Andrea Brzobohatá a Zuzana Balášová mají jedno společné. Kdyby lékaři, se kterými se setkaly, byli lépe informovaní, možná nemusely podstoupit amputaci. Život jim změnil zákeřný meningokok./ilustrační snímek/
Stalo se to před třemi lety. Andree Brzobohaté bylo tehdy 39 let, když si vyrazila s rodinou do Krkonoš. Po celodenním zvracení a teplotách ji odvezli do nemocnice ve Vrchlabí.
„Přestože jsem na těle měla fialové skvrny, což jsou klasické příznaky meningitidy, lékaři tuto chorobu nepoznali,“ líčí paní Andrea, která skončila v nemocnici v Hradci Králové, kde jí podle jejích slov zachránili život.
„Nasadili mi totiž penicilin,“ říká žena.
Lékaři jí dávali jen čtyřprocentní šanci na přežití. Do nemocnice se totiž dostala až po dlouhých hodinách, přitom právě včasné nasazení antibiotik je u tohoto onemocnění nejdůležitější.
„Měla jsem celkovou sepsi organismu, začaly mi odumírat všechny orgány v těle. Protože by to tělo nezvládlo, lékaři mi museli amputovat části nohou. Nejprve kotníky, pak pod koleny a nakonec nad nimi,“ popisuje.
Přesto se nejčernější prognózy lékařů nevyplnily. Po pěti týdnech v umělém spánku přišla v nemocnici k sobě a zjistila, že má amputované obě nohy nad koleny.
„Řekla mi to sestra mezi řečí, protože myslela, že už o tom vím, a tak začalo nejtěžší období mého života,“ líčí Andrea Brzobohatá, která pak strávila v nemocnici půl roku. Dnes ví, že kdyby lékaři nasadili penicilin hned ve Vrchlabí a nenastala prodleva, která mívá pro pacienty s meningitidou tragické následky, tak se zřejmě vyhnula amputaci. Nakonec tedy dostala v Ostravě protézu, na které mohla jen stát.
„To mně ale nestačilo, chtěla jsem se zase vrátit ke sportování a plnohodnotnému životu,“ líčí paní Andrea, která si nakonec vybojovala lepší protézu.
Po více než dvou letech trénování, odříkání a rehabilitace nakonec částečně zvítězila a s protézami a s oporou své rehabilitační sestry sjela uplynulou zimu na lyžích sjezdovku Zahrádky v Peci Pod Sněžkou. Založila i občanské sdružení, které pomáhá lidem po amputaci.
Meningokok připravil o nohu i mladou Slovenku
Šestadvacetiletá Zuzana Balášová je sympatická tmavovláska, která do Česka přijela za prací. Loni v lednu myslela, že dostala chřipku, tak spěchala k lékařce. Za virózu se však „převlékl“ nebezpečný meningokok. Lékaři jej neobjevili včas. Zuzanu to stálo levou nohu a třetinu pokožky.
„Má lékařka mě poslala s léky na žaludek a kolou do postele, ať nevolnost vyležím. Začala jsem mít problémy s dýcháním, měla jsem bolesti nohou,“ líčila Zuzana Balášová.
Proto zavolala pohotovost.
„Lékař z první sanitky mi předepsal léky proti bolesti. Můj stav se ale zhoršoval, tak jsme volali druhou sanitku. Až ta mě odvezla do nemocnice. Probrala jsem se po dvou týdnech v Praze na Bulovce. Na ten strach v máminých očích nikdy nezapomenu,“ přiznala se mladá žena, která vyprávěla svůj příběh ve Zruči u Plzně ve firmě Otto Bock, která je největším evropským výrobcem protetických pomůcek.
Spouštěčem u Zuzany Balášové mohlo být vyčerpání. O práci, kvůli které do Čech přijela, totiž přišla. Nemoc zasáhla Zuzaninu pokožku, takže na zhruba třetině těla má autoplastiku neboli náhradu z vlastní kůže.
„Levá noha se nedala zachránit. Amputovanou ji mám pod kolenem. Druhá noha se ještě řeší. Doufám, že mi ji lékaři zachrání. Mám v ní špatnou citlivost, chybí mi achilovka,“ přiznala sympatická Slovenka, která je přes svoje mládí v invalidním důchodu.
Chodí o francouzských holích, její protézy tělové barvy si leckdo ani nevšimne. Pozůstatkem nemoci je ale častá únava, proto mladá žena používá i invalidní vozík. „Ani dnes nemám svůj den,“ svěřila se včera žena, která prý svým příběhem chce upozornit na nebezpečí těžké choroby.
„V Čechách onemocní meningitidou v průměru sto lidí ročně, u pětiny z nich onemocnění končí smrtí,“ uvedla plzeňská dětská lékařka Veronika Jilichová-Nová. „Když vezmeme v potaz závažnost onemocnění a špatnou diagnostiku, tak je nejlepší ochranou očkování,“ doporučuje. Nejohroženější skupinou jsou podle ní děti do čtyř let a dospívající. Přesto u ní nechávají rodiče očkovat pouze zhruba pětinu dětí.
Mladá fronta DNES
Jitka Šrámková
Mysli si čo chceš, ani neviem ako tento článok prešiel až na MF dnes, keďže rozhovor je z Blesku z 24.4.2013, značne upravený spolu na tiskovku pre Otto Bock, je vidieť, že niekomu sa nechcelo písať nový článok … a áno, dostala som Coca Colu a prášky na žalúdok, bohužiaľ dopadlo to tak ako dopadlo .. nikomu som prácu nebrala, to si nemyslím. A tá ilustračná fotka je tiež nemiestna .. aspoň je vidieť, ktoré denníky a média myslia na autorizáciu článkov. Toť vše. Pekný deň Vám prajem a hlavne veľa zdravia a osobných úspechov :)
Ahoj Zuzko mrzi me co se ti stalo a co tu pisou zly jazykove at si udelaj uzel na tom svym tezko nekomu beres praci kdyz lidi jako ty co prijedou za praci beztak vyberou jen z toho co nechce nikdo dekat sklady, prace v tescu, krysarinu atd.. Jestli chces klidne mi skrabni na email nebo sem pozvu te na zmrzku a ukazu ti spoustu fajn lidi ;)
ja nedam na chyrurgove dopustit.jsem po operaci a personal se ke me choval velice pekne starali se o me jak kdybych tam byla jedinna.
Já myslím, že žádnému Čechovi práci nebrala, výroba protetických pomůcek není určitě žádná atraktivní práce, o kterou by se Češi prali, dělníků je spíš nedostatek. Naopak mnozí čeští občané raději berou sociální dávky a ručičky mají pěkně za zády.
Tak můj názor je ten, že to je trest pro slovenku, za to že: 1.LŽE!!!! protože by jí žádná doktorka neřekla ať jako lék použije Kolu a za druhé.Chtěla brát čechům práci.