KAPITOLA 15
„Byla jako divoký pták, který tluče křídly o mříže vězení,“ pokračovala Amy ve svém vyprávění několik dní předtím, než se vydali na cestu do Anglie. „Vzrušení a radost z toho, že mě vidí, na ni působily tak magicky, že jsem si před svým příjezdem jen těžko uvědomovala pravdivost Izolina popisu. Za den nebo dva však vzrušení opadlo a já jsem se vážně znepokojila. Zdálo se, že je posedlá duchem neklidu, a já se začala obávat o její rozum. V noci nespala, přes den si neodpočinula ani na pět minut. Všechny své řeholní povinnosti plnila poctivě (nebyly těžké a abatyše byla shovívavá), ale každá volná chvilka, kterou se mnou strávila, proběhla v jednom neustálém sténání.
“Musím ho vidět; nebudu mít klid, dokud se znovu nepodívám do té drahé tváře. Pomoz mi, mé dítě, pomoz mi!” Nevěděla jsem, co mám dělat, co bude nejlepší. Cítila jsem, že by bylo zbytečné radit se v této věci s abatyší, nebo dokonce s klášterní zpovědnicí, protože jejich zkušenosti s cestami po světě byly ještě menší než moje a na všechno se dívali z hlediska svého náboženství. Kromě toho jsem věděla, že není možné, aby dovolili mé matce vyjít za zdi, a to ani v péči sestry, protože jejich pravidla v tomto ohledu byla přísná. Co se dalo dělat? Také jsem cítila, že by ti měl někdo napsat, ale kdo? Paní Wardenové, o níž jsem byla přesvědčena, že o matčině existenci neví, mi zadržela ruku, a komu jsem mohla v takové věci důvěřovat, nebo komu jsem vlastně mohla odhalit otcovu vinu? V duchu jsem si byla jistá, že se přirozeně dovtípíš, kam jsem odešla, a případně mi před paní Wardenovou a ostatními připravíš nějakou výmluvu. Ale, nemám slov, abych vyjádřila muka, naprostá muka mysli, která jsem prožívala při pomyšlení na tvou nehodnost, na tvou krutost k někomu, o kom jsem věřila, že je tak ušlechtilý a dobrý jako moje matka.
Také obtíže mého postavení byly velmi velké. Abatyše ke mně byla laskavá a řekla mi, abych zůstala s matkou, jak dlouho budu chtít, ale neustále se mě vyptávala na mou rodinu a známosti, a já, protože jsem nevěděla, kolik z matčina příběhu jí bylo svěřeno, jsem se každou hodinu bála, že ji prozradím. Později všechny tyto obavy ustoupily jedné, která byla strašnější než všechny ostatní. I když jsem o takových případech věděla jen málo, byla jsem si jistá, že matka je ve stavu hraničícím s šílenstvím, a každý další den zvyšoval její nebezpečí.
Isola, která nás denně navštěvovala, měla v hlavě jedinou myšlenku, jak matku zachránit, a neustále mi navrhovala nějaký divoký plán, který mi připadal buď špatný, nebo neproveditelný. Jednou mi navrhovala, abych dostala dopis, v němž by mi oznámila tvou smrt, jindy zase navrhovala, abych vymyslela nějakou historku, která by dokázala, že jsi naprosto podlý a nehodný lásky jakékoli ženy. Ale to jsem nemohla udělat, protože hluboko v srdci jsem měla nepopsatelný pocit, který mě rozzlobil nebo pobouřil, kdykoli tě Isola začala pomlouvat.
Nakonec, jednoho večera, když jsem odešla do svého pokoje, naprosto vyčerpaná matčiným rozčilením a trápením, mě náhle napadla myšlenka. Proč jí neudělat radost, proč jí neumožnit vidět muže, kterého tak slepě uctívá? Pak mi blesklo hlavou, jak snadno by se to dalo udělat! Stačilo, abych si vzala matčiny jeptišské šaty a kápi, a žádný obyčejný pozorovatel by nepoznal, že to není moje matka. V mých šatech by snadno prošla vrátnicí, a jakmile by se ocitla za zdmi kláštera, Isola by měla po ruce další převleky, kdyby to bylo nutné, a prostředky, jak si usnadnit cestu do Anglie.
Jak si asi umíte představit, cítila jsem, že na sebe tímto jednáním beru velkou zodpovědnost. Ale co se dalo dělat? Neměla jsem nikoho, kdo by mi poradil. Věděla jsem, že je třeba s vámi komunikovat, a bylo pro mě prostě nemožné nechat matku ve stavu, v jakém byla. Jednou jsem jí naznačila, že by bylo vhodné, abych se k tobě vrátila a poradila se s tebou, co je třeba udělat, ale ona se při pouhém pomyšlení na něco takového úplně rozzuřila, vrhla se mi k nohám a prosila mě, abych “nezhasínala poslední paprsek světla v jejím životě.”
Isola se srdcem i duší zapojila do mého plánu. “Půjdu s ní,” zvolala. “Je příliš malé dítě na to, aby se mohla sama svěřit světu. Kam se zatoulá, tam půjdu já, kde zemře, tam zemřu i já a tam budu pohřbena.” Ráda jsem s tím souhlasila, protože Isola už jednou cestu do Anglie podnikla a bude znát všechny podrobnosti o trase. Také moje matka byla tak bystrá a pohotová a její paměť na angličtinu, kterou jsi ji naučil, tak dokonalá, že jsem se sotva obávala, že by na cestě mohly nastat nějaké potíže. Jediné, čeho jsem se obávala, bylo, jak se zachová při rozhovoru s tebou. Bude jednat tiše a diskrétně, nebo způsobí nějaký otevřený skandál a potupu tobě a naší rodině? Snažila jsem se tomu zabránit tím, že jsem od ní vymohla slavnostní slib, že nepojede do Harleyfordu, ale zůstane v Londýně v hotelu, kde bydlela Isola, a odtud ti napíše a bude čekat na tvou odpověď. Srdce mi poskočilo, když mi tento slib dala. Přesto, říkala jsem si, koneckonců na tom, co řekne nebo udělá v Anglii, příliš nezáleží. Pravda se musí dostat na světlo světa a právoplatná manželka bude uznána. Ach! Byl to únavný, hořký čas,“ a tu se Amy úplně zhroutila. „Ještě teď mě bolí hlava, když si na to vzpomenu, a do srdce se mi vkrádá bolest, která tam, myslím, bude až do smrti.“
„Ubohé dítě!“ řekl pan Warden a něžně uhladil chomáče tmavých vlasů, které se Amy shlukly na bílém čele, když si unaveně položila hlavu na jeho rameno. „Moje ubohé děvčátko, byla jsi příliš zkoušena. Byla jsi příliš mladá na to, abys unesla tak těžké břemeno zodpovědnosti a smutku. Pro staré opotřebované srdce, jako je to moje, nemůže trocha utrpení, větší či menší, znamenat velký rozdíl, ale pro tebe, ve tvém jasném, čerstvém dívčím věku, bylo vskutku těžké snášet takovou komplikaci chyb a špatností.“
„Ano,“ řekla Amy unaveně a pokračovala ve svém vyprávění, „bylo to velmi těžké a nešťastné, a když matka začala bláznit, málem jsem se úplně zhroutila. Nicméně náš plán se zdařil nad naše očekávání.
Za večerního soumraku, v šatech, v nichž jsem opustila svůj domov, vyšla matka s Isolou z bran kláštera pod záminkou návštěvy starých přátel na druhé straně Le Puy. Kdybys ji tehdy viděl, můj otče, mohl sis ji splést se svou vlastní dcerou, tak dokonalá byla podobnost v obličeji, postavě i tvaru. Možná vypadala o něco bledší, o něco hubenější a o pár let starší (určitě ne víc) než já před půl rokem, ale k tomu, aby to člověk odhalil, by potřeboval mladší a bystřejší oči, než jsou oči starých jeptišek.
A já v matčiných šatech a s kapucí jsem neměla nejmenší strach, že mě odhalí. Tak jsem si zvykla na každodenní klášterní rutinu, že jsem do nejmenšího puntíku znala všechny matčiny řeholní povinnosti. V poslední době byla také tak slabá a nemocná, že směla zůstávat hodně ve svém pokoji. Znovu jsem si osvojila intonaci zpěvu, která je vlastní cévenolským venkovanům, a protože jsem věděla, že naše hlasy mají téměř stejnou výšku a tón, nemusela jsem se v tomto ohledu obávat odhalení. Přitáhla jsem si kapuci o něco těsněji přes obličej, byla jsem snad o něco méně družná a přátelská k sestrám, a tak jsem po tři dny unikala odhalení.
Čtvrtého dne jsem věděla, že je očekáván Pére Ambroise, zpovědník, a rozhodla jsem se, že se už nebudu pokoušet skrývat. Byl to osobní přítel mé matky; to on ji přiměl, aby vstoupila do kláštera svaté Genevievy, a nepochybuji, že to byly jeho moudré rady, které krotily a uklidňovaly její prudkou povahu, dokud to bylo možné. Takový milý stařec, papá, měl by se stát přinejmenším biskupem, místo aby zde končil své dny jako zpovědník dvaceti či třiceti jeptišek. Vymyslela jsem si, že se s ním setkám, když vcházel do klášterní zahrady, a zatímco jsem s ním kráčela směrem k domu, co nejstručněji jsem mu vyprávěla příběh o útěku mé matky a důvod, proč jsem ho plánovala. Zpočátku byl velmi rozzlobený, i když ne tolik, jak by se dalo očekávat vzhledem k těžkému hříchu, který podle něj byl spáchán.
“La petite Sour (tak se mé matce říkalo kvůli jejímu poměrnému mládí) se měla poradit se mnou, učil jsem ji mnoho let a mohla se spolehnout na mé rady.”
“Nechal byste ji jít, kdyby se vám svěřila?” zeptala jsem se.
“Bezpochyby ne,” zvolal vážně.
“Existovala nějaká jiná možnost, jak jí zachránit život nebo rozum?”
“Má dcero,” odpověděl velmi jemně, “jsi velmi mladá, ale modlím se, abys ještě dlouho předtím, než dosáhneš mého věku, poznala, že jsou věci, na které je třeba myslet přednostně před životem nebo rozumem, a že muž nebo žena musí být někdy ochotni obětovat obojí raději než čest, víru nebo službu Bohu.”
Cítila jsem se tak zahanbená, že se mnou musí takhle mluvit, že jsem nevěděla, co říct. Cítila jsem, jak špatně jsem se chovala od začátku do konce. Ale co jsem měla dělat? Byla jsem úplně zmatená a začala jsem si přát, abych se předtím poradila s dobrým otcem. Teď už však bylo pozdě. Mohla jsem jen opakovat, že mě velmi mrzí, že jsem ho zarmoutila a urazila, ale snad kdyby znal celý můj příběh, neodsuzoval by mě tak přísně.
“Nežádám o tvou důvěru, dcero, možná jsou ve tvé rodinné historii věci, které bys nechtěla opakovat, ale měl jsem právo očekávat důvěru tvé matky, a teď zjišťuji, že mi byla poskytnuta jen napůl.”
Pak mi vysvětloval, že jsem porušila zákony této země, když jsem pomohla k útěku jeptišky.
“Ale,” dodal laskavě, “ty, mé dítě, jsi příliš mladá na to, abys byla v takové věci stíhána, a Isola příliš stará. Ona se vrátí a bude se kát, je příliš věrnou dcerou církve, aby to neudělala, ale tvoje matka to nikdy neudělá. Svět měl její srdce po celou dobu jejího zdejšího pobytu a bude si nárokovat své.”
Pak mi řekl, že tu mohu zůstat, jak dlouho budu chtít, jako host v klášteře, nebo pokud mám jiné přátele, u kterých bych raději zůstala, rád mě k nim zavede. Nebyl to skvělý muž, tatínku?“ Amy nadšeně dodala: „Vypadal tak vznešeně a dobře, když mluvil, že jsem se za své chování a roli, kterou jsem po celou dobu hrála, strašně styděla. Samozřejmě jsem mu řekla, že s vděkem zůstanu u jeptišek, dokud se mi neozve matka nebo ty, a pak jsem si předsevzala, že už se z mé strany nebude jednat o žádný další podvod, a řekla jsem mu, jak očekávám, že se mi ozve Isolin synovec, mladý dřevorubec ze sousedství.
Jak úzkostlivě jsem toužila a čekala na zprávy, si asi umíš představit, ale uplynul celý týden, a stále ani slovo. Nakonec, asi deset dní po matčině odjezdu, když už jsem se cítila naprosto nemocná napětím a strachem z toho, co přijde, se k mému velkému úžasu objevila u klášterní brány sama Isola. Spěchala jsem k ní dolů a bála jsem se, ani nevím čeho.
“Kde je moje matka?”
“Nechala jsem ji v Londýně,” odpověděla Isola, “nařídila mi, abych se vrátila sem k tobě a čekala na její rozkazy, a to jsem také udělala. Bylo těžké se s ní rozloučit, vypadala tak mladě a krásně, ale řekla mi, že si teď své záležitosti vyřídí sama; že jede do malé venkovské vesnice za tím, koho miluje, a že budeš potřebovat doprovod zpátky do své země. Dala jsem jí všechny peníze, které jsem měla, a svou starou hnědou kápi a plášť, a tady jsem, mé dítě, abych se o tebe postarala.” Pak mi předala několik krátkých spěšných řádků od mé matky, v nichž mi sdělovala, že “je v bezpečí a šťastná a že dobře ví, co má dělat; že to může chvíli trvat, než mi zase napíše, ale až bude vše šťastně zařízeno, pošle pro mě, a já vím,” uzavřela, “že vše bude šťastně zařízeno. Získám ho zpátky; milovala jsem ho tak moc, že ho nemohu ztratit.”
Srdce se mi sevřelo, když jsem ten vzkaz četla. Něco mi říkalo, že to nejhorší teprve přijde, a jak den za dnem ubíhal a od otce ani od matky nepřicházel ani řádek, ani zpráva, můj mozek začal být otupělý a myslím, že jsem opravdu ztratila schopnost uvažovat. Neodvážila jsem se ti napsat; cítila jsem, jak se na mě musíš spravedlivě zlobit, ať už je tvá vina jakákoli, že jsem jednala tak šíleně a hloupě. Bloudila jsem sem a tam od kláštera k Isolině chalupě, od Isoliny chalupy ke klášteru, doufala jsem ve zprávy, modlila jsem se za zprávy a cítila jsem, že to napětí je víc, než jsem mohla snést. Ach, tatínku!“ uzavřela Amy, znovu se zhroutila a propadla vášnivému pláči, „kdybys nepřišel, tvoje ubohá malá Amy by úplně ztratila rozum, nebo by se uložila k smrti samou únavou a nemocí srdce.“
Pan Warden svou dceru jemně a něžně konejšil.
„Ubohá holčičko, na to, že jsi tak mladá, jsi byla příliš zkoušená. Tohle je naposledy, co si o tomto smutném příběhu povídáme, ale než ho navždy odložíme, musíš vědět jednu nebo dvě věci. Lord Hardcastle ti bezpochyby řekl většinu toho, co se stalo během tvé nepřítomnosti, a všechen náš zármutek nad tvou ztrátou, ale řekl ti, jakou roli v tom všem hrál on, čím mi byl po celou dobu našich zkoušek a jak to byl on, kdo nás sem vedl? Řekni mi to, Amy!“
„Ne,“ odpověděla Amy, „nikdy se mi o ničem takovém nezmínil. Vskutku se mnou v posledních dnech téměř nepromluvil, a kdykoli se na mě podíval, jeho oči se tak zvětšily a zkřížily, že mám pocit, že si v duchu říká: „Jaké nesmírné potíže nám všem způsobila ta svéhlavá hloupá holka, jaká škoda, že všichni nejsou tak rozumní a chytří jako já!“
Pak pan Warden začal od začátku a vyprávěl Amy o všem, co se během její nepřítomnosti událo, a to i do nejmenších podrobností. Ničeho ji nešetřil. Odhalil před ní všechen svůj zármutek a zoufalství, také slavnostní slib Franka Varleyho a lorda Hardcastla a to, jakou roli v tom každý z nich sehrál. Vyprávěl jí o všech hrůzách oné strašlivé noci, kdy v domě řádila smrt a štěkající pes prozradil přítomnost její matky. Krok za krokem ji provázel smutným příběhem o nálezu matčina těla, o svém vlastním zdrcujícím zármutku a o silném zármutku lorda Hardcastla. Amy nespouštěla oči z jeho tváře a nasávala každé jeho slovo a tón. Jako člověk, který se probudil ze snu, mlčky a uchváceně seděla a poslouchala. Jak jí pan Warden opakoval slova lorda Hardcastla v knihovně v High Elms: “Chci mít možnost držet v ruce obraz dívky, kterou tak upřímně miluji, v celé její nevinnosti, kráse a čistotě, a říci celému světu: To je ta, kterou jsem miloval za života, kterou miluji i po smrti, kterou budu milovat i po smrti, po celou věčnost!”
Amy vyskočila na nohy se sepjatýma rukama a zvolala: „Tati, co to má znamenat, já tomu nerozumím.“
V tu chvíli se otevřely dveře a do pokoje vstoupil lord Hardcastle. Nic trapnějšího si nelze představit. Pan Warden, unášen svými pocity, hlasitě promluvil a Amyin vysoký hlas se musel rozléhat po celé délce chodby. Na okamžik všichni zmlkli a Amy se zmateně a nervózně nakláněla přes okenní římsu a shazovala kamínky a suché listí z květinových truhlíků na verandu pod sebou.
Lord Hardcastle se vzpamatoval jako první. „Pane, přišel jsem se rozloučit; myslím, že zítra před rozedněním odjedu, abych se trochu podíval po Španělsku. Docela mě zajímá vyprávění doktora Lyttona o maurských vykopávkách, které právě probíhají. Vypadáte tak dobře a šťastně, že mám pocit, že už mých služeb není třeba.“
Mluvil nedbale, téměř lhostejně, ale v posledních slovech zazněl smutný tón, který Amy zasáhl přímo do srdce.
„Nesmí odejít, takhle nás neopustí,“ zvolala, náhle se otočila od okna, oslovila otce, ale natáhla ruce k lordu Hardcastlovi. Do očí se jí vrátil starý jasný pohled, v hlase jí opět zněly staré panovačné tóny: „Jak mu můžeme poděkovat? Co můžeme udělat pro toho, kdo toho pro nás tolik udělal. Lorde Hardcastle,“ pokračovala a prudce se k němu otočila se zarudlou tváří a jiskřícíma očima, „před chvílí jsem k vám byla velmi hrubá, můžete mi odpustit? Měl jste na ruce můj rubínový prsten, vezmete si ho zase zpátky a budete ho mít navždycky na památku mé vděčnosti vůči vám? Mám toho tak málo, co bych vám mohla nabídnout,“ dodala omluvně s malým povzdechem, sundala si prsten z prstu a přiložila ho k němu.
„Ale já chci něco víc než prsten, který si nechám na věky věků,“ řekl lord Hardcastle vážně, protože Amyin hlas i chování mu napovídaly, že ledové bariéry mezi nimi konečně padly. „Teď ne, Amy,“ dodal něžně, když cítil, jak se mu malá ruka, kterou držel, chvěje v jeho vlastní, „teď ne, protože jsme sotva přešli zpod mraků stínů smrti, ale časem, až temné zimní dny pominou a znovu na nás zasvítí jasné jarní slunce, pak doufám, že k vám přijdu a požádám vás nejen o tuto malou ručku, ale o všechno, co mi můžete dát, dokonce i o vaše vlastní sladké já!“
Než se cestovatelé vydali na cestu domů, čekal je ještě jeden temný stín. Amy navrhla otci, aby na rozloučenou navštívili jeptišky v Saint Genevieve, aby jim poděkovala za jejich pohostinnost vůči ní. Pan Warden její prosbě rád vyhověl a návštěva se uskutečnila den před odjezdem do Anglie. Při odchodu z kláštera měli v úmyslu navštívit Izolu v její malé osamělé chýši v údolí a hodlali jí zajistit nějaké trvalé pohodlí do konce života.
„Ubohé věrné stvoření,“ řekl pan Warden soucitně, když sestupovali po divoké strmé stezce, „rád bych ji požádal, aby se s námi vrátila, kdyby nebylo vzpomínky na faleš a bídu, kterou s sebou její tvář přináší.“
Než však došli k chatě, potkal je Izolin synovec, mladý dřevorubec, o němž už byla zmínka. Tvářil se vážně a smutně, uctivě pozvedl klobouk k panu Wardenovi a čekal, až promluví.
„Jak se dnes ráno daří tvé tetě, André,“ řekla Amy, „najdeme ji uvnitř?“
Mladý muž zavrtěl hlavou.
„Je pryč, mademoiselle, už se nikdy nevrátí. Dnes ráno za úsvitu andělé odnesli její duši pryč. Od té doby, co nás mademoiselle opustila, byla unavená a nemocná, nic nejedla, nikdy nespala.
Tam v okně leží její krajkový polštářek, na kterém dnem i nocí sedávala a naříkala v proutěném křesle. Když jsem ji včera chtěl přimět, aby si vzala něco k jídlu, obrátila tvář ke zdi: “Ne, ne,” řekla, “letní květy jsou uvadlé a mrtvé, proč by měl uschlý list viset na větvi?” Pak už se mnou nepromluvila, a když jsem se dnes ráno přišel do jejího pokoje zeptat, jak se jí daří, našel jsem ji ležet mrtvou na posteli. Přijde se na ni mademoiselle podívat, jak leží? Vypadá nádherně s věnci a květinami.“
To však pan Warden nedovolil, protože cítil, že jeho mladá dcera už byla zkoušena nad své síly, a Amy se s mlhou slz visící nad očima naposledy podívala na údolí Cevenolu a dlouze se rozloučila s krásnou samotou.
A tak zimní sněhy a mraky přišly a odešly a jarní slunce opět zazářilo a přivolalo k životu a bytí tisíce sladkých pohledů a zvuků. Rozzářilo šedivý dům v Harleyfordu a skrz vysoké jilmy dopadalo šikmo na jemnou trávu pod ním. Svítilo východním oknem harleyfordského starého kostela na tichou svatební hostinu, která se tam jednoho jasného květnového rána konala, a navíc mnoha barevnými paprsky ozářilo dva pomníky stojící vedle sebe na travnatém hřbitově.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď