Pokáč podporuje hudebníky ze sociálně slabých rodin

DVTV

Softwarový inženýr, který vyprodal O2 arénu, přestože vystudoval počítačové vidění, uviděl svou budoucnost nakonec ve zpívání. Za svá alba získal zlaté desky, udělal koncert určený výhradně pro děti a rozhodl se věnovat 5 000 000 Kč na podporu mladých hudebníků ze sociálně slabých rodin, kteří si výuku nemohou dovolit. A teď je hostem DVTV. Pokáč vlastním jménem Jan Pokorný. Dobrý den.
Mohou si k drnkání na ukulele dovolit i učitelé?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
K drnkání na ukulele, no, záleží, vy asi jo, bych řekl.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Pro mě ta sbírka není.

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Je to… Samozřejmě právě o tom celá ta sbírka vlastně je, že ne každej si toho učitele jakoby může dovolit a ty příběhy jsou prostě naprosto různorodý, ale v zásadě tahle jako sbírka vznikla proto, aby si toho učitele každej dovolit mohl.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Jak vás napadlo podpořit děti, které se chtějí věnovat hudbě, ale právě rodiče jim nemůžou zaplatit základní uměleckou školu nebo nějaký hudební kroužek?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
No, já jsem už dlouho si říkal, že bych si mohl založit svůj nadační fond, ale nevěděl jsem, co by ten nadační fond měl vlastně dělat. Je to, vzhledem k tomu, co koncertuju, co jako veřejně vystupuju, tak se člověk hodně setkává s různejma jako charitativníma akcema a bohužel časem tu poptávku prostě není možný uspokojit, protože žádostí prostě strašně moc, jo, ať už to je jakýkoliv hudebník nebo samozřejmě čím jako známější, těm asi se to děje víc, že prostě za ten den vám přistane v mailu několik žádostí pro sebe o to, abyste někde přiložili ruku k dílu, abyste někde pomohli. A já si myslím, že je správný pomoct, když člověk může, ale zároveň se začalo dít, že prostě to nešlo všechno stíhat, nejdřív jsme brali úplně všechno, byli jsme za to rádi a postupně, jak těch žádostí přichází tolik, tak bohužel samozřejmě jako s těžkým srdcem, ale nedá se to udělat jinak, než že se to prostě stihnout nedá, a tak jsem si řekl, že než abych jako nahodile tady bral tady tuhle tu, já nevím, charitu, nebo tady tohle to benefiční vystoupení, takže to tak jako, řekněme, zcentralizuju tu svoji pomoc a vrhnu to jako jedním směrem. Jednak je to podle mě jednodušší pro mě, zároveň to je efektivnější, si myslím, pro všechny a je to prostě vložení všech těch mých dobročinných sil v ten jeden směr. A když jsem se říkal, jakým směrem teda ty své síly vrhnu, protože člověk jako může pomáhat dneska všude možně, tak jsem se bavil s různejma lidma, který mají co do činění s různejma charitama a spíš, než abych si zodpověděl nějaký otázky, tak jsem těch otázek výrazně víc ještě jako získal, takže jsem přemýšlel, kudy teda tu pomoc vrhnout. A pak se objevila příležitost, protože se mi ozvala jedna moje kamarádka, která spolupracuje s platformou Znesnáze, že chystají projekt, který by přesně umožnil dětem ze sociálně slabších studovat umělecký kroužky, hudební školy a podobně. A jestli bych se na tom nechtěl nějak podílet. A já jsem řekl, jo, to je, ono to je super, já si to chci jako vzít za svý tohle to, protože mi to přijde hrozně hezký z několika důvodů, jednak vzhledem k tomu, že já sem do hudebky chodil a je spoustu dětí, který tam chodit nemůžou, tak tímhle se jako trošku vyrovná nějaká ta startovací čára, zároveň prostě mně hudba dala spoustu, ať už radosti nebo kamarádů nebo všeho, tak prostě, no, abych tady úplně neprokecal celý pořad jenom touhle tou odpovědí. Přišlo mi to správný, přišlo mi to, že se to tak nějak ke mně hodí, přišlo mi, že je mi to hodně sympatický, a tak jsem se vydal tímhle směrem.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Jaký je příběh Honzy, kterého jsme viděli v tom videoklipu?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
No, ty příběhy, ať už je to Honzy nebo i ostatních, přiznám se, že je nemám všechny úplně jako najetý, jak to, jak to je v každém případě, nicméně tady Honza třeba je kluk, s kterým já jsem se potkal tady na natáčení tohohle spotu, měl jsem jako informace o tom, z jakýho pozadí on pochází a co je zač, v uvozovkách, ale když se pak toho člověka, tady toho Honzy, kterýmu je prostě ani ne jako 18 let, a zeptáte se ho tam tak, jak se dostal jako k tý lásce k tý hudbě, nebo co ho vedlo k tomu, že začal hrát na piano. A on tam začne jako z fleku vyprávět, že to bylo potom, když ho jako podruhý dali do dětskýho domova, tak si říkáte, že to je opravdu teda jako šílený a že ty příběhy těch dětí opravdu jsou, že jsou opravdu silný, že jsou opravdu silný. A když se ho pak zeptáte proč? No, my jsme se ho ptali, já jsem se ho ptal, co ho baví na tom pianu? A on na to řekl, že to je prostě takový jeho jako safe place, kde se prostě cejtí vždycky dobře, což je pro mě věc, kterou jako většina z nás si vůbec neumí představit, že jo, my si jdeme zahrát, protože si tak jako jdeme zadrnkat pro srandu a dneska už si většina, nebo leckdo si ani zahrát třeba nejde, protože prostě sedí u počítače a tak, ale tady konkrétně pro Honzu je to způsob, jak se nějak tak vymanit z tý reality a ještě to jako prohloubilo tu moji důvěru v tady tenhle projekt, že to má smysl. Když jsme pak viděli, jak jemu se rozzáří oči, když mu řekneme, že mu teda jako zaplatíme tu hudebku, což pro většinu dětí je úplně standardní a většina dětí to třeba ani nechce, ale prostě ty příběhy jsou silný a myslím, že to smysl rozhodně má.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Kolika dalším příběhům jste takto pomohli zatím?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
No, jestli se nepletu, tak v současný době je to kolem 200 dětí, kteří díky tomuhle projektu už docházejí do hudební školy, ale není to třeba jenom, že docházejí do hudební školy. A spoustu dětí, kteří, nebo které si jako z fyzických důvodů nemůžou ani dovolit docházet do tý školy, protože prostě ten učitel musí přijít za nima, protože ty děti mají prostě různý typy postižení, takže platíme i soukromý učitele, kteří právě choděj k dětem domu. A pak byl příběh třeba talentovaný harfistky, která, teď to proletělo internetem, že vybírala na harfu a zároveň jí taky, jestli se nepletu, přispíváme na, nebo platíme tu hudební nauku, takže těch příběhů je spousta. Přiznám se, že nemám všechny v hlavě, ale, ale je to, mám z toho takovej hřejivej pocit, že dělám něco smysluplnýho taky.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Momentálně je na tom účtu částka 1 046 238 Kč, ten 1 milion je od vás?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Je to tak. My jsme vlastně udělali, že já po dobu 5 let do tohohle fondu nebo na tuhle pomoc pošlu těch 5 000 000 Kč a tu sbírku, která je aktuálně na Znesnáze, tak jsme udělali z toho důvodu, že kdyby někdo chtěl přispět, tak je to super, ale není to ten úplně jako typickej typ tý sbírky, že se potřebujou vybrat peníze, tak nám na to přispějte. Tady to je spíš, dá se říct, že my i hledáme spíš ty lidi, kterým vlastně je možný pomoct, takže, ale zároveň samozřejmě jsme rádi za to, když se kdokoliv připojí k nám, takže ten 1 milion je náš, nebo ode mě. A těch 47 000 to je od lidí, který se rozhodli přispět a mám z toho, mám z toho velkou radost. A myslím, že většina týhle částky už pro letošek, že je jakoby vyčerpaná, což je super, protože ono, jak to byl novej projekt, tak se to jako těžko dostávalo mezi lidi, ale nějak to, nějak to jede a je to dobrý asi, no.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
No, a ty následující 4 roky tam tedy budete přidávat ty další miliony.

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Je to, je to tak, buď ty 4 miliony, anebo možná i víc, to se jako uvidí. Ono fakt já jsem tak jako skočil do tý vody a uvidím, co se bude, jako se mohlo stát, že to prostě nebude někoho zajímat, nebo pak jsme třeba zjistili, že jsou už i nějaký jiný nadační fondy, který se třeba tímhle jako směrem orientujou, takže jako fakt jsem nevěděl, co se bude dít a lidi Znesnáze taky říkali, že jako to bude dobrý, ale nikdo jako nevěděl, jestli se využije jako 10 000 nebo 100 000 nebo 1 000 000, 10 000 000 milionů, nebo kolik, ale v současné době se soustředíme primárně na to, abysme sehnali co nejvíce dětí, kteří tuhle pomoc potřebujou, aby se o tom dozvěděli všichni, kteří to potřebujou, protože si myslím, že to je fajn trávit čas tím, že se člověk učí na nějakej nástroj, i když dneska teda nástup AI a podobných technologií je teda velmi zrychlenej, ale i tím spíš si myslím, že bude o to výjimečnější umět reálně nějakej ten nástroj zahrát a přijde mi fér, aby ty děcka měly stejnou startovací čáru.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
No, a jak jste přemýšlel o té sumě 5 000 000 Kč nebo možná ještě víc, jak říkáte?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
No, to tak přišlo, že já jsem, vlastně jsme točili reklamní kampaň pro jednu bank a můj honorář z týhle tý reklamy je právě těch 5 000 000 Kč. A já jsem si říkal, že teda co s tím, že by to bylo fajn teda vrhnout nějakým směrem, tak to je, takhle vznikla ta suma 5 milionů, která se třeba ještě bude měnit, kdoví, ale asi mi to nepřijde až tak jako podstatný, kolik je ta suma nebo takhle, ale spíš o to, aby se opravdu dostalo na všechny, kteří to potřebujou.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Přemýšlíte nad tím i tak, že vlastně platíte svoji budoucí konkurenci?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Já si myslím, že, no, za prvý jsem chtěl říct teda, že v hudbě, v muzice konkurence není, že jsou prostě všichni kámoši. A za druhý chci říct, že každá konkurence je prospěšná, takže ne, je to, myslím, že o tom to není a není to vůbec, jako kdybych si měl tipnout třeba, kolik těch dětí reálně se pak tou muzikou bude živit. A jestli se nepletu, teď abych neplácnul nějakej nesmysl, ale podle mě z těch lidí, kteří hrajou nebo umí na nějakej hudební nástroj, se třeba 5 % tím živí, si myslím, že podle mě v tomhle to bude třeba jako podobný případ a že to prostě není moc, ale podle mě to není ani o tom, aby se člověk živil tou hudbou, protože to není to hlavní, co vám ta hudba může dát. Ta hudba vám může dát to, že se dorozumíte prostě s člověkem, kterej prostě mluví úplně jiným jazykem, může vám dát to, že vám dá spoustu přátel. Já třeba díky muzice poznávám každej víkend prostě nový stovky lidí, což jsem teda kdysi, když jsem byl ještě, což teda pořád jsem kluk od počítače, tak jsem si nedovedl představit a vlastně mě to spíš jako odpuzovalo, nicméně jsem zjistil, že to je super a že to je věc, která je na tom posazená, zároveň tím prostě strávíte hezky nějakej čas, nějak zároveň ten mozek k nim prostě stimulujete, že se na něco učíte a to, jestli se tím někdo jako bude živit nebo ne, tím spíš, jako jestli to je nějaká konkurence, to asi vůbec jako není, není té jako téma, ale jestli se tím někdo bude živit, není podstatný, když, jo, a bude ho to bavit, super, když si pak občas jenom tak zahraje pro radost, super, i kdyby teďka strávil, že my třeba řešíme, že bude končit vlastně teď ten první ročník těch dětí vlastně, který do dochází na tuhle pomoc, tak uvidíme, kolik z nich se třeba přihlásí znovu, kolik ne, jestli se přihlásí nějaký noví nebo ne, tak i kdyby prostě ti měli jenom ten rok života nebo těch pár lekcí strávit tak, že je to baví, že si to užívají, že můžou chvíli zapomenout na to, co prožívají jako ve svém životě, tak to rozhodně stojí za to.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
A na co přesně ty peníze jdou? Protože jedna věc je ten hudební kroužek, ale další ten samotný hudební nástroj, což může být nemalá částka, pokud si nevyberete zrovna ukulele, tak na to ty peníze jsou určeny taky nebo ne?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Je to tak, že primárně ty peníze jsou určený na ty, původně to začalo jako hudební kroužky, pak jsme zjistili, že vlastně hodně lidí, jednak, že děti potřebujou, aby za nima docházel ten učitel jako domů, takže to jde i na tu soukromou výuku. Zároveň jsme zjistili, že nejenom jako hudbu, ale že děcka chtějí hodně i různě jako umělecký, jako tanec třeba například taky, na tohle se dostal, postupně to tak jako nabíráme a teď nevím, jaká byla otázka, ale…

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Ty hudební nástroje.

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Jo, jo, vidíte, ale vím, že i třeba jedný škole v Jeseníku po povodních jsme přispívali na nový nástroje, ale já jsem primárně chtěl spíš se soustředit na tu výuku jako takovou, že si myslím, že to jde těžko, když to tak vezmu jako ošulit, protože dneska je i velký téma u těch sbírek, určitě se to řešilo i tady, že jako spousta těch sbírek je jakoby scam, částečný podvod. Je to jako buď jako cíleně, že prostě vybíráte, nevím, vybíráte na počítač pro dědečka do domova důchodců, ale místo toho ten počítač dostane prostě vnuk jako na hry, jo. A to jsou věci, který já vůbec neumím odhalit. Myslím, že lidi v Znesnáze v tom tak nějak jako chodit uměj a myslím si, že aniž by chtěl dát někoho jako primárně podezírat a když se vybere jako, když se někomu koupí nástroj, tak jednak je teda pak jednodušší prostě pak zase jako někde třeba prodat a nemá to ten efekt, zároveň jsou jako projekty, kdy se nakoupily třeba nějaká výbava nebo nějaký nástroj, ale pak na to třeba nikdo nehrál, protože na to nikdo neuměl nebo tak, takže proto mi přijde jako super, že se platí opravdu to docházení, ta výuka, opravdu ten čas strávený, ale myslím, že jsou tam i případy, že bylo potřeba zasponzorovat i nějakej nástroj, tak to jsme taky udělali, takže taky to děláme, ale není to to hlavní, ale když je to důležitý, tak to taky umíme.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
A jak vzpomínáte na vaši výuku na základní umělecké škole?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
No, já teda musím říct, že já bych to nazval tak jako střídavě oblačno, že mě to tak jako chvilku bavilo, pak mě to dost dlouho nebavilo a pak mě to zas třeba chvilku bavilo a pak mě to zase nebavilo. Já říkám, já jsem rád seděl u toho počítače, ale na druhou stranu je pravda, že to cvičení těch etud vlastně, že mě úplně nebralo, ale když se pak hrály nějaký ty zuškový koncerty jednou za půl roku, že prostě tam na začátku pískaly ty holčičky na tu flétničku a na konci jsme hráli my jako taková zušková kapela, já jsem tam hrál, ať už jako na klavír nebo na bicí nebo na něco, pak nám ty lidi tleskali, pak mi to přišlo vlastně, že v tu chvíli jsem říkal, hele, tak to vlastně není až tak blbý.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
No, a kdybych se vrátila k tomu refrénu z té úvodní písničky, tak byl jste genius nebo to druhé?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Jednoznačně to druhé.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
A vy jste tam chodil kvůli rodinné kapele, co jste měli?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
My jsme tam chodili, tak oni naši jsou oba jako hudebníci, rozhodně ne profesionální, ale máma hrála na kytaru, táta hrál na všechno možný, pochází z Moravy, tak tam se prostě hraje na všechno možný, z různých jako zábavových kapelách a podobně, tak nějaký předpoklady asi jsme měli a zároveň naši k tomu měli jako poměrně vztah, třeba víc než, já nevím, třeba k fotbalu, já jsem chtěl docela hrát fotbal, ale když byla jako hudebka, tak jsem si nemohl úplně vybírat, musel jsem jít do hudebky a nemohl jsem ji na fotbal a vlastně já jsem začal chodit i se ségrou mojí, která je o rok a půl starší, na klavír, na sedmiletý cyklus, myslím, že mě to bavilo tak třeba rok a zbytek už jsem tak nějak jako, to nechci říct protrpěl, ale asi mě to, jako ono mě to tenkrát úplně nebralo. Na druhou stranu po tom, co jsem tam jako přestal chodit, někdy v těch 13 letech, když jsem vychodil ten sedmiletý cyklus a byl jsem rád, že to mám z krku, tak najednou za 3 roky jsem si začal jako brnkat doma sám na kytaru a nějak to jako šlo asi, protože jsem prostě určitý základy měl, o 2 roky později jsem začal psát písničky a teď jsem tady u vás, takže nějaké jako, ať jsem to tenkrát neocenil, tak si myslím, že to měl výrazný vliv na to, jakým směrem se můj život bude ubírat a i proto si myslím, že prostě je správná volba se do té hudebky aspoň podívat.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
No, a jak se stalo, že jste mezitím odbočil k softwarovému inženýrství?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Já jsem, asi bych neřekl úplně odbočil, ale tak já jsem chodil do tý hudebky, zároveň jsem chodil na fotbal, chtěl jsem i fotbalista, bohužel jsem byl hrozný delito, což mi teda vydrželo.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
4 góly jste dal.

Pokáč, písničkář a textař
——————–
4 góly jsem dal, ano, 4 góly jsem dal, to je pravda, to jste si správně našla, ale že na tu mojí jako asi dvanáctiletou kariéru nebo kolik, to není zas tolik.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
To jsem nezmínila už jako…

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Nějak průměr těch gólů na tu sezónu není úplně takhle, že by to jako oslovovalo nějaký trenéry nějakých třeba významnějších klubů. Já jsem vlastně si nezahrál ani u nás ve /nesrozumitelné/, ale to je jedno, prostě mi to moc nešlo i přesto, že jsem to hrál docela dlouho, ale primárně jako jsme chodili, nebo jsem chodil do školy, tam mi šla matika tak nějak, že jsem se na to nemusel učit, a tak jsem si říkal, jo, zároveň akorát sedím u toho počítače, tak přirozeně půjdu studovat IT. Pak jsem ještě měl před vejškou takový cukání, že bych šel studovat žurnalistiku, že jsme tady mohli dneska sedět v opačném gardu. Ale to mi nakonec nějak rozmluvili asi i ve škole, i doma, protože já jsem prostě na tu matiku, která mi šla dlouhodobě, šel jsem na ČVUT a tu jsem vystudoval během 5 let bakaláře, potom inženýra a během toho jsem si tak nějak brnkal na kytaru a začal jsem psát různě jako písničky a hrozně dlouho to jako nikoho nezajímalo. To je fascinující, že jsem to vydržel jako dlouho. A já jsem třeba první písničku napsal v roce 2008, jestli se nepletu, 2007, podle mě první koncert, na který přišlo třeba 20 a víc lidí, bylo třeba jako 2016, jo, že to bylo fakt jako hrozně dlouhý, ale mně to nějak jako nevadilo, já jsem si tak psal, pak jsem chvilku psal texty pro někoho a pak jsem chvilku měl nějakej třeba koncert někde jako zadarmo, samozřejmě, kde jsem byl jako já a zvukař, a to bylo všechno. A já jsem si říkal, že to je jako v pohodě. A potom jsem začal třeba psát texty, mě oslovil právě vaše Klebeda, který se říká Voxel, hudebník a parfumér v jedné osobě, tak mě oslovil a jestli bych mu nenapsal nějaký texty, já jsem mu napsal texty a on mi tenkrát podepsal smlouvu jako s vydavatelstvím, tak tím jsem si přičuchl trošku k tý vyšší lize, řekněme, když to trošku přeženu, a zjistil jsem, že v tý vyšší lize vlastně nejsou žádný nadlidi, že jsou to prostě lidi, kteří milujou muziku a dělají, tak to mi přišlo sympatický, a tak jsem říkal, že to ještě zkusím nějak prorvat, a tak jsem psal písničky psal písničky a až pak prostě se to zlomilo a po těch 10 letech to začalo i někoho zajímat.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
No, já bych jenom ještě k tomu softwarovému inženýrství ráda podotkla, že vy jste byl třeba na stáži v Bruselu, kde jste se podílel na vývoji jako autonomních aut pro Toyotu, tak jenom, v jakou chvíli vám začalo připadat slibnější to ukulele třeba.

Pokáč, písničkář a textař
——————–
No, já na tý stáži jsem byl ke konci magisterského studia, jestli se nepletu, já jsem dělal magistra, pak jsem jel na stáž a půl roku na to jsem vlastně odevzdával diplomku, jestli se nepletu. A už tenkrát, když jsem dokončil tu stáž v Toyotě v Bruselu, ve výzkumném centru, tak přišla nabídka, jestli bych tam nechtěl pracovat jako full time po škole, a to už je věc, na kterou se jako zamyslíte, protože, jo, takový zahraniční angažmá v takový docela známý firmě, to nebyla jako věc, kterou bych hned smetl ze stolu, ale říkal jsem si, že to pořád nějak cejtím, že ta muzika mě baví o něco víc a že by to mohlo ještě nějak jít, i když teda už tak dlouho to nešlo a v tu chvíli, tenkrát jsem si začal, prostě jsem si pořídil nějaké první jako USB mikrofon a začal jsem nahrávat, já jsem tenkrát vydal nějak svůj první klip Vymlácený entry a pak nějak se teda čekalo, jako z vydavatelství říkali, tak kdy bude jako druhej klip. A já jsem říkal, no, já nevím, vlastně, já na to nemám, to je hrozně drahý, prostě kdo, kde na to mám vzít, tak jsem začal dávat ty písničky různě na YouTube, tak jako z pokojíku a nějaká se jako chytla, nějaká ne. A vlastně, když jsem potom po škole šel do práce, tak už jsem tam chodil 4 dny v tejdnu místo 5, protože jsem měl občas nějakej koncert, občas prostě mi přišly nějaký jako tantiémy nebo něco a postupně jsem do tý práce chodil jako 3 dny v tejdnu, 2 dny v tejdnu, až pak jsem se tam neukázal a po 3 letech si toho všimli a poslali mi teda papuče a žvýkačky domů, takže tam už teda oficiálně asi nedělám, ale jako byl to velmi pozvolnej, pozvolnej proces, nebylo to tak, že bych prostě, jak to dělají ty slavní písničkáři, že se vykašlou na školu a jdou na ulici, to ne. Já jsem byl v tomhle takovej civilní, což si myslím, že mě taky jako provází celou tu mojí tvorbu, že to není jako žádnej zázrak, ale že to je takový jako obyčejný, ale že to může těm lidem vlastně být i svým způsobem blízký.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Vy jste pro Český rozhlas řekl, vždycky jsem byl kluk, co rád seděl u počítače a nepotřeboval potkávat žádné lidi. Jak se vám dělali ty první koncerty jako introvertovi, který nepotřeboval úplně potkávat lidi.

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Vlastně výborně, protože tam žádný lidi nebyli.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Takhle, ale přesilovku jste nehráli.

Pokáč, písničkář a textař
——————–
No, jak kdy, no, taky občas to byla remíza právě se zvukařem, ale musel jsem se to asi naučit. Ale vzhledem k tomu, že ten proces byl velmi pozvolnej a fakt, jestli prostě po x letech na koncert přišlo třeba 5 lidí a na další koncert zase žádnej a ono těch koncertů ani tenkrát moc nebylo. A když nějaký byly, tak tam jako nebylo zas moc lidí, takže jsem se to naučil, pamatuju si, taková jako velká vzpomínka je asi, když jsem hrál v Brně svůj první koncert, myslím, tenkrát v klubu Eleven, kterej myslím, že už ani neexistuje, tak jsem, to bylo nějak po, těsně před první deskou nebo potom, co nějak se vydala Kočka nebo něco takovýho, že na to začali konečně chodit nějaký ty lidi, tak já jsem tam tak jako, že jsem tam měl přijít na tu stage, ale tam byl nějakej zavřenej vchod, tak jsem si říkal, tak půjdu přes lidi, tak jsem šel prostě přes lidi a najednou to byl prostě úplně jako lidi začali pískat a šílet a tak jsem říkal, to jsou Lunetic tady nebo co, a tak to bylo, že jsem si řekl jako wow, to je teda, to je teda hustý. A tak nějak to šlo a oni ty lidi byli docela milí, takže jsem ani nemusel nějak se jako vzpouzet, abych se s nima bavil. A ono i to sezení u toho počítače, já pak vlastně někdy kolem toho věku, když člověk už může začít třeba vydělávat nebo studovat, tak si řekne, že to je prostě ztráta času a že ten, než, abych hrál Guitar Hero, tak si to Guitar Hero udělám v životě doopravdy.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Vyměnit počítač za ty lidi?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Tak tak.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Mají to dnes vlastně ti hudební introverti jednodušší, že vlastně jim stačí dát tu tvorbu na sociální sítě a můžou oslovit víc lidí, než třeba, když vyprodají tu O2 arénu?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Jako je pravda, že ten způsob tý distribuce v tý hudbě je prostě úplně odlišnej, než byl před 10 lety, před 20 lety a hrozně rychle se to mění, už to jako, protože těch interpretů dneska vlastně je strašně moc, že jo, tenkrát prostě byla jako Bílá, Gott a Kabát, a to bylo víceméně všechno. A dneska už může díky Bohu za jako tu svojí muziku na ten internet dát každej. Ono je to jako dvousečný na jednu stranu, ta konkurence vlastně, nebo jako to množství, ve kterém si ty lidi mají vybrat zrovna vás, je jako obrovská. Podle mě tenkrát, když jste se nějak dostali do rádia, tak už jste byl asi v pohodě, ale asi to není taky úplně tak, ale zase podle mě, když je něco dobrý, tak si to prostě ti lidi najdou a dneska jako myslím, že pozorujeme, že obecně ubývají jako kapely, že jedou obecně jako sóloví interpreti, protože člověk dneska už nepotřebuje prostě týpka s bicíma, aby zahrál bicí, nepotřebuje prostě týpka s kytarou, aby zahrál kytaru, prostě si to naklikáte všechno nějak a jestli to potom budete hrát na koncertě, tak si nějakou kapelu pozvete, ale už to není tak jako nutný, abyste byla nahlas, tak, že byste musela mít kapelu, dneska prostě si to pustíte z MP3, když si to nějak jako naklikáte doma, což samozřejmě je mince o dvou stranách. Na jednu stranu je to pro všechny jednodušší. Na druhou stranu se to pak všechno tak jako slejvá do jednoho a trošku jako ubejvá teda ten skill, kterej byl tenkrát doopravdy potřeba. Na druhou stranu zase o to ten skill bude jako vzácnější. Takže myslím, že lidi si nějak stejně jako s nástupem teďka AI taky to vypadalo, že prostě člověk si vygeneruje song, během jako minuty má hotovo, stačí zahrát, o čem to bude, jakej žánr a ono vám to udělá.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Zkoušel jste to?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Jasně, jo, jo. A jako doporučuju všem, ať si to vyzkoušej, ono všem muzikantům, který si to vyzkoušeli, nebo kterým jsme to já třeba ukázal, že to ještě neznali, tak to nejdřív jako trošku jako vyděsí, si řeknou ty brďo, no, ale, ale zase tak jako, co to znamená, no, tak prostě najednou všude budou tyhle ty jako vygenerovaný songy a o to spíš, si myslím, půjdou lidi mít tendenci si najít něco, co je doopravdy jako lidskýho a zas jinýho, než přesně ten balast, kterým budeme zahlcený. Takže úplně obavu z toho nemám. A zároveň se nic nemění v tom, že i před AI a před technologiema jste vždycky musela prostě něčím zaujmout, jo, prostě vždycky toho bylo hodně a vy jste musela bejt ta, která bude v něčem lepší. To si myslím, že se nemění, ať už je to jako kvůli AI nebo kvůli nástupu digitální produkce, vždycky to má nějaký plusy, nějaký minusy, ale co je dobrý, tak to si svoje posluchače a příznivce najde.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Tak můžeme si pustit ukázku z vaší tvorby na sociální sítě.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
/Ukázka/

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Co je ten prvotní impuls, na základě kterého se rozhodnete skládat rýmy na opatření Donalda Trumpa?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
No, primárně to, že tyhle ty aktuální rychlovky se tomu říká, děláme vlastně s jedním rádiem a tady ta vznikla na popud toho, že už dlouho žádná rychlovka nevznikla, protože měla jako jiný aktivity, tak jsem koukal se aktuálně a vždycky ty rychlochy vznikaly, když bylo nějaký téma, který hejbalo společností, což myslím, že takových témat je vždycky dost, stane se, že je toho jako míň, ale ideálně i v tomhle případě si za ně vybírat témata, který jsou samo o sobě vtipný a nemusí tam nutně bejt nějakej jako politickej názor v tom, prostě to, že se zavedly cla na zemi, kde jsou, kde žijou jako jenom tučňáci je fór a o tom udělat song je tak jako, myslím, že to nemusí nutně nikoho urážet, protože to není můj cíl jako někoho urážet, ale spíš je to o tom si udělat legraci z něčeho, co je vtipný samo o sobě. A myslím si, že třeba nějakej můj politickej názor nebo něco tam nutně nikomu necpu a snažím se to udělat, aby se nad tím mohli pobavit jako obě dvě strany, když to tak řeknu, a to zas nějak rozdělujeme lidi, což úplně nechceme, takže aby se nad tím mohli, aby se u toho mohli pobavit všichni, a kdo ne, tak ne, ale aby to někoho moc nepobouřilo. Samozřejmě, ono to občas někoho pobouří, ale to k tomu patří.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Nedávno jste taky zorganizovali první dětský koncert. Tam opravdu byl povolený vstup pouze dětem.

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Byl tam opravdu povolený vstup pouze dětem a byl to teda jako, to byla první akce podobnýho druhu, vůbec jsme nevěděli, odkud čerpat nějaký jako inspirace nebo i nějaký, měli jsme jako to ošetřený, že jsme měli napočítaný nějaký vychovatelky na ten počet dětí a on je zase jinej počet vychovatelů a vychovatelek na děti v tomhle věku a v tomhle věku, takže to bylo všechno nějak tak jako odhadovaně. Nakonec to dobře dopadlo a bylo to i vtipný, že ty děcka přesně, no, to jsou záběry tam odsaď a ti vychovatelé tam vlastně říkali, že měli výrazně míň práce, než jako čekali a že párkrát nějaký dítě třeba jako poplakávalo, jako že nic nevidí nebo něco a ta vychovatelka ho tak jako vzala, jako poňuňala, jak se říká, to dítě, pak zase rozpařený jako vběhlo dovnitř do toho sálu, takže myslím, že to dopadlo dobře, byli tam nějaký drobný nedorazy ohledně toho, že v tom Paláci Akropolis ten vchod a zároveň teda východ je poměrně úzkej na to, když si pro 700 dětí přijde 700 rodičů, ale nějak se to zvládlo a musím říct že to byl teda kotel, no, že takovou atmošku jsem zažil málokdy, protože oni ty děcka za to uměj vzít.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Já jsem se chtěla zeptat, kde byli mezitím ti rodiče, jestli trnuli někde za dveřmi nebo ve vás měly důvěru.

Pokáč, písničkář a textař
——————–
A měli jsme různý třeba storíčka, že nás označovali lidi, že krom toho, že to byl zážitek pro ty děti, tak to byl i zážitek pro ty rodiče, že mohli ty děti tam nechat a jít si na hodinu prostě někam na kafe nebo něco takovýho, což každý rodič určitě ocení. A díky Bohu teda, že se nestal žádnej průšvih, protože já zároveň obdivuju, ať už nejen paní učitelky jako ve školce. Teďka jsem tam jel na školní výlet, kde náš kluk si tam prostě rozsekl čelo o šutr, to se prostě může stát a je to hned a je tak obdivuhodný, že tohle to někdo si troufne jako vzít za to zodpovědnost, dobře to dopadlo, díky Bohu. Máme v plánu něco podobnýho zopakovat, ale to se nechce překvapit.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
No, vy jste řekl, jako že je obdivuhodné, že si na to někdo troufne vzít jako zodpovědnost, tak vy jste si vlastně za to troufnul vzít zodpovědnost nebo ne?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Dá se říct, že jo, já a můj tým vlastně, kdyby se tam stal nějaký průšvih, tak zodpovědnost je na pořádající agentuře, předpokládám, což jsme byli my, takže jo, ale tak jako bez toho byste nemohla jako dělat nic, no, takže nějak tak tu zodpovědnost jsme na naše bedra vzali, snažili jsme předejít všem možným věcem, prostě, aby, aby se tam nic nestalo a měli jsme tam pro ty děcka různý jako svačinky připravený, zajímavé je, že prostě svačinky se snědly hned, džusy se vypily hned, ale vody mi zůstaly ještě asi 20 balíků doma, takže tak, ale jinak to bylo jako super a fakt to byl, byl to dobrej kotel, no.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Přemýšlel jste, v kolika letech svoje děti pustíte na koncert bez rodičů. A váš se nepočítá?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Na koncert bez rodičů, já se přiznám, že nevím, tak my ty děcka máme teďka malý, jsou jim vlastně 2 a 4 roky, takže, ač bysme je rádi poslali někam bez rodičů, tak zatím by to nebylo úplně zodpovědný. A nevím, ale fakt jako chodily nám zajímavý zprávy, my jsme čekali, tak jsme si říkali, jaký děcka sem jako přijdou, že jsme to zveřejnili a říkali jsme tak jako, já nevím, čtrnáctiletý nebo patnáctiletý nebo jakoby, a psali nám tam lidi, jestli je to nějak, psali nám rodiče, jestli je to nějak věkově omezený zdola, jsme říkali, to je na vás, ale za nás ne. A oni, takže třeba tříletej může, jo, tak jako jestli chcete, tak klidně, jo, ale nemám úplně jako, nemáme statistiky, jak starý ty děcka byly, ale tak jako od oka si myslím, že průměr byl tak třeba 8 let, takže očividně, a byly tam často, že tam jako nebyly samy, ale že tam třeba byly s kámošem, se sourozencem a tak, takže podle mě v 8 letech, když půjdou spolu někam, tak když tam o ně bude nějak postaráno, tak asi proč ne.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Zahlédl jste tam nějaké tříleté dítě?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Já se přiznám, že to úplně nerozeznám, ale já nevím ani třeba, kolik je tady klukům, jo, jestli mi třeba 8 nebo…

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Tak jako 3…

Pokáč, písničkář a textař
——————–
3 jim nejsou, to ne, to ne, ale jako úplně miniaturní. A tak já si myslím, jestli tam nějaký tříletý byl, tak tam asi bylo jako s nějakým starším sourozencem, takhle, jo, že to podle mě tam nešlo samotný tříletý dítě, takže, ale my jsme čekali, že tam bude třeba průměr třeba 12 a ten průměr byl teda menší, než jsme čekali, tak třeba kolem těch 8 let. A bylo zajímavý, protože ten den já jsem vlastně ten večer hrál v tom Paláci Akropolis i koncert jenom pro dospělý, bylo zajímavý i jako ta skladba toho playlistu, no, spíš to, co ty děcka znají, nebo co ty lidi jako znaj za písničky, že prostě nevím, tady taky děcka zpívaly, mám písničku, jako třeba o tom, jak se jde do zoologický, tak to znaly úplně všichni slovo od slova, myslím, že když to zahrál večer, tak to neznal jako vůbec nikdo a zase jako večer, prostě byl ten playlist jinej, ale musím říct, že to oba byly jako skvělý koncerty, jedny z nejlepších, který jsem letos zažil, protože tady děcka byly rády, že je neruší dospělí, dospělí byli rádi, že je neruší, děcka večer a všichni si to užili, nebo aspoň já určitě.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Chystáte i dětské album, tak v čem bude jiné než ty předchozí?

Pokáč, písničkář a textař
——————–
Bude jiný v tom, že ty předchozí nebyly nějak jako zamýšlený pro děti, ačkoliv to ty děcka dost bavilo, musím se přiznat, že furt nevím, čím to je, že na těch podpisovkách je vždycky prostě strašně dětí stojící v té frontě na tu fotku, na ten podpis, že to mají rádi, chápu třeba písničku Mám doma kočku, jo, že prostě mají rádi, že tam mají kočka, je to animovaný klip, ale že si prostě zpívají děcka i matfyzáka a že jsou prostě, nevím, prsní dvorce a podobný obraty, tak je to teda zajímavý, ale možná právě proto to ty děcka mají rády, že i říkám něco, co jim někdo jinej neřekne. A ty písničky na dětský desce, která vyjde 13. června, budou specifický v tom, že tam nebudou žádný sprosťárny, bude to víc takový říkankovitější, víc takový hravý a nebudou tam, myslím, žádný těžký témata a jestli jo, tak budou jako podány nějakým takovým dětským způsobem. Mám tam speciální hosty, ať už je to třeba uskupení Karol a Kvído, což je česká právě jako dětská vlastně Karol Neuwirthová nebo ze Slovenska tam budou Smejko a Tanculienka hostovat u jedný písničky a pak ještě tam bude například Zdeněk Folprecht, což je bejvalej fotbalista, tam bude v jednom fotbalovém songu, takže jako v čem to bude jiný, než ty ostatní alba. Já si myslím, že to bude jiný, ale třeba to bude úplně stejný. No, tak kdo ví. A jako doufám, že to bude děcka bavit a když to nebude bavit dospělý, tak mi to je jedno.

Kristýna Matute, moderátorka
——————–
Tak já vám přeju, ať to baví všechny posluchače. A moc vám děkuju za rozhovor.