David Herbert Lawrence
KAPITOLA 12.
Connie šla do lesa rovnou po obědě. Byl nádherný den, pampelišky rozkvetly v malá sluníčka a první chudobky svítily bělostí. Lískové houští připomínalo krajku z polorozvitých lístků a z posledních svislých prášících jehněd. Žluté vlaštovičníky vybujely v celých houfech, s květy dokořán, stísněné spěchem a plné žlutého třpytu. Byla to žluť, sytá a mocná žluť časného léta. A petrklíče se široce otvíraly, plné bledě žlutého opojení, petrklíče v hustých chomáčích, už dávno ne ostýchavé. Šťavnatá temná zeleň hyacintů se rozlévala jako moře, z něhož trčely bledé hrozny poupat, zatímco v úvozu se natřásaly pomněnky a orlíčky rozvíjely své inkoustově fialové volánky a pod křovím ležely modré střípky skořápek z ptačích vajíček. Všude rašící pupeny a příboj života!
Hajný v chatě nebyl. Vládl tu klid a mír a hnědá bažanťata čile pobíhala kolem. Connie se pustila dál k hájovně, protože ho chtěla najít.
Hájovna stála na slunci kousek od kraje lesa. V zahrádce se tyčily trsy plných narcisků poblíž dokořán otevřených dveří a červené zahradní sedmikrásy lemovaly cestičku. Zaštěkal pes a přiběhla Flossie.
Dveře dokořán! Je tedy doma! A sluneční světlo dopadající na červenou cihlovou podlahu! Když vykročila po cestičce, zahlédla ho oknem. Seděl bez kabátu u stolu a jedl. Pes slabě vrčel a pomalu vrtěl ocasem.
Hajný vstal a šel ke dveřím. Utíral si ústa červeným kapesníkem a dosud žvýkal.
„Smím dál?“ zeptala se.
„Jen poď!“
Slunce svítilo do holé světnice, kde to dosud vonělo skopovou kotletou, připravenou zřejmě na plechové plotýnce nad ohněm, poněvadž plotýnka ještě stála na mříži krbu a učouzený hrnec na brambory, podložený kusem papíru, stál vedle na bílých dlaždicích. Oheň žhnul rudými uhlíky, rošt byl spuštěn, kotlík bublal.
Na stole byl talíř s bramborami a zbytky kotlety, také chléb v košíku, slánka a džbánek piva. Prostřeno bylo bílým voskovaným plátnem a hajný zůstal stát ve stínu.
„Obědváš pozdě,“ řekla mu. „Jen to dojez.“
Posadila se na dřevěnou židli do slunečního světla u dveří.
„Musel sem do Uthwaite,“ řekl, sedl si ke stolu, ale nepokračoval v jídle.
„Jen jez,“ vybídla ho.
Ale on se jídla nedotkl.
„Nechceš taky něco?“ zeptal se jí. „Třebas hrnek čaje? Voda se vaří“ – a zase napolo vstal ze židle.
„Když mě ho necháš udělat samotnou,“ řekla a zvedla se. Připadal jí nějak smutný a měla pocit, že mu překáží.
„Esli chceš, čajník je támdle“ – ukázal na malou zahnědlou kredenc v koutě – „a hrnky taky. A čaj máš nad sebou.“
Přinesla zčernalý čajník a plechovku čaje z poličky. Vypláchla čajník horkou vodou a rozhlížela se chvíli, kam ji vylít.
„Chrstni to ven,“ řekl, když si toho všiml. „Čajník je čistej.“
Šla ke dveřím a vyšplíchla vodu na cestičku. Bylo tu krásně, tak ticho, tak lesně. Duby vyrážely okrově žlutými lístky, sedmikrásy na zahrádce vypadaly jako červené plyšové knoflíky. Sjela pohledem po vyšlapaném prahu z kvádru pískovce, který teď přecházelo tak málo nohou.
„Je tu nádherně,“ poznamenala. „Takové báječné ticho, tolik života a míru.“
Hajný znovu jedl, ale pomalu a bez chuti, a ona cítila jeho stísněnost. Připravila čaj mlčky a postavila čajník na patku v krbu, jak to vídala u zdejších lidí. Hajný odstrčil talíř a zašel do zadní místnosti; slyšela klapnout petlici a pak se vrátil se sýrem a máslem na talíři.
Postavila na stůl dva hrnky; víc jich tam ani nebylo.
„Chceš hrnek čaje?“ zeptala se ho.
„Esli mi dáš. Cukr je v kredenci, i konvička na mlíko. Mlíko je ve džbánu ve spíži.“
„Mám sklidit tvůj talíř?“ zeptala se. Vzhlédl k ní s lehce ironickým úsměvem.
„Proč né… esli chceš,“ odpověděl, žvýkaje pomalu chléb se sýrem. Zašla dozadu, do kuchyňky v přístěnku, kde stála pumpa. Nalevo byly dveře, zřejmě do spíže. Odstrčila petlici a div se neusmála tomu, čemu říkal spíž: dlouhé a úzké vybílené komůrce. Ale přece se tam vešel soudek piva, pár talířů a něco jídla. Odlila ze džbánu trochu mléka.
„Odkud dostáváš mléko?“ zeptala se ho, když se vrátila ke stolu.
„Vod Flintů. Nechávaj mi dycky láhev na konci vobory. Víš, tam, co jsme se potkali.“
Ale bylo na něm vidět stísněnost.
Nalila čaj a nahnula konévku s mlékem.
„Mlíko né,“ řekl a pak ostře pohlédl ke dveřím, jako by zaslechl nějaký šramot.
„Snad abysme radši zavřeli,“ poznamenal.
„Nebyla by to škoda?“ namítla. „Vždyť sem nikdo nepřijde.“
„Tisíc proti jedný, že né, ale co člověk ví?“
„Stejně by to nevadilo,“ trvala na svém. „Vždyť jenom pijeme čaj. Kde jsou lžičky?“
Natáhl se a otevřel zásuvku stolu. Connie seděla u stolu ve sluneční záři dopadající dveřmi.
„Flossie!“ vybídl hajný psa, který ležel na malé rohožce u paty schůdků. „Běž a hlídej!“
Zdvihl prst a jeho „Hlídej“ zaznělo velmi důrazně. Pes odběhl na obhlídku.
„Jsi dnes nějak smutný, ne?“ zeptala se.
Obrátil se k ní rychle svýma modrýma očima a upřel je přímo na ni.
„Smutný? To ne, ale naštvaný. Musel jsem dát předvolat dva pytláky, co jsem nachytal, a – já zkrátka nesnáším lidi.“
Mluvil najednou chladným spisovným tónem a z hlasu mu zazníval vztek.
„Protiví se ti dělat hajného?“ zeptala se.
„Dělat hajného ne! Dokud mi dají pokoj. Ale když se musím tahat na policejní stanici nebo tak podobně a čekat, až se nějakým pitomcům uráčí věnovat se mi – to se teda naštvu -“ a usmál se s jistým náznakem humoru.
„A nešlo by to, abys byl nezávislý?“
„Já? Asi šlo, pokud tím myslíš, jestli bych vystačil se svou penzí. To se ví, že šlo! Jenže já musím pracovat, nebo by mě to zabilo. Musím se pořád něčím zaměstnávat. A nemám dost trpělivosti, abych to dělal sám pro sebe. Musí to být práce pro někoho jiného, jinak bych s tím za měsíc praštil, jenom z mizerné nálady. Takže se mi tady vede celkem dobře, zvlášť v poslední době -„
Znovu se na ni zasmál s humorným posměškem.
„Ale proč máš tak mizernou náladu?“ chtěla vědět. „Myslíš tím, že ji máš pořád?“
„Většinou,“ zasmál se. „Rozlejvá se mi žluč.“
„Jaká žluč?“ zeptala se.
„Žluč!“ opakoval. „Nevíš snad, co to je žluč?“ Connie se zklamaně odmlčela. Přestal si jí všímat.
„Odjedu příští měsíc na nějakou dobu pryč,“ ozvala se po chvíli.
„Tak? A kam?“
„Do Benátek.“
„Do Benátek! Se sirem Cliffordem? Na jak dlouho?“
„Asi na měsíc,“ odpověděla. „Clifford se mnou nepojede.“
„Zůstane tady?“ zeptal se.
„Ano. Nerad v tom svém stavu cestuje.“
„No jo, chudák!“ poznamenal soucitně.
Chvíli mlčeli.
„Nezapomeneš na mě, až budu pryč, viď, že ne?“ zeptala se pak. Znovu zvedl oči a upřel je na ni.
„Zapomenout?“ řekl. „Víš snad, že nikdo nezapomíná. To nezáleží na paměti.“
Chtěla se ho zeptat: A na čem tedy? Ale nezeptala se. Místo toho řekla zastřeným hlasem: „Řekla jsem Cliffordovi, že možná budu mít dítě.“
Teď se na ni podíval opravdu, naléhavě a zpytavě.
„Tak?“ ozval se konečně. „A co tomu říkal?“
„Hm, ani by mu to nevadilo. Byl by vlastně docela rád, kdyby se myslelo, že je to jeho dítě.“ Netroufala si k němu zvednout oči.
Dlouho mlčel a pak se jí znovu zahleděl do tváře.
„O mně ses mu samozřejmě nezmínila?“
„Ne, o tobě jsem se mu nezmínila.“
„Samozřejmě. Se mnou by se těžko smířil jako s náhradním plemeníkem. – Jak teda k tomu dítěti máš přijít?“
„Mohla bych si začít nějaký poměr v Benátkách.“
„To bys mohla,“ odpověděl po chvíli. „Tak proto tam jedeš?“
„Ne za milostným poměrem,“ řekla a prosebně k němu vzhlédla.
„Jen aby to tak vypadalo,“ podotkl.
Odmlčeli se. Seděl a zíral z okna s náznakem úšklebku, napůl posměšného a napůl trpkého. Nemohla ten úšklebek snést.
„Ty sis teda nedávala pozor, abys dítě neměla?“ zeptal se náhle. „Já totiž ne.“
„Ne,“ hlesla. „Bylo by se mi to protivilo.“
Podíval se na ni a pak se znovu s tím podivným lehkým úšklebkem zahleděl z okna. Rozhostilo se napjaté ticho.
Nakonec se k ní otočil a řekl ironicky:
„Proto jsi mě teda chtěla? Abych ti udělal dítě?“
Sklopila hlavu.
„Ne, opravdu ne,“ řekla.
„Co teda opravdu?“ zeptal se jízlivě.
Vyčítavě k němu zvedla oči a řekla: „Já nevím.“
Rozesmál se.
„Ať do mě hrom praští, jestli to vím já!“
Nastalo dlouhé mlčení, studené mlčení.
„No dobrá,“ řekl nakonec. „Jak je milostpaní libo. Jestli budeš mít dítě, já ho siru Cliffordovi přeju. Nic tím neztratím. Naopak, byla to pro mě rozkošná zkušenost, ohromně rozkošná, vážně -“ a protáhl se s napůl potlačeným zívnutím. „Jestli jsi mě využila,“ pokračoval, „není to poprvé, co mě někdo využil, a nikdy to nebylo tak příjemné jako tentokrát, i když to samozřejmě člověku nepřidalo nijak zvlášť na cti.“ – Znovu se protáhl, svaly se mu podivně chvěly a nezvykle zatínal zuby.
„Ale já jsem tě nevyužila,“ namítla prosebně.
„Vaší milosti k službám!“ odsekl.
„Ale ne!“ zanaříkala. „Líbilo se mi tvoje tělo.“
„Tak?“ zasmál se. „No dobrá, aspoň jsme si kvit, mně se zas líbilo tvoje.“
Podíval se na ni zvláštně potemnělýma očima.
„Chtěla bys teď jít nahoru?“ zeptal se jí přiškrceným hlasem.
„Ne, tady ne! Ne teď!“ vydechla těžce, ačkoli by byla šla, kdyby sebeméně uplatnil svou moc nad ní, protože mu nedokázala vzdorovat.
Znovu se odvrátil a tvářil se, jako by na ni zapomněl.
„Chtěla bych se tě dotknout, jako se ty dotýkáš mne,“ řekla. „Ještě jsem se vlastně nedotkla tvého těla.“
Podíval se na ni a opět se usmál. „Teď?“
„Ne! Ne! Tady ne! V chatě. Nevadilo by ti to?“
„Jak se tě dotýkám?“ zeptal se.
„Když mě hladíš.“
Podíval se na ni a setkal se s jejím těžkým, úzkostlivým pohledem.
„A líbí se ti to, když tě hladím?“ zeptal se dosud s úsměvem.
„Ano, a tobě?“ řekla.
„Copak mně!“ Pak změnil tón. „Jistě. To přece víš i bez ptaní.“ A byla to pravda.
Vstala a vzala si klobouk. „Už musím jít,“ řekla.
„Opravdu?“ kvitoval to zdvořile.
Chtěla, aby se jí dotkl, aby jí něco řekl, ale on neříkal nic a jenom zdvořile čekal.
„Děkuju ti za čaj,“ řekla.
„Zapomněl jsem poděkovat vaší milosti, že ráčila poctít můj čajník,“odpověděl.
Vykročila zahradní cestičkou a on zůstal stát ve dveřích se slabým úšklebkem. Flossie přiběhla se zdviženým ocasem. A Connie se musela němě plahočit k lesu, s vědomím, že on tam stojí a dívá se za ní s tím nepochopitelným úšklebkem na rtech.
Šla domů velice sklíčená a rozmrzelá. Vůbec se jí nelíbilo jeho prohlášení, že ho využila, poněvadž to v jistém smyslu byla pravda. Ale neměl to říkat. Zápasily v ní proto znovu dva pocity: vztek na něj a touha smířit se s ním.
Svačinu si odbyla ve stísněné a popuzené náladě a pak šla hned nahoru do svého pokoje. Ale nebylo to k ničemu, neměla tam žádné stání. Říkala si, že musí něco podniknout. Musí se vrátit k chatě; jestli ho tam nenajde, bude mít aspoň dušička pokoj.
Vyklouzla postranními dveřmi a pustila se tam přímou cestou a v trochu mrzuté náladě. Když došla na mýtinu, byla hrozně nesvá. Ale byl tam, zase ho viděla, skláněl se bez kabátu nad kvočnami, které pouštěl z kukaní, mezi bažanťaty, která teď byla trochu neohrabaná, ale daleko úhlednější než kuřata slepičí.
Vykročila přímo k němu.
„Tak vidíš, že jsem přišla!“ řekla.
„No jo, vidím,“ řekl, narovnal si hřbet a podíval se na ni maličko pobaveně.
„Pouštíš ty slepice ven?“ zeptala se.
„No jo, seděly by, až by z nich zbyla jen kost a kůže,“ řekl. „A přesto se jim nechce ven, aby se nakrmily. Taková kvočna na vejcích vůbec nemyslí na sebe, má v hlavě jenom ty vejce a kuřata.“
Chuděry mámy kvočny, taková slepá obětavost! Dokonce pro vejce, která ani nejsou jejich! Connie se na ně soucitně zadívala. Mezi mužem a ženou nastalo bezradné mlčení.
„Pudem dovnitř?“ zeptal se konečně.
„Chceš mě?“ odpověděla nedůvěřivou otázkou.
„Esli chceš ty.“
Mlčela.
„Tak poď!“ vyzval ji.
A ona s ním šla do chaty. Byla tam docela tma, když zavřel dveře, a tak rozsvítil lucernu se staženým knotem jako předešle.
„Seš pod šatama slečená?“ zeptal se jí.
„Jsem.“
„Tak dobrá, já se taky slíknu.“
Roztáhl pokrývky a odložil jednu stranou na přikrytí. Connie si sundala čapku a potřásla hlavou, aby si načechrala vlasy. On si sedl, zul si boty, stáhl si kamaše a rozepjal si dyftýnové rajtky.
„Tak si poď lehnout!“ řekl jí, když zůstal stát jen v košili. Mlčky poslechla a on si lehl vedle ní a přetáhl přes oba pokrývku.
„Tak!“ řekl.
A vyhrnul jí šaty až nahoru k prsům. Něžně je začal líbat a laskat jí bradavky drobnými doteky rtů.
„Ach, ty seš fajn, ty seš fajn!“ vzdychl a přitulil se jí náhle tváří na teplé břicho.
A ona ho pod košilí objala, ale měla strach, měla strach z toho štíhlého, hladkého a nahého těla, které vypadalo tak silné, měla strach z jeho násilnických svalů. A strachy ucouvla.
A když znovu s povzdechem opakoval: „Ach, ty seš tak fajn,“ něco se v ní zachvělo a něco v jejím nitru se zatvrdilo odporem; zatvrdilo před tou hroznou tělesnou důvěrností a před tím podivným spěchem, s jakým se jí zmocňoval. A tentokrát ji nepřemohla závratná extáze její vlastní vášně; ležela s netečnýma rukama na jeho namáhajícím se těle, a ať dělala, co chtěla, jako by tomu všemu v duchu přihlížela z nadhledu, dorážení jeho kyčlí se jí zdálo směšné a ta dychtivost jeho údu, aby dospěl k tomu svému vyvrcholení a vyprázdnění, jí připadala fraškovitá. Tak tohle je tedy láska, tohle směšné natřásání zadkem, to scvrkání ubohého, bezvýznamného pindíčka. To je ta božská láska! Moderní autoři mají vlastně pravdu, když se o téhle komedii vyjadřují pohrdavě; vždyť je to skutečně jen komedie. Svatou pravdu mají ti básníci, co napsali, že Bůh musel mít při stvoření člověka smysl pro černý humor, když ho stvořil jako rozumnou bytost, a přesto ho donutil zaujímat tuhle směšnou pozici a vnukl mu slepé nutkání po téhle směšné komedii. I takový Maupassant v tom viděl ponižující antiklimax. Lidé pohlavním aktem pohrdají, ale přesto ho provádějí.
Její vyšinutý ženský duch stál posměšně a chladně nad věcí, a třebaže ležela naprosto tiše, měla tisíc chutí trhnout boky a shodit toho mužského, uniknout jeho ohavnému sevření a tomu dorážení a natřásání jeho absurdních kyčlí. Jeho tělo se jí jevilo jako nějaká nesmyslná, nestydatá a nedokonalá věc, trochu nechutná ve své nemotorné nehotovosti. Dokonaný vývoj jistě jednou odstraní tuhle komedii, tuhle „funkci“.
A přece, když skončil, tak brzy, a zůstal tiše, tichounce ležet, pohroužený v mlčení a ustupující do cizí nehybné dálky, daleko a daleko za obzor jejího vnímání, rozplakalo se jí srdce. Cítila ho, jak se od ní odlévá, jak se odlévá pryč jako moře a nechává ji tu jako kámen na pobřeží. Stahoval se a jeho duch ji opouštěl. Viděl do ní.
A v upřímném žalu, trýzněna svým dvojím vědomím a dvojí reakcí, se dala do pláče. Nevšímal si toho, nebo to ani nevěděl. Příval pláče stoupal a zmítal jí a zazmítal i jím.
„No jo,“ řekl. „Dneska to nebylo dobrý. Jako bys tady ani nebyla.“ – Tak do ní tedy viděl. Rozvzlykala se ještě prudčeji.
„Ale co na tom?“ řekl. „Někdá to tak halt už bejvá.“
„Já – já tě nemůžu milovat,“ vzlykala a měla najednou pocit, že se jí rozskočí srdce.
„Nemůžeš? Tak se kvůli tomu nežer. Žádnej zákon ti neříká, že musíš. Ber to, jak to je.“
Pořád ještě ležel s rukou na jejím prsu. Ale ona se ho oběma rukama pustila.
Jeho slova ji příliš neutěšila. Vzlykala hlasitě.
„No tak,“ chlácholil ji. „Život je med i pelyněk. Dneska sme halt vochutnali pelyněk.“
Hořce plakala a vzlykala. „Ale já tě chci milovat, jenže nemůžu. Připadá mi to hrozné.“
Krátce se zasmál, napůl trpce a napůl pobaveně.
„Tak hrozný to zase není, i dyž si to myslíš. Tím z toho nic hroznýho neuděláš. Nežer se kvůli tomu, esli mě máš nebo nemáš ráda. Do toho se nemůžeš nutit. V košíku s jabkama najdeš i padavčata. Nekvete halt jen pšenice, ale i koukol.“
Odtáhl ruku od jejího ňadra a přestal se jí dotýkat. Když s ním teď přerušila spojení, naplnilo ji to skoro zvráceným uspokojením. Hnusil se jí ten jeho lidový tón: to jeho zaseje a nežer se a halt. Jen ať si klidně vstane, jestli chce, ať nad ní zůstane stát a zapne si přímo před ní ty svoje absurdní rajtky! Michaelis měl aspoň tolik slušnosti, že se otočil. Tenhle chlap si je tak sebejistý, že ani neví, za jakého šaška ho lidé pokládají, nedovzdělanec jeden!
Ale když se od ní odtáhl, aby mlčky vstal a opustil ji, přitiskla se k němu v panické hrůze.
„Ne! Nechoď! Nenechávej mě! Nezlob se na mě! Drž mě! Drž mě pevně!“ šeptala jako pomatená, ani nevěděla, co říká, a tiskla se k němu nadlidskou silou. Chtěla se zachránit sama před sebou, před svým vlastním vnitřním vztekem a odporem. Ale jak mocný byl ten vnitřní odpor, který ji ovládal!
Vzal ji znovu do náručí a přitáhl si ji k sobě, a ona byla najednou v jeho náručí docela maličká, maličká a přítulná. Přešlo to, všechen odpor ji přešel a začala jihnout do zázračného míru. A jak mu tak tála a nyla v objetí, probudila v něm nesmírnou žádost, všemi cévami se mu rozlila palčivě vřelá, a přece něžná touha po ní, po její hebkosti, po její pronikavé kráse, kterou držel v náručí a která se mu vstřebávala do krve. A hebce, s tou zázračnou něhou blízkou mdlobě, kterou jeho dlani propůjčila čistá touha, hladil hedvábnou křivku jejích boků, dolů mezi hebká a teplá stehna, blíž a blíž k samému středu její bytosti. A ona ho cítila jako plamen touhy, ale něžný plamen, a cítila, jak v tom plameni sama roztává. Odhodila všechny zábrany. Ucítila jeho pyj, jak se proti ní tyčí s mlčenlivou, ohromující silou a jistotou, a vyšla mu vstříc. Podlehla mu se zachvěním, jako by na ni sáhla smrt, a otevřela se mu dokořán. Ach, kdyby k ní teď nebyl něžný, jak by to bylo kruté, protože byla dokořán a docela bezmocná!
Znovu se zachvěla při pomyšlení, jak mocně a neúprosně do ní vnikne, tak cize a strašlivě. Mohlo by to být jako bodnutí mečem do jejího hebce otevřeného těla, a to by byla smrt. Přimkla se k němu v náhlé úzkosti a hrůze. Ale přišlo to s podivně pomalým nárazem plným míru, s temným nárazem plným míru a hutné pravěké něhy, takové, jaká na počátku stvořila svět. A hrůza jí v prsou ustala, odvážila se pohroužit do toho míru, nepodržela si nic. Odvážila se vydat všanc všechno, celou svou bytost, a dát se strhnout proudem.
A připadala si, že je jako moře, nic než temné vlny, které se zvedají a dmou se velikým vzedmutím, takže se pomalu dostává do pohybu všechna temnota jejího nitra, až se z ní stává oceán, převalující se v temné a němé mase. Ach, a tam docela dole v ní se hlubiny rozdělily a rozhrnuly v kruhu daleko rozběhlých dlouhých vln ze středu hebkého potopení, a dělily se a rozbíhaly vždy znovu a znovu v jejím živém těle, jak potápěč pronikal hloub a hloub, dotýkal se jí stále niterněji a hloub a hloub ji odhaloval, a její vlny se valily čím dál mocněji od ní k nějakému vzdálenému břehu a obnažovaly ji, a hmatatelné neznámo se nořilo blíž a blíž dnu, a vlny její bytosti se valily dál a dál pryč od ní a opouštěly ji, až byl najednou v chvějivé křeči zasažen nejživější střed její plazmy a ona ucítila, že je zasažena, dospěla do cíle a byla hotová. Zahynula, nebyla, a zrodila se: žena.
Ach, bylo to nádherné, až příliš nádherné! Teprve při odlivu si uvědomila celou tu nádheru. Teď přilnulo celé její tělo s něžnou láskou k tomu neznámému muži, přilnulo slepě k vadnoucímu údu, když se tak něžně, křehce a bezděčně stahoval po prudkém náporu své síly. Když vyklouzl a opustil její tělo, ta tajemná a citlivá věc, vykřikla mimovolně bolestí z té naprosté ztráty a snažila se ho dostat zpátky. Byl předtím tak dokonalý! A tolik ho milovala!
A teprve teď si uvědomila tu poupěcí něžnost a rezervovanost mužského údu a opět jí unikl tichý výkřik úžasu a bolesti, její ženské srdce vykřiklo nad něžnou křehkostí toho, co bylo před chvílí tak mocné.
„Bylo to tak nádherné!“ zasténala. „Bylo to tak nádherné!“ Ale on neříkal nic, jenom ji jemně políbil a zůstal na ní tiše ležet. A ona sténala v podivném blaženství, jako oběť a zároveň jako znovuzrozená.
A teď se jí probudil v srdci zvláštní údiv nad ním. Muž! Záhadná síla mužství! A leží na ní. Začala mu tápat rukama po těle, dosud trochu se strachem. Se strachem z té cizí, nepřátelské a trochu odporné věci, kterou jí před chvílí představoval. Muž. A teď se ho dotýkala a bylo to jako spojení synů božích s dcerami lidskými. Jak krásný je na dotek, jaká jemná tkáň! Jak nádherný, silný, a přesto čirý a delikátní klid citlivého těla! Tak naprostý klid síly a křehkého masa! Jak je to krásné! Jak je to krásné! Její ruce mu bojácně sjížděly po zádech k útlým půlkám zadku. Krása! Jaká krása! Náhle jí probleskl plamínek nového poznání. Jak je to možné, tahle krása v tom, co ji předtím jen odpuzovalo? Nevýslovná krása z doteku teplého živého těla! Život v životě, čirá, teplá a mohoucí nádhera. A ta podivuhodná tíha koulí mezi jeho nohama! Jaké tajemství! Jaká podivná tíha tajemství, které může měkce a těžce spočívat na její dlani! Kořeny, kořeny všeho, co je nádherné, pravěké kořeny veškeré plné krásy.
Přilnula k němu a vtáhla se sykotem vzduch v úžasu, který skoro přecházel ve zbožnou hrůzu. Pevně ji objímal, ale neříkal nic. Snad už nikdy nic neřekne. Přitulila se k němu blíž, ještě blíž, jen aby byla co nejblíž tomu smyslovému zázraku jeho bytosti. A z jeho nepochopitelného mlčení najednou ucítila pomalé, významuplné, topořivé zdvihání pyje, příval nové síly. A srdce jí zjihlo jakousi posvátnou úctou.
Tentokrát bylo jejich splynutí docela hebké a hrálo duhovými barvami, hedvábné a duhové, jak to žádné vědomí nepochopí. Celá její bytost se bezděčně a živě chvěla jako plazma. Nevěděla už, co se s ní
děje. Nepamatovala se, co se s ní dálo. Jen to, že to bylo nádhernější nad všechno pomyšlení. Jenom to. A pak byla docela tichá, docela nevědomá, ani nepostřehla, jak dlouho. A on byl tiše s ní, spojen s ní v nezměrně hlubokém mlčení. O tomhle nebudou nikdy mluvit.
Když si znovu začala uvědomovat vnější svět, přivinula se mu na prsa a mumlala: „Miláčku můj! Miláčku!“ A on ji mlčky objímal. A ona se mu tulila k hrudi, naprosto šťastná.
Ale jeho mlčení bylo nevyzpytatelné. Jeho ruce ji držely jako květ, tak tiše a podivně. „Kde jsi?“ šeptala mu. „Kde jsi? Promluv na mě! Řekni mi něco!“
Něžněji políbil a zamumlal: „Holka moje milá!“
Ale ona nevěděla, co tím myslí, nevěděla, kde je. Jako by se jí ztratil v tom svém mlčení.
„Miluješ mě, viď?“ zašeptala.
„Dyť to víš!“ odpověděl.
„Ale řekni mi to!“ prosila.
„No jo. Copak si to necejtila?“ zamumlal nezřetelně, ale něžně a určitě. A ona se k němu přimkla ještě těsněji. Byl v lásce o tolik klidnější než ona, a potřebovala, aby ji znovu a znovu ujišťoval.
„Miluješ mě!“ šeptala přesvědčeně. A jeho ruce ji něžně hladily, jako by byla květ, bez zachvění vášně, ale s delikátní důvěrností. Ale ji stále ještě štvala neklidná potřeba lásku pevně uchvátit.
„Řekni mi, že mě budeš milovat pořád!“ naléhala.
„No jo,“ utrousil nepřítomně. Cítila, že ho její otázky od ní odhánějí.
„Neměli bysme už vstát?“ řekl konečně.
„Ne!“ zaprotestovala.
Ale cítila, jak jeho vědomí těká a naslouchá šelestům zvenčí.
„Hnedka bude tma,“ poznamenal. A ona z jeho hlasu vycítila tlak vnějších okolností. Políbila ho se smutkem ženy, která se musí vzdát své hodinky.
Vstal, povytáhl knot lucerny a začal se oblékat. Rychle se ztrácel v šatech. Pak nad ní zůstal stát, zapínal si kalhoty a shlížel na ni tmavýma očima dokořán, s uzardělou tváří a s rozcuchanými vlasy, podivuhodně laskavý a klidný a krásný v matném světle lucerny, tak krásný, že ona mu nikdy neřekne, jak byl krásný. Vyvolávalo to v ní touhu pevně se k němu přitisknout a držet ho, poněvadž v jeho kráse byla jakási laskavá a ospalá odloučenost, která v ní budila chuť vykřiknout a sevřít ho, mít ho. Nikdy ho mít nebude. A tak ležela na pokrývce s měkce zaoblenými nahými boky a on neměl ani tušení, nač myslí, ale i ona jemu připadala krásná, hebké zázračné stvoření, do kterého mohl vniknout, a to bylo nade všechno na světě.
„Mám tě rád, protože můžu do tebe,“ řekl.
„Líbím se ti?“ zeptala se s bušícím srdcem.
„Všecko se hnedka spravilo, dyž můžu do tebe. Mám tě rád za to, jak ses mi votevřela. Mám tě rád, že do tebe můžu tak, jak sem v tobě byl.“
Sklonil se a políbil ji na hebký bok, otřel se o něj tváří, a pak ji přikryl.
„A nikdy mě neopustíš?“
„Na takový věci se neptej,“ řekl.
„Ale věříš mi, že já mám ráda tebe?“ zeptala se.
„Nejčko si mě měla ráda víc, než sis sama myslela. Ale kdo ví, jak to dopadne, dyž vo tom začneš mudrovat.“
„Ne, tohle mi neříkej! – A že to nemyslíš vážně, že jsem tě chtěla využít?“
„Jak?“
„Abych měla dítě -„
„Eh, každá ženská může mít dítě,“ řekl a posadil se, aby si zapjal kamaše.
„To ne!“ vykřikla. „Žes to nemyslel vážně?“
„No co,“ řekl a podíval se na ni zpod obočí. „Dneska to bylo nejlepčí.“
Zůstala klidně ležet. Otevřel tiše dveře. Obloha byla tmavě modrá, s křišťálově tyrkysovým obzorem. Vyšel ven, aby zavřel kvočny, a mluvil tiše na psa. A ona ležela a žasla nad zázrakem života a bytí.
Když se vrátil, ležela ještě pořád a zářila jako cikánka. Posadil se na stoličku vedle ní.
„Musíš eště přijít na noc do hájenky, než vodjedeš. Přídeš?“ zeptal se jí, zvedl při pohledu na ni obočí a ruce se mu klátily mezi koleny.
„Přídu?“ opičila se po něm škádlivě.
Usmál se. „Tak jo, přídeš?“ opakoval znovu svou otázku.
„Tak jo,“ napodobila jeho způsob řeči.
„Fajn!“ řekl.
„Fajn!“ opakovala ozvěnou.
„A budeš se mnou spát,“ řekl. „Jináč to nepude. Kdy teda přídeš?“
„Kdy teda přídu?“ zeptala se.
„Ba né,“ zavrtěl hlavou, „to ty nemůžeš. Tak co, kdy přídeš?“
„Třebas v neděli,“ řekla.
„Třebas v neděli! Tak jo!“ Krátce se na ni zasmál. „Né, to si ty nelajsneš,“ namítl.
„A proč si to nelajsnu?“
Zasmál se. Její pokusy mluvit jeho tónem mu připadaly hrozně komické.
„Tak poď, už musíš do hajan!“ vybídl ji.
„Do hájovny?“
„Do hajan,“ opravil ji.
„A co jsou to hajany, když tam nebydlí hajný?“ namítla. „Ty mě naschvál pleteš!“
„Myslíš?“ naklonil se k ní a zlehka ji pohladil po tváři. „Ty kundičko moje zlatá! Máš tu nejlepčí kundu na světě. Dyž chceš! Dyž se ti to líbí.“
„Co je to kunda?“ zeptala se.
„To nevíš? To seš ty sama tam vevnitř, tam, kde sem v tobě nejčko byl, a kdes mě ty v sobě cejtila, halt všecko to vevnitř tam v tobě.“
„Halt všecko to vevnitř tam v tobě,“ zasmála se. „Kunda! To je tedy slovo! Tak to bude něco jako obcování?“
„Ale kdepak! Vobcování sou jenom ty pohyby při tom. Vobcujou i zvířata. Kunda seš ty sama a to je daleko víc, dyť ty seš přece něco docela jinýho než takový zvíře, i dyž taky vobcuješ. Kunda! To je na tobě to nejhezčí, holka moje zlatá!“
Vstala a políbila ho mezi oči, které na ni hleděly, tak temné a něžné a nevýslovně hřejivé, tak nesnesitelně krásné. „Opravdu?“ řekla. „A stojíš o mě?“
Políbil ji bez odpovědi. „Musíš jít, ukaž, já tě vopráším,“ řekl. Přejel rukou po křivkách jejího těla, pevně a bez touhy, ale měkce a s důvěrnou znalostí.
Když běžela soumrakem domů, připadal jí svět jako sen; stromy v parku jako by se vzdouvaly a vznášely na kotvě v přílivu a celý svah až k domu kypěl životem.
překlad: Nikola Bílá
Přidejte odpověď