jsem si toho všiml. Měl jsem smůlu, ale nejel jsem nejmodernějším vlakem. Ten náš působil v provozu přes 20 let. I tak to byla paráda.

Hora Fuji? Každého se ptám, jestli ji viděl, kvůli mlze to není pravidlem. Jak jste ji prožil Fuji?

Ano, neviděl jsem ji. Ale vážně: neviděl ji nikdo z naší skupiny, protože byla zrovna v mlze. Jeli jsme na takovou vyhlídku, odkud se dala vidět. Užil jsem si cestu lanovkou a přesun nad údolím síry, kterou jsem cítil a to bylo docela strašidelné – unikala ze skály.

Černé vejce jste ochutnal?

Vyzkoušel jsem, to víte, že jsem musel. Traduje se, že tomu, kdo ho sní, se prodlouží život o sedm let. Tak jsem si dal rovnou dvě! No, chutnalo asi podobně jako od slepice z Drahanovic.

Co vás v Japonsku nejvíce zaujalo? Jinak se zeptám: jak jste celý ten kulturní šok zažíval?

Jinak než člověk, který vidí. Vy se díváte po chrámech, svatyních, mrakodrapech… Já si to užiji víc vnitřně. Vnímám vůně, zvuky, různé povrchy, kterých se dotýkám. Pro mě je to úplně jiný zážitek, těžko se to vysvětluje. Například: ve městech je hodně různých znělek, každý přechod má jiný zvukový signál, v metru jsou pípáky, každý obchod má svoji specifickou zvukovou znělku.

Nahrával jste si ruchy Japonska?

Jasně! Chodil jsem s diktafonem a nahrával.

Japonsko v audiu?

Ruch semaforů, restaurace, WC, turistických míst. Když jsem si to pouštěl, je to hodně zajímavé.

Na co budete nejvíce vzpomínat?

Na gastro, ta pestrost a vyváženost pokrmů. Líbili se mi street foody, kde byla většina jídel na špejli do ruky, takže jsem nemusel řešit žádné hůlky ani příbory, i automaty na nápoje na ulicích. Pozoruhodné byly chybějící koše v ulicích, vymakané WC, i posedlost Anime. Pokud jde o chybějící koše, tak ten „zvyk“ nošení odpadků s sebou, ten jsem si přenesl i domů do Česka…

Kolik kilometrů jste nachodili? A celkově najezdili po Japonsku? Můžete zmínit některá města a další cíle, které jste během dovolené navštívil?

Přesný počet kilometrů jsem nepočítal, ale každý den to bylo odhadem 20. V rámci naší cesty jsme si prohlédli významné památky v Tokiu, zavítali na vyhlídku k hoře Fudži, navštívili chrámové město Kamakura, kde jsme zhlédli obrovskou bronzovou sochu Buddhy, v Naře zase největší dřevěný chrám na světě, též jsme byli ve vesničce Širakava, kde byly 300 let staré domky, v lázeňské osadě Jamanouči, kde bylo možné zhlédnout sněžné opice a vyzkoušet si koupel v teplých pramenech Onsen a zažít pravý pobyt jako Japonec se spaním na futonech a tradiční japonskou večeří. Samozřejmě nesmělo chybět Kjóto a zde slavná čtvrť gejš, kde je vstup omezen, jak jsem zmínil, zlatý pavilón a hrad samurajů. Nevynechali jsme Hiroshimu a zavítali jsme na posvátný ostrov Miashima, kde byla slavná brána Torii plovoucí v moři.

Japonsko je v poslední době cestovatelským hitem, i tím, jak se propadl japonský jen. Ale není to levná dovolená…

Na splnění tohoto snu jsem šetřil přes rok.

Co podniknete letos?

Letos si dám pauzu. Budu šetřit a pilovat angličtinu na další můj cestovatelský sen.

Tím je?

New York. Snad za dva roky se cesta podaří.

Daniela Tauberová

Olomoucký deník

https://olomoucky.denik.cz

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.